Nevěra XI.
Informace:
Po delší pauze zase píšu :D
XI. Osamoceni
Sledovali jsme naše děti, jak si hrají a baví se. Oba jsme si u toho povídali, když se ozvalo za námi.
„Tak tady jste.“ Byla to Lucie.
„Jde se na koně.“ Řekl rozhodným hlasem Karel. Ondra se k nám rozeběhl, když zakopl o kámen a spadl na zem. Hned jsem k němu běžela, protož se rozbrečel. Karel šel za mnou.
„Ukaž, podívám se na to.“ Řekla jsem líbezným tónem v hlase. Trošku sedřené to bylo, ale nic vážného. Stačilo to jenom vyčistit. Šli jsme k fontáně, kde stříkal pramen vody, kde jsem chtěla mu omýt to koleno.
„Dělej, ať se může jít na koně!“ rozčiloval se Karel.
„J-já n-nechci n-na k-koně…“ popotahoval Ondra.
„Ty mlč!“ obořil se na Ondru.
„Tak ho nech být! Nechce se mu na koně, tak nepůjde a samotného ho tu nenechám, takže tu taky zůstávám!“ obořila jsem se na Karla.
„Dělejte si, co chcete!“ rezignoval Karel a celý rudý vzteky odešel. Já Ondrovi opláchla koleno. Poté jsem si ho líp posadila na klín a stírala mu slzy. V tom k nám přišla malá holčička.
„Na tady máš a nebreč.“ Dávala Ondrovi bonbon. Ondra se na mě podíval.
„Jestli chceš, jen si ho vezmi.“ Usmála jsem se na něho.
„Děkuji.“ Poděkoval Ondra a bonbon si vzal.
„Půjdeš si hrát?“ zeptala se ho dívka.
„Jen jdi.“ Zašeptala jsem mu do ucha, když jsem tušila, že se na mě otočí a zeptá se. Ondra mi slezl z klína, chytil dívku za ruku a šli na pískoviště. Já se po chvíli zvedla a šla si sednout na lavičku u pískoviště.
Seděla jsem na lavičce a sledovala Ondru s holčičkou. Po tvářích mi tekly slzy. Ucítila jsem, jak si někdo sedl vedle mě.
„Baruš, nebreč.“ Hlas bych poznala všude. Byl to Tomáš. Setřela jsem si slzy.
„Já nebrečím.“ Pronesla jsem. Nechtěla jsem ukázat svou slabost. „A co Lucie? Proč si nejel s nimi?“ zeptala jsem se a podívala se na něho.
„Vás bych tu nenechal osamotě. A na koně se mi taky moc nechce. Jen mě štve, že zviklala Lucinku na toho koně.“ Trošku si Tomáš povzdychl smutně. Bylo mi ho líto.
„To mě mrzí.“ Řekla jsem a podívala se na Tomáše a usmála se.
„Nemusí.“ Usmál se Tomáš. „Nedáš si něco k pití?“ zeptal se mě.
„Ale klidně jo.“ Souhlasila jsem s tím. Tomáš položil jemně svou ruku na mé rameno a poplácal mě. Poté odešel pro pití. Já se věnovala pozorování Ondry s holčičkou.
„Ten chlapeček je váš?“ ozval se starší dámský hlas. Podívala jsem se, kdo to je.
„Ano, je.“ Přikývla jsem na souhlas.
„Jmenuji se Jarmila Maňáková a to je má vnučka Marie.“ Představila sebe i svou vnučku.
„Já jsem Bára a tamto je syn Ondra.“ Taky jsem se jí představila a usmála se.
„Ondrášek je hodný hoch. Ale mrzí mě to, ale musíme s Maruškou odejít.“ Vysvětlila mi paní Jarmila.
„V pořádku, tomu rozumím.“ Usmála jsem se. Poté, co se na mě Jarmila usmála, šla na pískoviště, kde začala pomáhat dětem balit bábovičky do tašky.
„Tady máš.“ Ozval se Tomášův hlas a podával mi kelímek. „Je to gambrinus desítka. Snad jsem se trefil.“ Dodal, když jsem si kelímek převzala.
„Trefil, ale pivo si nemusel.“ Usmála jsem se, i když musím přiznat, byla jsem za pivo ráda.
„Panáka tu nemají.“ Usmál se Tomáš tím nejkrásnějším úsměvem. „Jinak jsem byl stý kupující piva, tak mi dali lístky do hotelového bazénu. Pro dva dospělé a dítě.“ Oznámil mi a ukázal vstupenky. Nezajdeme tam?“ zeptal se, jestli nechci jít do plavečáku.
„Ale nemáme plavky a ručníky jsou v našich stanech.“ Protestovala jsem.
„To jsem jim taky říkal, a prý nám vše půjčí.“ Usmíval se od ucha k uchu.
„Víš co? Vypijeme piva a zeptáme se Ondry, jestli s tím bude souhlasit.“ Svým způsobem jsem s tím souhlasila.
„Jasná věc.“ Usmál se, protože dosáhl svého. Tomáš rozhodně do toho hotelového bazénu chtěl jít. Po chvíli přišel Ondra, když se rozloučil s holčičkou jménem Maruška a její babičkou Jarmilou.
„Co teď podnikneme?“ zajímalo Ondru.
„Chtěl by si jít do bazénu?“ zeptal se Tomáš Ondry.
„Jo, chtěl.“ Přikývl na souhlas.
„Tak mi to jenom dopijeme a půjdeme.“ Souhlasila jsem. Ondrovi se rozzářila očka štěstím. A nejen jemu.