Nevěra VIII.
Informace:
Krátká procházky :)
08 Procházka
Tomáš nám ukázal dětské hřiště, záchody a sprchy. Poté jsme se vydali po cestičce, která vedla dolů. Vedla i cestička nahoru, ale tu Tomáš nezvolil.
„Ty se tu nějak vyznáš.“ Pronesla jsem při cestě dolů. Ondra se mě držel jako klíště.
„Karel ti nikdy nevyprávěl o našich táborech?“ zeptal se Tomáš překvapeně. Zakývala jsem hlavou, že ne. „Tady býval tábor. Jezdili jsme se od deseti. Jezdili jsme od šesti, ale nelíbilo se nám nikde tak, jako tady. Tedy u mě to tak bylo. Nevím jak Karel. Před půl rokem jsem potkal ve městě Petra a dali jsme se do řeči. I on jezdil sem do tábora s námi. A oznámil mi, že to tady odkoupil, protože to tady chátralo. Hned jsem si začínal vzpomínat a Petr mi navrhl, abych jsem sem aspoň na víkend jel a zavzpomínal. Vzal jsem i vás, aby i Karel vzpomínal.“ Vysvětlil mi celou story. Jenom jsem ho poslouchala a nepřerušovala.
„Tak o tom to ani jiném táboru mi neříkal.“ Řekla jsem užasle.
„Ta poradna vám nepomáhá, co?“ zeptal se narovinu.
„Ne, ale promiň. Nechci se o tom bavit. Ne před dětmi.“ Řekla jsem, že o tom mluvit chci, ale ne před dětmi.
„Jasně, chápu.“ Usmál se a pochopil to. V tom se před námi zjevila ohrada a v ní asi tři koně.
„Tatí, že tam půjdeme, že jo?“ žadonila Lucinka.
„Jestli bude souhlasit teta a Ondrášek, tak ano.“ Souhlasil Tomáš.
„Teto, že tam půjdeme, že jo?“ zeptala se mě Lucinka.
„Mami, já se bojím.“ Ozval se šeptem Ondra. Podívala jsem se na něho a vzala si ho do náruče.
„Nebudeme je hladit ani krmit. Budeme je jenom z dálky pozorovat. A ohradu nepřeskočí.“ Snažila jsem se svého synka uklidnit. Ale přiznám se, sama jsem měla strach. Ondra se na chvíli zamyslel.
„Tak jo.“ Souhlasil na konec a dal mi pusu na tvář. Já mu dala pusu na čelo a dala dolů.
„Tak Lucinko, jdeme ke koním.“ Oznámila jsem Lucince, která byla šťastná.
„Jen počkej na nás. Půjdeme společně.“ Varoval ještě Tomáš Lucinku. Ta ho chytla za ruku a už ho táhla k ohradě. Já a Ondra jsme šli pomalu a nikam nepospíchali.
Když jsme došli k ohradě, drželi jsme se od ní, co nejdál to šlo. Ondra se začal třást po celém těle. Hned jsem k němu přiklekla a objala ho.
„Neboj se, nic ti neudělají.“ Uklidňovala jsem ho. Cítila jsem, jak mu po tvářích tečou slzy. Taky mi bylo do breku, ale slzy jsem potlačila.
„Děkuji mami.“ Poděkoval mi šeptem.
„Za co?“ byla jsem zmatená, za co mi děkuje, když jsem nic neudělala.
„Že mě nenutíš do věcí, jako táta.“ Řekl šeptem.
„Neboj se. Nikdy nikdo tě do ničeho nutit nebude.“ Ujišťovala jsem ho, že bude vše v pohodě.
„Co se děje chlape?“ zeptal se Tomáš, který k nám přišel.
„Nic.“ Zakýval hlavičkou Ondra a rukama začal stírat slzy.
„Nemáš kapesník?“ zeptala jsem se Tomáše.
„Jeden ano.“ Usmál se a podal mi kapesník. Vysmrkala jsem Ondru a kapesník schovala k sobě.
„Až budeme doma, tak ho vyperu a vrátím.“ Ujišťovala jsem Tomáše, že se mu kapesník vrátí zpátky.
„V pohodě, jen si ho nech.“ Mávl nad tím rukou Tomáš. „Lucí, jdeme zpátky. Připozdívá se.“ Křikl na Lucinku, která se otočila a šla k nám.
„Že se sem ještě vrátíme, že jo?“ žadonila, protože tady byla ve svém živlu.
„Můžeme zítra zase k večeru.“ Souhlasil Tomáš. Chytil Lucinku za ruku a už jsme šli zpátky do kempu.