Sapiens Cat-6.díl
Informace:
Tak...Další pokráčko o našem kočičím kloučkovy a jeho zachráncích/věznitelých? mno... teď už něco jiného ^^ doufám, že se bude líbit :3 Meow :3
-
Kapitola
„Tudy!“ řekl jsem a vedl je hustým lesem. Šli jsme už docela dlouho, několik dní a jen víc a víc jsme se vzdalovali od lidí. Tak to má být. Vedl jsem je do města naší rasy. Je to útočiště nás všech, doufám, že s nimi nebudou mít problémy. Otočil jsem hlavu směrem k ním, kde se prodírali skrz nízké větve stromů.
„Waaaah! Huš větve, kšá, sakra! Kdo tudma chodí?! Opice?! Veverky?! Uuuuuh...“ stěžoval si Hiku už asi po... Ani nevím pokolikáté.
„Jsi otravný, brácha... Nestěžuj si a prostě jdi.“ řekl znuděně a zároveň otráveně Haku.
„Ale když...“ chtěl něco namítnout Hiku, když se ozval Yumei.
„Buďte ticho...“ jeho chladný a přísný hlas naprosto zamezil dalším jejich námitkám. Dál pokračovali v cestě za mnou. Pro ně to nebylo nic příjemné, jelikož nežili celý život v lese, a tak pro ně tohle místo bylo celkém... Složité.. Přesto šli... Svěsil jsem hlavu a díval se do země prorostlé kořený mohutných stromů. Zbavili se svých dosavadních životů pro mě.... Proč... Ta otázka mi vězela v hlavě od chvíle, kdy mě zachránili, ve chvíli, kdy se postavily Gardě...
Na hlavě jsem ucítil velkou a hřejivou dlaň. Pozvedl jsem hlavu a koukl se do očí svého Pána... Yumeie... Mé tváře jemně zrůžověly. Ano... Teď mám Pána. Ale za jakou cenu?
„Netrap se minulostí, Hioky... Nezměníš ji... Můžeš nad ní přemýšlet, až budeme v bezpečí. Teď máme cíl, kterého musíme dosáhnout. Pak ti klidně s tvou minulostí pomohu, i když sám jsem ti jí zničil...“ říkal mi tiše, a v jeho očích se na chvíli objevila bolest. Yumei...
„N-ne.... Tys jí dal smysl...“ řekl jsem skoro až neslyšně. Hned na to jsem vyklouzl z jeho blízkosti a s hořicími tvářemi jsem postupoval dál lesem. Je toho hodně, co se stalo. Věci, které bych ani nečekal, a to ani nevím, jaké věci se ještě stanou....
Jenže teď už je to fuk... Právě totiž mám na očích velký vodopád spadající z obří skály, která neměla konce.
„Woha...“ řekl údivně Hiku.
„Slabé slovo...“ dodal Haku. Yumei se jen přikrčil, když mě z nenadání objal okolo pasu a přitiskl si mě k sobě. Překvapeně jsem na něj pohlédl.
„P-pane?“ jenže jeho oči se upíraly ke stromům za námi. A ukázalo se proč. Ozvalo se zašustění a hned na to před nás dopadli čtyři Cati s luky namířenými na nás.
„Proč jste tu?!“ ozval se jeden a jeho kočičí uši divoce zastříhaly. Cati... Konečně nějaké vidím... Jemně jsem se vymanil z Yumeiova objetí a stoupl před všechny tři z lidí.
„Protože nemáme kam jít. Jak vidíte... Jsem Cat... A tohle,“ otočil jsem se na Yumeie, „tohle je můj Pán... Yumei... A oni jsou.... Naši ochránci?“ dodal jsem už nejistě na Hikua a Hakua. Ti se na sebe pobaveně pohlédli a usmáli se.
„Pán?!“ řekl překvapeně další.
„Ukaž tedy znamení, člověče!“ křikli a pořád mířili ostrými šipy na ně. Yumei pomalu zvedl ruce a odhrnul si kus košile, která mu zakrývala rameno. Cati zalapali po dechu, když jemný paprsek světla, jemuž se podařilo prodrat přes listí stromů, ozářil jizvu v podobě pěticípé nedokončené hvězdy.
Lehce jsem si oddychl, když sklonili své zbraně. Stejně jim pořád zůstal podezřívavý pohled. Kdo se jim ale může divit?
„Následujte nás... Spojení i jejich ochránci,“ řekl jeden a vedli nás okolo tůňky, do níž spadal vodopád. A tak tedy jsme je následovali ke kraji vodopádu. Cati jeden po druhém se prosmikli skrz tmavou škvíru mezi vodopádem a skálou. Jeden zůstal za námi a čekal, až my uděláme to samé. A tak jsem je následoval a ocitl se v jeskyni. Hned za mnou se objevil Yumei a ti dva. Dál jsme pokračovali hloub do jeskyně, než se před námi objevovalo světlo, které nás následně oslepilo. Když jsem si navykl na tu změnu, otevřel jsem ústa úžasem. Všude kolem se rozprostíral obrovský prostor, který ale rámovala skála... Spíše to byl... kráter? Na jedné straně bylo velké jezero, na té druhé zas se tyčil velký les. A mezitím byly domky, chatrče, dokonce i ve skalách byly vybudované domy. U lesa bylo velké ohniště s totemy. Nedaleko jezera zas bylo něco připomínající hřbitov. Byly tu i pole a krávy.... Bylo toho tu tolik, že jsem nevěděl, na co se kouknout dřív. Když jsem uslyšel kroky za mnou, vzpamatoval jsem se z úžasu a podíval se na ostatní. Yumei... Hiku a Haku... všichni se překvapeně rozhlíželi kolem.
„Hej! Nezdržujte!“ ozval se hlas jednoho z Catů, který nás odváděl a my pokračovali směrem k domkům. Myslím, že něco jako centrum... Když jsme byli blíž a blíž ke skále, tak se objevovalo víc a víc Catů. Všichni na sobě měli naprosto jednoduché oblečení, někteří v ruce měly lopaty, někteří zase luky. Docela dobře šlo rozeznat lovce od pěstounů. Zatímco všechny ženy byly oblečené stejně, protože se všechny staraly o domácnosti. Náš systém byl jednoduchý. Měli jsme Alfu, něco jako krále, kterého jsme poslouchali, jinak jsme si byli rovni. Pěstouni, ti co se starají o zem a jejich úrodu. Lovci, ti měli na starost maso či nepřátele... Nakonec tu byly Ranhojiči, ti se zaměřovali na naše nemoci, to, co nemohla vyléčit naše neobvyklá krev, ale byly i něco jako duchovní, zaobírali se i našimi schopnostmi.
Nakonec jsme zastavili a okolo nás se shlukl hlouček Catů, jak dospělých, tak dětí. Bylo to tu o tolik velké, než kde jsem žil. Z davu před námi se objevil Cat. Byl starý a opíral se o dřenou hůl. Jeho ouška i ocas byly protkány šedivou, avšak jeho žluté oči si nás tvrdě měřily. Toto zřejmě byl alfa. Šlo to také poznat z reakce ostatních, byly plné respektu a úcty.
„Přistup, Cate...“ zazněl překvapivě silný hlas. Cukl jsem sebou a opatrně udělal pár kroků vpřed k němu. Důkladně si mě prohlížel, než se opět ozval.
„Tvé jméno?“
„Hi-hioky...“ řekl jsem roztřeseně.
„Hmmm....Hmmm“ zabrblal a pak mi odkryl rameno. Pečlivě si prohlédl mé znamení a pak koukl na Yumeie.
„A ty?“
„Yumei...“ odpověděl silně a neuhnul pohledem, když si ho Cat prohlížel. Když viděl i jeho jizvu a pohledem přešel k dvojčatům, tak se samy ozvala.
„Hikuuu, ten lepší a hezčí“ řekl Hiku.
„A blbější... Já jsem Haku....“ dodal Haku. Wah... Ani teď nejsou vážní... Opravdu jsou jak koťata. Po těchto slovech nastalo napjaté ticho.
„Vítejte! Já jsem Dre Maru! Alfou téhle vesnice. Je překvapení, že se objevil někdo spojený... Teď je to vzácnost, po tom, co se nás lidé snaží lovit. A to už jen pro to, že to Cat musí chtít. Hmmm.... Ale je to určitá naděje. Možná nám můžete pomoct. Vypadate všichni znavení! Běžte si odpočinout, rozhlédněte se a zítra večer, při vašem přivítaní, nám vše povyprávíte! Teď běžte!“ ozval se stařec, jemuž se na obličeji objevil úsměv. Všichni jsme si viditelně oddechli. Nakonec nás odvedli k naším přidělených domům. Hikua a Hakua odvedli někam dál, stačili jsme si jen zamávat. Já a Yumei jsme šli do domu vybudovaného ve skále. Jakmile nás tam Cat jménem Miu odvedl, se uklonil a zase odešel. Po cestě jsme potkali plno zvědavých Catů, kteří měli otázky, a nebo děti, které zase chtěly zkoumat Yumeie. Ale Miu je všechny odehnal a teď jsem tu zůstal stát před vchodem, sám, spolu s mým Pánem.... Na prázdno jsem nervózně polkl a vešel dovnitř. Uvědomil jsem si totiž, že jsme poprvé, od toho co jsme se staly spojení, sami. Snažil jsem svou pozornost zaměřit na dům. Byl pěkný... Háčkovaný koberec na chladné kamenité zemi. Vytesaný krb, postele vyřezané z tmavého dřeva. Záclony spletené z kousků látek. Bylo to jiné než u lidí, ne tolik okázalé, ale jemné, divoké, přírodní... Bohužel mé srdce tlouklo jako splašené, když jsem už nevěděl kam se kouknout. Co mám dělat? Nevím, jak se k němu mám chovat... Mám mu říkat Yumei a nebo Pane?
„Jdu se vykoupat...“ ozvalo se tiše a pak zaklapnutí dvěří. Otočil jsem se a s pohledem na dveře vydechl. Zhroutil jsem se před krb, kde jemně plápolal oheň a díval se na své ruce, které se jemně třásly. Budou tu vůbec mít něco na koupání? Zřejmě jo... Přece jen tu žijí už dlouho... Ale o to nejde! Yumei... Hiku... Haku... Královstká garda a to vše se spojením. Waaah... Je toho tolik, že nevím, na co myslet! V hlavě se mi objevil obraz Yumeie a našeho polibku... Opět, jako bych cítil jeho rty na mých. Lehce jsem se jich prsty dotkl a opět mi bylo nějak horko. Co to sakra... Prsty mi vjely do vlasů a já si je začal divoce cuchat, mezitím co ocásek divoce kmital.
„Aaaaaaah!“ řekl jsem. Lehl jsem si a stulil se do klubíčka. Byl jsem unavený ale nemohl jsem usnout, když tu nebyl Yumei. Asi... Opravdu ho miluju... Nebo... Co by to bylo? Nemohu ho dostat z hlavy a... Myslím na něj i v jiných věcech, než by byl jen obdiv. Navíc mé tělo... To co cítím, když je moc blízko. Horko, mravenčení... vzrušení?! Ale to není vše. Co Královská garda? Budou nás pronásledovat? Najdou nás tu? Co Hiku a Haku? Budou tu šťastní? Yumei... Bude... šťastný? Z toho všeho jsem vydal teskný tón, aniž bych si uvědomil přítomnosti někoho dalšího.
„Hioky? Jsi v pořádku?“ ozval se za mnou Yumeiův hlas. Cuknutím jsem se posadil a koukl na něj. Neměl jsem.... Měl na sobě věci Catů. Béžové plátěné kalhoty, bílá košile, kterou měl rozepnutou, a tak odhalovalsvou širokou hruď. Sakra, jen při pohledu se mi chtělo k ní přitulit a zavrnět. Uh... To se ze mě stává zvrhlík?! Ne... Mám prostě v sobě kočku. V rukách Yumei držel podnos s jídlem, který teď položil na stůl a dřepl si ke mně.
„Děje se něco?“ řekl jemně se starostlivým pohledem. Bože... Jeho tvář... Teď když měl mokré vlasy sčesané dozadu...Šlo vidět každý jeho tvrdý rys. Yumeii... Čím déle jsem na něj koukal, tím víc mi zběsile tlouklo srdce. Jeho ruka se zvedla a já si všiml, že přes bílou košili prosvítá jeho tetování. A nakonec bylo prázdno... Jeho horká dlaň se dotkla mé tváře a já zas nevěděl nic, protože jsme se topil v jeho blízkosti. Co je to? Proč je to tak silné?
„Ni-nic mi není...“ řekl jsem rozechvěle a zabodl pohled do země, abych se aspoň trochu vzpamatoval.
„Opravdu? Jsi celý rudý... Nemáš horečku?“ ptal se a já jen zavrtěl hlavou, pohled upíral na své chvějící se ruce.
„Hioky... Ty se mě bojíš? Hnusím... se ti?“ zazněl jeho tichý hlas a já rychle na něj pohlédl, ale on se teď díval na své ruce.
„Samozřejmě, že ne!“ odpověděl jsem až příliš hlasitě. Zklopil jsem oči i uši.
„Jen... Nevím, jak se mám chovat... Jak vás oslovovat, nebo co dělat...“ šeptal jsem.
Teď už můj obličej chytly jeho ruce a pozvedly ho k jeho.
„Ty jsi ale... Hah... Chovej se jako Hioky a říkej mi Yumei... Dělej to, co chceš dělat, Hioky...“ říkal s lehkým úsměvem. Vypadal tak nějak jinak... S tím úsměvem… Úplně jsem zrudl. Yumeeeei.... Proč....
Najednou úsměv z jeho tváře zmizel a zbyl tu jen zkoumavý pohled.
„Hioky... Měl by jsi se takhle přestat tvářit...“ řekl tiše. Nevěděl jsem, jak se tvářím, naprosto jsem se utápěl v jeho vůni, šedivém pohledu a horka sálající z jeho těla, toho, jak odlesky z plamenů tančily na jeho lehce mokrém, ale vypracovném těle. Jsem ten největší podivín. Nejen, že nezapadám do tabulky Catů, ale dokonce jsem ujetý na muže... Pěkné...
„J-jak?“ řekl jsem tiše.
„Tak roztomile a sladce...“ odpověděl v klidu Yumei.
„Huh?“ Roztomile?! Sladce?! To už asi bylo moc, nebo nevím, co mě popadlo... To vše, blízkost, slova... Asi se ve mně probudila kočka, jinak si to vysvětlit neumím, když jsem po něm skočil. Právě jsem se opíral rukama o jeho hruď a mé tělo leželo na jeho, když on se právě válel na zemi, kde jsem ho povalil. Ocas mi vztekle mrskal a já se na něj mračil, mezitím co jsem na něj sypal slova.
„Yumei! Copak nestačí, co se mnou už děláš? Musíš pořád přidávat?! Bavíš se tím?! Nejsem sladký!“ až po tom, co jsem sám uslyšel ta slova, jsem si to uvědomil. Sakra...
„Ah.... Uhm... Pro-promiň, omlouvám se... já... já nechtěl... to…“ to už jsem ležel pod ním, a já na něj vystrašeně koukal. Asi jsem to přehnal... Navíc... Co jsem to sakra řekl?! Můžu být vůbec ještě víc rudý?!
„Copak s tebou dělám?“ řekl temně Yumei. Tyčil se nade mnou jako hrozba a jeho oči mě propalovaly. Odvrátil jsem hlavu a kousl se do rtů.
„N-nic... To byl.. Jen menší zkrat, nebo něco takového?“ snažil jsem se z toho nějak vykroutit. Neúspěšně, když se ke mně sklonil a já cítil jeho dech u mého ucha. Chloupky mi stály snad všude, když zašeptal.
„Co s tebou dělám, Hioky?“ chtělo se mi mňouknout. Naprostá bezmoc proti němu. Cítil jsem, jak jeho prsty putují po mém krku, až na bradu. Natočil si mou tvář směrem k jeho, a palcem mi přejel přes ret. Měl bych mu to říct... I když je to nenormální, i když ho to možná znechutí, i když mu možná budu připadat odporný... Ale já se už nedokážu proti němu bránit... Už to nejde.
„Já... Nevím... Je to zvláštní. Nikdy dřív jsem to nepocítil. A jsi to jen ty... Možná to je proto... že... že tě miluju.“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
