Nevěra V.
Informace:
Jízda na koních - také prodloužená kapitola :D
V. Koně
Když jsme dojeli do neúplného cíle, tak jsme vystoupili z auta. Byli jsme u stájí u loučky. Na loučce už byli připraveni čtyři koně. Jeden pro každého. Chlapy měli být na koních s dětmi a my ženy sami.
Tomáš se hned přivítal s mužem. Podle toho, co říkal Tomáš, šlo o jeho známého Petra kováře, který vlastní ten kemp, kam jsme měli namířeno. Poté, co se přivítali, tak Petr vlezl do auta a odjel s ním do kempu.
Když Petr odjel, přišel ke mně Ondra, nebo spíš přiběhl.
„Mami, kam ten pán jede s tím autem?“ zeptal se Ondra zvědavě.
„Jede s autem do kempu, kam taky pojedeme, ale my tam pojedeme na koních.“ Vysvětlila jsem mu to a doufala, že to pochopil.
„A mohu jet s tebou, na tom koni?“ zeptal se mě s jiskřičkami v očích.
„Víš, pojedeš s tátou. Já na koni nejela a mohli bychom spolu spadnout.“ Znovu jsem se mu to snažila vysvětlit.
„A to by bolelo?“ dál se ptal.
„Ano a hodně.“ Přikývla jsem na souhlas.
„A nemohl bych jet se strejdou?“ znovu to zkoušel, jen aby nemusel jet s tátou. Všimla jsem si, že poslední dobou se Ondra Karlovi stranní. Ale nikdy jsem se ho nezeptala, proč, protože Karel byl poblíž. Má chyba.
„Ten poveze Lucinku. Ty nechceš jet s tátou?“ zeptala jsem se ho narovinu. Jeho reakce mě překvapila. Pokýval hlavou, že ne.
„Tak partičko, nasedat a jedeme.“ Ozval se Tomáš, když zkontroloval stav koní, ve kterých se vyznal. Lucka podala Ondru Karlovi a Tomáš pomáhal vylézt na koně mě. Měla jsem strach, ale snažila se nedat nic najevo. „Jen klid, děláš to dobře.“ Uklidňoval mě. Věděl o mě skoro vše a rozhodně víc, než Karel. Nikdy bych nevěřila, že to jsou dvojčata. Když jsem byla na koni, tak na koně nasedl Tomáš a Lucka mu podala Lucinku. Když i Lucie byla na koni, tak jsme vyjeli na cestu.
Vyjeli jsme. Karel s Ondrou a Luckou byli pěkně v předu. Já s Tomášem a Lucinkou jela pomalu vzadu. Měla jsem strach. Ne o sebe, ale o Ondru. Musel se hodně bát, protože Karel jel jak šílený rychle. Nebo z mého pohledu to byla rychlost.
„Neboj se, Karel na koni už jel:“ uklidňoval mě Tomáš. Poznal na mně vše.
„Vím, ale Ondrašek s ním jet nechtěl.“ Přiznala jsem pravdu.
„Mám mu domluvit?“ zeptal se mě Tomáš.
„Pokud ještě zrychlí, tak prosím ano.“ Souhlasila jsem vděčně s jeho nápadem.
„Dobře. Jinak jedeš dobře.“ Pochválil mou jízdu.
„To si nemyslím.“ Nesouhlasila jsem.
„Ale jo této Báro, jedeš dobře.“ Pochválila mě Lucinka.
„Tak, když to říkáš ty, tak to bude asi pravda.“ Kdybych neměla strach, tak se na Lucinku otočím a usměju. Musel, stačil poloúsměv před sebe.
„Kde jste vy loudové?“ počkal a provokoval nás Karel.
„Karle, jeď pomaleji. Nezapomínej, že máš u sebe Ondru.“ Hned napomenul Tomáš Karla.
„Bára si zase stěžovala, co?!“ procedil skrz zuby.
„Nikdo si tu nestěžuje!“ odsekla jsem mu.
„Karle, nech toho! Nechceš se snad hádat před dětmi, ne?“ zasákl Tomáš, a v pravý čas. Protože bych se asi pohádala. Karel si odfrknul a jel dopředu za Luckou. „Divím se, že jste stále spolu. Promiň.“ Řekl a hned se omluvil. Chtěla jsem mu říct, že se omlouvat nemusí, a že jsem i podala žádost o rozvod, ale nakonec jsem si to rozmyslela a jela mlčky dál.
Asi po hodině a půl jízdy jsme si udělali přestávku. Lucka si vzala od Tomáše Lucinku a poté, co Tomáš slezl, pomohl dolů z koně mně.
„Jen pomalu, neboj se. Jistím tě.“ Mluvil ke mně potichu Tomáš a podporoval mě. Občas se mi zdálo, že mě chytil za zadek, ale neřešila jsem to. Patřilo to k tomu. Nebo aspoň jsem si to myslela.
„Mami.“ Přiběhl ke mně Ondra a hned mě objal.
„Copak Ondrášku?“ zeptala jsem se ho a vzala si ho na ruku. I přes bolest zad a zadku.
„Já se bojím.“ Přiznal a málem se rozbrečel.
„A čeho se bojíš, Ondrášku?“ zeptal se Tomáš Ondry.
„Jízdy s tátou.“ Přiznal Ondra a měl na krajíčku, ale držel se statečně.
„Já mu domluvím.“ Slíbil Tomáš. Jenom jsem hlavou přikývla na souhlas.
„Nepotřebuješ čůrat?“ zeptala jsem se Ondry. Ten přikývl na souhlas. Oba jsme vyrazili ke křovím. Lucky se k nám připojily.
Když jsem s Luckou čekala, až se vyčůrají děti, tak jsme si povídaly.
„Jak se líbí cesta?“ zeptala se Lucka.
„Je to pěkné, ale bojím se.“ Přiznala jsem pravdu.
„Všimla jsem si, že jedeš nějak pomalu.“ Pronesla Lucka. Když se děti vyčůraly, tak jsme se vyčůraly my dvě a šly k ostatním.
Chlapy zrovna o něčem diskutovali. Bylo slyšet, jak Karel říká.
„Já jedu normálně!“ trošku zvýšil hlas. Když si nás Tomáš všiml, tak na to už nereagoval. Lucka pro všechny připravila svačiny. Dostali jsme rohlíky se salámem. Byla to dobrota.
„Mamí, mamí?“ zvolala Lucinka k Lucii.
„Copak zlatíčko?“ zeptala se své dcery Lucka.
„Že mohu teď jet s tebou na koni, že jo?“ žadonila Lucinka.
„Lucí, pojedeš se mnou. Je to bezpečné.“ Ozval se Tomáš razantně.
„Ale ty jedeš pomalu, tati.“ Protestovala Lucinka.
„Někdo musí na tetu dohlídnout, když jede prvně.“ Snažil se to vysvětlit Lucince.
„Strejdo?“ otočila se na Karla.
„Ano, princezno?“ usmál se Karel.
„Že mohu jet s tebou, že jo?“ znovu žadonila.
„Lucí, neotravuj!“ napomenula Lucka svou dceru.
„Mně to nevadí, aspoň třasořitka pojede pomalu.“ Ušklíbl se Karel. Tím mě vytočil a chtěla jsem se s ním pohádat, ale Lucinka mi v tom zabránila, což jsem jí teď za to vděčná.
„Mamí, že mohu, že jo?“ otočila se na Lucku.
„Musí s tím souhlasit tatínek a teta Bára.“ Nakonec svolila Lucka.
„Tatí, že mohu, že jo?“ otočila se na Tomáše.
„Musí s tím i souhlasit teta.“ Souhlasil i Tomáš. Ta malá tak žadonila, že jsem tak nějak vychladla a hlavou přikývla na souhlas.
„Juchůůů.“ Začala Lucinka jásat.
„Díky, mami.“ Zašeptal mi díky Odra. Objala jsem ho kolem ramen.
„Lucí, nech toho.“ Napomenula Lucka svou dceru, která se přestala radovat. Najedli jsme se, děti se ještě šly vyčůrat a zase se nasedlo na koně. Tentokrát Karel vezl Lucinku a byl v předu s Lucií a já vzadu s Tomášem a Ondrou.
Jeli jsme od nich tak daleko, že je bylo sotva vidět. Ale byla jsem ráda. Chtěla jsem se Ondrovi omluvit a teď byla možnost.
„Ondrášku, promiň.“ Omluvila jsem se a měla jsem co dělat, nezačít brečet. Kdybych měla odvahu a podíval se na ně, tak bych viděla, jak je Tomáš překvapen.
„Za co, mami?“ zeptal se nechápavě Ondra.
„Že jsem se tě nezastala, když tě táta nazval třasořitkou.“ Vysvětlila jsem to oběma.
„A co je třasořitka?“ zeptal se, se zájmem.
„Je to člověk, který se bojí.“ Vysvětlila jsem mu to.
„Teď se už nebojím.“ Řekl Ondra pyšněji a nastavil svou dětskou hruď. Ale to jsem neviděla, jak jsem se bála na ně otočit. „A stejně jsem chtěl jet se strejdou.“ Dodal, co si přál už od začátku.
„Vím.“ Přikývla jsem na souhlas.
„Měli jste říct dřív.“ Vložil se do hovoru Tomáš.
„Nechtěla jsem otravovat.“ Přiznala jsem, proč jsem to nezařídila.
„Že mohu se strejdou jezdit pořád?“ zeptal se s nadějí v hlase Ondra.
„Jasně, že jo.“ Přikývl Tomáš na souhlas.
„Mohu se zeptat?“ odvážila jsem se Tomáše na něco zeptat.
„Jistě, ptej se.“ Přikývl na souhlas Tomáš.
„Proč jste se museli vracet?“ zeptala jsem se ho, protože jsem tušila, že Tomáš je v tom nevinně.
„Lucka doma zapomněla doklady.“ Řekl Tomáš a tím mi potvrdil, že jsem měla pravdu.
„Věřím ti.“ Zašeptala jsem, ale tak, aby mě Tomáš slyšel. Pak jsme si různě povídali a do konverzace zapojovali i Ondru. Za další hodinku jsme byli na místě. Na louce, kde blízko ní byly stáje pro koně, kam jsme ty koně odvedli, když jsme sesedli z koní. Tomáš mi s tím pomohl.
Po příjezdu se Tomáš znovu přivítal s Petrem. Tentokrát Petr mluvil hlasitěji, abychom ho všichni slyšeli.
„Vítám vás v mém kempu Ráj. Užijte si tento pobyt a teď do těchto stájí odveďte koně a dejte jim cukr, že děkujete za jejich jízdu. Tome, ty víš kam jít, že?“ přivítal nás Petr a poté si vzal stranou Tomáše a ještě o něčem diskutovali. My šli do stájí.
Když naše čtyři koně odsedlali a dali do stájí, tak jsme dostali dvě kostky cukru.
„Ondro, pojď mu dát cukr.“ Řekl Karel synovi. Ten se mě pevně chytl za ruku.
Ne, bojím se.“ Ozval se Ondra.
„To si říkáš chlap?!“ zvyšoval Karel hlas.
„Nekřič na něho! Když nechce, tak ho krmit nebude!“ zastala jsem se Ondry.
„Oba jste třasořitkové!“ křikl Karel.
„Karle klid! Tady se nekřičí!“ zvýšil hlas Tomáš, ale nekřičel. Karel něco řekl, ale nebylo mu rozumět co. Pak nás Tomáš odvedl na plac, kde jsme měli mít rozdělané stany.
Tomášovo auto bylo u plácku. Chystala jsem se zeptat, s čím můžu pomoci, ale Tomáš byl rychlejší.
„Jděte na večeři. My to tu rozděláme.“ Řekl Tomáš. Neprotestovala jsem a s Luckou jsme vzaly děti a šly do místní hospůdky.