Nevěra I.
Informace:
Ztratila jsem to, co jsem v cz měla sepsané, a taky se mi to moc nelíbilo, tak dělám s jinými cz jmény a trošku i děj upravuju :D
I. Rodinná poradna
Jmenuji se Barbora Šťastná, ale že bych v životě úplně šťastná byla, to se říci nedá. Se svým manželem Karlem, jsem se dennodenně hádala a náš tříletý syn Ondra na to doplácel. Před rokem a něco jsem nás přihlásila do rodinné poradny. Karel odmítal tam chodit, ale když jsem ho jednou přemluvila, tak s další návštěvou souhlasil. Byla jsem ráda, že se snaží rodinu udržet pohromadě. Jenže ty hádky se postupně zhoršovaly. Byly na denním pořádku. A při dnešní návštěvě jsem chtěla radu od poradkyně, jestli bude dobré podat žádost o rozvod. I když je pravda, že jsem tu žádost vyplnila a poslala. Jeden můj kamarád z práce má známou, která za mě udělala právní kroky, aby se ta žádost mohla poslat. Ale slíbila jsem, že do té doby si najdu svého právníka. Nebyla to špatná advokátka, ale na mě moc drahá.
Já byla už oblečena a šla jsem pomoci Ondrovi. Spíš se podívat, jak se mu daří. Měl si vzít kostkovanou košili a s knoflíky u košil ještě válčil. Tentokrát se mu to povedlo. Jakmile mě zahlédl, usmál se. Hned jsem k němu přišla a objala. I on mě.
„Vidíš, jak jsi šikovný.“ Zašeptala jsem mu do ouška. V tom se ozval křik z obýváku.
„Kde mám tu hnědou kravatu?!“ křičel Karel. Pohladila jsem Ondru po vláskách a šla do obýváku.
Nechtěla jsem křičet přes celý byt, i když tomu jsem se nevyhnula.
„Tam, kde máš kravaty.“ Řekla jsem ještě v kliku.
„Tam není!“ křičel a to věděl, že stojím u dveří.
„Tak nevím, kam sis ji dal!“ taky jsem zvýšila hlas, ale ještě jsem nekřičela, jako Karel.
„Ale ty mi je uklízíš!“ nedal se odmítnout a křičel. Naštvala jsem, šla jsem ke šlupen, odstrčila Karla a kravatu jsem hned našla.
„Tady ji máš!“ řekla jsem vytočeně.
„Kde byla?“ zeptal se rozčileně.
„Tam, kam ti je dávám!“ křičela jsem.
„Tam nebyla! Díval jsem se!“ trval si na svém.
„Tak si to příště ukliď sám!“ křičela jsem a hodila po Karlovi zlostný pohled.
„Mami, tati, nehádejte se.“ Ozval se dětský hlásek ode dveří. Oba jsme se tam otočili. Byl to Ondra.
„My se nehádáme, broučku.“ Usmála jsem s na Ondru. „Ty se obleč, my se jdeme obout!“ otočila jsem se na Karla. Poté s Ondrou jsem šla na chodbu a obuli jsme se. Já si vzala pantofle a Ondra sandále. Panovalo totiž léto. Karel do pěti minut dorazil a obul se venku, já zamkla byt. Poté se jelo dolů k autu.
Karel odemkl auto a sedl za volant. Já dala Ondru do autosedačky a sedla si k němu. Už jsem nemohla snést sedět či spát vedle Karla. Proto jsem spala v pokojíku s Ondrou. Když i já seděla připoutaná, tak se jelo do středu města, kde byla ordinace naší poradkyně.
Poté, co Karel zaparkoval, jsme šli do budovy, a jeli do desátého patra. Ondra by v klidu ten knoflík mohl zmáčknout a přivolat výtah, ale Karel byl vždy proti tomu. Takže Ondra málokdy něco zmáčkl, protože většinou Karel by s námi.
Vyjeli jsme do osmého patra. Vyšli jsme z výtahu a vydali se nalevo na konec chodby, kde byla kancelář sekretářky naší poradkyně a poté větší místnost, kde byla ordinace naší poradkyně. A abych neříkala sekretářka a poradkyně, tak sekretářka se jmenovala Petra Šuláková a poradkyně Ludmila Václavíková.
Sedli jsme si na židličky, co na chodbě byly. Ondra si sedl na můj klín. Po chvíli se otevřely dveře a vešla Ludmila.
„Pojďte dál, rodino Šťastná.“ Přivítala nás Ludmila. Všichni jsme pozdravili a šli za ní. Sekretářka pracovala na počítači, tak jenom kývla hlavou na pozdrav.
V místnosti byly židličky do kruhu a okolo stěn regály, kde byly různé hračky. Všichni jsme se usadili.
„Tak, jak se máte?“ zeptala se nás Ludmila, jako pokaždé.
„Dobře.“ Odpověděl Karel pohotově, jako by se hádka nekonala.
„Blbě.“ Řekl Ondra a všichni jsme se na něho podívali. Po tvářích mu tekly slzy.