Wolf and Eagle - třicátý-osmý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Táák, trvalo to zhruba 4 měsíce, ale jsem zpátky (snad) při síle a zase sem přináším Kikura a Risa, na které jste snad ještě nezapomněli...
Omluvila bych se, ale před naposledy jsem za to dostala seřváno, že se nemám pořád omlouvat. Takže jediné, co řeknu je, abyste si užili díl a že budu ráda za všechny názorky.
:3
Přátelství vlků a orlů
Kikuru:
Odtáhl jsem se od Risa a snažil se postavit rovně. Jenže se mi zamotala hlava a před očima vyskočily barevné mžitky. Zase jsem skončil zavěšený do něj.
„Co se stalo?” vyděšením mu poskočil hlas a své držení zpevnil, abych mu snad náhodou nevypad.
„Dobrý, nic mi není,” zalhal jsem mu. Krom prudké bolesti, která následně obklopila mou mysl, jsem dost jasně cítil žebra a stehno hned pod hýžděma. Trochu se mi třásly nohy a ze závrati se mi plnila ústa slinami. Obával jsem se, že to ze mně brzy vyjde. „Jen se mi trochu zamotala hlava, nic víc,” přemluvil jsem se k úsměvu.
„Vraťme se do vesnice, potřebuješ ošetřit,” prohlásil Ris. Jestli odhalil mou lež nebo zda to řekl jen ze strachu o mě, to jsem se nedozvěděl.
„Asi bych se měl ale prvně obléct,” prohlédl jsem si sám sebe a už s veselým úsměvem mluvil dál. „Neboť jinak budu obviněn z proměny a nebo z určité činnosti pro dospělé. A to nechceme ani jeden,” Ris se po mých slovech víc uvolnil a dokonce se také zasmál.
„Vidím, že ti humoru zůstalo na rozdávání. Takže určitě budeš v pořádku,” odpověděl mi na to on.
„No, humor je jedna z mála věcí, které nebudu mít nikdy málo,” pokrčil jsem rameny na jeho nevěřícný pohled.
„Jen aby ses pak nedivil. Kde máš oblečení?” rozhlédl se po okolí a já jej napodobil.
„Zřejmě zůstalo nahoře, kde jsem bojoval s tím prvním,” zamyslel jsem se nad tím, ale vůbec jsem si od určité chvíle nemohl nic vybavit.
„To nemyslíš vážně?” střelil po mě pohledem. Hned na to si ale poraženě povzdechl. „Tak jdeme, ať jsme ve vesnici co nejdřív,” přikývl jsem na souhlas hlavou a odstoupil od něj. Váhavě mě taktéž pustil. Vedle sebe jsme vyrazili k svahu, do něhož se budeme muset šplhat.
„Co se ti stalo?” na oplatku jsem se nyní vyděšeně zeptal já jeho, jelikož jsem zahlédl jeho pokulhávající krok. Zároveň se mě zmocnili strach a úzkost. Jo, sice neumíral, vždyť to jsem viděl, ale stačilo mi pouze vědět, že nějak trpí a chtělo se mi s tím něco dělat.
„To nic, jen jsem si trochu poranil nohu,” z hlasu sršel nezájem, ale obličej se mu zkřivil bolestí, toho by si všiml i slepý.
„Vypadá to, že víc než trochu,” omotal jsem si jeho paži kolem svých ramen, a třebaže jsem se sám necítil příliš při síle, nechal jsem jej se při chůzi o mě opřít.
Ris:
Svah jsme po nějakém čase vylezli. Noha mě ale k neuvěření bolela. Několikrát se Kikuru ujišťoval, jak se cítím. Sám na tom jistě nebyl nejlíp.
Našli jsme jeho oblečení docela rychle. Oblékl se a já mu samozřejmě pomohl. Po té jsme konečně vyšli k orlí vesnici. Daleko se však nedošlo. Při prvních krocích se Kikuru nějak potácel. Okamžitě jsem z něj sundal ruku, svou váhu přenesl na vlastní nohy a podepřel mu hrudník.
„Kuru, co se děje?” strach v hlase určitě přeslechnout nešel. Snažil se zhluboka dýchat a mou osobu téměř nevnímal.
„Je mi- nějak mdlo,” zapotácel se dopředu a jen své dlaně zapřel do mých ramen.
„Kikuru?!” pokoušel jsem se znít klidně, ale uvnitř mě pomalu nastupovala panika. Jeho stisk povolil, rudá hlava padla na mé rameno a na tělo dopadla zároveň i celá jeho hmotnost.
„Kikuru?” nohou mi projela bolest jako blesk a já se chtě nechtě pokrčil v kolenou. Jeho váha na mě byla prostě moc.
„Kikuru, co je ti? Vnímáš mě?” cítil jsem, jak se mi třese ohryzek na krku. Panika sílila přímo úměrně s časem, kdy ztratil vědomí.
„Kikuru?!” nohy povolovaly a já pomaličku klesal k zemi. Snažil jsem se zapřít do nohou víc, ale bolest z rány mi cloumala mou rovnováhou. Do koutků se mi samovolně nahrnuly slzy.
Arin:
Rika s Toriem jsem poslal do lesa, aby pročesali okolí, zbavili se případných nepřátel nebo pomohli zraněným, doufám že, přátelům. Zen se automaticky staral o zraněné, Tenchiho si vzal jako pomocníka.
I já sám jsem se snažil pomoc, jak jen to šlo. Ve výsledku jsem se ovšem jen motal pod nohy. Nakonec jsem si s alfou sedl ke stolu v jeho domě. Rumi, jak se mi sám představil, vypadal dost unaveně a především zraněně. Zároveň z něho však sršela úleva zapříčiněná ukončením boje.
„Jistě Arine nemusím ani zmiňovat, jak vám jsme zavázáni. Vaše přítomnost nám velmi pomohla a stále toho dost děláte. Jak vám můžeme vaši laskavost oplatit?” mluvil od úplného začátku dost vážně, vyrovnaně a dospěle. Tak nějak mě napadlo, že takový by měl být každý vůdce a už po milionkráté mi hlavou projela otázka, proč mě mí lidé vlastně zvolili?
„Nemáte vůbec za co tolik děkovat. My zvířata si musíme pomáhat. Vy vlci byste se jistě nezachovali jinak, kdybychom se v nebezpečí objevili my,” usmíval jsem se, už jen pro to, že to k mé osobě patřilo.
„Ano, pravda. To však nemění nic na tom, že bychom vám měli naší vděčnost nějak prokázat,” usmál se také. Působil dojmem silného a chytrého člověka, kterému záleží na svých lidech, jež také vedl správnou cestou. Nemohl budit nic jiného než-li respekt a důvěru.
„Nic skutečně dělat nemusíte. Teď by bylo spíše namístě starat se o důležitější věci. Například o zraněné,” zaprotestoval jsem znovu. Jeho urputná slova mě trošku štvala i znervózňovala. Nepomohli jsme přeci proto, aby nám za to prokazovali obrovskou vděčnost. Neměli jsme to zapotřebí.
„Jde vidět, že jsi chlap na správném místě Arine,” zasmál se nenuceně a všechny vrásky se smíchem stáhly. „Tak tedy aspoň slovně děkuji za vaší pomoc a nabízím vám na oplátku jakoukoliv laskavost, o kterou si nyní či v budoucnu řeknete.”
„S tím souhlasím, vždycky se něco takového bude hodit. Ale i tak si jsem jistý, že kdyby se ta laskavost týkala něčeho závažného, nemusel bych se o ní ani zmiňovat,” překvapily mě sympatie, které jsem k němu hned pocítil. Nebyl jsem typ osoby, který ostatní soudil dle jejich rasy, ale přece jen jsem něco takového nečekal od vlků, kvůli nimž Tenchiho hejno odletělo z domovského lesa.
„To jistě,” přikývl na souhlas mým slovům. „Nechme to tedy už plavat. Rád bych se tedy zeptal a snad i potvrdil mou domněnku, co tady u nás vlastně hledáte?” Rumi změnil téma a rovnou tedy i přešel k hlavní otázce.
„To o tom. Jak zní ta domněnka?” neodpověděl jsem přímo. Nastalo vteřinové ticho, kdy jen svýma moudrýma očima zkoumal pravdu vepsanou v mé tváři.
„Týká se jednoho mladíka, též orla,” zazněla jeho slova z části nejistá, z části přesvědčená ve své pravdivosti.
„Jestliže ten mladík má nebo spíš měl zraněnou paži, mluvíme o tom jistém.”
„Mluvíme,” přitakal.
„Je zde? V této vesnici s vámi?”
„Momentálně ne. Měl by dojít s vlky, kteří doteď zůstali v té orlí.”
„Ach tak. To jsem rád, že jsme se tak klidně domluvili,” doširoka jsem se usmál, jelikož hlavní cíl cesty byl z poloviny splněn.
Yazo:
Věci pro mě nevypadaly zrovna nejlíp. Záda byla z části rozervaná ze záseků od mečů. Před očima se mi tvořily mžitky a celá levá paže od ramene po konečky prstů pálila jak v ohni. Neustále v ní škubalo a já mohl jen zatínat čelisti. V pár minutách bolest byla tak neúprosná, že jsem si ji chtěl i useknout.
K mé největší noční můře se o můj stav začal starat orel, nikoli Take. Vzpíral jsem se všem jeho pokusům se mě dotknout. Nemohl jsem se však vzpírat silným rukou tří mužů. Nadával jsem, aby mě nechali bejt, že chci Takeho. Bolest se nedala snést, ale já nechtěl dopustit, aby mi někdo z rodu opeřenců pomohl. Nechtěl jsem být nijak zavázaný a zároveň jsem nikomu z nich nevěřil.
„Yazo, uklidni se. Zen ti chce jen pomoct,” promlouval ke mně známý hlas nějakého vlka, jenže v rozčilení jsem si nemohl dát dvě a dvě dohromady a přiřadit si jej.
„Take je náš felčar, chci jeho,” zuřil jsem a dál s nimi bojoval, třebaže jsem si tak jen zranění zhoršoval.
„Sakra, sklapni spratku a nech se ošetřit!” některému z nich očividně ruply nervy a tak mi zatlačil hlavu do země takovým způsobem, že již každý další protest nebyl ani vnímán.
„Tenchi, uber na síle nebo mu zlomíš vaz,” zaslechl jsem mezi mými nádechy jeden z hlasů, který mě zároveň i “ošetřoval” - dle mě se snažil ve mně probudit ještě větší nechuť k orlům.
„Co se děje?” zaslechl jsem hlas Takeho a já konečně povolil mé zepření. „Já se o něj už postarám,” zazněla Takeho slova a s nimi se zároveň vzdálily všechny paže, jež se mnou od začátku bojovaly.
„Prosím, tady ho máš,” zazněl jeden z orlích hlasů a následně se vzdálili, ale pach přece jen přetrvával, třebaže ne v takovém množství.
„Co vyvádíš Yazo? Takhle se prát s někým, kdo ti chce jen pomoc,” vytkl mi hned Take.
„Od Nich nic nepotřebuju a už vůbec ne pomoc,” zaprotestoval jsem a když jsem se nepřímo zmínil o orlech, v mém tónu hlase zaznělo znechucení.
„Jen se na sebe podívej. Způsobil sis ještě horší zranění, než jaká jsi měl předtím,” nelibě zakroutil hlavou nad mou neopatrností. Mně to ale bylo vlastně úplně jedno, hlavně že se mě již nedotýkal žádný orel. Už ze mě nedostal žádná slova, ani se o to nesnažil.
Ris:
Kikura jsem žádným způsobem nedokázal probudit. Ani jsem jej nezvládl daleko odtáhnout. Kdybych neměl zranění paže i nohy, určitě bych jej minimálně k vesnici odnést nějak zvládl. Teď ovšem všechny snahy neměly smysl. Skončily stejně.
Kdyby nepřišli dva orli, Rik a Torio, zřejmě bych stále seděl na stejném místě. Torio nesl Kikura na zádech, zdál se, že mu to ani nedělalo přílišné potíže. Rik místo toho podepíral mou osobu.
Cesta se z většiny nesla v tichém duchu. Nikdo z nás moc nemluvil. Vlastně jsme se jen představili, zhruba mi pověděli o závěru boje a taky to, že se již všichni vraceli do vesnice vlků.
Na důvod jejich přítomnosti ani na jejich identity jsem se již neptal. Tak trochu jsem už svou představu měl, jen jsem se bál si ji potvrdit. A oni ani neměli nějaký velký zájem o něčem takovém debatovat. Proč tedy ničit klidnou atmosféru mezi námi.
Někde ve druhé třetině se konečně začal Kikuru probouzet. Dokázal již vcelku jasně vnímat, ale jistě neměl dost sil na to, aby mohl jít sám. Já sám už to příliš nezvládal. Zdálo se mi, že se rána na noze každým krokem zhoršuje. A zřejmě to na mně bylo i vidět, jelikož mi už párkrát Rik řekl: „Vydrž, už tam budeme!” Neměl bych, ale i tak jsem se trochu styděl. Ani jednou jsem mu na to neodpověděl, jen jsem se o něco víc vzchopil.
Rik:
Do vesnice jsme nakonec po delší době došli. Značně se nám všem tak nějak ulevilo. Ris by to už dlouho nevydržel. Sám již nenesl tolik své váhy, kolik na začátku a mírně se třásl. Nahlas nám však nic neřekl.
Zrzavá vlčice nás pak poslala různými směry za felčary. Zatímco sama vedla Toria k jejich běžnému lékaři, mě vedl Ris za starší felčarkou, která už svou práci prý aktivně nevykonávala.
Lena, jak jsem se později dověděl z jejich rozhovoru jméno ženy, se postarala o Risovu nohu. Zůstal jsem ji po ruce, jelikož si to sama přála, a tak jsem měl i možnost vidět všechny následky boje, které se na mladém orlu podepsaly. Zároveň mu i ošetřila paži, jenže k mému šoku nebyla zraněná lidským přičiněním. Stopy odkazovaly na vlčí zuby. Nedal jsem na sobě znát žádné náznaky zneklidnění, Lena ani Ris též ne. Mohl jsem se tedy jen sám se sebou dohadovat, jak a kým byla způsobená. Avšak myslím, že to bylo tak nějak jasné.
Když ten dlouhý proces ošetřování a rozhovoru těch dvou konečně skončil, podala Lena Risovi dřevěnou hůl, kterou nyní samozřejmě potřeboval. Konečně jsme mohli jít. Ve dveřích se ale Ris ještě zastavil a otočil se na Lenu.
„Neříkej to Rumimu, prosím. On to neudělal úmyslně, nebyla to jeho vina,” mluvil tiše, ale já jej stejně zaznamenal nehledě na to, zda jsem chtěl či ne. Leninu odpověď jsem však slyšet nemohl.
Ris:
Měl jsem v plánu najít Kikura a Rik Toria. V půlce kroku jsem byl ale zastaven. Kolem krku se mi pověsily něčí paže a já v osobě okamžitě rozpoznal dobrého přítele. Nejen stavbou těla, zvukem hlasu, výběrem slov, ale také pachem.
„Risy, tak rád tě zase vidím. Promiň, že nám to tak trvalo. Ale zvládl jsi to tady bez nás, jak vidím,” Sumi na mě chrlil všechno možné. Připadalo mi to úsměvné. Zvlášť ta skutečnost, že se nijak za tu dobu nezměnil. „Čemu se tak usmíváš?” překvapeně povytáhl obočí.
„Spíš komu,” zasmál jsem se nad jeho nechápavostí.
„Joo, tak takhle ty?” na oko se urazil, ale já věděl, že ví, že vím, že to nemyslí vážně. Periferně jsem si všiml, jak se od nás Rik vzdaluje a zastavuje u skupinky dvou mužů. Jeden z nich, který pokračoval v chůzí k nám, byl jasně Rumi, druhého jsem neznal.
Rumi:
Sotva jsem domluvil s Arinem, ukázala se ve vesnici Lena. Jelikož Take zrovna neměl čas, nechal jsem jí se o mě postarat. Sám jsem pomalu netušil, zda mě všechno bolí nebo nic necítím. Každopádně jsem se poté cítil mnohem lépe.
Moc dlouho nakonec nezůstala a vydala se pomáhat ještě tam, kde mohla něco udělat. Já a Arin jsme se naopak šli rozhlédnout po vesnici a zkontrolovat, jak všechno probíhá. Nebudu lhát, že jsme se nesetkali se žádnými problémy, ale dokázali jsme je i napravit.
V určité chvíli jsem se dostal ke zprávě Moriho. Nejen že mi přetlumočil informace od Takeho, co se týče zraněných, bohužel i mrtvých, ale též od Azami.
Málem se mnou seklo, když jsem se dozvěděl o ztracení Kikura a samozřejmě také Risa. Ris byl zraněný a Kikuru nebezpečný. Nejen, že mohl ohrozit život svůj, ale i Risův a dokonce kohokoliv dalšího v této vesnici. Klidně mohl napadnout jakéhokoliv orla, který se k němu přiblížil a tím bychom nezažili jen ztrátu života samotného, ale i důvěrů všech orlů. A to nebylo v nynější chvíli nijak na místě, vzhledem k tomu, jak nám pomohli.
Okamžitě jsem poslal čtyři vlky včetně Moriho, aby je našli.
Nakonec jsem to hned i odvolal, protože jsem si všiml Risa a Sumiho, jak stojí s jedním z dalších orlů u Lenina domu. Ten, jak si nás všiml, vyšel vstříc Arinovi. Já naopak Risovi.
Ris:
První na co se Rumi zeptal, byl Kikuru. Čekal jsem to, takže mě to ani moc nepřekvapilo. Je u Takeho, bylo to jediné, co jsem mu řekl k tomuto tématu. Nic jiného mě ani nenapadlo. Netušil jsem, co všechno mu mohu říct a nechtěl jsem dostat Kura do problémů, kdybych řekl něco navíc nebo, nedej bože, kdyby Rumimu něco řekla Lena.
„Jsem rád, že jsi v pořádku,” usmál se Rumi unaveným úsměvem a tím mě probral i z mé mírné nevnímavosti.
„Nápodobně,” usmál jsem se též. Možná se to nezdálo, ale jeho slova pro mě znamenala mnohé. Neznali jsme se dlouho, ale byl pro mne jako můj vlastní alfa.
Během krátké chvíle jsem ještě představil Sumiho s Rumim, jelikož jsem zjistil, že se ještě neznají. Ale to už se k nám pomalu blížili Rik a ten neznámý.
Nepatrně jem znervózněl. Snad kvůli skutečnosti, že jej vůbec neznám, nebo snad pod jeho jistým pohledem. Především ale ten respekt, který minimálně ve mně probouzel.
Sumi:
Setkání s Risem proběhlo v celkem klidném duchu. No, já jsem byl víc jak rád, že ho konečně zase vidím. Byli jsme dobří přátelé, téměř jako sourozenci. A ještě nikdy jsme nebyli tak dlouho od sebe. Proto jsem se taky nedokázal udržet a téměř na něj skočil, jak jsem byl nadšený.
Co se týče seznámení s Arinem, taky nešlo o nic velkého. Ris se mi sice zdál poněkud napjatý, ale brzy byl zase normální. Zřejmě s ním ovšem zamávala skutečnost, že jsme se přidali k jeho hejnu a on “nahradil” post alfy za Tenchiho.
Nakonec jsme se ale všichni rozdělili. Zatímco alfa vlků Rumi a Arin odešli za svými povinnostmi společně s Rikem, Ris se přidal ke mně, abychom našli Yumi. Což se nám také brzy splnilo. Konečně jsme byli všichni tři znovu pospolu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
