Anime World CZ/SK - Příběhy

Seděl jsem v bílé místnosti. Jenom já a... Vlastně bych málem zapomněl. Nebyl jsem tam sám. Bylo tam se mnou mé  druhé já. Mluvilo v mojí hlavě neustále to samé dokola. ,,Musíme být volní." Zachrčel hlas.

Nikdy jsem ten hlas nedokázal utišit. Je to už pár let co v mojí hlavě neustále mluví. Teď se asi ptáte, jak s tímhle dokážu žít. Snadná odpověď. 

Já už totiž pár let nežiji.

 Proč vlastně žít když nemáte důvod. Sedím tady už 2 roky. Nejsem žádný blázen. Jenom jsem pro tuhle společnost nepochopen. Každý kdo se liší od ostatní je buď blázen nebo pitomec. Jak hluboko klesla tahle společnost. Je mi zle když pomyslím na jakoukoliv lidskou bytost na tomhle světě. 

Připadá vám, že mé srdce je ledové jako kámen?

 Já už žádné srdce nemám. Mé srdce se proměnilo v prach. Teď sedím na posteli se zavřenýma očima a čekám než mi muži v bílém plášti otevřou dveře.

Pomalu jsem otevřel své oči, na které mi svítil paprsek světla, který vycházel z okýnka ve dveří. Dívaly se na mě hnědé oči. Byl to muž, který měl na starosti hlídání pokojů pro pacienty. Vůbec nevím co tady vlastně dělám. 

Já nejsem blázen.

 Dveře se pomalu otevřely. 

,,Tak polez ven, Lucasi. Dnes jako obvykle." Řekl muž stojící ve dveří. Řekl bych vám jak se jmenuje, ale jeho jméno by mi bylo k ničemu. Prázdná lidská schránka.

 ,,Jak jsme se dneska vyspali?" Zažertoval muž a poplácal mě po rameni.

 ,,Udělej to ještě jednou a zabiju tě." Impulzivně jsem na něj pohlédl. Jeho tep se zrychloval. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech.

 ,,Klid chlape jo," vyhrkl muž a poodstoupil ode mně ,,Nebo ti zase ukážu jaké je to být ve stavu bezvědomí. To už přece znáš moc dobře.” 

Vážně si myslíte, že bych ho zabil?

 Ne nezabil.

 Jenom jsem jiný než vy všichni ostatní. 

Každý den v téhle díře byl stejný. Hlas, který mi říkal co mám dělat a ubohé prázdné duše, které mě snažily mě změnit. Nemyslím si, že všichni lidé se zbláznili před nástupem. Zbláznili se až tady. 

Jsme tu jako zvířata v klecích na kterých se vydělávají špinavé peníze. Oni vás nechtějí vyléčit. 

Oni vás chtějí léčit.

 Nelituji nikoho kdo se tu dostal. Nezajímá mě jejich příběh. Miluji se ale dívat na jejich obličeje prázdnoty a šílenství, které prostupuje vlákny lidského masa až na povrch. Naplňuje mě to a zároveň uklidňuje to hlas v mé hlavě, který se už nikdy neutiší.

 Šel jsem s mužem s hnědýma očima po chodbě. Neustále sledoval mé pohyby. Věřil bych tomu, že sledoval i každičký pohyb mých blonďatých vlasů. Cestou jsme potkali několik takových mužů. Jejich výrazy byly kamenné a chladné. Vždy při pohledu na mě jsem z nich cítil strach. Bylo to tak krásné co dokáže jeden člověk vyvolat v lidech. Olízl jsem jazykem mé usmívající se rty.

Měkké a teplé.

Netrvalo dlouho a došli jsme k jedné velmi známé místnosti. Každý den mě tady vodí abych mluvit o sobě a o svých pocitech. 

Tak dětinské.

 Nikdy jsem s tím člověkem nemluvil. Pro dnešek jsem si ale řekl, že bych přece jen mohl mluvit. Chci vidět doktorův výraz v obličeji. Chci vidět jeho vyděšené oči. 

 Muž s hnědýma očima zaklepal na dveře. 

,, Lucas." Řekl a hned na to se ozval hluboký hlas za dveřmi

,,Pošlete ho dovnitř. Už tu na něj čekám." 

Muž otevřel dveře a ukázal mi rukou abych šel dál. 

Vešel jsem dovnitř.

 Musel jsem přivřít své modré oči. Bylo tam až moc světla které vycházelo z velkých prosklených oken.

Neuráčil se ani stáhnout žaluzie.

Místnost do které jsem vstoupil byla celkem maličká. Na pravé straně byly dvě velká červená křesla. Velice pohodlné musím dodat.

Uprostřed byl velký pracovní stůl s počítačem a hned za ním, bylo velké okno. Zalesněné údolí nebralo konce za oploceným plotem. Po pokoji byl velký hnědý koberec, bílé stěny a pokaždé když jsem zde vkročil, byly na levé straně pokoje dvě velké kamery. Za kamerami byla zeď a přes ní velké zrcadlo. Myslí si snad že nevím, že zrcadlo není zrcadlo ale pozorovací místnost.

Jaká ubohost si mě natáčet a pozorovat mě. 

,,Dobrý den, Lucasi. Už tu na tebe čekám nějakou chvíli. Prosím, posaď se tak jako obvykle. Hned bych chtěl začít." Řekl doktor a vytáhnul se ze šuplíku svůj zápisník.

Dneska byl neobvykle napnutý. Proto asi byly dneska dané tři kamery místo dvou.

 Sedl jsem si na velké červené křeslo.

,,Tak dobrá, Lucasi. Máš něco na srdci nebo se tě mám zase ptát? Nerad bych plýtval mým drahocenným časem a přeskočil bych rovnou..." Doktor a sednul si pohodlně na vedlejší křeslo a začal vytahovat spisy ze svých desek.

 Dal jsem si ruce za hlavu a opřel se. 

,,Dobrá, doktůrku. Co kdybych vám řekl  milostný příběh o jedné středoškolské studentky. Bude se vám moc líbit." Zasmál jsem se a podíval se na doktora. 

Odkašlal si.

 Nečekal, že mu vůbec odpovím. Dokonce jsem uviděl kapičku potu, která mu tekla po čele. 

,,S-s-studentka?" 

Zněl vylekaně.

,,Ano o dívce, která si z vlastního rozmaru vzala život."

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.