Anime World CZ/SK - Příběhy

8. Procházka

Tomáš nám nejdřív ukázal celý kemp. Takže dětské hřiště, záchody, koupelny. Pak jsme se vydali cestou dolů. Ještě vedla cesta nahoru, ale tou jsme nešli.

„Ty se tu nějak vyznáš.“ Pronesla jsem úžasně a usmála jsem se. Pavlík se mě držel jako klíště.

„Dřív to býval tábor. Vašek ti o tom nic neříkal?“ zeptal se Tomáš překvapeně.

„O žádném táboře mi nikdy nic neříkal.“ Přiznala jsem pravdu.

„Když nám bylo šest, jezdili jsme po různých táborech. Od deseti let, jsme jezdili sem. Bylo to tady pěkné a stále je. Sice jsou tu změny, ale i tak je to tady stále krásné. Nevím jak Vašek, ale já sem jezdil rád. Když jsem zjistil, že to tady vede Milan, musel jsem sem hned jet. Proto jsem vzal svou i tvou rodinu, aby si tu zavzpomínal i Vašek, nejen já.“ Řekl mi celou verzi.

„Páni, o tom mi Vašek nikdy nic neříkal.“ Znovu jsem se opakovala.

„Moc vám ta porada nepomáhá, co?“ zeptal se mě.

„Ne, ale promiň, o tom se bavit nechci. Hlavně ne před dětmi.“ Požádala jsem ho, aby se o poradně, hádkách a rozvodech nezmiňoval.

„Jasně, v pohodě.“ Pochopil to a usmál se na mě. Taky jsem se na něho usmála. Stále jsem si říkala, jsou to opravdu bratři? Každý byl jiný. Po chvíli se před námi rýsovala ohrada a v ohradě koně.

„Tati, že půjdeme k nim, že jo?“ začala žadonit Lucinka.

„Jestli to nevadí tetě a Pavlíkovi, tak jo.“ Souhlasil Tomáš.

„Teto, že tam půjdeme, že jo?“ otočila se na mě Lucinka.

„Mami, já se bojí.“ Ozval se Pavlík.

„Pavlí, půjdeme se jenom podívat. Hladit ani krmit je nemusíš. Souhlasíš?“ zeptala jsem se Pavlíka a dívala se na něho. Ten se zamyslel.

„Tak jo.“ Souhlasil nakonec.

„Tak Lucinko, jdeme ke koním.“ Otočila jsem se na Lucinku a odpověděla jí.

„Juchůůů.“ Zajásala Lucinka.

„Ale počkej na nás. Půjdeme společně.“ Oznámil Lucince Tomáš, která se ho hned chytila za ruku a táhla ho k ohradě. Já a Pavlík jsme šli pomalu. Když jsme tam došli, tak jsme sledovali Lucinku a Tomáše, jak hladí koně u ohrady.

„Ty jsou krásní, viď Pavlí.“ Zeptala jsem se ho a přiklekla k zemi, abych jsem byla stejně velká jako on. Ten jenom přikývl. „Nemusíš se bát. Ohradu neopustí.“ Snažila jsem se ho uklidnit. Celý se třásl.

„Díky, mami.“ Poděkoval mi a objal mě. Cítila jsem, jak mu po tváři tečou slzy. Chtělo se mi taky brečet, ale ovládla jsem se.

„To bude dobrý, Pavlí. Není za co děkovat.“ Snažila jsem se ho uklidnit.

„Díky, že mě nenutíš je hladit, jako táta.“ Řekl v slzičkách.

„Neboj se, nikdy nikdo tě k ničemu nutit nebude.“ Dál jsem ho uklidňovala.

„Co se děje, chlape?“ zeptal se Tomáš, který se k nám připojil.

„Nic.“ Utřel si slzy a narovnal se.

„Máš kapesník?“ zeptala jsem se Tomáše. Jeden vyndal z kapsy.

„Tady máš.“ Podával mi ho.

„Díky.“ Poděkovala jsem mu a usmála se na něho. Pavlíka jsem vysmrkala. Kapesník jsem dala do své kapsy. „Až se vrátíme, tak ti ho vyperu a vrátím.“ Oznámila jsem mu.

„V pohodě, jen si ho nech.“ Usmál se Tomáš. Úsměv jsem mu oplatila. „Lucí, jdeme zpátky. Už se připozdívá.“ Otočil se k Lucince a oznámil návrat do kempu.

„Vrátíme se sem ještě, že jo?“ zeptala se Lucinka.

„Jasně, třeba zítra k večeru.“ Usmál se Tomáš. Vzal Lucinku za ruku. A já zase Pavlíka a vraceli jsme se do kempu.

Komentáře