Nevěra 05
Informace:
Po delší odmlce zatím nejdelší kapitola této povídky. :)
5. Koně
Dojeli jsme na místo určení. Tedy ne úplně. Do kempu jsme měli dojet na koních a auto s našimi věcmi měl do kempu odvést Tomášův kamarád Milan Dvořák. Já na koni nikdy nejela, tak jsem měla strach. Jinak muži měli vést na koních děti a my ženy samy.
Všichni jsme si z auta vystoupili a Tomáš hned šel k muži, což byl Milan a přivítali se. Poté Milan nasedl do auta a odjel.
„Mami, kam ten pan jede?“ zeptal se mě Pavlík. Podívala jsem se na něho.
„Do kempu, kam taky pojedeme, ale na koních.“ Snažila jsem se mu to nějak vysvětlit.
„Mohu jet s tebou, mami?“ zeptal se mě, jestli pojedeme na koni spolu.
„Víš Pavlíku, pojedeš s taťkou. Já to neumím a oba bychom mohli spadnout.“ Znovu jsem se mu to snažila vysvětlit.
„To by bolelo?“ zeptal se mě.
„Ano a hodně. Proto bude bezpečnější jet s taťkou.“ Přikývla jsem.
„Aha, a nemohl bych jet se strejdou?“ zkoušel, jen aby se vyhnul jízdě s tátou. Dost mě tím zaskočil.
„Strejda Tomáš poveze Lucinku.“ Odpověděla jsem mu. „Ty nechceš jet s tátou?“ zeptala jsem se ho. Zakýval hlavičkou, že nechce. „To bude dobré. Tatínek pojede pomalu.“ Uklidňovala jsem ho. Všimla jsem si, že poslední dobou se Pavlík svého otce straní. Ale nikdy jsem se ho nezeptala, proč. V blízkosti vždy byl Vašek.
„Tak pojedeme?“ zeptal se nás Tomáš s úsměvem na tváři. Koně byli připraveni. Měli sedla i uzdy. Přikývla jsem a s Pavlíkem jsme šli ke koním.
Tomáš nejdřív pomohl Pavlíkovi nasednout na koně k Vaškovi. Pak pomohl na koně mně. Bála jsem se, ale snažila se nedat nic najevo.
„Neboj, vše bude OK.“ Uklidňoval mě Tomáš. Když jsem seděla na koni, tak usedl Tomáš a Lucie mu dala Lucinku a poté i ona nasedla. A my mohli vyjet.
Jela jsem pomalu. Vašek s Pavlíkem a Lucii byl hodně vpředu. Chtěla jsem na Vaška křiknout, aby jel pomalu, ale sotva jsem sama dokázala promluvit, jak jsem se bála. A taky jsem se nechtěla hádat.
„Neboj se, Vašek na koni už jel.“ Řekl mi Tomáš, který jel s Lucinkou vedle mě. Ale podívat se na něho, to jsem nesvedla. Hodně jsem se bála. Tomáš na mě vždy vše poznal. Znal mě víc, než můj manžel.
„Já se hodně bojím o Pavlíka. Nechtěl s ním vůbec jet.“ Vysvětlila jsem mu to.
„Mám mu domluvit?“ zeptal se mě, aby mě uklidnil.
„Dobře, ale jen pokud ještě víc zrychlí.“ Souhlasila jsem s jeho nabídkou.
„Dobře.“ Přikývl, a kdybych jsem se na něho podívala, tak bych viděla na jeho tváři úsměv. Ale strach mi to nedovolil. „A jinak jedeš moc dobře.“ Pochválil mě.
„To si nemyslím.“ Nesouhlasila jsem s ním.
„Ale jo teto, jedeš dobře.“ Pochválila mě Lucinka.
„Tak to děkuji. Když to říkáš ty, tak to nejspíš musí být pravda.“ Řekla jsem a dokázat se na ně otočit, tak se na Lucinku usměju.
„Kde jste vy loudové?“ počkal na nás Vašek s Pavlíkem.
„Nespěchej tolik, Vašku. Víš, že Zuzka jede prvně a ty dávej pozor. Máš u sebe Pavlíka.“ Napomenul Tomáš svého bratra. Zahřálo mě to u srdce. Nerozuměla jsem tomu, ale s Tomášem jsem se cítila v bezpečí, než s Vaškem.
„Zuza si zase stěžovala, co?“ neodpustil si poznámku Vašek.
„Nikdo si na nic nestěžuje!“ obořila jsem se na Vaška.
„Vašku, nech toho. Snad se nechceš hádat před dětmi.“ Napomenul Tomáš svého bratra. Vašek si jenom odfrknul a zase vyjel k Lucii. „Divím se, že jste stále spolu.“ Poznamenal. Chtěla jsem mu říci o tom, jak jsem podala rozvodové papíry, ale nakonec jsem si to rozmyslela a mlčela jsem. Pak se jelo mlčky. Jelo se asi hodinu a půl, pak byla přestávka.
Když jsme zastavili, tak Lucka si převzala Lucinku od Tomáše a šla pomoci dolů Pavlíkovi. Tomáš pomáhal dolů mně.
„Neboj se, nic se ti nestane.“ Uklidňoval mě. Přehodila jsem jednu nohu a poté mě dolů vysadil Tomáš.
„Díky.“ Poděkovala jsem mu a usmála se na něho. Úsměv mi oplatil.
„Mami.“ Ozval se Pavlík a běžel za mnou. Mně bolela záda a zadek.
„Copak Pavlíku?“ zeptala jsem se ho a jakmile byl u mě vzala jsem si ho do náruče a dala na čelo pusu.
„Já se bojím.“ Přiznal svůj strach z jízdy.
„Čeho se bojíš, Pavlíku?“ zeptal se Tomáš Pavlíka.
„Jízdy s tátou.“ Řekl Pavlík a měl na krajíčku.
„Já mu domluvím.“ Usmál se Tomáš. Podívala jsem se na něho a vděčně se usmála.
„Díky.“ Zašeptala jsem. Tomáš se taky usmál a šel k ostatním. „Pavlí, nebo potřebuješ na záchod?“ věnovala jsem se svému synovi. Ten přikývl a setřel si slzy. Šli jsme do křoví. Obě Lucky se k nám připojily.
„Jak se vám jízda líbí?“ zeptala se nás Lucka.
„Bojím se, ale jinak je to OK.“ Přiznala jsem pravdu.
„Všimla jsem si, jak jedeš pomalu.“ Usmála se Lucka. Když jsme byli všichni hotovi, tak děti běžely k chlapům. Já a Lucka jsme se blížili pomalu.
Chlapi zrovna o něčem debatovali. Tomáš domlouval Vaškovi, aby jel pomalu a ne jako blázen.
„Já jedu normálně.“ Zrovna říkal Vašek. Když si nás Tomáš všiml, tak na to nijak nereagoval. Každý dostal rohlík se salámem a při jídle jsme si různě povídali.
„Mami, mami.“ Ozvala se Lucinka.
„Copak, zlatíčko?“ zeptala se Lucka své dcerky.
„Že pak mohu jet s tebou na koni, že jo?“ žadonila Lucinka.
„Pojedeš se mnou, Lucí. Je to bezpečnější.“ Ozval se Tomáš.
„Ale ty jedeš pomalu, tati.“ Protestovala Lucinka.
„Někdo musí dohlédnout na tetu. Jede prvně.“ Nedal se Tomáš.
„Strejdo?“ otočila se Lucinka na Vaška. Věděla jsem, co se chystá udělat.
„Copak, princezno?“ zeptal se Vašek Lucinky.
„Že mohu jet s tebou, že jo?“ dál žadonila Lucinka.
„No tak Lucí. Neotravuj strejdu.“ Napomenula malou Lucinku Lucka.
„Mně to nevadí. Aspoň třasořitka pojede pomalu.“ Zasmál se Vašek. Toto jsem nečekala, že řekne. Že svého syna nařkne třasořitkou ještě před někým. Chystala jsem se protestovat a dokonce se kvůli tomu i pohádat, ale Lucinka byla rychlejší a jako první promluvila.
„Mami, že můžu, že jo?“ otočila se Lucinka na Lucku.
„Pokud s tím bude souhlasit tatínek a teta Zuzana, tak ano.“ Souhlasila nakonec Lucie.
„Tati, že můžu, že jo?“ otočila se Lucinka na Tomáše.
„Musí s tím souhlasit teta.“ Povolil i Tomáš. Sice jsem se chtěla s Vaškem pohádat, ale ta malá tak žadonila, a taky jsem si vzpomněla, že i Pavlík chtěl jet s Tomášem, tak jsem to nechala být a souhlasila s tím.
„Juchůůů.“ Zajásala Lucinka.
„Díky mami.“ Zašeptal Pavlík, který seděl vedle mě. Pohladila jsem ho po vláskách.
„Lucie, přestaň s tím!“ napomenula Lucie svou dcerku. Ta hned přestala a znovu jsme se všichni dali do jídla a napili se. Děti se šly ještě vyčůrat a poté se znovu nasedalo na koně.
Za pomoci Tomáše jsem zase seděla na koni. A poté, co jsme byli na koních všichni, se znovu vyjelo na cestu do kempu.
Jeli jsme pomalu. Tedy já a Tomáš s Pavlíkem. Daleko v předu byl Vašek s Luckami.
„Promiň Pavlíku.“ Omluvila jsem se svému synkovi. Kdybych jsem se na oba podívala, všimla si, že Tomáš je překvapen.
„Proč, mami?“ nepochopil to Pavlík.
„Že jsem se tě nezastala, když tě otec nazval třasořitkou.“ Vysvětlila jsem mu to.
„A co je třasořitka?“ zajímalo Pavlíka.
„Člověk, který se bojí.“ Snažila jsem se mu to nějak vysvětlit.
„Už se nebojím. Se strejdou je to bezpečnější.“ Řekl Pavlík a na jeho rtech se vykouzlil úsměv, který jsem ale neviděla, protože jsem se bála na něho otočit. „Stejně jsem si přál, abych mohl jet se strejdou.“ Ještě dodal.
„Vím.“ Řekla jsem a usmála se.
„Měli jste to říct dřív. Už bych Pavlíka vzal k sobě, než jsme vyjeli.“ Zapojil se do debaty Tomáš.
„Nechtěla jsem tě otravovat a ani se hádat s Vaškem.“ Vysvětlila jsem.
„Že se strejdou mohu jet pořád?“ zeptal se Pavlík. Čekala jsem, co mu na to Tomáš řekne.
„Jasně, že jo.“ Souhlasil Tomáš.
„Hele Tome, proč jste se vlastně vraceli?“ zeptala jsem se, protože mě to nedalo.
„Lucie, doma zapomněla mobila.“ Odpověděl mi a já mu to věřila. Poté jsme si různě povídali i s Pavlíkem. Jeli jsme pomalu, až nakonec jsme dojeli na místo.
Hned nás přivítal Milan, který byl dávno na místě a čekal tam na nás. Když jsem byla z koně dole, tak jsem si protáhla záda. Trošku mi v nich luplo.
„Vítám vás v mém kempu, Ráj. Pojďte za mnou. Odvedeme koně do stájí.“ Řekl nám Milan a vedli jsme koně do blízkých stájí.
Když jsme koně uzavřely v boxech ve stáji, tak jsme dostali do ruky cukr, abychom mohli dát koni, a tím mu poděkovat za jízdu.
„Pavle, pojď mu dát cukr.“ Řekl Vašek Pavlíkovi.
„Ne, bojím se.“ Nesouhlasil Pavlík.
„No tak. To si říkáš chlap?“ provokoval Pavlíka.
„Tak ho nech, když nechce.“ Zastala jsem se Pavlíka.
„Oba jste třasořitkové!“ rozčílil se Vašek.
„Vašku, klid! Tady se nekřičí.“ Upozornil rázně, ale v klidu Tomáš svého bratra. Vašek naštěstí zůstal zticha. Nakrmili jsme koně a poté nás Milan vedl dál.
Dovedl nás k plácku, kde stálo Tomášovo auto. Bylo to místo, kam jsme si měli postavit stany.
„My postavíme stany. Vy se jděte najíst. My se pak připojíme.“ Oznámil nám Tomáš. S Luckou jsem vzala naše děti a šli jsme do místní restaurace na jídlo a pití.