Nevěra 02
Informace:
Druhá kapitola je ještě sepsaná :)
2. Hádka
Všichni jsme se na Pavlíka podívali. Po tvářích mu tekly slzy.
„Copak Pavle, co se stalo?“ zeptala se Věra starostlivě.
„Zase se hádali.“ Řekl pravdu. Vyndala jsem z kapsy kapesník a vysmrkala ho a setřela slzy.
„Nebreč jako malé děcko!“ rozčílil se Vašek.
„Nekřič na něho!“ taky jsem zvýšila hlas.
„To si říkáš chlap?! Brečet?!“ dál křičel na vlastního syna. Věra vstala a došlo pro sekretářku. Sekretářka se jmenovala Veronika Dostálová. Ta přišla a Pavlíka si odvlekla k sobě. Byla jsem za to moc ráda.
„Pavlík je ještě dítě! Nerozumí, ale vnímá!“ taky jsem křičela.
„Tak z něho bude jenom třasořitka!“ tentokrát křičel na mě.
„Uklidněte se! Oba dva!“ okřikla nás Věra. Oba jsme zmlkli a podívali se na Věru. „Kvůli čemu jste se dneska hádali?“ zeptala se nás v klidu. Dívala se z jednoho na druhého.
„Kvůli jeho blbé kravatě. Nemohl ji najít.“ Odpověděla jsem na Věřinu otázku.
„To není žádná blbá kravat! Kdyby si ji dala na své místo, tak bych ji našel!“ rozkřičel se na mě.
„Tak si ji uklízej příště sám!“ křičela jsem.
„Ale to je tvoje práce!“ nedal se.
„Podle tebe, ženy jsou na praní, žehlení, uklízení a starání se o děti! Ale i já chci mít čas na své zájmy! A taky by si mi mohl víc pomoci!“ také jsem se nedala.
„Já vydělávám!“ vyhrkl na mě.
„A já snad ne?!“ nedala jsem se a zlostně ho probodávala očima.
„Tak klid vy dva!“ přerušila naší hádku. „Paní Janečková, jdete za synem. Já si promluvím s vaším manželem.“ Rozhodla a já se postavila a šla za synem.
Když sekretářka odvedla Pavlíka k sobě, znovu zasedla za stůl a pracovala na počítači. Ale po očku sledovala Pavlíka. Mlčky mu nabídla kapesní. Pavlík si ho vzal a otřel si ubrečené oči. Věděla, že se tu děje něco nekalého. Věděla, že to je špatná věc, ale nikdy to nikomu neřekla. Chystala se na něho promluvit, ale v tom se otevřely dveře a vešla paní Janečková.