Nevěra 01
Informace:
A tady je první kapitola :)
1. Rodinná poradna
Já, můj manžel Vašek a náš syn Pavlík, jsme měli jít do rodinné poradny. Měla jsem na sobě bílé kraťasy a černé tílko. Šla jsem do pokojíka, podívat se, jak na tom je Pavlík. Měl na sobě kraťasy s autíčkem a zapínal si knoflíky u kostkované košile. S knoflíky ještě válčil, tak jsem ho chvíli pozorovala.
„Ukaž, pomohu ti.“ Promluvila jsem a usmála se na něho. Poté jsem mu zapnula všechny knoflíky u košile. Pavlík byl připraven vyrazit, stejně jako já. V tom se ozval křik.
„Kde mám tu hnědou kravatu?!“ křičel Vašek z obýváku jak na lesy.
„Jak máš kravaty!“ taky jsem křikla, ale ne tak hlasitě jako Vašek.
„Tam není!“ znovu zakřičel.
„Tak to nevím, kam sis ji dal!“ ještě jsem křikla z pokojíka a poté šla do obýváku.
Vašek byl v kalhotách od obleku a rudé košili.
„Ty mi uklízíš kravaty!“ křičel, i když věděl, že stojím u dveří.
„Ale uklízím ti je, kam patří!“ taky jsem začala zvyšovat hlas.
„Říkám ti, tam není!“ trval si na svém. Celá vzteky jsem se šla po té kravatě podívat.
„Tady ji máš!“ řekla jsem podrážděně, když jsem tu kravatu našla.
„Kde byla?!“ zeptal se rozčileně.
„Tam, kam ti je vždy dávám.“
„Tak tam nebyla! Díval jsem se!“ trval si na svém.
„Tak jsi slepý!“ už jsem taky křičela. „Příště se o ně postaráš sám!“ dál jsem křičela.
„Mami, tati, nehádejte se.“ Ozval se dětský hlásek u dvéří. Byl to Pavlík.
„My se nehádáme, broučku.“ Řekla jsem milejším tónem v hlase. „Ty se obleč a my se jdeme obout!“ otočila jsem se na Vaška a řekla ne moc příjemným tónem v hlase. Vzala jsem Pavlíka za jeho malou ručičku a šli jsme na chodbu.
Tam jsem pomohla Pavlíkovi do sandálů. Panovalo léto. Poté jsem na sebe hodila pantofle a otevřela dveře a šla s Pavlíkem čekat na Vaška na hlavní chodbu. Ten za pět minut dorazil.
Vašek se obul a já zamkla byt. Šli jsme do výtahu, který byl v našem patře.
Vystoupili jsme si z výtahu a šli k našemu autu. Vašek sedl za volant, protože já řidičák neměla a mezitím jsem dala Pavlíka do autosedačky a sedla si k němu. Vašek vyjel a jelo se mlčky do města do poradny.
Za patnáct minut už Vašek parkoval auto. Na parkovišti, kde naproti byla budova, kde byla odborná rodinná pomoc. Chodili jsme se už měsíce, ale nepomáhalo to. Ba naopak. Bylo to ještě horší. Dokonce jsme se pohádali několikrát před naší poradkyní. Obávala jsem se, že se to bude opakovat. Vždy to byly kravinky, ale rozčílili nás oba.
Když jsme došli do budovy Vašek zmáčkl knoflík a tím přivolal výtah. Jeli jsme do desátého patra.
Tam jsme si vystoupili a šli na levou stranu, kde byly dveře. My si sedli na židličky. Pavlík mi seděl na klíně. Všichni jsme vyčkávali, až budeme povoláni dovnitř.
„Pojďte dál.“ Otevřely se dveře, ve kterých se objevila naše poradkyně. Jinak se jmenovala Věra Bartošová. Všichni jsme vstali a šli přes sekretariát do místnosti, kde sedáváme.
Místnost je plná regálů, kde jsou hračky. Stoleček na kreslení. Ale my si sedli na židličky, které byly postavené do kruhu. Sedl si Vašek, Pavlík a já. Naproti nám seděla Věra.
„Tak, jak se vám daří?“ zeptala se mile Věra.
„Dobře.“ Odpověděl Vašek pohotově, jako by se nic nestalo.
„Špatně.“ Odpověděl smutně Pavlík. Podívala jsem se na něho a po tváři mu tekla slza.