Durarara!! I. - Prolog
Informace:
Rozhodla jsem se napsat knihy z FF z různých anime. Tak snad se bude líbit. :)
Prolog - Vyvolená dvojčata
Jana T.:
Jsem Jana a je mi dvacet pět let. Ještě studuju. Studuju vysokou jazykovou školu. Zde se učím anglicky, německy, korejsky, japonsky a francouzsky. Škola mě už od základy bavila a baví. Jsem takový šprt. Měřím sto padesát pět centimetrů. Mám po lopatky dlouhé, tmavě hnědé vlasy. Ofina mi padá do očí, ale mně to nevadí, i když mamka mi za to nadává. Na očích nosím od mala brýle. Na sobě nosím košile, trička či tílka modré, červené či černé barvy. Na nohou rifle, kraťasy či tepláky stejných barev jako u svršku. Jen občas mám zelené tepláky. Na chodidlech nosím jedině botasky. S mým dvojčetem vám budeme vyprávět naše dobrodružství. Cestování z anime do anime.
Terka T.:
A já jsem Terka. Od sestry se liším tak, že vlasy mám o něco světlejší, nenosím brýle a na sobě mám volná trika a tepláky. Janča je odvážnější, než jsem já. Jsem stydlivá a víc se bojím. Třeba v létě při bouřce spíme spolu a držím se jí jako klíště. Jakoby to byl můj plyšák. Ale díky ní se tolik nebojím. A taky je oproti mně drzejší. Sice to dělá kvůli srandě, ale nikdy to nemyslela vážně. A kdo nás zná, tak to ví. Vždy, když někdo potřebuje pomoci, pomůže a ráda. Stejně jako já. Obě žereme, anime. Až jednou jsme se ocitly v jednom anime a do té doby zažíváme dobrodružství.
Jana T.:
Já a Terka bydlíme v malém bytečku v jednom paneláku. Terka zrovna dělala snídani a já uklízela postel. Tedy stlala postel. Když jsem měla hotovo, šla jsem do kuchyně za Terkou. Obě chodíme na stejnou vysokou. Poslední ročník. Než jsem stačila na Terku promluvit, ozval se mužský hlas.
Hérodos:
„Jani a Terko, jsem Hérodos a budete cestovat v čase, z anime do anime. Jste vyvolené na tyto mise. Vždy budete spolu. Budete se muset v tom anime zorientovat, ale na vše časem přijdete. S mou pomocí zažijete mnohá dobrodružství. I když se v anime zraníte, nebojte se. Žádná z vás nezemře. Hodně zdaru.“
Terka T.:
Lekla jsem se, když promluvil cizí mužský hlas. Otočila jsem se a u dveří stála zmatená Janča. Taky tomu nerozuměla. Ale brzy se vzpamatovala.
„Co to má znamenat?!“ pronesla a měla co dělat, aby nebyla sprostá. V tom jsme nestály u nás v kuchyni, ale na ulici. Všude samí lidé, kteří pospíchali. Obě jsme se rozhlédly. A tím započalo naše dobrodružství.