Zrcadlo
Informace:
Vstala jsem z mrtvých a rozhodla přidat můj školní sloh. Nevím, co to je. Nevím, proč mě to napadlo. Za způsobení posttraumatického stresu neručím.
PS: komukoliv, komu to připadá slice of life jsem ochotná zaplatit psychiatra.
Už nevím. Asi se opravdu ztratila. Tak, jak to říkal ten pán, jenž sem občas přišel. Prý na návštěvu. Ale neodešla by, ne? To by přece neudělala. Tak přesvědčivě pronášela slova o tom, jak to tu zůstane navždycky.
Právě se vrátila kočka, kterou ochotně krmila a říkala jí Kochanie. Nebo tak to alespoň vypadalo, nejsem si jistý. „Dnes mi to sluší, že? Snad se budu líbit i mu. . .“ Řekla a usmála se. To dělala poměrně často. Měla krásný úsměv.
Kočku mezitím odehnaly nějací lidé, nepoznávám je. Pozorně se rozhlížejí a rychle mezi sebou konverzují, vůbec jim nerozumím. Zajímalo by mě, proč tu jsou. A proč vynášejí Její věci v krabicích?
„Všechny ty krámy musíme vytahat za tři hoďky, šéf řikal, že dorazí nás zkontrolovat. Tak padejte makat!“ Zakřičel jeden z nich, procházejíc zrovna okolo mě. Asi na ty zbylé dva.
„Slyšel jsem, že se našla,“ začíná druhý.
„Kdo?“ Odpovídá ten třetí.
„No ta holka, co tu bydlela,“ zase ten druhý. Počkat, bydlela? Pořád bydlí! Vždyť se našla, ne? Říkali to. Ať tu ty krabice nechají, na to nemají právo. Ať je přestanou vynášet pryč. Ona se vrátí.
Před domem zastavilo auto a vystoupil z něj ten pán, doprovázen nějako ženou. Zamířili směrem ke vchodovým dveřím. Pak už mi dvojice zmizela z výhledu. Za nimi přijíždějí další lidé stejní jako ti, kteří spolu mluvili. Tentokrát ve velkém náklaďáku.
Jak se ukázalo, obsah náklaďáku začal balit Její věci, zatímco nějací další lidé, jež se zde mezitím objevili pokračovali v jejich vynášení. Pán na celý proces dohlížel, zatímco žena čas od času vrhla mým směrem zvědavý pohled.
„A co to zrcadlo?“ najednou řekla - spíše zapištěla - ukazujíc směrem ke mě. Asi myslela něco za mnou, protože já přece nejsem zrcadlo. Co je to vlastně zrcadlo?
„Klidně si ho nechte,“ pokrčil rameny jeden z lidí, „stejně je bezcenné.“ Vydávajíc se směrem ke mě. Odsouvá mě stranou a pokládá na zem. Ale proč? Já musím počkat, až se Ona vrátí. Nemůžu najednou odejít pryč.
Nakonec mě taky balí do jedné z mnoha krabic. To už nevidím nic. Cítím, že mě někam nesou. Teď nakládají do auta. Je slyšet, jak mňouká kočka, avšak pouze tlumeně, jakoby v dálce.
Všechny okolní zvuky přehluší rachot startujícího motoru a já cítím, že nenávratně mizím pryč, navždy odloučen od Ní. Už se určitě nevrátí.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.