Dítě (New Version) 1.
Informace:
:)
1. Setkání po letech
Odváděla jsem svého synka do školky. Byl zářijový den a blížil se víkend. O víkendu jsem měla v plánu se svým přítelem a synem jet na víkendový pobyt do lázní. Tuto poukázku vyhrál přítel Sebastian v soutěži „Uhádni, co to je“. Už jsem se těšila, jak si odpočinu při procedurách. I pro syna Ciela se tam našlo místo. Nejen dětské procedury, ale i dětský koutek, bazén. Prostě pro dítě ideální.
„Tak ahoj mami. A po spánku.“ rozloučil se, se mnou Ciel. Zamávala jsem mu a šla domů. I když je Cielovi pět let, tak jsem doma, protože nemohu sehnat žádnou práci. Jsem vystudovaná sekretářka. Ale nechtějí přijmout někoho, kdo má malé dítě. Nechápu tento princip, ale budiž.
Došla jsem domů a začala jsem uklízet byt. Utřít všude prach, vyluxovat a vytřít podlahu. Když jsem měla vše hotové, tak jsem se dala do vaření oběda. Nebo spíš oběd pro sebe a večeři pro Ciela a Sebastiana. Když jsem měla vše hotové, byl čas oběda. Najedla jsem se a uklidila nádobí. Okolo jedné jsem měla telefon. Byl to mobil.
„Prosím?“ ozvala jsem se do telefonu. Chvilku jsem poslouchala. „Ano, vše mám hotové. Jen počkat na půl třetí a jít pro Ciela.“ řekla jsem a znovu poslouchala. „Taky tě miluju, pa.“ rozloučila jsem se a hovor ukončila. Byl to Sebastian. Žili jsme spolu pět let, ale svoji nejsme. A abych byla upřímná, moc po tom netoužím. Vyhovujeme mi to tak, jak to je. Nastavila jsem si budíka na půl třetí a šla si lehnout. Hned jsem usnula.
V půl třetí mě vzbudil budík a já se šla upravit a šla do školky pro Ciela. Už jsem se na něho moc těšila. Bylo to moje štěstíčko mého života. Nebylo nic, co bych pro něho neudělala, ale rozmazlený není. Je dobře vychovaný.
Ve školce mě Ciel přivítal s úsměvem na tváři. Věděla jsem, že se dobře vyspal a má dobrou náladu. Což jsem byla moc ráda.
„Tak zítra se uvidíme. Ahoj.“ rozloučila se učitelka.
„Víte, Ciel zítra nepřijde. Jedeme totiž do lázní a vracíme se až v neděli. Takže až v pondělí.“ řekla jsem učitelce, jak se situace má.
„Dobře, děkuji, že jste mi to připomněla. Já bych na to zapomněla.“ usmála se učitelka. Rozloučili jsme se a s Cielem jsem šla domů.
Po cestě jsme si různě povídali. Hlavně Ciel povídal. Vyprávěl mi, co zažil ve školce.
„Víš mami, mohl by příští týden mě vyzvedávat tatínek?“ zeptal se mě Ciel. Tím mě překvapil.
„Uvidíme, zeptáme se ho. A proč to chceš?“ zeptala jsem se ho.
„Překvapení.“ jenom řekl a dál se o tom bavit nechtěl.
„Uvidíme, ale když je to překvapení, tak to nějak zařídíme.“ usmála jsem se a přešli jsme ulici. „A jak jinak bylo ve školce?“ zeptala jsem se ho.
„Výborně, už cvičíme na Vánoční besídku.“ pochlubil se.
„Už?“ byla jsem překvapena.
„Ano, prý abychom podali ty nejlepší výkony.“ vysvětlil mi.
„Aha, tak to pak jo.“ usmála jsem se. Přešli jsme další ulici a blížili se k našemu domečku.
Přišli jsme domů a Ciel si šel umýt ruce a šel si hrát. Já vyprala nějaké to oblečení. Ciel si uměl hrát sám, ale poslední dobou si přál mít sourozence. Se Sebastianem jsem o tom mluvila, ale ještě jsme se nedomluvili. Chyba byla na mé straně. Necítila jsem se na druhé dítě. Ale byla jsem rozhodnuta, že po víkendu řeknu, jak jsem se rozhodla. Cítila jsem, že odpověď bude znít ano. Ale ještě jsem si to chtěla nechat projít hlavou.
Okolo šesté přišel domů Sebastian a po přivítání jsem nandala jídlo na stůl. Ciel se Sebastianem si umyli ruce a zasedli ke stolu.
„Krásně to voní.“ pochvaloval Sebastian.
„A taky je to dobré.“ pochválil to Ciel.
„Díky.“ na oba jsem se usmála. Poté jsme se najedli mlčky. Po večeři Sebastian udělal nádobí a já šla vykoupat Ciela. Nebo spíš mu natočit vodu do vany. Poté ho chvíli nechat si v té vaně hrát a pak ho umýt, vyndat z vany a usušit. Oblékla jsem mu pyžamo. Po vykoupání jsme zasedli v obýváku ke stolu a hráli hry, které Ciel vybral.
Vyhrála to pantomima. Každý dostal sadu obrázků a podle obrázků jsme předváděli, a ten, kdo to uhodl se mohl posunout na jiné políčko. Tuto hru měl Ciel velmi rád.
„Mami, vezmeme nějakou tu hru sebou?“ zeptal se Ciel.
„Asi ne zlatíčko. Bude tam spousta akce a zábavy, že budeme rádi, když zalezeme do postele.“ snažila jsem se mu to nějak vysvětlit.
„Aha, tak nic.“ usmál se Ciel, který to nejspíš pochopil. Byla jsem ráda.
Hráli jsme do půl deváté, kdy pak šel Ciel do postele. Se Sebastianem jsem si udělala romantický večer s červeným vínem, přituleni k sobě a povídali jsme si, jak se těšíme na ten relax, který nás o víkendu čeká. Poté jsme se milovali a šli spát.
Na ráno jsme si nastavovat budíka ani nemuseli. Ciel se probudil v sedm a šel mě vzbudit. Tím vzbudil i Sebastiana. Všichni jsme vylezli z postele a oblékli se. Ciel se oblékl sám. Já udělala snídani a v tichosti jsme se najedli. Pak jsem dobalila důležité věci a mohli jsme vyrazit do lázní.
Cesta nám trvala pět hodin. Cestou jsme se stavěli na obědě. Okolo třetí hodiny jsme přijeli do hotelu. Hotel byl moc nádherný. Byl to pětihvězdičkový hotel a vyhlášený v celém Tokiu. V hotelu jsme se mohli už ubytovat. Auto nám zaparkoval kurýr, kterému dal Sebastian spropitné.
Došli jsme k recepci, kde byla příjemná recepční. Hned se na nás usmála.
„Dobrý den, jak mohu posloužit?“ zeptala se nás příjemným hlasem.
„Dobrý den, tady mám poukaz z výhry.“ řekl Sebastian a ukázal výherní poukaz.
„Ano, už to tady vidím. Vyplňte tyto formuláře. Tady jsou propisky.“ požádala nás. My si vzali dotazníky s propiskou a šli ke stolečku ho vyplnit.
Vyplnili jsme dotazník. Nejdřív můj, pak Sebastiana i Cielův. I on měl svůj dotazník, ale ten jsem vyplnila já. Ciel se uměl jenom podepsat. Poté jsme se vrátili k recepci.
„Tak vyplněno?“ zeptala se recepční s úsměvem.
„Ano.“ řekl Ciel za všechny. Všichni jsme se zasmáli.
„Pokoj číslo osmdesát pět, osmé patro.“ dala nám klíč. Sebastian si klíč převzal a šli jsme k výtahům.
Když jsme nastupovali do výtahu, tak se mi zdálo, že jsem zahlédla známou osobu, ale pak jsem to zavrhla. Co by tu dělal? Pomyslela jsem si. Ani jsem si neuvědomila, že vystupujeme.
Vystoupili jsme si a šli najít dveře s číslem osmdesát pět. Ciel ty dveře našel jako první. Sebastian mu totiž řekl jaká čísla má hledat. A Ciel našel ty správné dveře.
Sebastian otevřel a nám se naskytl krásný výhled na pokoj. Velká široká chodba, kde po pravé straně byly dveře, kde byla koupelna se záchodem, jak jsme hned zjistili. Dveře rovně vedly do manželského pokoje. Vedle byly další dveře, které vedly do dětského pokoje. Opravdový dětský pokoj. Byl to nádherný pokoj a celkově i hotel.
Začala jsem vybalovat věci a dávala je do skříní. Nemohla jsem si to nevynachválit.
„Co podnikneme?“ zeptal se Ciel.
„Myslím, že bychom se mohli jít projít hotel a okolí hotelu. Co říkáte?“ navrhnul Sebastian.
„Já jsem pro, jen vybalím věci.“ souhlasila jsem.
„Dobře, jsem taky pro.“ souhlasil Ciel.
„Nechceš pomoct?“ zeptal se mě Sebastian. Podívala jsem se na něho.
Ne, díky. Už to bude.“ usmála jsem se na něho a vybalila věci. Za hodinu bylo vše hotové a mohli jsme vyrazit na prohlídku.
Nejdřív jsme šli ven z hotelu, si prohlídnout okolí. Bylo to tam moc nádherné. Krásná příroda, která se pomalu připravovala k zimnímu spánku. Na stromech žloutlo listí, které pak padalo na zem. A nejen žluté listí, ale i červené a zelené. Okolo hotelu byla ohrada, kam se nesmělo, protože se tam chovala zvířata, jako byli jeleni, daňci a pávi. Takže jsme se mohli pokochat těchto zvířat jenom v ohradě. O něco dál byla ohrada s koňmi. Tam se smělo jít a děti se mohly projet na koních. Bylo to zdarma. Bylo to zahrnuto už v ceně. Tak Ciel se svezl a byl nadšený. Když jsme se vraceli do hotelu, byl čas večeře.
Přišli jsme do hotelu a šli do hotelové restaurace. Zde jsme si mohli vybrat ze tří jídel. Ciel si dal kuřecí řízek s brambory, Sebastian smažák s hranolky a já smaženou zeleninu s rýží. Moc jsme si pochutnali. Dokonce jsme jeden od jednoho ochutnali jeho jídlo. Po jídle jsme se zvedli, že si projdeme hotel.
Došli jsme na terasu a rozhlédli se po terase. Byl to krásný výhled. Viděli jsme bazény. Chtěli jsme pokračovat po verandě, když do mě někdo vrazil. Podívala jsem se, kdo to je. Myslela jsem si, že mi vypadnout oči z důlků. A nejen mně.
„Janey?“ ozval se muž.
„Lawe?“ řekla jsem já. Sebastian s Cielem nás sledovali.