Nejsem dítě robotí - 5. kapitola
Informace:
Před prvním úkolem se Yokiyo sblíží s Ai. Jejich cesty za Vůdcem se zúčastní i Naoki a Haruki. Co nového se doví ve Vůdcově domě? Jaké hrozné plány chystají roboti? Kdo je Vůdce? A kdo je vlastně Hayashida Yokiyo?
Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :).
Zůstal jsem sám v Aině pracovně. Upřeně jsem hleděl na knihovnu skrývající tolik starých knih, svitků a zápisů. Něco takového se v našem světě nevidí. Papír přestal existovat. Někdo by mohl říct, že je to správná cesta. Že šetříme lesy. Ale lesů ubývá stejně. Stavíme, zvětšujeme, ničíme. Zabíráme zem a přivlastňujeme si ji. I když nám nikdy neměla patřit.
“Yokiyo,” ozval se za mnou dívčí hlásek. Ohlédl jsem se na překrásnou, blonďatou dívenku. Ai mi věnovala zářivý úsměv, poskočila a v rukách svírala nějakou knihu.
“Budeš mi předčítat?” zeptala se nadšeně.
“Vždyť je ráno.” poznamenal jsem.
“A na tom záleží?” nechápavě pohlédla ke stropu a ukazováčkem si poklepávala na rty.
“Asi ne.” zasmál jsem se.
“Super!” rozveselila se.
Rozběhla se ke mně a sedla si na zem s nataženou knihou před sebou. Vzal jsem si knížku a poprvé pocítil ten kouzelný pocit. Vůně knihy a ta hebkost mě uchvátila.
Přečetl jsem si název: Malý princ? To bude nějaká pěkná pohádka, přesně pro malou holčičku jako je Ai.
“Mám tam záložku.” pověděla, když jsem knihu otevřel. Na straně osmdesát dva byla krátká kapitola. Odkašlal jsem si, pořádně se na písmena zadíval a dal se do čtení.
“Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
,,Proč to prodává?” zeptal se malý princ.
,,Je to velká úspora času,” odpověděl obchodník. Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.”
,,A co se dělá s těmi padesáti třemi minutami?”
,,Co kdo chce…”
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…” odmlčel jsem se.
“Páni, to byl pěkný příběh.” Ai ležela na břichu. Máchala nohama a bradu měla opřenou o levou ruku.
“To byl.” souhlasil jsem. “Co je to za příběh, Ai?” otázal jsem se ji zvědavě.
“Malý princ? To je taková kouzelná pohádka o pilotovi, který ztroskotá v poušti a potká malého prince.” vysvětlila s radostí.
“To zní krásně.” pousmál jsem se a představil si krásnou poušť, na které se sluneční paprsky odráží celý den bez přestávky. Viděl jsem před očima pilotovo letadlo a samotného pilota, jak se zájmem kouká na malého prince. Blonďatý chlapeček s dlouhým, modrým kabátem, vysokými botami a kordem v pravé ruce.
“Je malý princ člověk?” otázal jsem se ji zamyšleně.
“Co je na člověku tak úžasné?” zamračila se Ai. “Nemůže být někým jiným? Musí být člověk, aby byl uznávaný?” v rychlosti mi sebrala knížku a přimáčkla si ji k hrudi. Sklonila hlavu a mírně se schoulila.
“Ai?” přitáhl jsem se k ní. Podívala se mi do tváře. Krásné zelené oči, které zářily jako příroda sama. “Jsi Malá princezna?” věnoval jsem ji zářivý úsměv.
Ještě tu noc jsme vyrazili na naši první výpravu. V čele šla malá Ai s vlasy v dlouhém copánku a s Naokim jako její stínem. Haruki, který šel vedle mě, držel tablet před sebou a vedl naši trasu. Kanály byly pod celým městem, takže jsme se k Vůdcově domu mohli dostat docela rychle. I když nám bránila občasná záplava bahna.
“Není lepší cesta?” pronesl jsem trochu otráveně, když jsem zahlédl, co všechno v tom plave. Pleny, chomáče vlasů, protézy, krysy a dokonce i….lidská ruka?! Společně s Harukim jsme vyjekli a odstoupil od bahna.
“Srabi.” zavrčel pohrdavě Naoki a otočil se k Ai. Jemně ji vzal do náruče, mírně zacouval a přeskočil k nejbližšímu ostrůvku, který byl z krabic. Z tohoto záchranného bodu pak přeskočil bahno a skončil na betonové cestě, který vedla k východu.
Haruki se ušklíbl. Nejspíš to bral jako nějakou výzvu. Schoval si do své potrhané tašky tablet, zacouval a rozběhl se. Udělal přesně, co Naoki. Jenom trochu nemotorněji, vůbec ne s takovou jistotou a elegancí jako Naoki.
Když to zvládli oni, tak já taky, ne? Povzbuzoval jsem se. Zatnul jsem pěst a kousl se do rtu. Udělal jsem pár kroků dozadu, zhluboka se nadechl a rozběhl se. Odrazil jsem se a vyskočil. Dopadl jsem přesně na krabici a prudce se zvedl. Dal jsem ruce v bok a hrdě se usmál. Ai se usmála a roztleskala se.
V tu chvíli se, ale ne příliš stabilní krabice pod mou váhou rozpadla. Volně jsem padl do hnědého bahna. Naštěstí to nebylo tak hluboko. Namočil jsem si jen nohy. Znechuceně jsem na bahno pohlédnul a můj výraz se zkřivil odporem. Vykřikl jsem a s panikou se brodil k betonové cestě.
Zaslechl jsem Naokiho a Haukiho výbuch smích. Ai přestala tleskat a zakryla se škodolibě se usmívající ústa. Vylezl jsem k nim a trochu bahna setřel o zeď kanálu.
“Tak pohyb, zajíčku.” smál se Naoki, položil Ai a šel dál chodbou k východu.
“Na konci bude žebřík. Pak budeme jen kousek od Vůdcova domu.” oznámil Haruki spokojeně.
Vzdychl jsem. Dal jsem se na vojnu, musím to vydržet! Alespoň pro mou malou princeznu...
“Je to vážně dobrý nápad k němu chodit? Vždyť víte, že je psychopat!” pověděl mi nervózně Chokichi.
“Ticho!” okřikla jsem ho. “Nemůžeš o tak vysoce postaveném muži mluvit špatně!” varovala jsem ho a zazvonila na Vůdcův dům.
“Není to dobrý společník.” zamumlal Chokichi a vyhýbal se mému naštvanému pohledu.
“Bože, kdy konečně vyrosteš a přestaneš být takové děcko?!” řekla jsem laskavě, ale přála jsem si to víc než kdy jindy.
Dveře se pootevřeli. Černé oko zakrylo zář z prosvětleného domu a nevraživě na nás zíralo. Ozvalo se pohrdavé uchichtnutí. Železné dveře se s lehkostí otevřeli a v nich stál náš Vůdce. Dlouhé modré vlasy měl zamotané do dvou copánku a oblečený byl do svého pláště.
“Dobrý den, omlouvám se, že rušíme, ale chtěl jste s námi mluvit, pane.” omluvila jsem se mu a připomněla mu důvod mé návštěvy.
“Ach, jistě.” rozzářil se. “Pojďte dál, jen dál.” uhnul nám. Chokichi tiše polkl a já jen zaťala zuby. Nevěřila jsem tomu muži. Nevěřila jsem, že je ještě člověkem. Ale já už taky nemohu věřit ničemu a nikomu.
Vylezli jsme z tajného otvoru na bílou ulici. Zajímavé jak rychle jsem si zvykl na krásnou zeleň v rebelském doupěti. Bílá barva mě poslední dobou dost děsila. Možná takhle se cítila moje matka. Předtím než se z té bílé zbláznila a rozhodla se odejít.
Haruki nás vedl k zadnímu vchodu, který pomoci nějakého čipu, který vypadal jak zlomený klíč, otevřel.
“Nebude mu trochu podezřelé, že teď někdo vstoupil?” poznamenal jsem, když jsem si všiml čidel sloužící k ověřování, kdo vstoupil hned ve dveřích.
“Ne, v tuto dobu chodí jeho služebná. Bude si myslet, že šla něco vyhodit.” odpověděl Haruki a mrkl na mě.
“Dobře.” vzdychl jsem a následoval ho. Potichoučku jsme vstoupili dovnitř. Měl obrovský dům, ten nejmodernější, který mohl dostat.
“Pracovna je nahoře.” řekl Haruki a vedl nás po schodech nahoru. Napětím jsem se lehce třásl. Srdce mi bušilo jako o závod a v krku se mi dělalo sucho. Dorazili jsme k pootevřené pracovně, ze které vycházelo světlo.
“Jde tady o budoucnost lidstva.” ozval se mužský hlas.
“To je Vůdce?” zašeptal jsem a ostatní jen tiše přikývli. Nalepili jsme se ke zdi a poslouchali.
“Budoucnost lidstva?” nyní pro změnu zazněl dívčí hlas.
Znal jsem ten hlas! Takový laskavý a něžný. Nebyl takový ženský jako mé matky, nebyl ani drsný jako Meiko. Je to možné? Sugibayashi Toya? Co ta tady dělá?!
“Ano, víš, roboti už nebaví paktovat se s lidmi. Mohou nás kdykoliv zlikvidovat!” rozesmál se Vůdce. “Ale víš proč to neudělají?”
“Netuším.” přiznala Toya.
“Protože neumí zásadní věc. Neumí se svobodně rozmnožovat. Musí je někdo vytvořit. A vytvořit takového robota stále nejde tak rychle jako u lidí vytvořit dítě. Navíc někteří roboti by chtěli malá roboťata.” rozptyloval se Vůdce. “Jenže!” vykřikl náhle. “Roboti od tohoto tajemství lásky a pohlavního styku nejsou daleko. Zbývá jim poslední dílek do skládačky. Co to pro nás znamená?” znovu se ji otázal.
“Nevím, pane.” odpověděla Toya klidně, ale hlas se ji malinko třásl.
“V novém světě robotů už by neměli lidé co dělat! Jsou to jen škůdci!” šílený smích vycházel z jeho úst. Pěst se mi pomalu zatínala. Chtěl bych toho parchanta vidět! A rozmlátit mu tu jeho tupou hlavu!
“Jak to můžete říct?” zašeptala Toya.
“Roboti už mají plán,” ignoroval ji Vůdce. “Nasadíme lidem nové náramky kolem krku, které je usmrtí až přijde jejich čas”
“Jejich čas?!” vykřikla Toya. “Chcete si hrát na bohy?! Na to nemáte právo! Lidé si tohle nezaslouží!” zlomil se ji hlas.
“Ale lidé také zvířata zabíjela, když přišel jejich čas.” poznamenal.
“To je pravda.” souhlasila Toya. “Lidé také nejsou tak čestní. Ale tohle je zločin proti lidskosti!” řvala na něj naštvaně a zoufale.
“Zločin proti lidskosti? Žádný člověk bez robotí součástky neexistuje! Nikdo už není člověkem.” v jeho hlase byl slyšet náznak smíchu a pohrdání nad ubohou Toyou. Tenhle muž...zabiji ho! Srdce se mi rozbušilo a krev se ve mně začala vařit. Vycenil jsem zuby a nehty se mi zarývaly do dlaně.
“Vy už jste zapomněl na lidi? Pane Hayashido?” v Toyině hlase se odrážel smutek a slzy.
Hayashido?! Dech se mi zastavil. Srdce bolestivě poskočilo. Těžce jsem polknul. To musí být náhoda. Je přece více Hayashidů než jsem já, ne? Uklidňoval jsem své splašené srdce.
“Ale je tu jeden problém.” ztišil se. “Rebelové! A zázračné dítě!”
“Zázračné dítě?” nechápala Toya.
“Ano, dívka jménem Ai, která nyní stojí na chodbě vedle mé pracovny společně s Koiwai Naoki, Iwamoto Haruki a mým synem Hayashidou Yokiyo.” zasmál se.
Všichni jsme ztuhli. Zastavili jsme se a upadli do šoku. Jak? Kdo je ten muž? Jsem jeho syn? Měl jsem takový šok, že se mi málem podlomila kolena.
“Pojďme!” rozkázala nám Ai. Naoki a Haruki přikývli a vstoupili s ní do místnosti. Chvíli jsem tam stál jako skála. Chvěl jsem se strachem z nového poznání. Nakonec jsem jako bez duše vstoupil do pracovny. Rozhlédl jsem se po místnosti. Haruki, Naoki a Ai se drželi těsně sebe a co nejblíže východu. Naoki v rukách svíral své speciální dýky a Haruki měl ruku na své pistoli za opaskem.
Zahlédl jsem i Toyu. Tak dlouho jsem ji neviděl. Stála s vyděšeným pohledem a otevřenou pusou. Po tváři ji stékaly slzy z jejich krásných modrých očí. Vedl ní stál její pomocník, který víc než kdy jindy připomínal bezbranné dítě.
Zastavil jsem se a zhluboka se nadechl. Otočil jsem se k Vůdcovi. Svému údajnému otci.
Šokovaně jsem otevřel ústa a zacouval. Zíral na mě totiž muž s otevřenou náručí a milým úsměvem. Očima černýma jako noční obloha. Vlasy dlouhé až na zem zapletené do dvou copů. To není možné! Přece takový muž...to nemůže být můj otec! To ho by si má matka nevybrala!
“Zdá se, že přemýšlíš nad tím jestli jsem opravdu tvůj otec.” ušklíbl se a ukázal mi tak řádech ostrých, bílých zubů. “Proč se nezeptáš vlastní matky?” Vůdce trochu ustoupil na stranu.
Tím odhalil největší tajemství této prázdné pracovny. Kolena se mi rozklepala. Neustál jsem vlastní váhu a padl na zadek. Po tváři mi stékal pot a hlas se mi zasekl. Přede mnou stál robot ženy s dráty, které ho poutaly k bílé zdi. Vlasy dlouhé hnědé a tvář, která vypadala jako ta matčina.
“K-kdo?” zakoktal jsem vystrašeně.
“Tohle je obraz jak všichni lidé dopadnou. Jako rezaví roboti! Přesně jako tvá matka dopadnou.” odpověděl klidně a ukazoval přitom na ní.
“To není má matka!” bránil jsem se.
“Máš pravdu není.” ušklíbl se. “Nejsi ani můj syn.” přikývl. Nevím jestli se mi udělalo líp, ale on rozhodně nekončil.
“Ty totiž nemáš rodiče. Tato žena se jmenuje Hayashida Shizuka. Byla to má žena. Byla vyvolenou pro roboty a dostala důležitý úkol. Vychovat dítě robota.”
“O-o čem to mluvíš?” zlomil se mi hlas.
“Vychovat dítě robotí. Tak zněl úkol. A rodina Hayashidů to přijala a získala chlapečka se sněhově bílými vlasy, sladce růžovými oky a pletí jemnou jako plátky růže. “ pomalu se ke mně přibližoval.
“Ne! To je lež!” vykřikl jsem zděšeně, naštvaně, zmateně a nešťastně. Pocity se ve mě míchali společně se vzpomínkami. Do očí se mi nahrnuly slzy a plíce se mi nepravidelně nadechovali. Každou chvíli mi z úst vyšel vzlyk.
“Smutný, že sis tolik let myslel, že patříš k nim.” ukázal na ostatní v této místnosti. “A přitom jsi jim nejvíc vzdálený.” přistoupil ke mně a klekl si. Na tváři měl stále ten něžný úsměv, za kterým se skrývalo něco víc. Vystrašeně jsem na něj hleděl a nebyl schopen se mu nijak bránit.
“Hayashido Yokiyo,” položil mi ruku na srdce. “Ty jsi dítě robotí!”
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
