Amnesie (New Version) 1.
Informace:
Příjemné čtení :)
1. Rodina
„Pane doktore, už se probouzí.“ ozval se dívčí hlas. Otevřela jsem oči a viděla jsem bílý strop. Když jsem se podívala na pravou stranu, viděla jsem dívku v bílým i muže v bílým. Ta dívka byla drobounká, ale rázná. Tedy podle obličeje. Jinak byla střední výšky, okolo sto sedmdesáti centimetrů. Váhu si netroufám odhadnout. Vlasy měla blonďaté a stažené do culíku. Oči byly šedo-zelené. Muž měl šedobílé vlasy, šedé oči. Malá postava, okolo sto šedesáti osmi centimetrů. Možná sto sedmdesát centimetrů. Víc určitě ne. Obličej měl hodně dětský. Nevypadal jako nějaký dospělý člověk.
„K-kde to jsem?“ dostala jsem ze sebe. Bolelo mě celé tělo. Nejvíc hlava a žebra.
„Jste v nemocnici.“ odpověděl mi ten muž. Aha, tak to je sestřička a doktor. Pomyslela jsem si. I když on na doktora nevypadal. Vypadal na nějakého středoškoláka. Ale vzhled může klamat. „Víte, jak se jmenujete?“ zeptal se mě.
„N-ne nevím. Proč tu jsem?“ zeptala jsem se. Byla jsem zmatená. Ničemu jsem nerozuměla, co se tu děje.
„Vážně si nic nepamatujete?“ zeptal se mě doktor. Zakývala jsem hlavou, že ne. Což byla pravda. Nemohla jsem si na ni vzpomenout. Ani na své jméno, natož co se stalo. „Měla jste autonehodu Byla jste pod vlivem alkoholu a řídila auto. Autem jste havarovala do stromu.“ oznámil. „Máte otřes mozku, tři zlomená žebra a trpíte amnesii.“ řekl mou diagnózu.
„A nevíte, jak se jmenuju?“ zeptala jsem se těch dvou.
„Zatím ne. Doklady jste u sebe neměla. A policie neměla ještě čas vás identifikovat.“ řekl mi doktor.
„Aha…“ pronesla jsem a zadívala se na strop.
„Určitě si vzpomenete. Chce to čas.“ ujišťoval mě doktor.
„Jste si tím jist?“ zeptala jsem se ho.
„Existují trvalé následky, ale i dočasné. Já si myslím, že jste ten typ, co má amnesii dočasnou.“ usmál se doktor. Jenom jsem přikývla. „Teď by se měla odpočívat. Kdyby něco, zazvoňte na sestřičku. Ještě se na vás přijdu podívat.“ ujistil mě a poté se sestrou odešel. Já zůstala na pokoji sama. Hlavou se mi honily myšlenky na to, kdo jsem, co se mi stalo, jestli jsem alkoholik, nebo ne. I když žádný absťák jsem neměla. Byla to záhada, na kterou jsem chtěla přijít. Snažila jsem se na něco přijít, ale nešlo mi to. Měla jsem jen tmu. Na jméno, rodinu, přátelé, práce, věk, na tyto věci jsem chtěla znát odpovědi, ale nenacházela jsem je. Měla jsem jenom tmu. Po chvíli přišla sestřička.
„Vy ještě nespíte? Nechcete něco na spaní?“ zeptala se mě sestřička.
„Nechci, děkuju.“ poděkovala jsem.
„Kdybyste cokoliv potřebovala, tak zazvoňte a hned tu budu já nebo jiná sestřička.“ řekla mi sestřička.
„Děkuju.“ znovu jsem poděkovala.
„Nemáte za co. Od toho tu jsme.“ usmála se. Poté mi zkontrolovala kapačku a odešla. Já chvíli zírala do stropu, než se mi povedlo usnout.
Když jsem se probudila, byl u mě doktor. Podívala jsem se na něho. Usmál se na mě. Já se pousmála, nebo spíš se o to pokusila.
„Jak vám je, Jane?“ zeptal se doktor.
„To je mé jméno?“ zeptala jsem se ho.
„Ano je. Policie vás hned identifikovala a dali vědět vaši rodině.“ vysvětlil mi. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo být nešťastná. „Vy se netěšíte?“ zeptal se mě překvapeně.
„Já nevím.“ přiznala jsem.
„Nebojte, řeknu jim, aby vás šetřili.“ usmál se na mě. „Hned tu budou.“ dodal.
„Oni jsou tady?“ zeptala jsem se překvapeně. Za jeho pomoci jsem se posadila.
„Ano, jsou. Ale pokud s nimi nechcete mluvit, pošlu je domů.“ navrhnul mi.
„V pohodě.“ souhlasila jsem, aby mě rodina navštívila. Doktor se usmál a odešel. Mně bušilo srdce jak o závod. Za chvilku někdo zaklepal na dveře. „Dále.“ ozvala jsem se hlasitě, jak jen to šlo. Dveře se otevřely a vešla tříčlenná rodina. Muž, nespíš otec, žena, nejspíš matka a asi šestnáctiletý hoch, nejspíš bratr.
„Ahoj Jane, jak se máš?“ zeptala se mě žena a políbila mě na čelo. Bylo to příjemné, přesto mě to překvapilo.
„V rámci možností dobře. Takže vy jste moje matka?“ zeptala jsem se na rovinu. Bylo vidět, jak se snaží potlačit slzy.
„Ano jsem. Jmenuji se Rasette a to je tvůj otec Frau a tvůj mladší bratr Teito.“ představila mi sebe a zbytek rodiny žena. „A ty jsi, Jane.“ dodala.
„Vím, doktor mi už říkal.“ pousmála jsem se. Matka, otec i bratr se usmáli.
„Chovají se tu k tobě slušně?“ zeptal se mě otec.
„Snad ano. Dnes jsem se probrala.“ přiznala jsem.
„To si opravdu nic nepamatuješ?“ promluvil bratr. Zakývala jsem hlavou, že ne.
„Neboj, to se spraví.“ utěšovala mě matka.
„Jaká vůbec jsem?“ zeptala jsem se. Všichni tři se na sebe podívali.
„Jsi hodná, rozumná, milá, přátelská, slušná, tvrdohlavá a upřímná.“ vyjmenoval Teito mé vlastnosti. Pousmála jsem se. Zjistila jsem o sobě něco víc, než jsem věděla.
„Když jsi byla malá, nikdy si nebrečela. Ať sis sedřela koleno, nebo zlomila ruku, tak jsi nebrečela. Ale poslední dobou jsi byla tajnůstkářka. Nechtěla si nám říct, kdo je tvůj přítel. Chtěla jsi nám ho představit tento víkend.“ dodala matka.
„Přítel?“ dostala jsem ze sebe překvapeně.
„Ano.“ potvrdila matka.
„Proč jsem se s ním tajila?“ nerozuměla jsem tomu.
„To my nevíme.“ řekl otec. „To víš jenom ty.“ dodal.
„Aha.“ zmohla jsem jenom pronést. „Vyprávějte mi něco o mně.“ požádala jsem je a podívala se na všechny tři.
Příběh matky:
„Když ti byly tři roky, tak jsi chtěla zvířátko. S otcem jsme se dohadovali, jaké zvíře ti koupíme. Máme rodinný dům. Nakonec jsme se dohodli, že k tvým čtvrtým narozeninám koupíme psa. Mělo to být překvapení, jenže ty si na to přišla v den před svými narozeninami. Byla jsi zklamaná. Ne, že by si psa nechtěla, starala ses o něho velmi dobře, na svůj věk hodně dobře. Ale už to nebylo pro tebe překvapení. Nadávala si mi, že jsem neopatrná, že nechávám vše na obdiv a tak dále. Na svůj věk si byla hodně rozumná, jako dospělý člověk. Přesto, i když jsi byla holčička, chtěla sis hrát s autíčky na policajty, vojáky a zloděje. Nikdy neprahla po panence nebo tak.“ dovyprávěla mi příběh matka. Sama jsem měla na krajíčku, stejně tak i matka. Taky se jí chtělo brečet, ale potlačovala slzy.
„To bylo pěkné. Díky mami.“ poděkovala jsem a pousmála se. Teď se ujal slova otec.
Příběh otce:
„Když ti bylo deset let, tak jsi chtěla bezpodmínečně umět lyžovat. Půjčili jsme ti lyže, já měl své vlastní. Vyjeli jsme na kopec. Přivázal jsem ti boty k lyžím a radil ti, co máš dělat. V tom se ti to rozjelo. Nevěděla jsi jak zastavit. A já abych jel za tebou, jsem na tebe křičel stůj, ale ty si jela dál. Ani mě nenapadlo, že by si mohla spadnout na zem. A jak jsi jela, tak si škobrtla o něčí boby a skutálela ses. Nejen, že jsi zničila lyže, ale ještě k tomu sis zlomila nohu. Místo toho, aby si brečela, tak jsi začala nadávat. Že na to už nevlezeš. Že to nenávidíš, že to byl blbý nápad a tak dále.“ smál se u toho. I matka se usmívala a Teito se řezal smíchy.
„To jste mi nikdy neřekli.“ smál se Teito.
„Prosím jen ne se smát.“ taky jsem se smála, ale při smíchu mě bolela žebra. Ale ta mě bolela i při blbém dýchání. Natož, když jsem se smála.
„Promiň, na nic lepšího jsem si nevzpomněl.“ omlouval se otec.
„V pořádku tati, a díky.“ taky jsem mu poděkovala ještě se smíchem. Teď byl na řadě Teito.
Příběh Teita:
„Bylo mi asi tak pět let a tobě asi devatenáct. Rozhodl jsem se, že si postavím tajný domek na stromě. Mamka o tom nechtěla ani slyšet a taťkovi zakázala jakkoliv mi pomoci. Ty jsi zrovna přijela ze školy na víkend domů. Když si mě viděla, jak se s tím morduju, tak sis odložila věci a převlékla ses a začala si mi pomáhat. To bylo poprvé, když jsem tě slyšel nadávat. Třeba, když ses kladívkem trefila do svého prstu, tak si nadávala jako například, do prdele, kurva fix a tak dále. Já nechápal, co to znamená, ale líbilo se mi to. Poté, co jsme dostavili společně domek a já byl s tím spokojen, tak se to stala naše skrýš. Schovávali jsme si tam věci, které pro nás hodně znamenaly. Pak jsem ty nadávky začal opakovat a říkal je po domě. Mamka mi vynadala, co to říkám a odkud to mám a tak dále. Já řekl, že jsem to slyšel u tebe. Taťka si mě vzal stranou, smál se u toho a pak mi vysvětlil, že tato slova se neříkají. A tobě mamka vynadala, že jsi sprostá jak dlaždič. A taky ses měla na ten domek vykašlat, že to byl můj nápad, tak jsem si ho měl postavit sám. V tom jsem se tě zastal a řekl, že je to náš dům, že si přidala ruku k dílu, že to není jen moje. Řekl jsem to rozhodně a na toto nikdy nezapomenu do dneška. Ušklíbla ses a řekla mamče. Vidíš, přeci je to i můj dům, a když mě budete štvát, tak tam budu s Teitem bydlet. Tím si mamče vyrazila dech a taťka se začal smát ještě víc.“ dovyprávěl mi Teito. Všichni jsme se smáli. I já.
„Proč to vždy musí být komické.“ říkala jsem se smíchem.
„Promiň, ale smích ti sluší ze všeho nejvíce.“ omluvil se Teito a přiznal tím, co se mu na mě nejvíce líbí. Trošku u toho i zrudnul. V tom se otevřely dveře.
„Omlouvám se, že ruším, ale pro dnešek to bylo na Jane moc. Měli byste jít.“ byl to pan doktor.
„Dobře, my zase zítra přijdeme.“ řekla matka a políbila mě na čelo. I otec mi dal pusu. Jen Teito se ostýchal. Došlo mi to a usmála jsem se na něho.
„My si pusu nedáme?“ zeptala jsem se ho a ušklíbla jsem se. Čehož jsem litovala. Teito se zakřenil a taky jsme si dali pusu. Poté odešli.
„Koukám, že vám zvedli náladu.“ pronesl doktor.
„To máte pravdu. Vyprávěli mi příběhy, které jsem s nimi prožila.“ vysvětlila jsem mu.
„To je dobře. A vybavuje se vám něco?“ zeptal se mě.
„Právě že nic. Ani ty příběhy si nepamatuju. Jakoby je vyprávěli o jiném člověku, kterému se to stalo. Myslím ty příběhy.“ vysvětlila jsem mu.
„Tak to je jasné. Je dobře, že s vámi mluví o vaší minulosti. Možná časem si něco vybavíte. Bude to dobré, uvidíte. Teď byste měla odpočívat. Jste vyčerpaná po dnešku.“ nařídil mi a pomohl mi zase si lehnout. V tom se otevřely dveře a vešel muž s černými vlasy jako havran a černými brýlemi na očích.
„Tak tady jsi, Jane. Bál jsem se o tebe.“ pronesl. Já i doktor jsme se na něho podívali. Ani já ani doktor jsme nevěděli kdo to je.