Pirátská láska I. (New Version) 7.
Informace:
Poslední kapitola této série+jiná jména. :)
7. Láska nebeská
Probudila jsem se v Lawově náruči. Law ještě spal. Měla jsem otevřené oči a vychutnávala jsem si ten nádherný pocit. Cítit jeho teplo, jeho vůni. Po chvíli se Law probudil. Usmála jsem se na něho.
„Dobré ráno Jane. Jak ti je?“ usmál se Law a oba jsme se posadili.
„Dobře.“ řekla jsem pravdu. Taky jsem se usmívala.
„Přinesu ti něco k snídani.“ řekl a vstal z postele.
„Dobře, ale nejdřív se najez ty.“ souhlasila jsem.
„Dobře. Budu rychlý.“ taky souhlasil a usmál se. Chtěl jít ke dveřím, když v tom někdo na dveře zaklepal. „Dále.“ ozval se a dveře se otevřely. V nich stála Terka.
„Dobré ráno, mám ti Lawe vyřídit, že máš snídani na stole.“ řekla Terka s úsměvem.
„Dobré ráno, už jsem na cestě.“ řekl Law. Podíval se na mě, usmál se a odešel. Terka si sedla na stoličku, kterou si přisunula blíž k posteli.
„Jak ti je, Jane?“ hned zajímalo Terku.
„Dobře.“ usmála jsem se na ni.
„K poledni budeme kotvit u dalšího ostrova. Nechceš, abych tam něco koupila Lawovi?“ zeptala se mě. Podívala jsem se na ni.
„Budu ráda.“ usmála jsem se. Věděla jsem, že musím ještě ležet v posteli a odpočívat. Vyndala jsem zbytek belly, které jsem měla a dala jí to. „Kup mu nějaký prstýnek.“ požádala jsem ji.
„Dobře. Něco pěkného vyberu.“ usmála se na mě. Pak chtěla do detailů vědět, jak jsem se Lawovi vyznala. Nejdřív jsem jí řekla, jak se vyznal Law a pak já. Terka poslouchala se zaujetím. „Páni, to je úžasné.“ radovala se. I já byla celá šťastná. Asi po půl hodině se vrátil Law i s jídlem. Terka nás opustila a my dva byli zase sami.
„Nesu kousek chleba s máslem. Moc jíst ještě nemůžeš.“ usmál se na mě Law. Na stůl položil talířek, kde byl chleba s máslem. Law začal chleba krájet na kostičky.
„Co to děláš?“ divila jsem se.
„Aby se ti to líp jedlo.“ usmál se na mě.
„Nebo...Nebo mě chceš nakrmit?“ dostala jsem ze sebe.
„To taky.“ dál se usmíval.
„Já to zvládnu sama.“ bránila jsem se.
„Ale já tě chci nakrmit.“ usmíval se. Poté jsem se narovnala a nechala se od něho nakrmit. Sice to byla chudá snídaně, ale výtečná.
„Moc jsem si pochutnala.“ řekla jsem s úsměvem.
„Je to nic moc.“ bránil se.
„Ale přesto to bylo vynikající.“ usmála jsem se na něho. Pohladil mě po tváři. Líbily se mi jeho dotyky. Dlaň mě velkou a teplou. Usmívali jsme se na sebe. Pak jsme si povídali, dokud lodě nepřistály na ostrově. Otevřely se dveře.
„Tak my jdeme do města.“ oznámil svým pronikavým hlasem Luffy. Oba jsme přikývli.
„Nechceš se jít projít.“ zeptal se mě po chvíli.
„Smím?“ zeptala jsem se ho.
„Po palubě.“ usmál se na mě. Taky jsem se usmála a přikývla na souhlas. Za pomoci Lawa jsem se postavila.
Pomalu jsme se procházeli po palubě. Sluníčko krásně hřálo. Šli jsme pomalu, nikam nespěchali. Nebylo kam spěchat. Břicho mě bolelo, ale být u Lawa mě tolik těšilo, že jsem tu bolest ignorovala. Došli jsme na trup lodi, kde jsme stáli vedle sebe a tiskli se k sobě a sledovali slunce. Když v tom se ozval hlas.
„Koho pak tu máme?“ ozval se známý hlas. Byl to ten mariňák zminula.
„Zase ty?!“ řekl Law naštvaně. Nejhorší bylo, že ani jeden z nás neměl u sebe katanu. Byli jsme neozbrojeni.
„Hezky se vzdejte a nic se vám nestane.“ řekl kapitán. Nám dvěma nezbývalo nic jiného, než se vzdát. Jeho mariňáci přešli na naší loď a svázali nám ruce. Odvedli nás na mariňáckou loď.
Mě táhli tak surově, že jsem si myslela, že mi břicho praskne bolestí. Odvedli nás do kajuty a odhodili na zem.
„Kde je Blueman?“ zeptal se kapitán mariňáků.
„Mrtvý!“ řekla jsem rázně.
„Nevěřím! Je někde ve městě! Jste všichni spolčeni, co?!“ řval kapitán.
„Tak si nevěř, ale je to pravda! Je pohřben v moři!“ zastal se mě Law. Poté si kapitán odfrknul a odešel. Nás dva tam nechali na pospas. „Jak ti je, Jane?“ hned se mě zeptal starostlivě.
„Dobře.“ řekla jsem pravdu, i když břicho bolelo. „Jak je tobě?“ taky jsem se ho zeptala.
„Taky dobře.“ odpověděl mi. Kdyby tam nebylo takové šero, viděla bych, jak se na mě usmál. Asi po dvou hodinách se otevřely dveře.
„Teď ji odveďte, ale opatrně! Jeho tu nechte!“ rozkázal kapitán. Dva mariňáci mě rozvázali a táhli pryč. Měla jsem z toho špatný pocit.
Na chodbě se mi povedlo uniknout těm mariňáků. Věděla jsem, že tím hodně riskuju, ale chtěla jsem zachránit Lawa. Udělali chybu, když mi sundali pouta. Při chůzi jsem mariňákům dupla na nohy, až zavýskli bolestí. Pak jsem je pěstí do obličeje omráčila. Jednomu mariňákovi jsem sebrala katanu a šla jsem, běžet se mi nepovedlo, zpátky do té kajuty.
To, co jsem viděla, nebylo moc pěkné. Oči jsem měla vytřeštěné. Kapitán mariňáků probodl Lawa zezadu. Law se skácel k zemi. Byl stále svázaný.
„TY!“ křikla jsem a vrhla se na toho kapitána. Bylo mi v tu chvíli jedno, že ohrožuju i svůj život. Ale pomsta byla silnější. Ani jsem neslyšela, jak na palubu přišli ostatní, kteří bojovali na palubě. Bojovala jsem na život a na smrt. Já byla všech smyslů zbavená. Útočila jsem hlava nehlava. Kapitán se nezmohl na nic jiného, než se jenom bránit. Povedlo se mi najít jeho slabinu. Vrazila jsem mu pěstí do břicha a kolenem do hlavy. Poté jsem mu katanou probodla srdce. Než padl k zemi byl mrtvý.
Hned jsem byla u Lawa. Rozvázala jsem mu pouta a položila na záda.
„J-Jane…“ dostal ze sebe Law.
„Mlč, šetři se.“ řekla jsem se slzy v očích.