Pirátská láska I. (New Version) 5.
Informace:
Změna jmen :)
5. Konečný boj
Poté co mě vytáhli na loď, odebrali mi katanu a svázali ruce za záda. Naposledy jsem se podívala po ostatních. Hlavně po něm. Všichni měli vytřeštěné oči. Poté mě zavřeli do kajuty.
Zde nebyla žádná postel, stůl, židle, prostě nic. Ani okno tu nebylo. Když zavřeli dveře, tak tu byla tma jako v pytli. Trošku mě bolelo břicho, ale tím jsem se netrápila. Přemýšlela jsem nad ním. Nad Lawem. Nezapomenu jeho vytřeštěný výraz, když jsem se dobrovolně vzdala Bluemanovi. Ale musela jsem to udělat. Ten kanon mířil na hlavu Lawa. Kdyby vystřelil, bylo by po něm. A to jsem nemohla dopustit. Vypluli jsme. Žádnou ránu ani hlasy jsem neslyšela. Tak by to mělo být v pořádku. Zavřela jsem si oči a přemýšlela. Chtělo se mi brečet, ale potlačovala jsem slzy. Nakonec jsem usnula.
Když jsem znovu otevřela oči, tak se v místnosti svítilo.
„Princezna se nám probudila.“ promluvil hluboký hlas. Hned jsem ho poznala. Byl to Blueman.
„Co ode mne chceš?!“ zeptala jsem se ho nevrle.
„Co od tebe chci? Chceš mě rozesmát?“ začal se smát. Sledovala jsem ho nenávistným pohledem. „Chci tvou smrt samo sebou!“ řekl rázným hlasem.
„Tak proč si mě už nezabil?“ divila jsem se.
„Protože si usnula a za druhé tě chci zabít v regulérním boji.“ vysvětlil mi.
„To chceš dopadnout jako minule?“ zeptala jsem se ho nechápavě.
„Nedopadne to jako posledně. Jsem silnější, než si myslíš!“ vybouchl. „Ale než budeme bojovat, tak se hoši o tebe postarají.“ zasmál se a odešel. Nechal mě tam na pospas dvěma pirátům. Bála jsem se, co tím Blueman myslí. Oni mě tu chtějí znásilnit? Pomyslela jsem si a polka na sucho.
„Neboj, bolet to nebude.“ zasmál se první pirát. Musela jsem na něho zírat s vytřeštěnýma očima.
„Možná trošičku.“ zasmál se ten druhý pirát. Ten mě pevně uchopil a držel. Nezmohla jsem se na odpor. Ten první pirát tasil nůž. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na druhou stranu jsem nechápala, co se tu děje. První pirát začal bodat do mého pravého ramene. Tam jsem měla tetování v podobě srdce. Tohoto tetování jsem si hodně vážila. S Lawem jsme si ho nechali tetovat společně. Tedy Law na svou celou hruď. Já to samé srdce v menší velikosti a na rameno. Law se pak nechal tetovat ještě na zádech a rukách. Mně to jedno stačilo. A teď mi ho ničili. Ani jsem necítila bolest toho bodání, jako bolest na duši. Ničili to, co jsem měla hodně ráda.
„Tak a je to.“ zasmál se první pirát a přestal do mě bodat. Druhý pirát mě pustil a oba odešli. Cítila jsem proud krve, která mi stékala po rameni. Potlačovala jsem slzy.
„Za to mi zaplatíš, Bluemane!“ zaklela jsem nahlas. Jídlo ani pití mi nedali. Po jídle jsem tolik neprahla jako po vodě. Poté se znovu dveře otevřely. Blueman mi rozvázal ruce. Já se postavila na nohy. Do ruky mi hodil mou katanu.
„Teď se rozhodne, kdo z koho!“ řekl s úsměvem Blueman. Oba jsme šli ven na denní světlo.
Slunce prahlo jak o život. Stoupli jsme si naproti sobě. Oba jsme tasili katany
„Připravena?“ zeptal se mě Blueman. Hlavou jsem přikývla, že jsem. Boj započal. Zatím jsem se bránila jeho útokům. Pravé rameno mě bolelo stejně tak i břicho, kde jsem měla tržnou ránu od Leily. Útoky jsem od něho vždy vykryla. „Snad taky budeš útočit, a ne se jen bránit. Nebo jsi srab?“ zeptal se mě. Jak mě nazval srabem, tak mě to vytočilo.
„Budu útočit, neboj se. Ale až přijde správná chvíle!“ řekla jsem rázně. Poté jsem se stále bránila jeho útokům.
„Kapitáne, Slamáci na obzoru a rychle se přibližují.“ zvolal pirát, který měl hlídku. Ulevilo se mi, že mě našli. Dokud nedorazili na tuto loď a nezačal boj proti ostatním pirátům, tak jsem se jenom bránila. Co byli na lodi Slamáci s Lawem, tak jsem začala útočit. Pravý boj započal.
„Takhle se mi líbíš, Janey.“ posmíval se Blueman.
„Neříkej mi tak! Ty jediný máš zákaz mi tak říkat!“ rozčilovala jsem se.
„Ale copak, snad se ti to nelíbí, Janey?“ posmíval se mi. Minulost se opakovala. Došlo mi, jak ho mohu zastavit. Ale musela jsem riskovat svůj život. Ale risk je zisk. Pomyslela jsem si. Rozmáchla jsem se katanou a bodla ho. Ten mě taky bodl, ale trefil jenom břicho. Padl na zem, ale mrtvý ještě nebyl. Ale umíral. Já si klekla. Z břicha mi tekla krev. Chytila jsem se za břicho. Poté jsem se dovlekla ke kraji lodi a opřela jsem se.
„P-proč mě nedorazíš?“ dostal ze sebe.
„Stejně umíráš, tak co.“ řekla jsem stroze.
„Ř-řekni mi něco Janey. C-co t-ti ř-řekla m-má L-Leila? J-její p-poslední s-slova?“ požádal mě.
„To nepochopíš. A jak myslíš má Leila?“ tentokrát jsem to nechápala já.
„O-odpovím t-ti, k-když o-odpovíš t-ty m-mně.“ soukal ze sebe.
„Souhlasím.“ souhlasila jsem s jeho návrhem.
„M-má L-Leila b-byla m-moje m-manželka.“ odpověděl mi.
„M-manželé?“ vysoukala jsem ze sebe.
„A-ano. P-poté c-co m-mě z-zachránila.“ přikývl na to. Věřila jsem mu. Umírající člověk říká vždycky pravdu.
„Její poslední slova byla, Proč si nezabila svého kapitána?“ řekla jsem poslední slova Leily.
„N-nechápu.“ řek nechápavě.
„A taky nepochopíš. Stejně jako Leila. Ale promiň. Vysvětlovat ti to nebudu.“ trvala jsem na svém.
„S-sbohem J-Janey. S-sejdeme s-se v p-pekle.“ byla jeho poslední slova. Já si opřela hlavu o loď a dívala jsem se na nebe. Moje katana ležela vedle mě. Rána mi stále krvácela. Teda už dvě rány. Jedna od Bluemana a druhá od Leily.
„Jane… Jane…“ slyšela jsem, jak někdo mě volal. Byl to Law.
„Lawe…“ dostala jsem ze sebe. „Jak jste nás našli a co mariňáci?“ hned jsem se vyptávala.
„Teď není čas na vyprávění. Musím tě ošetřit.“ odpověděl mi.
„D-dobrá. Trochu si prospím.“ řekla jsem a ztratila vědomí.