Pirátská láska I. (New Version) 2.
Informace:
Pouze změny ve jménech. :)
2. Příběh
Dívali jsme se, jak se potápí naše loď. Bylo to smutné. Na té lodi jsem trávila celých dvacet let života. Levou rukou jsem se držela za břicho. Ztrácela jsem hodně krve.
„Kde máte ošetřovnu?“ zeptal se kapitán.
„Ukážu ti to.“ ozvala se Terka, než stačil Chopper reagovat. Kapitán přešel ke mně, že mi pomůže.
„D-dobrý. Zvládnu to sama.“ pronesla jsem a pomalým krokem jsem šla za Terkou. Kapitán šel vedle mě a byl připraven mě kdykoli podepřít nebo chytit.
Terka nám ukázala kajutu, kde bylo lékařské vybavení. Hned jsem si lehla na lehátko.
„Nepotřebuješ pomoc?“ otočila se Terka na kapitána.
„V pohodě, díky.“ odmítl kapitán Terčinu pomoc. Poté Terka odešla. Já si sundala košili a byla jsem jenom v podprsence. Věděla jsem, že se dívat nebude. Že se bude věnovat mé ráně na břiše. Aby mi zachránil život. Kapitán si přichystal sterilizované nástroje. Do lavoru natočil vodu, vzal dezinfekční prostředek a začal mi čistit ránu. Pálilo to jako čert. Zatla jsem všechny zuby. Nechtěla jsem vydat žádnou hlásku. Což se mi dařilo. Zavřela jsem pevně oči. V duchu jsem se modlila, aby už přestal. Když vše vyčistil, tak vzal sterilizovanou jehlu a nit. A začal dělat stehy na břiše. Nevím, co bylo horší. Jestli čištění nebo šití. Oboje bolelo, jako sviň. Asi po hodině jsem měla břicho ošetřené i obvázané. Narovnala jsem se a sedla k Lawovi bokem, aby mohl očistit ránu na paži. Law rozvázal Zorův šátek. Vodou omyl ránu a pak to vyčistil dezinfekcí. Taky to pálilo, ale ne tolik jako břicho. „Na šití to není.“ oznámil mi a mně se ulevilo. Po vyčištění rány mi tu ránu obvázal. Když bylo vše hotové, oblékla jsem si košili. Vzala Zorův šátek a šla ho omýt od krve. Law uklízel lékařské potřeby. Když byl šátek umyt, šla jsem najít Zora.
Zoro, byl na palubě a ležel a podřimoval. Přišla jsem k němu. Když jsem zjistila, že spí, chtěla jsem odejít.
„Co si potřebovala?“ ozval se Zorův hlas. Lekla jsem se a otočila se na něho. Zoro zrovna zíval.
„Přinesla jsem ti šátek. Ale je ještě mokrý.“ řekla jsem, proč jsem ho hledala. Zoro se zvedl a šátek si vzal. Začal si ho nandal na paži. „Ale… Je ještě mokrý.“ zarazila jsem se.
„Nevadí.“ usmál se. Úsměv jsem mu oplatila. Měl krásný úsměv.
„Teď mě omluv.“ řekla jsem a odešla.
Našla jsem si místo úplně vzadu. Nikdo mě neviděl a ani já nikoho neviděla. Sledovala jsem ubývající cestu. Po tvářích mi tekly slzy. Po dvaceti letech jsem brečela. Ani nevím z čeho. Jestli to bylo kvůli lodi, zradě Leily nebo kvůli lásce. Nevěděla jsem. V tom jsem pocítila, jak mi někdo něco dal na hlavu. Šlo o Lawovu čepici. Sedl si mlčky vedle mě. Slzy jsem nechávala stékat po tváří. Ani jsem se nesnažila zadržovat. Ale bylo mi divné, proč mi dal Law dal na hlavu jeho čepici. Nikdy ji nesundal. Už jako malé děti jsme se o ni praly. Moc se mi líbila a vždy jsem ji chtěla mít na hlavě. Ale Law mi ji nikdy nechtěl půjčit. A teď? Dobrovolně ji dal na mou hlavu. Chvíli panovalo ticho. Nakonec ticho prolomil Law.
Co se stalo na té lodi? Mezi tebou a Leilou?“ zeptal se mě Law. Stále jsem se dívala před sebe a nechala stékat slzy po tvářích.
„Patřila k Bluemanovi. Blueman je...tedy byl její kapitán“ začala jsem vyprávět to, co mi řekla Leila. Než začal náš boj.
„C-cože?“ dostal ze sebe překvapeně.
„Taky jsem na ni zírala. Opustila Bluemana, jen kvůli pomstě. Jak jsme si tenkrát mysleli, že jsem ho zabila, tak to ona mu zachránila život. Byla u toho.“ pokračovala jsem ve vyprávění.
„Ale já ji tam neviděl.“ řekl a byl stále překvapen.
„Říkala, že byla schovaná. Nás si našla a připojila se k nám. Kvůli pomstě. Chtěla mě zabít, aby pomstila Bluemana.“ dál jsem pokračovala.
„Proč čekala ty dva roky?“ zeptal se mě.
„To netuším přesně, ale chtěla regulérní boj. Možná si věřila, že mě porazí a vrátí se k Bluemanovi. Nevím.“ nedokázala jsem mu odpovědět.
„Chápu. Jak na tom jsi?“ zeptal se mě, když jsem přestala vyprávět.
„Bylo i líp.“ řekla jsem pravdu. Slzy mi stále tekly po tvářích.
„Jak myslela, když řekla, proč si nezabila svého kapitána?“ zeptal se mě. Došlo mi, že musím říct pravdu.
„Před dvaceti lety, když mi bylo pět let, než jsem se k vám připojila, tak ten den byli naši ve městě. Šla jsem jim naproti, když v tom mariňáci zaútočili na pirátskou loď, která byla v přístavu. Jejich dělová koule zasáhla budovu, která se zřítila a zasypala mé rodiče. Mamka byla hned mrtvá, ale taťka ještě žil. Chtěla jsem k němu běžet, ale v tom ses objevil ty a začal si do taťky bodat nožem hlava nehlava. Zůstala jsem stát jak při mrazená. Když jsi utekl, tak jsem přiběhla k mrtvým rodičům. Chtěla jsem se pomstít mariňákům za to, že zabili mé rodiče. A i tebe jsem chtěla zabít. Myslela jsem si, že patříš mezi mariňáky. Přidala jsem se k pirátům, kvůli pomstě. Hned mě vzali mezi sebe. I když mi bylo pouhých pět let. Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem tě viděla u pirátů. Slíbila jsem si, že jednou tě zabiju a pomstím otce. Ale i mariňákům se chci pomstít. Nebýt té dělové koule, tak by ta budova rodiče nezasypala a mohli dál žít.“ vyprávěla jsem svůj příběh z dětství. Slzy mi stále tekly po tvářích. Při vyprávění jsem si hrála s přívěskem, který jsem vždy měla u sebe. Law chvíli mlčel. Jakoby uvažoval co má říct.
„Promiň. Ten přívěšek máš od rodičů?“ omluvil se mi a zeptal se na přívěšek.
„Jo, mám. Mám tam jejich fotku.“ přikývla jsem na souhlas.
„Mohu se podívat?“ zeptal se mě. Sundala jsem přívěšek z krku a ukázala ho Lawovi. Law se podíval na fotku, kde byli rodiče a já mezi nimi jako tříletá. „Pěkná fotka. Ještě jednou promiň. Byl jsem malý, bál jsem se. Nevím na co jsem myslel. Proč si mě už dávno nezabila?“ znovu se mi omluvil a zeptal se.
„Nenastala správná chvíle.“ řekla jsem. Sama jsem měla důvod proč ho zabít nechci, ale říct mu ten důvod, to jsem nechtěla. Poté mi vrátil přívěšek a já si ho dala na krk. „Ale jednou, až ta chvíle nastane, tak si piš, že to budu já, kdo tě zabije.“ dodala jsem rázně.
„Ruku na to?“ řekl. Podívala jsem se na něho. Nastavil ruku v pěst. Bouchli jsme si pěstí a tím ztvrdili náš slib. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že ho nechám zemřít stářím. Jinak ho nezabiju. Nedokázala bych to. Mám to vyzkoušené. „Teď půjdu. Až budeš chtít, přijď za námi.“ usmál se a postavil se. Čepici mi nechal a pomalu odešel. Naše povídání vyslechl jeden člověk. Nikdo o něm nevěděl.
Po chvíli se za mnou ozval dívčí hlas.
„Smím?“ byla to Terka. Už jsem nebrečela, ale jenom sledovala moře, jak se ztrácí v dáli. Podívala jsem se na ni a přikývla hlavou na souhlas. Terka si sedla na místo, kde předtím seděl Law. „Mohu se tě na něco zeptat?“ podívala se na mě. Znovu jsem hlavou přikývla na souhlas. „Ty ho miluješ, že?“ zeptala se mě.
„K-koho.“ dostala jsem ze sebe. Nevěděla jsem koho Terka myslí.
„Myslím Lawa. Koho si myslela?“ divila se.
„Radši nikoho.“ usmála jsem se na ni. „Jak jsi to poznala?“ zeptala jsem se ji. Sice jsem jí neodpověděla, ale ta má otázka dokazovala, že má pravdu.
„Jsi dost čitelná. Hned jsem si toho všimla.“ vysvětlila mi. Zarazila jsem se. Snad si toho Law nevšiml. Nebo mlčí, protože mě nechce ranit? Ptala jsem se sama sebe.
„T-to vážně?“ dostala jsem ze sebe.
„Chlapy si toho nevšimnou. Na to jsou moc tupí, ale my dívky to zaregistrujeme hned.“ hned mi to vysvětlila. Ulevilo se mi, aniž bych věděla proč.
„Aha…“ dostala jsem ze sebe.
„Neboj, nic mu neřeknu, pokud nechceš. Ale měla by sis o tom s ním promluvit. Jak dlouho se znáte?“ zeptala se mě.
„Dvacet let.“ řekla jsem pravdu.
„T-tolik let?“ divila se. „A kolik ti je? A kolik Lawovi?“ byla celá překvapená.
„Mně je dvacet pět a Law je o rok starší.“ usmála jsem se.
„Páni. A to ještě mezi vámi k ničemu nedošlo?“ stále se divila.
„J-jak to myslíš, že ještě k ničemu nedošlo?“ vysoukala jsem ze sebe.
„Jako, že jste si nevyznali lásku. Na co proboha myslíš?“ zhrozila se.
„Eh… Jo takhle.“ ulevilo se mi. „Neměla jsem a stále nemám odvahu se mu vyznat. A on? To netuším, proč neudělal první krok. Ale myslím si, že je to jenom jednostranná láska.“ dodala jsem.
„Měla by si ten první krok udělat ty. Prostor ti k tomu vytvořím. Je na čase s tím něco dělat. Sice zkušenosti nemám a radím ti tu, co máš a nemáš dělat, ale to co říkám, tak to je můj názor a tak to i cítím.“ řekla mi.
„Pokusím se.“ usmála jsem se na ni.
„Až přistaneme na ostrově, nejbližší je Crazytown. Tak si tam koupíš sexy oblečení a pak se mu vyznáš.“ radila mi.
„Ale šaty či sukni si neberu.“ hned jsem ji varovala.
„Neboj, něco vymyslíme.“ mrkla na mě. „Nevrátíme se k ostatním?“ zeptala se mě.
„Myslím, že jo.“ souhlasila jsem s ní. Obě jsme se postavily, když v tom se ozval Sanji.
„JÍDLO!“ zvolal Sanji na celou loď. Obě jsme se připojily k ostatním.