Wolf and Eagle - třicátý-sedmý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Takže, takovej můj vánoční dárek. Zas po delší době vydávám díl, kterej si snad užijete. OOmlouvám se za možné chybky, už se mi prostě nechtělo je opravovat. :D Přeji příjemné čtení :)
Bojovat za život
Yazo:
Svalil jsem se na zem pod náporem dvou útočníků. Pach vlastní a i té lidské krve se mi nořil do pachových receptorů. Naštěstí přímo včas. Nad námi se totiž proletělo bezvládné tělo jednoho z lidí. Mori hned po tomto kousku sejmul jednoho z těch nade mnou a já se převalil nad druhého.
Když Syn říkal hodně, rozhodně nepřeháněl. Těch lidí bylo tak třikrát víc než nás. Stěží jsme je zvládali.
Sotva jsem mu prořízl hrdlo, už se ke mně hnal další. Ale s tím to tak snadno nešlo. Byl tak za dva a se svou zbraní se také oháněl dost šikovně. Mori se snažil setřást dalšího z nich z Tesa, který už ležel na zemi a jeho jediný pohyby se týkala spíše třesivého cukání.
Taky jsem už nemohl. Zranění byla a určitě to nebudou jen škrábnutí od ostří. Ale díky tomu adrenalinu proudícímu tělem jsem nemohl zastavit. Rychle jsem oddechoval a zase se vrhal na svého protivníka.
Kikuru:
Líbal jsem se s Risem, nechal se jim utěšovat. Probíral se mi vlasy a šeptal mi slova útěchy.
A ve druhé chvíli už bojuji s člověkem, který se dostal do lesa hlouběji, než bylo v plánu. Risa nikde nevidím, zřejmě se s tím druhým v zápalu boje přemístil jinam. Sám jsem však neměl možnost se tím dlouho zabývat. Nějakým zvláštním způsobem se mi podařilo zbavit ho meče. Sám jsem u toho získal nějaké ty rány. Netuším, jak vážné asi jsou, ale všechny ohromně bolely. Když jsme se pak oba neozbrojení do sebe pustili pěstmi, konečně jsem nad ním vedl.
Ale to jen do chvíle, než jsem zaslechl hlas svého milence. Nesrozumitelná slova se rozpadala uprostřed křiků a sténání. Moje pozornost polevila a chlápek přede mnou toho samozřejmě využil. Chytil mě do kravaty a už jsem ležel na zemi pod ním. Uzemnil mě a já ho nedokázal setřást.
V pozadí mi neustále zněl Risův hlas a má nervozita stoupala. Bál jsem se o něho a chtěl jsem mu pomoct. Nebo aspoň vidět, co se děje, abych podle toho mohl i zakročit. Tu možnost jsem ale neměl. Muž s nepříjemným lidským pachem mě stále držel, to však bylo jediné, co zvládal. A já tak jen mohl poslouchat utrpení mého orla, které mě tak drásalo.
Do svého osvobození jsem dával víc a víc síly. K ničemu to nevedlo. Nervozita a strach stoupal do děsivých výšin a pocit úzkosti se mě nepouštěl. Nikdy jsem se tak o nikoho nebál jako právě nyní o Risa. A díky všemu tomu víru emocí, kde obě dvě zmíněné vládly nad těmi dalšími se k vedoucím dral i hněv a zloba, nejen z mé bezmoci, ale i směřovaný k osobám, které to všechno zapříčinily. A tak moje proměna už prostě byla neodvratná. To vše podpořila i skutečnost, že tady nebylo nikoho, kdo by mě mohl zastavit.
Vlk ve mně zesílil a ten druhý hlas pocházející z mého nitra přeměnu jen dokončil. Nabádal mě k tomu a já podlehl. Zuby se zostřily, kůže zarostla rudou srstí, kosti a svaly se skládaly do tvaru těla psovité šelmy. Stejně rychle jako jsem ztrácel svůj lidský vzhled, jsem ztrácel i svůj rozum. Poslední, co jsem vnímal před naprostou tmou i tichem, byl vylekaný pohled člověka, jehož síly nade mnou polevovaly.
Ris:
No dobrá, sice mě omlouvá skutečnost, že nás lidé překvapili. A také mé znevýhodnění v podobě zraněné nohy a ruky, třebaže z části uzdravených. Ale přece jen jsem proti němu naprosto pohořel. Až příliš rychlé a snadné to se mnou měl. Otec se musí obracet v hrobě, vzhledem k tomu jak si nechal záležet na tom, abych se dokázal ubránit. A já jeho snahu naprosto zesměšňuji.
Jediná má šance byla v utíkání. Vždy, když se ke mně až příliš přiblížil, já prchal. Ale on mě stejně znova dohnal. Měl jasnou převahu a věděl, že to vím. V tom se vyžíval.
Když jsem se pak znaven zastavil, abych mu čelil, neměl jsem příliš vysoké šance. Nebyl ozbrojen, což bylo plus pro mě. Vytáhl jsem od pasu dýku od Kikura a vrhl se k němu. Pravou rukou jsem se snažil udeřit do obličeje, tou druhou se napřáhl k ráně ostřím. Ale to okamžitě zastavil, když mi pravačku chytil za zápěstí, úderu se vyhl a chytil levačku za loket. Silou na mě dorážel a já na obranu používal stejně úměrnou sílu. Nebyl o tolik vyšší, takže jsem se zvládal držet na nohou.
Náhle povolil své síly na mé tělo. Dopadl na záda pod mým dorážením a já překvapen náhlým obratem situace ztratil svou koncentraci. Objal mě pevně kolem hrudníku a vyhodil za sebe, takže jsem udělal jakýsi přemet, v němž jsem ale tvrdě dopadl na záda. Snažil jsem se okamžitě posadit, avšak mou snahu překazil, když mi zkroutil ruku za zády a já zůstal na všech čtyřech jim znehybněn.
„A mám tě.” zasmál se milým způsobem, který by se spíš hodil ke vtipkování se starým známým, ale rozhodně ne k boji.
„Haj-zle,” zmohl jsem se jen na funivé nadávky. Byl jsem v koncích a on to věděl.
„Tohle si vezmu.” rozevřel mé prsty, které křečovitě svíraly rukojeť dýky. Adrenalin v krvi poté ještě zrychlil.
„O co - vám vlastně jde?!” téměř jsem vyštěkl. „Jen si tak přijít a zaútočit, proč?!” snažil jsem se zdržet čas, moc platný to však nebylo. To jsem pochopil v momentě, kdy mi ostří mé vlastní zbraně projelo dřív zraněnou nohou. Tupý výkřik a hlasité nadávky pohltil les. Bolest jsem cítil tak dvakrát horší než tehdy prvně.
„Pár týdnů to už bude.” zazněl jeho hlas, když jsem se utišil. „Smečka vlků napadla družinu mého bratra.” tón hlasu se zabarvil do ponurého znění a říkal je téměř u mého ucha. V týlu jsem úplně cítil jeho ostrý hněvivý pohled modrých očí, které zakrývají vlnité blond vlasy. Nebyl ani o moc starší jak já. A přesto se zdálo, že se může chlubit daleko více zkušenostmi. „Zabili je. Nebo téměř všechny. Můj brácha přežil.” mluvil dál hlasem podbarveným hněvem a tím mě dokonce nutil mlčet, třebaže jsem potřeboval vykřičet bolest. „Alespoň natolik, že stihl dojít k nám a rozloučit se. Útržky slov pojednávaly o vlku, který ho tak strašně zranil.” během těchto slov mi prudce pohnul se zbraní v noze a další nadávky spatřily světlo denního světa. „Můžete si za to sam-” váha jeho osoby zmizla a stejně tak i jeho hlas.
Narovnal jsem a mrštil pohledem k dravému vrčení. Srst červeného vlka se leskla na slunci a nebýt svého nosu, tak by ani nešlo poznat, že je někde zraněný. Nemusel jsem ani příliš přemýšlet, aby mi došlo, kdo to je.
Vike:
Už jsem plánoval toho kluka zabodnout, když mě u konce mého monologu zastavil silný náraz. Odletěl jsem od toho kluka a v mém odletu mě zastavil blízký kmen stromu. Stačil jsem se vzpamatovat právě čas, abych před sebe strčil paže. Silné čelisti my pravé předloktí uchopily do sevření a tahaly svým směrem.
„Ty prašivej pse, pusť mě sakra!” zaúpěl jsem při hlasitém křupnutí některé z kostí. Druhou rukou jsem odtahoval jeho tlamu od sebe, svou ruku se snažil od něj vyrvat silou.
Pohled mi dopadl na šutr kus za ním. Něco mě napadlo a dorážením na něj svým tělem jsem toho chtěl docílit. Couval dozadu a já brzy pod svými koleni ucítil tvrdost kamene. Uchopil jsem jej do dlani, do níž přesně padnul a udeřil jej přímo mezi oči.
Zakňučení a puštění mé paže. Ochablou ruku jsem si přitáhl hned k sobě a stoupl si na nohy. Vyzbrojen minerálem jsem sledoval jeho pohyby. Z omráčení se již probudil a tyčil se proti mé osobě.
Vystartoval po mě a já se se rozpřáhl. Zasáhl jsem jej po čenichu, on mě chytil za nohavici kalhot a táhl k sobě. Já se proti němu znovu rozpřahoval. Párkrát jsem se trefil. Ale on se svého úlovku nepouštěl. No nečekal jsem, že zakopnu o kořen stromu. Dopadl jsem na záda a instinktivně si schoval krk i obličej pod ruce. Přes všechnu mou snahu jsem se nestačil už bránit. Když se po úbytku mých sil zakousl do hrdla, konec byl neodvratný.
V posledních vteřinách života se mi před očima neodehrál celý život, jak se tak rádo tvrdí, to ne. Viděl jsem jen pár okamžiků, v nichž hrál hlavní roli bratr a jeho dcera. Nikdy jsem nebyl bůhvíjak dobrý a čestný muž. Hodně jsem si kvůli tomu i vytrpěl. Oni dva však vždy stáli za mnou a pomáhali mi. A když už jsem se konečně zmohl na napravení, přikulhal se domů polomrtvý a vyděšený. Říkal, ať začnu nový život a postarám se o neteř, ale já nedokázal žít s pocitem, že jsem nic neudělal. A proto také teď umírám. Pro svou pomstychtivost.
Bolestné křeče povolovaly a dech se zkracoval. Mlhavé viděni se rozostřilo, jak se chladivý pocit smrti blížil.
Ris:
„Už dost. Je mrtvý,” pustil jsem se stromu, o něž jsem se do teď zapíral. Vykročil jsem proti němu pomalým krokem zraněné a unavené nohy. Když pustil ze sevření hrdlo mrtvoly a natočil se proti mě, neměl jsem zatím ani zdání o tom, s kým si to vlastně vyměňuji pohled. Rozešel se proti mě stejně pomalu, ale jak se vzdálenost zmenšovala, zrychloval a začal i vrčet. Přemohl mě špatný pocit, že Kikuru není právě nyní v pořádku.
Zahryzl se mi do lýtka zdravé nohy. Nemohl jsem ani uvěřit tomu, co se děje, že jsem se ani na výkřik nezmohl. „Kikuru, co to děláš?!” pěstí jsem jej praštil mezi oči, jako před chvílí ten člověk a stejně tak i nyní pustil a o kus couvl. Hned se však vrátil do útočné pozice a zakousl se mi do ruky, kterou jsem mu dobrovolně postrčil. Nebudu lhát, bolelo to jako čert.
„Neublížím ti Kuru.” pohladil jsem jej druhou rukou po hřbetě. „Vím, že si to stále ty. Jen si neuvědomuješ, co děláš. Musíš s tím ale bojovat, nechceš mi přece ublížit.” šeptal jsem klidně a dál jej hladil, třebaže jsem zatínal druhou dlaň bolestí. „Uklidni se, prosím,” zakousl jsem se zoufale do rtů a sklonil čelo k jeho. Ale překvapivě to zafungovalo. Stisk zeslábl. Pustil mě a nastavenou paži olízl mokrým jazykem. Nikdy mě nic tak nezahřálo u srdce jako tenhle malý projev důvěry a loajality v momentě, kdy si vůbec nic neuvědomuje.
Mé utěšování přišlo vniveč hned, jak jsem skočil sražen na zemi. Nikdo se o mě nestaral a boj pokračoval dál ode mě, než bych si byl přál.
Kikuru:
Mé zvláštní bezvědomí prolomil uklidňující hlas Risa. Snažil se mě uklidnil a kupodivu do fungovalo. Vyzařovala z něj aura něhy a i mé vlčí já v něm poznávala svého druha. A tak jsem jej pustil a na omluvu ránu olízal.
Odpočinek však netrval příliš dlouho. Za zády Risa se přihnal muž, s kterým jsem původně bojoval. Před tím se mi ho podařilo sejmout a pár minut vyřadit z funkčnosti, abych se mohl postarat o toho dalšího. Ale jakmile se probral, běžel mi to vrátit. Risa jen ode mě odstrčil a už ho nezajímal. A mě taky ne.
Zbytek se stal v takové rychlosti, kdy jsem už ani moc nevnímal, protože vlk nabíral na síle a rozum se mi vracel do bezvědomí. Vím jen, že jsme se nějak přetahovali, až jsme se dostali k nízkému svahu. Oba jsme z něho sletěli a kutáleli se dolů. Jemu do cesti přišel strom, o něhož se silně třískl s hlavou. Já vletěl do keře trní. Ztráta síly zapříčinila i ztrátu vědomí a poslední věc před spánkem, kterou jsem byl schopen udělat, byla přeměna zpět na člověka.
Mori:
Unaven a bez síly jsem visel v „objetí” protivníku a bezmocně sledoval své přátelé, jak z posledních sil bojují či už pouze leží. A mezi nimi mi zrak vpadl i na mého otce. Také pouze ležel, unaveně oddechoval a chabě se bránil s mečem nataženým před sebou, s nímž trochu švihal podle pohybů lidí. To bylo ale prd platné, když se po něm ohnal chlápek se svou zbraní. Strach o otce mi sevřel hrdlo. Neměl jsem šanci to stihnout, přesto jsem se pevně postavil a přetáhl svého útočníka přese mě, že skončil na zemi. V mysli jsem viděl, jak zbraň mého tátu probodává a úzkost mě naprosto omráčila.
Avšak ostří meče bylo zastaveno jinou zbraní. Překvapeně jsem pohlédl na tvář. Patřila mladému muži, silnější hnědé obočí, kamenný pohled, tmavé vlasy přecházející do světlých. Neznal jsem jej, ale už nyní jsem mu byl zavázaný za záchranu života mého otce.
Dík mé nepozornosti se lidský chlápek zvedl ze země a vrhl se ke mně. Pěstí se výborně trefil do středu zad a já se se zaúpěním k němu otočil.
„Hajzle špinavá,” zavrčel jsem. Neměl jsem už víc síly, ale přesto jsem se podpořen čerstvou pomocí, která se na některých místech dost šikla, vrhl na nepřítele se vším, co umím.
Arin:
Přišli jsme právě včas. Lidí už nebylo tolik, ale unavení a zranění vlci už neměli snahu dál vzdorovat. Bránilo se jen pár posledních jedinců.
Nemusel jsem dávat žádné příkazy. Každý hned věděl, kde je třeba pomoc. Sám jsem se vrhl k jedné dvojici mužů, jenž už se zřejmě chystaly ukončit jeden život.
Vlci udělali kus práce a mnoho útočníků se zbavili. Proto taky netrvalo tak dlouho a nebylo třeba tolik sil, abychom to ukončili.
Rumi:
Přítomnost nových orlů se velmi hodila. Pomohli tam, kde už se nedalo víc zabrat. Sám jsem toho dost utržil a za konec byl víc než vděčný.
S posledním mrtvým z atmosféry zmizelo napětí a ze všech opadly pocity úzkosti. Ticho a nečinnost přerušilo vytí prvního vlka. Přidávalo se k němu další hlasy vlků. A v neposlední řadě i já. Byl to projev nejen oslavy vítězství, ale i projevení úcty pro ty padlé.
Z lesa se ozývalo vytí vlčic, starců a dětí a naše „oslava” mohla trvat i několik minut.
Take:
Po boji nastal doslova chaos. Jakožto felčar jsem měl povinnost postarat se o zraněné. Tedy na začátek se postarat o ty s nejzávažnějšími následky. Sám jsem schytal nějaké rány, třebaže nebyly smrtelné, při práci byli nicméně otravné.
Ti, co měli dostatek sil, museli ještě procházet les a zjišťovat, zda ještě někde nezůstali nepřátelé. Zároveň se muselo zjišťovat, zda všichni ležící na zemi jsou skutečně mrtví. Počítaly se i naše ztráty. Někdo musel běžet do orlí vesnice, zaprvé pro ty, co se tak nějak vyznali v léčitelství, zadruhé pro zjištění, jak na tom jsou oni.
Nikdo neměl čas se flákat. Rumi dával příkazy stejně rázně jako jakýkoliv jiný den. A to jsem na něm viděl, jak se snaží nepodléhat bolestem. Měl jsem chuť se o něj postarat co nejdřív, ale nebyl kriticky ohrožen a nyní jiné životy záležely na rychlé pomoci.
Stejně tak i nově příchozí orli pomáhali. Polovina z nich se vydala na výzvědy do lesa, ten zbytek pomáhal zraněným. Mezi nimi byl i zkušený felčar, který se postaral o ty, na které mi nezbýval čas. Tentokrát nám fakt zachránili zadek.
Azami:
Zemřelo šest starců, pět z nich mužského pohlaví. Mladší ženy zemřely tři, dítě jedno. V kritickém stavu se nacházelo čtrnáct vlků. O čtyřech nemáme žádné zprávy. Mezi ně patří i Ris a Kikuru.
Přesně takhle jsem odříkala svou zprávu Morimu. Zdálo se, že jim tvrdé fakty nijak neotřásly. Ale já jsem věděla pravdu. Své trápení nedává znát.
Samotný vypadal dost zuboženě, ale přesto ještě sbíral informace, kde se dalo. Stačilo, aby alfa vyslovil jeho jméno a on stál v pozoru, třebaže to už nezvládal. Vždy dělal víc než kdokoliv jiný ze smečky a nikdy za to nic nechtěl.
„Odkážu to Rumimu. Zároveň potřebuji, aby se Lena vydala ke smečce. Zraněných je dost a dva felčaři nestačí.” zazněl jeho příkaz a já přikývla. Mori nechal zbytek na mě a běžel dál, aby splnil i zbytek svých úkolů, které přesahovaly rámec jeho povinností. Leně jsem odkázala jeho slova.
„Půjdu, jen si sbalím pár věcí. Tady už není víc, co dělat. Co se dalo, jsme udělali, teď už jen čekat.” přikyvovala hlavou a usmála se na malou dívku sedící u stolu. „Ty půjdeš Yumi se mnou. Hodí se každý, kdo je schopen nějak přispět k pomoci.” orlice nic nenamítala a zvedla se, aby Leně pomohla. Orlí mladík, Sumi šel samozřejmě s ní.
Když opustili vesnici, vydali jsem se do vlčí vesnice i my zbylí, jak nám odkázal Rumi. Zůstalo jen pár těch, co ještě leželo v bezvědomí. A já s nimi. Orlí vesnice se postupně vyprazdňovala a mě na maličký moment napadlo, že takhle nějak to tehdy vypadalo pro Risa, když jeho hejno odletělo.
Ris:
Nedokázal jsem se zvednout na nohy. Pár minut jsem jen bezvládně ležel. Znaven a zraněn. Až nepříjemně mi to připomínalo den, kdy jsem se vydal na pomoc malým vlčatům a sám se nechal chytit. Všude byl totiž cítit jen lidský pach a skončil jsem zraněný se stejnými končetinami jako tehdy.
Nakonec jsem se zvládl nějak doplazit ke svahu, z něhož jsem se pak po zadku zesunul až dolů. Dík opoře jedné větve, kterou jsem cestou nabral, jsem se postavil na nohy a kulhavě se vydal k muži, jehož jsem měl hned na očích. Ujistil jsem se, že již nežije. Musela to být silná rána, že jej zabila.
Když jsem se ujistil, že nežije, rozhlédl jsem se kolem sebe. Kikura jsem nikde neviděl. Až v keři trní jsem zahlédl lesknout se rudé vlasy. Se staženým hrdlem se mé kroky ubíraly za ním. Přiklekl jsem k němu a ohmatal hrdlo. Stále dýchal a kámen ze srdce konečně opadl.
„Kikuru,” zašeptal jsem. Dýkou, kterou jsem si po boji musel vytáhnout z nohy, jsem prořezával trny. Když ty nejhorší zmizely, mohl jsem Kura „snadno” vytáhnout. Snadný to samozřejmě nebylo. Nevážil jako pírka, já neměl sílu, zvlášť ne v jedné ruce, trny se i přesto někde zachycovaly. Dostat jej z keře byl obrovský úspěch.
Hned potom však nastal další problém. Kikuru nereágoval a já si nebyl jistý, jestli nepotřebuje lékařskou pomoc. Musel jsem jej co nejdřív dostat do vesnice. Ale sotva jsem se postavil sám, natož ještě s ním. Z mnoha pokusů, které k ničemu nevedly, jsem s ním nakonec zůstal opřený o kmen stromu a čekal, jestli se nestane zázrak.
„Risy.” jeho hlas mě přiměl zvednout pohled k jeho.
„Kikuru, jsi vzhůru.” usmál jsem se úlevně. Pokud se probral, tak to s ním tak zle být nemůže.
„Jsi v pořádku?” zajímal se o můj stav, zatímco na tom nebyl o nic moc lépe. Nevím, jestli to mám nazvat hloupé či milé.
„Co bys řekl?” zasmál jsem se, abych se zbavil vážnosti chvíle.
„Jsem rád, že se ti nic nestalo.” usmál se, ale hned to nahradil pohledem smutku. „Mám dojem, že jsem udělal něco, co jsem neměl.” nezmohl jsem se na žádná slova. Co bych taky měl říkat? Mohl jsem pouze potvrdit fakt, o kterém stejně už věděl. Chtěl jsem jej nějak utěšit, ale zároveň jsem neznal způsob, jak to udělat.
„Měli bychom jít.” řekl jsem, ale nepřerušil jsem napětí, které nastalo po jeho slovech.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
