Věž ledu a ohně 01
Informace:
Vracím se na scénu. :D Tentokrát s úplně novými i starými příběhy. Jen většina příběhů bude jinak zpracována. Jinak žádná cizí jména, jen česká, pokud bude něco ze zahraničí, samosebou budou jména cizí. :D
Užijte si čtení a komentáře potěší i s kritikou. :)
01 Noví studenti
Amálie Hájková:
Crrr… Crrr… Crrr, zvonil můj budík. Rukou jsem se natáhla na noční stolek a zvonění vypnula. Převrátila jsem se na druhý bok, že budu pokračovat ve spaní, ale někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem svá modrá kukadla a posadila se na posteli. Dveře se otevřely.
„Zlatíčko, vstávej, dnes je škola.“ promluvila vlídným hlasem žena. Šlo o mou mamku.
„Už vstávám, mami.“ promluvila jsem se zíváním. Mamka na to dveře zavřela a já se postavila. Vzala jsem svou školní uniformu, která se skládala, z bílé halenky, tmavě modrého sáčka a tmavě modré sukně. Bílé podkolenky. Se školní uniformou jsem si to zamířila do koupelny. Žila jsem s mamkou a taťkou v jedné garsonce. Na víc jsme si dovolit nemohli. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem ráda, že máme kde bydlet, kde spát, kde jíst.
V koupelně jsem ze sebe sundala pyžamo a vešla do sprchy. Pustila jsem si vlažnou vodu a osprchovala jsem se. Vypnula jsem po chvíli vodu a utřela se do ručníku. Zabalená do ručníku jsem šla k umyvadlu a vyčistila jsem si zuby. Poté jsem na sebe hodila bílou podprsenku, halenku, sáčko, sukni a podkolenky. Pyžamo jsem si odnesla zase do pokoje a ustlala postel. Vzala od stolu tašku do školy a šla do kuchyně.
Mamka vařila snídani. Taťka byl dávno v práci. Mamka nepracovala. Byla těhotná a už v šestém měsíci. Sedla jsem ke stolu, protože mamka zrovna nandala jídlo.
„Mami, máš se šetřit. Já bych tu snídani udělala.“ pokárala jsem mamku.
„Vím, ale já si jinak nudím.“ usmála se na mě mamka.
„Chápu, ale chci, aby si byla fit i bráška. Takže od zítra dělám snídani a až dnes přijdu ze školy, tak na zítra uvařím oběd.“ řekla jsem z důrazem v hlase.
„Dobře, vzdávám se.“ usmívala se. I já se na ni usmála. Poté jsme se obě najedly v tichosti. Po jídle jsem udělala nádobí, obula si polobotky, vzala tašku s klíči a vyšla ven směrem škola.
Škola nebyla daleko. Přešla jsem park a byla jsem na vlakovém přejezdu. Tam jsem čekala, než projel vlak a závora se otevřela. Poté jsem prošla jednu ulici a byla jsem u školy. Cesta mi celkem trvala patnáct minut. Jednou jsem si to už stopovala.
U brány od školy na mě čekala dívka. Jakmile mě uviděla, šla mi naproti. Usmívala se od ucha k uchu, stejně jako já. Dívka měla dlouhé tmavě modré vlasy, které měla vždy rozpuštěné. Byly dlouhé k lopatkám. Vlasy si stahovala do culíku, jen při hodině tělocviku. Jinak byly vždy rozpuštěné. Koukala s rudýma očima. Je to neobvyklé, mít rudé oči, ale četla jsem, že se takový lidé objevují. Byla stejně vysoká jako já. Takže okolo sto šedesáti centimetrů. Školní uniformu měla stejnou.
„Ahoj Amy.“ pozdravila mě dívka. Mé jméno je Amálie, ale má nejlepší kamarádka Gabriela Novotná mi říkala Amy, jako ostatní. Tedy až na profesory. Ti mi říkali slečna Hájková, nebo slečna Amálie.
„Ahojky Gábi.“ pozdravila jsem svou nejlepší kamarádku. „Jdeme?“ zeptala jsem se ji. Přikývla a my si to zamířily do školy, která už byla otevřená.
Každá měla skříňku jinde, tak jsme se na chvíli rozdělily. Ale po přezutí jsme se sešly u schodů a šly spolu do třídy, která byla v prvním patře.
Ve třídě už pár studentů bylo. Kromě Gabriely jsem se s nikým nebavila. S Gabrielou se znám od základní školy. Nebýt ji, tak nikoho nemám. Jsem spíš samotář, ale s Gabrielou jsme si padly hned do noty, až se z nás staly nejlepší kamarádky. Byla moje první kamarádka. Seděly jsme vždy vedle sebe a na střední škole to nebyla výjimka. Seděly jsme někde uprostřed v postřední řadě. Naštěstí nás profesoři nerozdělili. Při hodně si nepovídáme a každá z nás se věnuje svým zápiskům do sešitů. A když jedna z nás něco neví, radši zvedneme ruku a zeptáme se profesorů. Nechceme, aby nás rozsadili, tak spolu při hodně nijak nekomunikujeme. Jinak jsme chodily na gymnáziu v Praze. Obě jsme pražandy, jako většina našich spolužáků.
První hodinu jsme měly matematiku. Celý víkend jsem se učila vypočítání obsahu a objemu geometrických tvarů, jako je čtverec, obdélník a tak dále. Geometrie mi moc nešla. Gabriele ano. Ale třeba jí nešly rovnice a mně ano. A jakmile to šlo, učily jsme se spolu. Buď u mě, nebo u ní. Ale tento víkend neměla čas, tak jsem se to učila sama, podle učebnice. Taťka ani mamka na matematiku nebyli. Takže jsem se musela věci naučit sama. Ale moje nejhorší známka z matematiky byla trojka. Jsem jinak velký šprt, stejně tak i Gabriela.
Seděly jsme v lavici a Gabriela mi v rychlosti vysvětlovala výpočty. Spíš jsem se tím chtěla ujistit, že jsem se to o víkendu naučila správně. Nebo spíš, že jsem to správně pochopila. Naštěstí ano. Po deseti minutách zazvonilo na hodinu a my čekali, až dorazí profesor Horák, kterého jsme měli na matematiku. Co profesor vešel do třídy, a my se postavili, hned naznačil, ať si sedneme. Do třídy vešla naše třídní profesorka Králová se třemi novými studenty. Dva hoši a jedna dívka.
„Zůstaňte sedět.“ řekla profesorka, když jsme se chystali postavit. „Chtěla bych vám představit tři nové studenty. Přestěhovali se k nám. Teď se třídě představte.“ vyzvala ty tři.
„Jmenuji se Kristýna Němcová, těší mě.“ představila se drobounká dívka s dlouhými světle růžovými vlasy. Oči měla šedozelené. Měřila takových sto padesát osm až sto šedesát. Takže zhruba v mé výšce. I výšce Gabriely.
„Mé jméno Kryštof Janáček.“ představil se prostřední hoch. Měl krátké ryšavé vlasy, kde ofina spadala do jeho čela až k očím. Oči měl také rudé, jako Gabriela. Byl poměrně vysoké výšky. Takových sto osmdesát. A poté přišla řada na třetího studenta.
„Jsem Daniel Kolář.“ představil se poslední nový student. Ten měl krátké modré vlasy, které mu také spadaly do tváře. Měl zlatavé oči a byl ze všech největší. Musel mít víc než sto osmdesát.
„Dobře, sedněte si na volná místa. Slečna Hájková a slečna Novotná, vy po hodině představíte našim novým studentům školu. Teď vás nebudu rušit.“ promluvila na nás dvě profesorka Králová a poté odešla.
„Tak, když tu máme nové studenty, procvičíme si látku a příští hodinu si napíšeme test.“ rozhodl profesor Horák. Hodně se mi ulevilo. Hodina se vlekla. Pár studentů bylo před tabulí a počítali. Mně ani Gabrielu profesor nevyvolal. Když hodina skončila, tak já s Gabrielou šly před tabuli. Novým studentům to došlo a přišli k nám.
„Vy jste Hájková a Novotná?“ zeptal se rudovlasý hoch. Jména jsem si ještě nepamatovala.
„Ano. Ale říkejte mi Gáby.“ usmála se na ty tři.
„Já jsem Amálie.“ taky jsem se představila.
„Daniel.“ představil se ten nejvyšší. Byl moc nádherný. Nebo aspoň mně se líbil a to dost.
„Kryštof, ale říkejte mi Krisi.“ usmál se druhý hoch. Jako poslední se nám představila dívka.
„Kristýna.“ usmála se na nás. „Ale jsem krátce Kristy.“ dodala s úsměvem na tváři.
„Tak, můžeme?“ zeptala se Gabriela. Byla z nás dvou ta statečnější.
„Klidně.“ řekl s úsměvem Kryštof. Poté jsme vyrazili.
Celou tu dobu mluvila Gabriela. Ostatní mlčeli a poslouchali. Když si nebyli něčím jistí, zeptali se. Já si tu připadala jako křoví, co je tu navíc. Gabriela věděla o mé plachosti, kterou trpím, tak se všeho ujala. Ale věděla jsem, že i když nemluvím, tak jsem její opora a ona dokáže být výřečná.
Ukázaly jsme jim jídelnu, záchody, tělocvičnu, sportovní hřiště a učebny, kam se chodí do kroužků, které byly povinné. Když jsme se vrátili do třídy, tak zvonilo na další hodinu. Tentokrát jsme měli biologii.
Daniel Kolář:
Když nás dívky ukazovaly celou školu, nemohl jsem si nevšimnout, že Amálie je spíše tichý typ dívky. Gabriela byla zase moc výřečná. Ale že v tom vězí něco navíc to jsem netušil. A taky po škole na to přišel. Amálie byla malé výšky. Takových sto padesát pět až sto šedesát. Dlouhé modro-růžové vlasy a studánkovité modré oči. Musím přiznat, že se mi hodně líbila. Ale nesměl jsem se zamilovat. To nikdo z nás tří nesměl. To byla pravidla. Nezamilovat se do pozemšťana. Ani jeden z nás tří nejsme jen tak obyčejní. Patříme do rytířského řádu království Podivné sny. A naše vědma, která se nikdy neplete, předpověděla zkázu království, ale že je tu naděje na záchranu království, když tři studenti z pozemského světa nám pomohou. Jména jsme neznali, ale jejich podobu ano. Takže jsme hned všechny tři poznali. Amálie Hájková, Gabriela Novotná a Hynek Jelínek. Tito tři pozemšťané nám měli pomoci porazit zlo v našem světě. Ale nejdřív jsme je museli poznat. Nemohli jsme jim to hned vyžvanit, kdo jsme. Hrozilo, že by na nás poslali někoho, kdo by nás zavřel do blázince. Než jsme přišli do tohoto světa, tak jsme si vše zjistili, abychom zapadli. Všichni tři jsme rytíři. V našem světě rytířem může být i dívka. Ale nejedná se s ní v rukavičkách. Musí projít zkouškami stejně tvrdými jako my hoši. A Kristýna patřila mezi nejlepší. Když nám ukázaly celou školu a po návratu do třídy, hned zvonilo na další hodinu.
Po hodině biologie, jsem se šel projít. Nebi spíš jsem šel na záchod. Nevěděl jsem, že tři dívky si vzali Amálii stranou. Ale když jsem si umyl ruce, tak jsem vše slyšel.
„Hele, dejte od těch tří ruce pryč, jasné?! Nebo uvidíte!“ začala nějaká dívka vyhrožovat Amálii.
„Nemohu za to, že jsme je měli provést po školy zrovna my dvě.“ zašeptala Amálie, že jí bylo sotva rozumět. Ale mám dobrý sluch, tak jsem jí rozuměl.
„Hele, pro výstrahu, aby se to neopakovalo!“ pohrozila dívka a napřáhla ruku. Hned jsem byl u ní a tu ruku jí pevně chytil. Ty dvě se přestaly smát.
„Jenom na ni stáhneš ruku a neznám se!“ pohrozil jsem té dívce.
„Au, to bolí!“ zakvílela ta dívka.
„Bude to bolet ještě víc, jestli zjistím, že jste Amálii, nebo Gabriele zkřivily jediný vlásek na hlavě!“ vyhrožoval jsem dívce. Pak pustil její ruku, chytil Amálii za ruku a táhl ji od těch dívek pryč. Bylo mi jasné, že ty tři tuto dívku šikanují dost dlouho. Jen mi vrtalo hlavou, proč Gabriela nezasáhla. Přišlo mi, že je odvážnější než Amálie. Odtáhl jsem ji ke skříňkám.
Tam jsme se zastavili. Stále jsem ji držel za ruku. Ani mi to nedošlo. Poté, co se Amálie podívala dolů, tak jsem se taky podíval, a došlo mi, na co kouká. Hned jsem ji tu ruku pustil.
„P-promiň.“ omluvil jsem se jí a cítil, že rudnu v tváři. Což bylo špatné znamení.
„D-děkuji.“ dostala ze sebe potichu.
„Jak dlouho si od nich šikanována?“ zeptal jsem se na rovinu.
„Od základky. Asi od páté třídy.“ zašeptala. Byla hodně zakřiknutá, ale když byla s Gabrielou, byla víc sebejistá.
„A to ti Gabriela nepomůže?“ zeptal jsem se na to, co mě trápilo.
„Neví o tom.“ znovu zašeptala. Tak mi už došlo, proč jí ještě nikdo nepomohl.
„Neboj, od teď, se o tebe postarám.“ zašeptal jsem a doufám, že mě neslyšela.
„Měli bychom se vrátit.“ zašeptala a stále se dívala do země. Nedokázala se mi podívat do tváře. Znovu jsem ji chytil za ruku a takhle jsme šli do třídy.
Každý nás sledoval, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem tím dát najevo, že se o ni postarám, aby ji neotravovali. I Kryštof s Kristýnou na nás koukali překvapeně. Naznačil jsem, aby byli zticha. Oba jenom hlavou přikývli a ignorovali mě.
„Postarej se o ni.“ zašeptal jsem, aby mě slyšela jenom Gabriela. Ta přikývla hlavou, i když byla zmatená a ničemu nerozuměla. Poté jsem si sedl na své místo. Poté škola proběhla v tichosti.