Anime World CZ/SK - Příběhy

            Píše se rok 3051, svět ovládla magická a bájná stvoření. Lidé už nejsou tak početní, jak tomu kdysi bývalo. Elektronika zkratovala, proběhlo několik velkých válek, i pár světových. Po tom, co vymřelo mnoho lidí následkem válek, přišly na řadu vlny epidemii, virových onemocnění a všelicos jiného. Zvířata se adaptovala a přizpůsobila. Lidé se také adaptovaly, některé přirozeně a některé genetickou úpravou a mutací.

            Z ničeho nic se začali postupem času objevovat draci, kentauři, vlkodlaci, upíři, chiméry, trollové, skřeti, obři, mořští lidé, gryfové a všelicos jiného.

            Objevila se nová rasa, nový neznámí národ, a to pouhou náhodou. Jednou jedna bílá vlčice měla zcela jiné touhy než ostatní vlci. Byla jiná a hledala cosi sobě neznámého. Toulala se lesy, loukami, údolími a pohořím. Až jednou za čistého bílého úplňku narazila na děsu nahánějící stvoření. Napůl člověk a na půl vlk, vlkodlak. Tvor nebezpečný a krvelačný. Vlčice byla ale v ten čas v pářícím období a vypouštěla lákající vůně. A tak se stalo že Vlčice čekala mladé s vlkodlakem. Následně potom se vrátila zpět ke své smečce. Tam porodila a vychovávala dvě vlčata. Silná a zdravá, divoká a rychle se učící. V jejich dospělosti počínaje třetím rokem se ale něco změnilo. Při úplňku bílí vlk s rudýma očima začal běsnit, toužit po krvi, a ovládaly ho čisté pudy a krev vlkodlaka v něm. Zato černá vlčice prodělala jinou změnu. Přeměnila se na člověka. Pro všechny to byl šok a velké překvapení. Byla první druid z řádu vlků. Ona začala psát historii.

            Opustila smečku tak jako její bratr. Rozdělili se a každý se vydal jinam. On do hor daleko od všech do ústraní. Ona zas k lidem, poznávat je, studovat a zlepšovat svoje dovednosti a umění. Časem zjistila že není sama, a že jsou i jiný druhy. Druidi jsou čtyři druhy. Vlk, Panter, Kůň a Krkavec. Všichni se následně v dospělosti přemění na člověka a objevují svůj element síly. Když se jim podaří s nim splynout a ovládat ho otevře se jim nová možnost proměny a to něco mezi jejich rodnou podobou a lidskou. Něco hodně silného a nebezpečného. Ale jsou schopni to ovládat proto nejprve musí zvládnout svůj element živlu.

Vlk, člověk, poslední fáze Vlkodlak.

Panter, člověk, poslední fáce Nekoko. (Neko, okoko,) (kočka, člověk)

Kůň, člověk, poslední fáze Kentaur.

Krkavec, člověk, poslední fáze Harpie.

Panter

            Mladá, krásná dívka s dlouhými černými vlasy a fialovo modrýma očima se slunila na velkém kameni. Měla ráda sluníčko a při každé příležitosti si ho vychutnávala.

            Dívka vypadala tak na 20-25 let ale opak byl pravdou. Žila už pár desítek let.

            Narodila se jako malé černé kotě pantera. Matka byla druid-Panter a otec byl čistý panter. Její matka k lidem chovala velkou zášť. A tak se uchýlila k životu v hlubokých lesích.

            Když její dcera dospěla a poprvé se přeměnila tak jí matka vše vysvětlila a objasnila. Naučila jí základy. Jak chodit, mluvit, vyjadřovat se a ovládat se. Za další dva roky se rozhodla cestovat a zkoumat svět. Matka jí nijak nebránila. Ale s ní nešla. Varovala jí aby si na lidi dala velký pozor.

            Její cesta ze začátku neměla žádný směr ani cíl. Jen tak se v rodné formě toulala známými a pak i neznámými lesy a horami. Z dálky asi už po půl roce putování zahlédla první vesnici. Měla takovou radost, že si neuvědomila, že lidé na velkého pantera asi moc dobře reagovat nebudou.

            Utíkala o sto šest a až u vesnice trochu zpomalila. Plížila se chroštím a blížila se blíž a blíž. Vesničané, jakmile zahlédly v houští se zalesknout pár fialových dravých očí. Zpustily paniku a křik. Dívka v podobě pantera vyhupsla ze křoví a zvídavě si prohlížela co lidé vyvádí. Z přemýšlení jí vytrhl šíp, co prosvištěl kolem její hlavy a zabodl se ve stromu za ní.

            To jí dost polekalo, a proto instinktivně utekla pryč. Vzpomněla si, co jí říkala matka.

„Buď opatrná před lidmi, odsuzují vše, co je jim cizí. Vše, co si nedokáží podmanit chtějí zničit. Takže se lidem ukazuj jen jako člověk. Lidé zvířecí řečí nerozumí. Zapomněli na ní. Buď tedy opatrná a lidi si drž patřičně od těla.“

            Když byla dost daleko a byla si jistá, že za ní nikdo nešel. Uklidnila se a přeměnila do lidské podoby. Nebyla na to tolik zvyklá. Přeci jen vyrůstala jako velká kočka. S matkou, a i někdy s otcem lovila, slunila se na slunci, dováděla, lezla po stromech a pozorovala okolí. Po první přeměně se učila ovládat své nové tělo a chození po dvou. Bylo to dost obtížné. I mluvit se naučila ale nebyla přeborník. Neměla s kým mluvit, matka moc často v lidské podobě nebyla.

            Teď tu v lese stála na dvou nohách, na sobě měla jen něco podobného jako je kožená sukně sešitá jen tak letmo. Přes ňadra, které jí vždy ohromně narostly a dost jí vyváděly z rovnováhy měla také kus kůže. Byl přesně sešitý s ramínky a šněrováním ve předu. Na tomhle si její matka dala kór záležet. Její černé husté vlasy sahaly až k pozadí. Zakrývaly jí je. Oči svítily jak dva korálky. Byla na boso, tak to pro ni, bylo pohodlnější. Drápy na rukou měla mnohem menší než jako panter, ale nebyly průhledné spíš černé a na konci je měla zahnuté přes bříška prstů. Na tváři měla nepatrný náznak po hmatacích fouskách. Jinak se od lidí skoro nelišily. Namířila si to směr do vesnice, chce poznat lidi.

            Už stála tam kde byla před tím jako panter. Chytla stále zabodlý šíp a vytáhla ho ven. Zjistila, že špička hrotu je hodně ostrá a kovová. Na konci tyčky byly jemná barevná peříčka. Přejela si jazykem po svých zubech, aby se ujistila, že je má ostřejší než to, co držela v ruce. Vzhlídla pohled k vesnici. Nijak na ní nereagovaly. Žádný křik ani panika. Klid a relativní ticho. Rozešla se do vesnice a obdivovala lidi jak jí každý míjel a nedával jí nikdo převelikou pozornost. Někdo furt vykřikoval „Jablkááá, jablká za výhodnou cenu“ z druhé strany zas furt něco řinčelo. Nakoukla tam odkud to šlo. Viděla urostlého postaršího muže, jak nějakou velkou palicí z kovu mlátí do dalšího kovu. Nechápala.

            Procházela celou ves, obdivovala vše. Až si všimla nepříjemného pocitu jako by jí někdo furt pozoroval. Rozhlédla se a svým velmi dobrým zrakem našla viníka. Byl to mladík s blond kšticí na hlavě. Modré oči jí nespouštěly z dohledu. Zamířila si to rovnou k němu. Vůbec se nebála a ani neostýchala. Mladík jí pozoroval jak si to k němu rázně a bez zaváhání míří. Přišla k němu a hrdě ze vztyčenou hlavou řekla.

*Ty chtít něco? Že na mne dívat? Mluvila trochu neohrabaně. Nešlo jí ještě plynně vyjádřit myšlenky tak jak by chtěla. Chtělo to více cviku.

Mladíkovy ucukl koutek nahoru při tom jak jí poslouchal.

*Nejsi odsud že ne. Mluvíš jako by ses nenaučila mluvit. A proč nemáš boty? Nahodil několik otázek naráz. A vzal si od ní šíp co stále držela v ruce.

*Boty? Na co? Nejsem od sud. Mluvím krátce. Kdo být ty? Já samice. Poslouchal jí a při poslední věci se zasmál.

*No vidím že jsi „samice“ to jsi říkat ani nemusela. Jsem Klein. A Ty se jmenuješ jak?

*Jmenuji se Lolla. Klein ty mě pomoct. Mluvit lépe.

            Klein nakonec opravdu Lollu naučil správně mluvit a porozumět snad všemu co on sám věděl. Už věděla že jsou kováři, co kovají kladivem různé věci. Také už věděla že lidé loví zvěř, pěstují plodiny, sbírají bylinky a spoustu dalších věcí. Pořídila si kraťasi které jí byly dost pohodlné. Boty stále nenosila ale naučila se zpracovávat kůži a udělala si něco jako kožené návleky na chodidla, aby si je chránila. Vyrobila si i vak ve kterém nosila věci co si chtěla nechat a co se jí mohly hodit.

Svoje drápy náležitě dokázala využívat a vždy si dokázala vydělat tím, že prodala staženou a dobře usušenou kůži akorát ke zpracování. A pořídila si na zakázku dýku ve tvaru drápu, který jí usnadnil spoustu věcí, když musela být v lidské podobě a nemohla do své zvířecí podoby. Obstarala si také vak na vodu.

 

Wolf

            Z velké černé jeskyně se ozývalo vrčení, chrčení, kňourání i vití. Už se tyhle zvuky ozývala celou jeskyní i lesem několik dnů. Neustále dokola a dokola. Bez nějakého zlepšení. Onu jeskyni obklopoval les, velký a hluboký les. A onen les zas oklopovala voda, samá voda. Byl to totiž ostrov uprostřed velkého jezera. Ostrov osamocený a nikým neobývaný. Až na ty podivné zvuky poslední dobou. Co je způsobuje? Komu patří? A odváží se někdo zajít to prozkoumat?

            Je brzo odpoledne a lesem se toulá mladík. Urostlý černovlasý mladík, který není na cestách zrovna dlouho. Nemá ani cíl svého putování. Jen tak se toulá okolím. Jeho pouť ho zavedla k velkému jezeru. Bylo to krásné čisté jezero s průzračnou vodou. Hladina se mírně tetelila pod návalem svěžího vánku. Posadil se na nedaleký balvan a kochal se tou hladinou. Všimli si po nějaké chvíli, že jezero má i ostrůvek uprostřed. Není zrovna dvakrát blízko a je docela veliký. Viděl že je tam dost hustý les ale to bylo tak vše. Zavřel oči a relaxoval. Netrvalo to dlouho a usnul.

            Podivný táhly a kvílivý zvuk ho probral. Posadil se a naslouchal. Zaslechl to znova. Znělo to jako by něco vrčelo a zároveň vilo a kňučelo bolestí. Nevěděl odkud to jde a tak dobrých deset až patnáct minut jen poslouchal. Snažil se určit odkud to jde. Nakonec vstal a procházel se podél břehu.  Jak tak šel, nabíral stále větší a větší tušení že to jde z toho ostrova. Šel už skoro hodinu podél břehu, když narazil na část která byla k ostrovu nejkratší.  Vzdálenost byla přijatelná a vyla to i mělčina. Hloubka se pohybovala kolem půl metru až po metr víc ne. Vzdálenost od břehu na břeh byla asi tak padesát metrů. Jinde byla hloubka velká a vzdálenost i pětinásobná. Nějakou chvíli jen stál a přemýšlel.

Mám přejít? Mám zjistit co to je za zvuk? Néé…..určitě né. Ale co když… musím se tam podívat. Něco mi říká že kdybych teď odešel litoval bych toho. Hmm sakra ale zas na druhou stranu. Nemohu popřít, že bych neměl obavy. Strach? Ne ten nemám. Ale obavy ano ty rozhodně.  

            Nakonec se sám přemluvil a opatrně překročil vodu na ostrov. Zde už zvuk byl o mnoho silnější. Hlasitější. Intenzivnější. Šel pomalu a obezřetně. Nepospíchal. Kráčel hlouběji a hlouběji do lesa. A naslouchal tomu nářku. Když se les konečně rozestoupil tak oči mu spadly na vchod do jeskyně. Veškerý zvukové vjemy šli od tud. Rozešel se směrem k vchodu. Zastavil se na okraji a rozmýšlel se, jestli má vůbec vstoupit. Zvědavost ale byla veliká. Zažehl silnější větev, kterou omotal kusem hadru. A svítil si na cestu dovnitř. Prví věci, co si všiml byla krev na zemi. Táhla se hlouběji do jeskyně. Následoval krvavou stopu. Šel dost hluboko, když konečně spatřil zdroj toho hrozného zvuku.

            Ležel tam vlk. Velký mohutný vlk. Celý černý s dost hlubokými otevřenými ránami po drápech. Mohly být tak tři centimetry hluboké. Táhly se od hřbetu přes bok až k zadní noze. Nevypadalo to vůbec pěkně. A zdálo se, že je v bezvědomí a naříká. Muselo to hodně bolet. Nevěděl, co dělat. Má něco udělat? A, nebo odejít?  Když vlk znova naříkavě zavyl ze spánku. Něco se v něm pohlo.

            Přiskočil k vlkovy a vytáhl si z brašny nějaké věci jako mastičky s bylinkami, nějakou jehlu a niť. Začal rychle konat ani sám nevěděl proč. Nebral potaž to že kdyby se vlk probudil mohl by ho hned zabít. Otevřel vak s vodou a vymyl vlkovy ránu. Ten se celý propnul a vrčel ale stále nebyl při vědomí. Nabral si do prstu tu mastnou mast, a opatrně ji nanesl přímo do otevřené rány. Moc příjemně nevoněla ale měla tlumící účinek, něco jako znecitlivění. Počkal tak pět minut, aby to účinkovalo, a mezi tím si opálil jehlu, navlékl do ní niť. Opatrně se pustil do zašívání těch velkých ran.

            Provedl první vpich, a to se strachem v srdci. Srdce mu tlouklo tak rychle že i pár tepů muselo vynechat. Potilo se mu čelo a v hrdle měl sucho. Polknul, aby to zahnal ale bez úspěchu. Doufal, že se vlk neprobere. První vpich prošel bez sebemenšího problému a povšimnutí. Pokračoval tedy dál a pomalu, když už měl za sebou pár stehů a vlk kupodivu jen klidně ležel bez naříkání. Usoudil, že mast zabrala tak jak má. Vlkovy to ulevilo od bolesti a znecitlivělo to ránu. Aby mohl bez sebemenších problému jí zašít. Počínal si už rychleji, a tak to do hodinky měl vše hotové. Když dokončil poslední steh oddechl si. Musel se vydýchat a trochu uklidnit. Uklidil si věci a vytáhl jinou dózu s jinou mastí. Ta už voněla silně po bylinkách, měla náznak heřmánku, šalvěje, zázvoru, a dalších ingrediencích. Namazal s ní zašité rány, měla urychlit hojení.

            Když to dokončil chtěl odejít, nechtěl tu být až se probudí. Přeci jen měl z vlků velký respekt. A tak vyšel ven, bohužel zjistil že venku leje jak z konve. To bylo nepříjemné zjištění. Musel tedy setrvat s vlkem v jeskyni. Posadil se tedy na zem a opřel se zády o zeď. Usadil se o dobrý kus dál od vlka. Kdyby náhodou aby měl odstup. Nějakou dobu ho pozoroval a pak usnul.

Wolf - bestie

            Černá vlčice se prochází po lese a užívá si toho klidu. Je akorát úplněk. A koupe se v jeho světle. Miluje měsíc, vždy má pocit, že je to její spřízněnec. Noci jsou už trochu chladnější hlavně poblíž hor. To vždy milovala. Něco jí ale vyruší z krásného snění. Slyší v dálce zuřivé vití. Moc dobře věděla, o co se jedná. Rozeběhla se velkou rychlostí tím směrem. Kličkovala mezi stromy, přeskakovala spadlé, a i přebrodila řeku, aby se dostala k cíli. Byla už blízko, už i zřetelně cítila jeho pach. Pach svého bratra. Musí ho zastavit, nemá na vybranou. Bratr každý úplněk šílí a zuří, touží po krvi. Musela to zapříčinit ta vlkodlačí krev. Že je tak neovladatelný. Už dobrých 300let ho stíhá. Snaží se ho zastavit. Prozatím marně. Dreik se nedokáže proměnit do lidské podoby. Proto s ním musí bojovat ve vlčí. Ale jak když Dreik je vždy nekontrolovatelně zuřívej a agresivní. Je silnější, než on ale v tomhle afektu ho neporazí. Nebo ho nechce porazit, chce ho uklidnit a zkrotit.

            Už je na místě ale to, co teď vidí jí zarazilo úplně. Velký býlí vlk s rudýma očima běsní. Ale ne klasicky jako do teď. Jeho kostra se mění. I tvar těla se mění. Stále je pokrytý svojí srstí. Čumák stále vlčí má ale ze čtyř nohou stojí teď na dvou. Je vysoký a ohnutý. Záda má široká a mohutná. Ocas mu udržuje rovnováhu. Zadní hody se mu zvětšily a protáhly. Zato přední nabraly trochu podobu rukou ale né úplně. Byly mohutné s ostrýma a dlouhýma drápama. Při té změně vlčice na něj koukala a trpěla i za něj. Slyšela každé křupnutí kosti, jak se zlomila a znova srostla, jak se chrupavky celé přetvořily. Musela to být hrozná bolest, Dreik při tom ničil vše, co mu stálo v cestě. Stromy byly bez kury a poškrábané, některé i pokácené, veškerý porost byl rozcupován.

            Když se konečně trochu uklidnil tak přeměna byla kompletní. Stál na dvou nohách. Jednou rukou se opíral o kmen stromu. Druhá mu klidně visela směrem k zemi. Hlavu měl sklopenou dolů a uší též. Tlama otevřené a zhluboka dýchla. Pomalu se vzpamatovával s té bolesti a šoku. Byla to pro něj první přeměna. Nevěděl, co to znamení.

             Kirra ale ano. Měla šanci, už věděla, co musí udělat. Ale to ještě nebylo v jejich možnostech. Ještě nesplynula ze, svým elementem. Nedokázala se přeměnit do třetí fáze. Musí to co nejdříve zvládnout. Dreik byl opravdu jiný. Z nějakého důvodu ho lidská stránka minula. A rovnou přešel do vlkodlačí podoby.

            Dreik stále stál a zvykal si na své tělo. Kirra se trochu přiblížila, byla obezřetná nechtěla ho rozzuřit. Netuší jakou sílu teď má. A ona by v lidské proti němu neobstála vůbec.

*Dreiku, jsi v pořádku. Ptala se opatrně Kirra vlčí řečí.

            Ten otočil pohled na ní. Oči mu žhnuly rudě. Ale neviděl v nich toho Dreika jak ho znala. Tohle byl čistě krvežíznivý pohled bez přítomnosti jakéhokoliv rozumu a duše. Chvíli na ní hleděl. Pak udělal první krok, druhý, třetí. A už po ní vystartoval. Rychle mu hnula a stále na něj mluvila snažila se ho probrat. Nešlo to. Její slova se k němu nedávala. Útočil na ní. Jak drápy na rukou, tak i tesáky. Kirra přešla z uhýbání do útoku také. Bojovaly asi už půl hodiny, ale byl to velice nevyrovnaný boj. Kirra byla vysílená, věděla že tohle nikam nevede. Dreik naopak stále víc a víc zuřil.

            Neměla jiné východisko musela se stáhnout. Dreik byl zrůda bez citů. Nebyl to už Dreik. Utíkala pryč. Co jí tlapky stačily. Ale on jí pronásledoval. Držel se jí za chvostem. Vždy po ní sekl drápy ale ona se jen tak tak vždy vyhla. Běžela tím nejhorším terénem schválně. Doufala, že ho to zpomalí. Jen chvilkami ale vždy jí zas hned dohnal.

Při útěku si vzpomínala na časy, kdy byly ještě vlčata. Hrály si a dováděly. Byly šťastní. I teď když není úplněk s ním někdy tráví čas. Není špatný vlk, má dobré srdce, ale je psychicky slabší než Kirra a pudy ho převládají.

Zahlédla útes. Blesklo jí hlavou, že tam dole musí být voda. Má takový dojem že snad i kolem šla. Nebyla si ale jistá. Musela to risknout. Buď tohle a nebo smrt svým bratrem. Opět se vyhla další prudké ráně. Prudce se otočila a rozeběhla se se vší svojí silou co jí zbývala k útesu. Běžela o život doslova. Dreik si toho všiml a běžel za ní. Ale v tu chvíli, kdy se odrazila od kraje a skočila do prázdnoty. Dreik zařval. Kirroooooooooo. Tohle nečekala. Rozeznala v tom jediném slově strach, bolest, zoufalství. Dreik s tímto vykřiknutým slovem z vlčí tlamy. Hmátl po Kiře, chtěl jí chytit. Ale místo toho se mu jen podařilo jí ošklivě potrhat záda až přes bok k zadní noze. Kirra při tom vykřikla bolestí. Padala dolů, niž a níž. Nabírala rychlost a s tupým šplouchnutím dopadla na hladinu. Dreik to celé viděl a znova začínal propadat do šílenství. Někam zmizel.          

Černou vlčici unášel proud vody, byla vysílená a zraněná. Upadla do bezvědomí. Proud jí unášel dál a dál po proudu. Až ji zanesl několik kilometru dál k jezeru. Proud jí dovedl až na ostrov uprostřed. Skončila na mělčině. Ležela tam v bezvědomí. Z těžka dýchala, nakonec se i probrala. Otevřela své oči, a zvedla hlavu. Rozhlédla se, les, voda, ostrov. To jedíné bya schopná pobrat. Vstala pomalu a opatrně. Celé tělo jí bolelo, kór ta rána. Štípala a svědila. Chtěla si to ošetřit. Na to se ale musí přeměnit. Ale né tu musím někam do ústraní. A tak se pomalým a belhavým krokem vydala skrz les. Každý krok zadní nohou jí vystřeloval bolest přes záda až do hlavy.

Až někdy kolem rána se dobelhala horko těžko do jeskyně, kterou našla. Lehla si a hned usnula. Byla vysílená, musela si odpočinout. Když se konečně probudila měla o trochu více energie. Vstala s bolestmi a obtížemi, ale vydržela to. Chtěla se přeměnit. To by nebyl problém bylo to jako by to bylo automatické. Ale teď se na to musela soustředit. Její tělo protestovalo, když pomalounku se začalo přeměňovat tak její tělo okamžitě zachvátila neskutečná bolest. Přestala s přeměnou a svalila se v křečích na zem. Ublížila si ještě víc, a upadla znova do bezvědomí.

„Vznáším se ve vzduchu v temnotě. Rozhlédnu se, ale nic nevidím. Všude je černočerná tma. Najednou se mi zjeví před očima obraz mého bratra, jak jsme jako malí. A pak větší a dospělejší. Vidím, jak je poprvé přeměňuje do vlkodlaka a jak šílí. Jeho rudé oči mě pronásledují a nedají mi pokoj. Cítím se zodpovědná za to, že nejsem schopná mu pomoci. Bolest, z ničeho nic se objevila ostrá bolest, co se mi táhne od zad přes bok až k noze. Cítím to tak jasné, mučí mě to. Zmítám se, snažím se té bolesti utéct nejde to. Další bolest mě pohltila, byla ale jiná taková štiplavá a zákeřná. Vrčím jako by mi to mohlo od bolesti pomoci. Najednou se ale něco změnilo. Chlad, příjemný chlad v ráně je jako voda, co uhasíná oheň, moje bolest a křeče odeznívají. Uleví se mi, že je konečně po všem. Už jen cítím zvláštní mravenčení, ale to není bolestivé. Dál se tím nezaobírám. A ponořuji se hlouběji do svého nitra a myšlenek.“

 

nové seznámení!

            Noc pomalu odplouvá a nastává rozbřesk. Slunce pomalu osvětluje krajinu. Dopadá na stromy, hladinu vody, i na okraj jeskyně. Vlk se mírně pohnul ale stále spal. Ze spaní se trochu přesouval, měl podivné sny. Za tu noc se přesunul blíže k mladíkovy. Mladík byl stále opřeny o stenu zády. Spal, a pokojně oddechoval. Ani se nepohnul za celou noc. Po chvilce se vlk začínal probouzet. Otevřel oči a mírně zamrkal. Musel se nejprve zorientovat a vzpomenout. Přemýšlela dlouhou dobu až pak jí to nějak trklo. Rána na zádech! Vskočila na nohy, udělala to rychle ale kupodivu to moc nebolelo jen nepříjemně pnulo. Hned si prohlížela zvědavě ránu na noze. Tu část viděla ale jak pokračovala na záda tam si už nedohlédla. Měla jí zašitou, očištěnou a ošetřenou. Pořádně si to očuchala, příjemná vůně bylinek. Pomyslela si.

            Rozhlédla se po jeskyni, když jí zrak spočinul na mladíkovy. Spal, přišla k němu blíže a zkoumala jeho pach. Necítila z něj žádné zvíře. Druid to nebyl, byl to člověk. To jí překvapilo, lidé a tu! Prohlížela si ho důkladněji. Měl delší černě uhelné vlasy spadající mírně do obličeje, jemně mužné rysi v obličeji a ostřejší klíční kosti. Černé kalhoty, obyčejnou košili s večkovým výstřihem žez šněrování. Mohutné kožené boty s vyztuženýma špičkám kovem. Vak vedle něho něco skrýval. Všimla si i že po pravé straně leží větší zdobené kladivo.

            Pohnul se, začíná se probouzet. Rychle a potichu si lehla kousíček od něj. Zavřela oči a dělala že spí. Neví, co má za lubem, ale nechce, aby i zdrhl. Je to dobrý sledovací subjekt. Dlouho se lidem vyhýbala. Je na čase udělat změnu jestli se má posunout dál.      

            Mladík se probouzel, zívl si a zamžoural očima. Pak je pomalu otevřel. Vlk byl blízko něj, hodně blízko. Byl tak blízko i před tím? Ne ne určitě ne. Byl naproti, že by se v noci přesouval. Zdálo se že spí, a tak pomalu vstal. Mohl mít tak 190cm. Opatrně přistoupil k vlkovy a zkontroloval šití. Bylo v pořádku. Přišel k brašně a začal tam cosi hledat. Napínala uši a propalovala pohledem co tam lovozí. Ale stále ležela nehybně. Z brašny vytáhl nádobu s něčím uvnitř. Otočil se k vlkovy a ztuhl. Propalovala ho pohledem, a on stál bez hnutí, dívaly se navzájem do očí. Nikdo nemrkal. Její uši se pohnuly, poslouchala, jak mu bije splašeně srdce. To je dobře že se bojí, pomyslela si a nadzvedla jeden koutek a tím odhalila své špičáky. On na sucho polkl a udělal krok dozadu. Pomalu otevřel nádobu. Nabral na prsty mast, a nejistě natáhl ruku k vlkovy. Snažil se skrýt svojí nejistotu ale moc mu to nešlo.

Kirra vstala a oklepala se, v polovině činnosti ale přestala a usykla bolestí. Toho si hned všiml a chtěl ránu znova namazat. Ale jak to vysvětlit aby ho vlk nezabyl.

*stále je to čerstvé, musíš se šetřit. Namažu tě, tak mě prosím nech. Mluvil na vlka a doufal že mu nějak porozumí.

            Na jeho slova se otočila a ostražitě ho hlídala, pomalu se přibližoval. Když se jejich oči už po druhé setkaly tak v nich zahledla čistou upřímnost, odvahu i strach, radost i smutek. Nechala ho tedy aby jí ošetřil znova tu ránu. Dělal to jemně a důkladně. Nevynechal jediné, místo které by znova nepřetřel. Když byl hotov zaklidli mast do brašny. A pohladil vlka na krku jako by chválil koně. To se jí nelíbilo a okamžitě na něj hnusně zavrčela. Hned se stáhl s omluvným gestem. Odfrkla si, jak si tohle mohl dovolit. Není to žádný kůň a ani pes na takový kraviny. Odkráčela ven z jeskyně a popošla na sluníčko kam si lehla a odpočívala. Po očku sledovala, co mladík dělá.

            Snažil se ulovit mladou laň co se sem zatoulala. Nevedl si špatně, ale nebylo to dokonalé. Měl by co zlepšovat. Když asi po hodině snažení jí konežně zdolal a ulovil, začal jiný boj mladíka. Kirra se náramně bavila. Připravil si ohniště, vykuchal srnu, naporcoval jí. Něco dal sušit na slunce a něco zřejmě chtěl opéct. Rozdělával oheň a po dvaceti minutách tvrdé práce se mu to povedlo. Opékal si maso, všiml si že ho pozoruji. Na to se podivně pousmál, vstal a zvedl jednu nohu té laně. A rozešel se ke mně. Pozorovala jsem ho, došel až ke mně a přede mě položil nohu. Pak odstoupil a odcházel spět.

*najez se ať se ti to brzo uzdraví. Promluvil při zpáteční cestě.

            Nadzvedla jedno obočí. Jeho chování nechápala. Proč se tolik snažil? Proč to dělal. Opět se přistihla. jak si ho prohlíží. Vysoký, dobře stavěný. Bez nějakých odchylek. Košili měl natahovací přes hlavu, byla trochu volná ale i tak rozeznala že má pevně vypracované svaly, ale nic přehnaného to nebylo. Pěkný kulatý a pevný zadek. Musela se nad tím pohledem oblíznout. Jeho styl chůze byl autoritativní ale né nucený. Byl přirozený jako východ slunce. Došel k ohništi a posadil se. Otočil maso, co opéká a pohlédl zas na ní. Prohlíží si jeho oči. Jsou modré jako studánka.          „Tak dobře, asi s ním prozatím zůstanu. Rozhodně dokud se znova neuzdravím. Tohle zranění je zatím to nejvážnější, co mám, když se kvůli němu nemohu ani přeměnit. A pak se uvidí co dál.“   Zvedla jsem se a vzala stehno do tlamy. Nesla jsem ho k němu, a položila ho k jeho boku. Nechápavě na mě koukal. Nevěděl, co chci, a i kdybych promluvila nerozuměl by mi. Lidé zvířecí řeči nerozumí, znělo by mu to jako vrčení. Pohlédla jsem na jeho brašnu. Musí tam být něco co bych použila. Přišla jsem k ní a očuchávala. On se na mě zvídavě a nechápavě díval. Co proboha chci dělat s jeho vakem. Dost šikovně jsem si ho otevřela a strčila čumák dovnitř. Hledala jsem asi chvilku a našla co jsem chtěla. Popadla to do zubů a vyndala. Byl to menší váček. Donesla jsem ho k tomu stehnu a položila na něj.

*Ty ho chceš okořenit? Řekl s údivem.

            Porozuměl tomu, co jsem chtěla, sláva. Pak jsem tlapou začala dotírat na oheň. Ale nějak mě nechápal, přemýšlela jsem, jak to naznačit. Hmmm, mám svůj vlastní oheň. ale čistě ním si maso spíš uškvařím než upeču. Pak mi to blesklo. Rozhlédla jsem se okolo a spatřila kámen trochu plochý a široký. Akorát pro to, co jsem chtěla. Šla jsem k němu a dala tlapku na něj a pak koukla na mladíka.

Když mi ta vlčice, a ano vlčice, měl sem za to, že je to vlk, ale ne byla to samice. Když mi přinesla to stehno zpátky a pak vytáhla koření z mého vaku, zaujala mě její inteligence. Nemůže být normální vlk je unikátní. A také větší než všechny, co jsem do teď potkal. Pak se začala rozhlížet, že by něco hledala? Došla ke kamenu a položila na něj packu. Že by chtěla ten kámen. Vstal jsem a došel k ní, vzal kámen a odnesl ho k ohni. Už jsem pochopil, co chce. Chce to maso upéct. Co to je za vlka že chce maso péct.

*Jsi zvláštní vlčice, že chceš maso opéct. Kde máš vlastně smečku co? A co se ti přihodilo že jsem tě našel z tak ošklivou a vážnou ranou? Co to mi asi nepovíš? Mluvil a ptal se bez toho, aby čekal odpověď.

Povzdychla jsem si při vzpomínce, že mi tu ránu udělal Dreik. *Jo to je moc dlouhý příběh. Řekla jsem si tiše pro sebe.

Najednou zpozorněl a hned se rozhlídl. *Kdo to řekl?? A pak se podíval na mě.

*Kdo co řekl? Nikdo tu není. Vstala jsem a také se rozhlédla. Bila to ale blbost vím, že tu niko jiný není. On vytřeštil oči, otevřel pusu dokořán, a až spadl zpátky do sedu.

*Na co tak koukáš, mě přece nerozumíš. Zakýval hlavou že ano.

Chvilku jsem na něj civěla a přemýšlela, pak mi došla ta skutečnost, toho, co se stalo. Až jsem se z toho polekala, a sedla si z toho také. Sakra tak to jsem nečekala že se stane. Ale jak je to možné? To to není pravda. Řekni že to není pravda. Že mi nerozumíš?

Už se trochu uklidnil za to já zas vyšilovala.

*Ano, rozumím ti co říkáš. Nechápu proč? Jak to? Co se mi to stalo že, že, že ti rozumím jako bys byla člověk a zároveň ne.

*Stalo se to, že jak si mi ošetřoval rány, tak si mě tím zachránil. Udělal si dobrý skutek pro můj druh. A tak jsi schopen mému druhu rozumět. Nerozumíš řeči zvířat, ale řeči drtuidského národa.

* Druidského národa? To je, co za národ? A ty jsi tedy druid?

*Ano já jsem Druid Vlka. Co jsme za národ to je složitější. A otoč mi to maso díky.

Pohlédl na maso a otočil ho, aby se propeklo i na druhé straně.

*Tak teď když potkám nějakého druida budu mu rozumět?

*Ano budeš. Ale mohl by ses mi tedy představit kdo ty jsi?

*Ach ano to bych mohl. Vstal a oprášil se trochu. Podíval se mi do očí, a natáhl ruku ke mně. Jmenuji se Leon, jsem kovář, zvířata mám rád ale především vlky. Pocházím z malého městečka daleko na severu. Vyznám se i trochu v bylinkách ale nejsem mistr. Oplývám velkou silou už od mala i když na to tolik nevypadám. Usmál se. Já jsem mu svou packu dala do jeho dlaně.

*Těší mě Leone, já jsem Kirra. Jsem druid vlk, jsem úplně první druid co chodil na zemi. Žiju už mnoho let, a jako vlk jsem se i narodila, ovšem mám i lidskou podobu.  A jelikož mi rozumíš tak bych byla ráda kdybys putoval semnou. Co ty na to?

*bude mi potěšením tě doprovázet.

Jak řekly, tak udělaly. Vydaly se spolu na cesty. Leon jí ještě ošetřoval zranění, Kirra mu zas vyprávěla ze svého života různé příběhy. Už spolu cestují měsíc a celou dobu je jako vlk. Jemu to nevadí a ví že kvůli znanení se přeměnit nemůže i když je zvědaví. Spolu loví, vaří i přenocují. Dobře se sehrály a dobře se doplňují.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.