Wolf and Eagle - třicátý-šestý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Takžeee, vydávám zase až po dlouhé době, za což se zase jenom omlouvám. :) Prostě jsem se k tomu nemohla dokopat, ale teď už to konečně mám za sebou a jsem ráda. Už asi ani nic slibovat nebudu, protože v mém případě to moc smyslu nemá. Jen doufám, že to pochopíte, protože občas opravdu ten čas ani náladu nemám. Každopádně tady je další díl, který věnuji oběma mým oblíbeným čtenářkám, které se určitě na tenhle díl těšily a dlouhé čekání je jistě nudilo :D A zároveň vám děkuji za komentáře k minulé povídce, na které jsem neodpověděla, ale i tak mám za ně mega radost. Děkujii moooc :3 :3
Bojuj hrdino, zasloužíš-li si zbroj
Mori:
Můj špatný pocit nakonec byl opravdu předtuchou. Bohužel opravdu ne příjemnou. Něco takového se dalo nazvat prostě jen příšerným.
Co se po slovech Rumiho stalo z vesnicí se dalo nazvat až chaosem. Hluk i spěch, který byl až hmatatelný. Ženy sbalily to nejdůležitější, muži připravovali zbraně. Nebyl snad nikdo, kdo by neměl co dělat.
Masiru se Synem letěli napřed, aby nás mohli ze vzduchu podporovat. Goroi, kterého jsem teprve poznal, ale není čas na to být podezíravý, naopak šel s námi po svých a kdyby to vypadalo na naší prohru, on nebo někdo od orlů měl za úkol letět k orlí vesnici a všechny varovat, to bylo znamení pro ně, aby se dali na ústup. Třetina mužů od nás se změnily na vlky, aby takhle lidem čelila. Zbytek bojoval v lidské podobě.
Rumi si ještě stačil promluvit s Azami. Tak trochu jsem tušil o čem. Ženy samozřejmě musely mužům popřát hodně štěstí a pomodlit se za ně. Ani já se tomu nevyhnul. Máma i s Nisou mi a otci požehnaly a se slzami na krajíčku, což se týkalo spíš mámy, nás opustily. Chápal jsem jejich strach. Nevíme co se stane a může to být naposledy, co se vidíme. I přesto tuším, že tady naše společná cesta nekončí.
Nakonec jsme tedy vyrazili i my. Těžko říct, co se skrývalo pod tvářemi mých spolubojovníků. Všichni jsme se tvářili statečně a odhodlaně, bojovali jsme totiž o životy své i celé smečky. Ale naše pocity mohly být úplně jiné.
Kikuru:
„Kikuru.” Přerušil moje stresování otec. Pohlédl jsem na něj. U pasu se mu houpal jeho meč, který už dávno odložil, kdy se vydal po stopách svého otce, jenž ho zavedly do kovárny.
„Tati,” vydechl jsem tiše ze strachu, že se mi hlas přelomí v půlce slova.
„Víš, že s námi nesmíš, že?” Ještě nikdy mě něčí slova tak neranila. Skutečnost, kterou jsem věděl a přesto si jí nechtěl přiznat. Já prostě nesmím jít a bojovat a Oni mi to ani nikdy nedovolí.
„Já-” zazněl mi v uších můj hlas, ale musel patřit cizí puse, protože já nebyl schopen mluvit, neboť bych se asi rozbrečel. Přesto jsem si musel přiznat, že mohl být jen mým, jelikož poblíž stál pouze můj táta a on rozhodně nic neřekl.
„Nesmíš se měnit a tam by sis to neuvědomoval. Nesmíme riskovat." Vysvětlil náhle, snad aby svá slova ospravedlnit. I tak to nepomáhalo. Těžkost té úzkosti se nedala snést.
„Mohl bych pomoct," zašeptal jsem pouze, protože na taková slova nemám právo.
„Nemůžeš jít." Řekl s lítostivým hlasem a mezi námi zavládlo dlouhé ticho, které přerušilo až jeho loučení. „Už musíme vyrazit. Buď opatrný synu," stiskl mi na chvíli rameno.
„To ty buď opatrný, tati. A vrať se," stiskl jsem na oplátku jeho zápěstí a konečně se na něj také podíval. Snad bych byl radši, kdybych to neudělal. Protože všechno, na co myslel, co cítil, co mi chtěl ještě říct, ale už nemohl, o co mě prosil, co mi sliboval a naopak mě žádal o sliby, to všechno se mu odráželo ve tváří. Každopádně se to dalo nazvat zrcadlovým efektem, jelikož já na tom určitě nebyl odlišně.
Věčně trvající pohled několika málo vteřin musel přece jen jednou skončit a ta chvíle zrovna nastala. „Jdu.” Jeho dlaň padající z mého ramene, ta druhá kterou opatrně vymotal z mého sevření, široká záda vzdalující se, to vše mě přinutilo přemýšlet nad tím, zda to vše mohu vidět naposledy. A to mě neskutečně bolelo.
Ris:
Zvláštní úzkost se mi usadila na hrudníku a já se toho ne a ne zbavit. Kdo by se v takové situaci taky divil, že? Automaticky jsem se přidal ke skupině, jenž mířila do boje. Na paměti se mi vybarvily dávné vzpomínky, kdy mě otec učil umění boje a třebaže jsem byl docela dřevo, něco mi utkvělo pokud ne v hlavě, tak aspoň v těle. Ale Syn mě okamžitě zastavil.
„Kam si myslíš, že jdeš?” Obořil se na mě trochu víc zprudka a já jeho neurvalost omluvil. Všichni jsme se nyní cítili podrážděně.
„Bojovat.” Prohlásil jsem sebevědomě a díval se mu přímo do modrých očí.
„Zbláznil ses?” Zamračil se nevrle. „Vždyť jsi zraněný.”
„Nevidím problém. Jsem pořád boje schopný.” Ujistil jsem jej. Navíc zraněný se mi z většiny již zahojila.
„Risy,” povzdechl si Syn způsobem, kdy se člověk snaží něco vysvětlit až příliš zvědavému dítěti. „Nemůžeš s námi jít. Promiň, že ti to říkám narovinu, avšak,” v jeho očích se zračila nejistota, „v takovém stavu jsi prostě jen přítěž.” Nestihl jsem ani zalapat po dechu, jak mě překvapil.
„Přítěž?” V duchu se mi na puse rýsoval úsměv, zvenku jsem však nedal nic znát. Hrál jsem ublíženého. „Jsem - já jsem- přítěž?” Dobře jsem si uvědomoval, že mě tady takhle nikdo nevidí, snad jen jediná osoba. Nejsem přítěž, Syn se mě prostě jen snaží odradit a já bych mu ani nikomu neměl dělat žádné starosti. Proto se raději stáhnu a budu vlky podporovat z orlí vesnice.
„Neber si to tak Risy.” V jeho očích se nyní zračila starost. Snad se i bojí, že udělám něco neuváženého? „Prostě se jen potřebujeme všichni soustředit na boj a tvoje přítomnost by nám na chladném klidu, který nutně potřebujeme, moc nepřidala.” Poplácal mě po rameni.
„V pohodě, já si to neberu.” Usmál jsem se. „Neopovažte se prohrát.” Popřál jsem mu štěstí při boji a odešel. Nesměl jsem nikoho nijak zdržovat. Nyní opravdu ne. Každý se musí psychicky i fyzicky připravit a my ostatní se za ně musíme jen modlit. I přes prostou logiku celého problému jsem nemohl přestat cítit, že něco takového není správné.
Azami:
Náš přesun do orlí vesnice, zajištění možných míst, odkud by na nás mohli, i připravení únikové cesty, kdybychom nutně museli utéct, to vše probíhalo přesně tak, jak se mělo. A přesto nám to nebylo nic platné. Snad protože nikdo z nás nečekal, že se k nám lidé dostanou tak brzy? Jak dlouho to vlastně je od odchodu bojovníků? Vždyť teprve nyní se museli dát do boje a přesto nás právě dobývá skupina ozbrojených mužů.
Několik žen na sebe vzalo kožich, abychom počet lidí eliminovali, což se nám úspěšně podařilo, i když se značnými zraněními. Lena se o zraněnou vlčici okamžitě postarala.
Naše vítězství však bylo předčasné. Ukázali se další muži, jenž útočili a ženy se dál proměňovaly, aby jím čelily. A zase další muži a další střety. Přibývalo zraněných, protivníků neubývalo. Nic nešlo podle plánu. I já se musela přidat k boji a teď jen čekám, za jak dlouho nám dojdou síly a muži získají nejen malou ptačí vesničku, ale v rukou jim budou viset i naše životy.
Yazo:
Sakra! Nikdo nám neřekl, že jich je tolik! Člověk se sotva zbavil jednoho útočníka a už se musel zbavovat dalšího. Klidně se na něj vrhli i tři. Opravdu situace byla neúprosná. A to se je alfa ještě snažil diplomacií požádat o vysvětlení. Ale lidé nám nedali ani moc možností situaci uklidnit a hned se na nás vrhli.
Ani jsme nestačili vyjít z lesa, snad se to dá nazvat i výhodou. Přece jen jsme s přírodou žili a pracovali lépe, než-li necitlivý a problematičtí lidé.
No, prostě se to nedalo pořádně ustát. A to se ani tentokrát nejednalo a nějaký slabochy, co si na bojovníky pouze hrají. S meči i s jinými zbraněmi to dobře uměli a jednali s nimi, jakoby šlo o jejich vlastní končetinu. Využívali každého našeho nedostatku. A vše navíc promýšleli. Nejednalo se o slabochy, tudíž boj na nás opravdu plánovali? Avšak proč? Co jsme jim udělali?
„Do háje.” Zanadával jsem si pro sebe, když se mi o bradu otřel cizí loket a docela mi tím způsobil bolesti čelisti. Na tu jsem však rychle zapomněl, stejně jako na všechny ostatní rány. V boji na citlivost není čas.
Kikuru:
Cítil jsem se strašně sám. Opuštěně a uboze. Jako zbabělec, který pouze utíká. Co mi ale zbývalo? Nikdo by mi nedovolil bojovat.
Nisa mě táhla do orlí vesnice, mě se však moc nechtělo. Když mě pak nechala stát u prvních domků a běžela pomoct Azami, moje opuštěnost a zbytečnost se ještě zvětšila. Dokázal jsem jen zatnout pěsti a přemýšlet nad bojem, který se odehrával nedaleko našeho lesa a přesto tak daleko.
Tak hluboce jsem byl do myšlenek vtáhnut, že mi málem unikl orel, jenž se nenápadně, nikým nepostřehnut vytratil z vesnice. Já si jej však všiml a vydal se za ním. Nejen ze zvědavosti, co kuje, ale i ze strachu o něj. Ani mého odchodu si nikdo nevšiml.
K mému překvapení mě jeho pach dovedl k jezírku, kde jsme se poprvé spřátelili. Seděl pod tou samou vrbou jako i tehdy.
Ris:
Potřeboval jsem se uklidnit a právě proto mi přišlo nejlepší jít k jezírku, kde jsem dokázal svůj klid najít nejlépe. Seděl jsem pod svým oblíbeným stromem a sledoval listí nad svou hlavou. Myšlenky mi neustále utíkaly k jednomu a tomu samému. To se ani nedalo nijak ovlivnit.
Netrvalo ani velmi dlouho a vedle mě se usadil Kikuru. Věděl jsem už od začátku, že jde za mnou. Od schovky v lese jsme spolu nemluvili a teď jsme se objevili v situaci bez východisek. Oba jsme znali závažnost problému, ale ani jeden jsme nemohli přispět k řešení. On pravděpodobně cítil vlastní bezmoc v mnohem větší míře. Jednalo se o jeho smečku a rodinu, já se tím trápit nemusel, přesto jsem si nemohl pomoct.
„Já-” promluvil Kuru, ale já ho hned zastavil.
„Já vím.” Položil jsem svou dlaň na hřbet jeho ruky, nepatrně se třásl. „Já vím.” Uchopil jsem jej za ní a pozvedl ke svým rtům, abych mu motýlím polibkem na pokožku svěřil i ty své obavy, ale i mou podporu. „Já vím.” Zašeptal jsem ještě jednou, abych neporušil kouzlo tří vět.
Kikuru se místo odpovědi usmál a přitáhl si mě blíž, aby i on políbil mě, avšak na ústa a ne na ruku. Snad se líbáním se mnou i uklidňoval? Mohu hrdě říct, že je-li moje myšlenka pravdivá, tak jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem.
Rik:
Cesta probíhala ve veselém duchu, což mě překvapilo díky závažností stavu docela překvapilo, ale zřejmě ani nemělo. Torio se vůbec nezdál být vyvedený z míry a já se jej snažil napodobit.
Jako obvykle neprohodil moc slov, pouze výjimečně. Za to Arina s Katsuem určitě slyšet bylo. Bavili se spolu, jako by se jednalo o nějaký výlet. Tenchi se naopak poklidně bavil se Zenem. A Sumi s Yumi toho taky nijak moc neřekli a když už, tak jen mezi sebou.
Cesta rozhodně nebyla nejkratší a celkově nám trvala téměř čtyři dny. Na noci jsme se vždy někde utábořili a ráno zase vyšli.
Špatný pocit a svrbění prstů na rukou, které mi vždy napovídá, že se něco děje, začalo při prvním kroku, kterým jsem vstoupil do lesa. Hned jsem zbystřil a každým dalším krokem nepatrně zpomaloval. Pozorně jsem poslouchal i sledoval okolí a používal i svůj čich. S jistotou jsem mohl povědět, že se ve vzduchu vznášelo cosi špatného, prsty nepřestaly svrbět a kámen se mi usadil na hrudníku.
„Děje se něco?” Zněla otázka od Arina, když si on i ostatní všimli mého zvláštního napětí. Všichni se úplně utišili a snad i sledovali pouze mě.
„Nejsem si jistý,” pokračoval jsem pomalu dál. Pocit úzkosti se mi natrvalo ubytoval v těle a já se nemylně domníval, že se rozhodně něco děje. I Torio naprosto zpozorněl po mých slovech. Byli jsme přátelé již dlouho a tak trochu jsme už poznali, když se s tím druhým něco děje. A co se týkalo naší práce, byli jsme sehraný společníci.
„Něco špatného?” Zazněl ustrašený hlas Yumi, které nikdo z nás neodpověděl. V nastalém tichu jsme postupovali dál, dokud jsem nezastavil a Torio stejně tak.
„Krev,” obemknul jsem dlaní rukojeť svého meče, když se mi pach zmiňované tekutiny dostal k čichu.
„Někde se bojuje,” konstatoval Torio. A měl pravdu. To se dalo povědět už jen z napjaté atmosféry ze vzduchu.
„Sumi, leť se podívat.” Zazněl příkaz Arina a hned na to byl i vyplněn. My zatím pomalu postupovali dál.
Nisa:
Všechno mě zatraceně bolelo, ale adrenalin proudící mým tělem mi to pomalu nedovoloval vnímat. Musel jsem bojovat dál a dál. To se samozřejmě neobešlo bez zranění. A taky vysílení. Už jsem nepřátele nezabíjela stejně rychle, jakožto i na začátku.
Popadala jsem dech i všechny zbylé síly a pokračovala. Musela jsem. Všichni byli unavení, ale pokud někdo poleví, mohli by se lidem podařit jejich úmysly a dostali by nás. To nesmíme dovolit!
„Ty hajzle!” Zavrčela jsem na jednoho chlapa před sebou a hned se na něj vrhla, abych se mu zakousla do nohy. On však nastavil svou ruku a v “objetí” se mnou se skutálel z mírného kopce po trávě, kde mě nakonec přimáčkl na kmen stromu. Tiché zaskučení doprovázelo i jeho hlasité vyjeknutí, když jsem zesílila stisk.
„Chcípni!” Vykřikl a uhodil mě rukojetí své zbraně. Zatmělo se mi před očima a stisk mých zubů zeslábl. Vyrval se mi a postavil se, aby si do mě následně kopl. Zmohla jsem se pouze na další kňučení. Nikdo na pomoc už nepřijde. Při zápalu boje jsem si ani neuvědomila, jak moc jsem se vzdálila od vesnice.
Svedl jsem se z posledních sil přeměnit a pokusit se jej svalit na zem zatáhnutím jej za nohy. To ale hned prokoukl a okamžitě mi přišlápl záda. Nedokázala jsem se pohnout, ba ani dýchat. Jen jsem sípala se snahou se nadechnout. Nedalo se již nic moc dělat, zvlášť ne ve stavu, v němž jsem se nyní nacházela. Moje cesta zřejmě již končí…
Arin:
„Tak co?” Zněla moje první otázka v momentě, kdy se Sumi vrátil. Zdál se mi i víc bledý než obvykle. To jsem si ale asi sám vsugeroval.
„Vlci bojují s lidmi.” Odpověděl stejně chladně, jak by se od informátora dalo očekávat.
„Kde?” Ptal jsem se dál.
„Jedna skupina na kraji lesa, druhá v naší staré vesnici.” Odpověděl a jeho slova doprovázely překvapená vydechnutí.
„Z toho se dá vyvozovat, že útočníci jsou lidé.” Řekl jsem si spíš pro sebe.
„Každopádně jako vždy.” Prohodil Tenchi.
„Lidé jsou ve značné přesile. Ve vesnici se pravděpodobně zdržují především ženy a děti, na kraji lesa pak muži.” Pokračoval Sumi ve výkladu informací, které svým pozorováním pořídil. Já pouze přikyvoval. Ostatní se zatajenými dechy poslouchali též, Torio s Rikem pak ještě pozorně sledovali okolí, aby jim nic neuniklo.
„Co budeme dělat?” Zněla Tenchiho otázka a než-li jsem na ní dokázal odpovědět, ozvalo se nějaké nesrozumitelné vykřiknutí. Rik s Toriem se tím směrem okamžitě vydali a já se za nimi také rozběhl.
Torio:
Nemuseli jsme běžet příliš dlouho, abychom narazili na původce zvuku. Lidský muž, který pod sebou držel vlčí dívku. Snad automaticky jsem běžel na pomoc jí. Zatímco se ocel mé zbraně setkala s jeho, Rik se snažil postarat o dívku, která se rozkašlala, sotva z ní muž slezl.
Člověk přede mnou nebyl špatný, se svým mečem to uměl. Okolím znělo skřípění kovu o kov a my si mezi sebou vyměňovali své pohledy. Ztratil koncentraci v momentě, kdy na místo přiběhl i Arin s Katsuem a to bylo pro něj osudný. Bojovník se nesmí nechat rozptýlit svým okolím, až mě trochu mrzí, že jsem jej přecenil.
Arin:
O Toria a jeho soupeře jsem se příliš nestaral. Asi zvlášť proto, že boj stejně byl u konce. Daleko důležitější mi přišla dívka, o kterou se nyní staral Rik. Její nahé tělo se skrývalo pod látkou Rikovi košile, s níž jí zakryl. Rychle oddychovala a jen stěží sledovala Rikovu tvář.
„Už je všechno v pořádku,” měl jsem nutkání ji utěšit, třebaže by jí pouhá slova od cizince asi moc nepomohla.
„Děkuji,” podívala se tentokráte mě do obličeje. A následně se začala zvedat.
„Měla bys ležet,” zatlačil jsem ji do ramenou, aby znovu dolehla na záda.
„Jenže- ono ještě nic- zdaleka to není- v pořádku všechno-” snažila se znovu posadit, jenže opravdu neměla žádnou sílu a skončila zase tak, jak začala.
„Nemáš se čeho obávat. O zbytek se postaráme my.” Ujistil jsem jí a vysloužil si její překvapený pohled.
„Opravdu?”
„Opravdu.” Usmál jsem se na ní a zvedl se. „Yumi a Sumi, vy dva jí pomůžete.” Podíval jsem se na ně a oni oddaně přikývli. Rozhlédl jsem se i po ostatních. „Zbytek jde se mnou.” Nemusel jsem čekat na žádné protesty, jelikož se ani žádné nekonaly. Pomůžeme vlkům stejně tak, jako bychom pomáhali vlastním lidem.
Sumi:
Yumi vlčici ošetřila nejvážnější zranění a když už nebyl její pohyb tolik rizikový, vzal jsem jí do náruče, abychom se dostali do vesnice, kde jistě budeme ve větším bezpečí.
Zraněná dívka zhluboka oddechovala a chvěla se po celém těle. Občas otevřela oči a pohledem mě tupě sledovala, někdy i něco nesrozumitelně zamumlala.
„Je na tom dost špatně, co?” Ohlédl jsem se po Yumi. Srovnala se mnou krok a trochu se natáhla přese mě, aby jí poupravila Rikovu košili.
„No, nejhorším možnostem se vyhnula. Žádná příliš kritická místa jí nezasáhli, ani nijak zvlášť hluboce. Její stav je spíš důvodem jejího úbytku sil. Určitě se z toho brzy dostane, ale dnes už se asi ani neposadí, natož chodit.” Odmlčela se a já také už nepromluvil. To až v momentě, když jsme se dostali k vesnici.
Přiběhla k nám zrzavá vysoká holka, samozřejmě vlčice a strachovala se o děvče, které jsem držel v náručí.
„Není se opravdu čeho bát. Bude v pořádku.” Ujišťovala jí Yumi. „Teď by si jen potřebovala odpočinout.”
„Samozřejmě, pojďte za mnou.” Otočila se a vydala se do vesnice. „Můj vděk k vám nejde nijak vyčíslit. Zachránili jste jí.” Řekla už minimálně potřetí.
„To je samozřejmé.” Zasmála se Yumi.
„Uložili jsme Nisu, jak jí zrzavé děvče nazývalo, a následně jsme mohli jít pomoct i ostatním. Vesnici už nikdo nenapadal, jak se zdálo. Boj na tomhle místě již skončil. Zranění však zůstávali a ošetřit je bylo naší povinností číslo jedna. Nebo tak nějak by to otec řekl.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
