Přistěhovaná 04
Informace:
Omlouvám se za delší prolevu, ale nebude to tak časté. Snažím se napsat každý den aspoň něco. Užijte si tuto kapitolu kdy Jane i Doffy jdou lovit do středu Tokia. :)
Omluvte mé chyby :)
04 Lov
Jane Utsumi:
Dneska jsem měla překrásný den. Seznámila jsem se s mužem. Byl to fešák a sedl si ke mně a ještě je ochoten za mnou jezdit, kvůli doučování. A byla jsem překvapena, že otec nebyl proti. Poté co odešel jsem na něho myslela. Krásný úsměv, krásné tetování a hlavně krásně šedé oči. Ty mě hodně fascinovali. Jen jsem nebyla nadšená, že náš soused Doflamingo Donquixote je také lovec upírů, ale také spolužák a jak jsem zmínila i soused. Dnes jsem měla v plánu jít lovit do Tokia. Tam těch upírů bude více než tady. Jenže to jsem netušila, že stejný nápad má i Doflamingo.
O půlnoci mě vzbudil budík. Oblékla jsem se. Na sebe jsem hodila černé tílko a černé kalhoty. Katanu jsem si dala na záda a vytratila se ven. Tentokrát jsem chtěla použít cestu vlakem, protože nepojede v tuto dobu tolik lidí. Cestou jsem nenarazila na žádného upíra.
V jednom kupéčku jsem zahlédla Doflaminga. Z toho jsem radost neměla. Kruci, dostal stejný nápad. Proběhlo mi hlavou. Ale rozhodla jsem se, že budu dělat, že ho neznám. Buď si mě všimne, nebo ne. Pomyslela jsem si. Stála jsem v chodbičce. Za patnáct minut jsem vystupovala. Venku mě dohnal.
Chytil mě za rameno a prudce mě otočil. V očích mu čišel vztek.
„Kurva, co tu děláš?“ snažil se ovládnout.
„Lovit, co jiného. A pusť mě.“ Odsekla jsem mu.
„Hele ty máš rajón na kraji Tokia já tady.“ Řekl, jako bychom se na tom domluvili.
„A to rozhodl kdo?“ zeptala jsem se.
„Já.“ Řekl pohrdavě.
„Na to zapomeň. Mohu si lovit, kde chci.“ Snažila jsem se ovládnout.
„Ne, budeš mě poslouchat.“ Řekl výhružně.
„Hele, tebe poslouchat nemusím. Nejsi můj rodič ani příbuzný.“ Odsekla jsem mu. Poté jsem se vydala do středu Tokia. On mě pronásledoval. Ale neřešila jsem to. Nenechám si poroučet od nějakého hovada. Pomyslela jsem si naštvaně. Došla jsem do jednoho klubu, kde jsem cítila, že se tu vyskytuje upír. A ne jen jeden. Vstoupila jsem do toho klubu se rozhlédnout. Bylo jich víc, ale byli tu i nevinní lidé. Musela jsem postupovat opatrně. Pak jsem dostala nápad. Šla jsem dozadu klubu, tasila katanu a řízla se do ruky. Upíři milují krev, tak jsem věděla, že přijdou. Že se budou chtít napít. Mají dobře vyvinutý čich.
Stála jsem ve stínu a trpělivě čekala. Krev jsem nechala stékat po ruce. Poté se ke mně přiblížilo pět lidí. Nebo spíš upírů. Vylezla jsem ven.
„Tak tady vás mám.“ Ušklíbla jsem se na ně. Hned poznali, kdo jsem. A to díky kataně.
„Hmmm, lovec. Ale na nás nemáš.“ Zasmál se jeden z upírů.
„To se ještě uvidí.“ Procedila jsem skrz zuby. Poté se všichni na mě vrhli. Skočili na mě a snažili se mi ublížit, zabít, či udělat upíra. Ale já se všem jejich kousancům a škrábancům vyhnula. Bylo to těžší, než jsem si myslela. Bylo jich přeci pět na jednoho, ale nehodlala jsem se tak snadno vzdát. Začala jsem k tomu používat kopy a pěsti. Ruka pořezaná od katany bolela, ale i na toto jsem byla připravena. Nakonec jsem ze sebe všechny setřásla a útočila na jednoho po druhém. Nečekali, že je setřesu a že odlétnout tak daleko. Takže se na mě nemohli vrhnout naráz, jako na začátku. Což byla moje šance. Snadno jsem je porazila. Ale dali mi dost zabrat, až mi z čela tekl pot. „Game over.“ Pronesla jsem zadýchaně a mohla z klubu odejít.
Venku jsem narazila na Doflaminga. Moc nadšená jsem nebyla, ale potu na čele měl taky co dělat. Noc byla dlouhá a byl čas jít znovu lovit. S Doflamingem jsme se mlčky dohodli, kdo kam půjde. Takže jsme pracovali každý sám.
Doflamingo Donquixote:
Dnes jsem se chystal jít lovit do středu Tokia. Že tak dívka Jane bude mít stejný nápor by mě nenapadlo. Proto mě to překvapilo i naštvalo, když jsem ji tam viděl. Poté, co se nedala přemluvit, aby se vrátila, tak šla do klubu. Vedle byla diskotéka, kde jsem cítil účast upírů, tak jsem tam šel.
Když jsem vyšel do diskotéky, tak bylo úplně narváno. A co teď? Honilo se mi hlavou. V tomto nehnutelném místě se nedalo rozeznat, kdo je upír a kdo člověk. A taky zabít je před tolika lidmi, není dobré. Potají jsem se dostal na záchody, kde jsem chtěl čekat na upíry. I když to čekání mohlo, trval věčnost. Zadní vchod diskotéka měla, ale byla chráněna. I když pro upíra by byla hračka se tam dostat. Nalákat je na krev, jsem nechtěl. Jak bych pak vysvětlil své zranění? Ale na něco jsem přijít musel. Ale ani jsem nemusel čekat deset minut, když se objevila pětičlenná skupinka. Cítil jsem z nich upíří pach. Něco se chystali pronést, ale já byl rychlejší, ale podařilo se mi zneškodnit jen jednoho. Ostatní se rychle vzpamatovali a zaútočil. Já jejich útok vykryl. Musel jsem uznat, že pět upíru, nebo spíš čtyři, je na samotného lovce dost. Ale přiznat to Jane, to jsem nehodlal. Chtěl jsem to zvládnout sám. Kopy i pěstí jsem moc neuměl při boji s katanou používat, ale tady se nedalo nic dělat, než je použít a doufat, že se mi povede. A ještě jsem si musel dát pozor, aby mě nezranili. Jinak bych se proměnit taky v upíra a to jsem nechtěl. Jinak bych, jsem musel zemřít. A já chtěl žít. Měl jsem tu důvod proč žít. A tím byla Verča Maki. Jednoho jsem odkopl, až dopadl na popelnice. Ale omráčen nebyl, jenom jsem se ho na chvíli zbavil. Takže byli tři. Jeden z nich se napřáhl a já praštil pěstí do ksichtu. Ten upadl na zem a držel se za nos. A to, co se stalo, mi na chvíli vyrazilo dech. Ostatní tři upíři se na toho raněného vrhli a začali požírat. Byl to hnus, ale vzpamatoval jsem se a všechny tři rychle probodl do srdce. Ten čtvrtý byl dávno po smrti. Z čela jsem si setřel pot. Odešel jsem ven z diskotéky a na ulici potkal, Jane. Mlčky jsme se domluvili, že půjde každý úplně jinam. Což mi vyhovovalo. Na pár upírů jsem ještě narazil, ale to už byla maličkost. Poměrně rychle jsem je zneškodnil. Domů jsem se vracel okolo půl čtvrté hodiny ráno. Jak dopadla Jane nevím a abych pravdu řekl, ani vědět jsem to nechtěl.
Law Trafalgar:
Když jsem dojel na intr, tak jsem si ve svém pokoji odložil batoh, vzal peněženku a šel si koupit něco k večeři. Vařit se mi nechtělo. Neustále jsem myslel na Jane. Byla tak nádherná. Přesto jsem měl divný pocit, že mi něco skrývá. Ale neznali jsme se ani den, tak je mi jasné, že hned se mi svěřovat nebude, ale doufal jsem, že se mi otevře a vše řekne. Že naše problémy budeme řešit společně, jako pár. I když to moc předbíhám. Mám hodně velkou fantazii a představivost, jak vše má být. Jako bych určoval sobě i ostatním život. Proto jsem to nikdy nikomu neřekl, jak si představuju, že mi Jane, řekne její tajemství a tak dále.
Byly asi dvě hodiny ráno a já ještě přepisoval sloh na papír, aby to bylo čitelné a bez chyb. Když jsem skončil, vykoukl jsem z okna ven a zahlédl jsem dívku, která se podobala, Jane. Jen s rozdílem, že tato dívka měla na zádech katanu. Ale když se objevila na světle lampy, tak jsem dívku poznal. Byla to Jane. Hodil jsem rychle na sebe mikinu, botasky, klíče od bytu a běžel za tou dívkou. Chtěl jsem se ujistit, že jde o někoho jiného a ne o Jane. Ale pletl jsem se. Doběhl jsem ji, když bojovala s katanou proti člověku. Zůstal jsem stát jak opařený a sledoval celou situaci. Poté probodla člověka do srdce a muž se změnil v prach. Poté se otočila a viděla mě. Oba jsme na sebe zírali, jak péra z gauče.