Anime World CZ/SK - Příběhy

03 Škola

Law Trafalgar:

 

Když jsem vešel do třídy, všiml jsem si dívky, která seděla v poslední lavici u okna. Hned jsem ji poznal. Předešlý den jsme jeli ve stejném vlaku i kupéčku. Hodně se mi líbila. Že s ní budu chodit i do stejné školy i třídy jsem neměl ponětí. Hned jsem toho využil a šel k ní. Zeptal jsem se ji, jestli smím přisednout. Dívka přikývla. Využil jsem situace a představil se jí. I ona mi řekla jméno. Měla moc krásné jméno. Jane. Nejraději bych jí říkal zdrobnělině Janey, ale na to jsem neměl odvahu. Zatím. V tom se před námi objevil student a hned vyřkl na Jane a Jane na něho ty. Dost mě to překvapilo. Zeptal jsem se jich, jestli se znají. Jinak bych tomu studentovi uvolnil místo, ale když mi odpověděli, že jen zběžně, nechal jsem to plavat. Ale cítil jsem žárlivost. U mě je nevýhoda, že když se mi někdo zalíbí, tak na tu osobu žárlím, jako bychom spolu chodili. Ale dokázal jsem se ovládat a nedat na sobě nic najevo. Naštěstí. Poté zazvonilo a naše první hodina započala.

 

První hodina byla uvítací a hlavně informační. Měli jsme třídní učitelku. Měla nás učit dějiny. Taky došlo na naše představení. Takže ten student se jmenoval Doflamingo Donquixote. Rozhodl jsem se, že si na něho dám pozor. Protože Jane se netvářila moc příjemně, když ho zahlédla. I on nevypadal šťastně. Po hodině, co třídní odešla jsme měli desetiminutovou přestávku. Rozhodl jsem se víc se seznámit s Jane.

„Odkud vlastně si, Jane?“ zeptal jsem se ji. Otočila se na mě. Měla tak krásné oči. Byla nesmělá, nebo aspoň se tak chovala. Když mi odpověděla, tak mě mrzelo, že bydlí tak daleko. Já byl na intru.

„To si děláš srandu? Taky tam bydlím. Takže ty jsi ta nová sousedka.“ Pronesl ne moc nadšeně Doflamingo. Jak já mu záviděl a zároveň žárlil.

„Taky jsem nadšená.“ Pronesla ironicky. Tak nesmělá nebyla. To se mi jenom zdálo.

„No, aspoň na tebe mohu dohlídnout.“ Mrknul Doflamingo na Jane. A to se mi nelíbilo.

„Jak dohlídnout? Já se umím o sebe postarat.“ Ohradila se Jane, což mi zvedlo náladu.

„Teď to neřešme.“ Mávl nad tím rukou. Jane si odfrkla a zadívala se z okna ven. Doflamingo se otočil také a já měl, Jane pro sebe.

„Hele Jane, snad se nevtírám, ale co se učit společně? Budu za tebou dojíždět. Mně to nevadí.“ Požádal jsem ji, abych s ní mohl být co nejvíce.

„No, zeptám se táty, jestli jemu to nebude vadit. Ale proč ne.“ Usmála se na mě. Měla tak krásný úsměv. Doflamingo se nijak nevyjádřil. Byl jsem za to rád. Poté započala naše oficiálně první hodina. Měli jsme japonštinu. Učitel nám řekl, co po nás chce a poté nám zadal domácí úkol. Sepsat esej na téma naše rodina. Hned jsem se na Jane otočil a zašeptal ji do ucha.

„Pomůžeš mi?“ zeptal jsem se ji. Ta se na mě podívala a přikývla hlavou na souhlas. Na tváři měla úsměv. I já se usmál. Poté nás učitel různě vyzpovídal, jak nám to šlo na základce a tak dále. A takhle proběhly i ostatní předměty. Než jsme se nadáli, byl konec školy.

 

Venku jsem čekal na Jane. Ta byla rychle přezuta a po chvíli se objevila. Během přestávky domluvila s otcem, že mohu přijet, aby mi pomohla s tou esejí. Byl jsem za to moc rád. Doflamingo bohužel šel s námi. Bydlel hned vedle Jane, tak jsem se s tím musel nějak smířit.

 

V autobuse jsme si sedli dopředu, takže nebyla možnost, aby Doflamingo seděl vedle Jane, protože tu jsem pustil k oknu a sedl si vedle ní. Cestou jsme mlčeli. Já chtěl s Jane mluvit, ale ne před někým. Prostě v soukromí. Vyznat se jí to zase ne. Spíš ji líp poznat. Jaké má zájmy, co rodiče a tak. Ale to jsem chtěl probrat v soukromí.

Poté, co jsme dorazili na místo, tak mě Jane s Doflamingem vedli k jejich domu. Šlo se přes park. Doflamingo pronesl, že je to zkratka. Moc se mi to nelíbilo, protože někdo by tu mohl někoho přepadnout. Měl jsem chuť Jane chytit za ruku, ale nakonec jsem se ovládl a neudělal to. Před domem jsme se rozloučili s Doflamingem a já šel s Jane do jejího domu.

 

Nikde nikdo nebyl. V chodbičce jsme se sundali boty a Jane mě odvedla do obýváku. Tam jsem si sedl na gauč a čekal, co se bude dít dál.

„Nemáš hlad, nebo žízeň?“ zeptala se mě Jane.

„Jenom něco k pití.“ Požádal jsem ji. Hlad jsem měl, ale nechtěl jsem je vyžírat, když to vypadalo, že skoro každý den budu chodit k Jane domů se učit. Po chvíli se Jane, vrátila z kuchyně a přinesla dvě limonády a lívance.

„Nejdřív se najezme a pak se na to vrhneme.“ Usmála se na mě a já ji úsměv oplatil.

„Jídlo si nemusela brát.“ Řekl jsem, ale s radostí jsem se do těch lívanců pustil.

„Tak já mám hlad a jíst před tebou a ty nic je mi blbé.“ Řekla a všiml jsem si, jak jí zrůžověly tváře. Ale to i mně. Po jídle Jane si odskočila do pokoje a přinesla štos papírů. „Nejdřív uděláme hlavní stránku.“ Navrhla a já hlavou přikývl na souhlas. Dělal jsem to, co ona. Přitom mi vysvětlovala, proč tomu tak je. Při psaní děje, jsem to pozměnil, abych to neměl stejné jako Jane. Sice říkala, že jí nevadí, když to budu mít stejné, ale vysvětlil jsem jí, že by učitel z toho radost neměl. To uznala, že mám pravdu. Pak jsme se řídili postupem. Nejdřív jsme psali něco o sobě. Naše jména, věk, bydliště, vlastnosti kladné i záporné. U vlastností jsem si maličko pomohli, jak na sebe působíme. Navrhla to z důvodu, že nerada o sobě píše vlastnosti, protože ona to vidí jinak než ti druzí. Sice jsme se znali krátce, tak i přes to jsme to nějak dali dohromady. Poté se přešlo na rodinu. Díky tomu jsem poznal, že otce moc nezná. Matka je opustila a víc se rozepsala u popisu babičky a dědy. To já to měl delší, protože kromě rodičů, kteří jsou stále spolu, ale nejsou svoji, mám ještě staršího bratra a mladší sestru. I něco o babičkách a dědech Tak jsem to měl delší. Ale ona za to nemohla. Víc příbuzných neměla. Ale i tak to měla na dvou stránkách a půl, což jsem obdivoval, že to dokázala takhle prodloužit. Když to bylo sepsané, tak se ke mně naklonila a opravovala mi černou chyby, které mi zároveň vysvětlovala, proč tam mám chybu, a jak to má vypadat. Díky ní, jsem japonštině začínal víc rozumět.

„Jsi fakt dobrý učitel. Lepší, než na základce.“ Pochválil jsem ji a zrudl jsem, že jsem to dokázal říct nahlas.

„D-díky…“ bylo jediné co řekla. Byla rudá jak rak.

„Myslíš, že bude problém, když tu budu každý den? Že bychom se spolu učili a dělali úkoly.“ Zeptal jsem se nejistě. Podívala se na mě.

„Musím se pak zeptat taťky, ale myslím, že problém nebude. Jenom o víkendech to bude asi minimální, pokud bude taťka doma.“ Řekla zamyšleně.

„Dobře, tak mi dej pak vědět. Teď půjdu. Budu se těšit na zítřek. Nemusíš mě doprovázet, doprovodím se sám.“ Uklidil jsem si své věci do tašky i s esejí.

„Ale nevyznáš se tu.“ Začala protestovat.

„Ale pamatuju si tu cestu. Mám dobrý orientační smysl.“ Zasmál jsem se. I ona se zasmála. Znovu jsem zrudl. Jane mě doprovodila ke dveřím. Telefonní čísla a kontakt na maila jsem už měl ze školy. Rozloučili jsme se a já šel na autobusovou zastávku a jel jsem na intru.

 

Verča Maki:

 

Když jsem vešla do své třídy, tak jsem našla volné místo před dívkou, která se dívala z okna. Kdybych měla odvahu, oslovila bych ji a spřátelila se s ní. Ale odvaha mi k tomu chyběla. Poté přišel student a zeptal se té dívky, jestli je u ní volno. Došlo mi, že bude patřit mezi oblíbence. Poté přišel student, kterého jsem tajně milovala už od základky. Byl to Doflamingo Donquixote. Ale chyběla mi odvaha ho kdykoliv oslovit. Dost mě překvapilo, že tu dívku zná. Ale podle toho, jak se k sobě chovali, tak se v lásce moc neměli. Zjistila jsem, že bydlí vedle sebe a ta dívka se jmenuje, Jane Utsumi. A ten vedle ní Law Trafalgar. Poté započala třídnická hodina a pak se jelo podle rozvrhu. Na japonštině jsme dostali domácí úkol. Mrzelo mě, že na něm budu muset pracovat sama, protože jak Jane, tak i Doffy bydleli daleko a Law se připojil k Jane, že tam bude dojíždět. Taky jsem chtěla nabídnout, že bych také k nim jezdila. Ale jak jsem řekla, odvaha mi chyběla. Věděla jsem, že s učením budu potřebovat pomoci, protože je spousta věcí, kterým nerozumím. Je zázrak že jsem se sem dostala. Vytušila jsem, že Jane, bude chytrá. I s tou esejí bych byla ráda, kdyby mi pomohla. Škola utekla poměrně rychle a já šla domů sama. Ti tři šli na autobusovou zastávku, která je na opačné straně, než já bydlím.

 

Doma jsem sedla ke stolu a vrhla se na tu esej. Udělala jsem úvodní stránku a doufala, že je dobře. Poté jsem vše sepsala a rozhodla se, že to dám té Jane, aby mi to ve škole zkontrolovala. Eseje jsme měli odevzdat do pátku a já chtěla začít co nejlépe. Před zrcadlem jsem si zkoušela, jak Jane oslovím. Chtěli nějaké přátelé. Na základce jsem žádné neměla. Jsem vlk samotář. Ale chtěla jsem to změnit. Musela jsem si dodat více odvahy. Večer jsem připravila věci a šla do postele.

 

Doflamingo Donquixote:

 

Nebyl jsem zrovna moc nadšen, že chodím s tou dívkou do třídy. Byla mi už od té noci nesympatická. Taková co je namyšlená. Ale nechtěl jsem ji soudit, podle první schůzky. Sice jeden studen Law, zabral místo, kam jsem si původně chtěl sednout, ale zase na druhou stranu sedím vedle Verči. Byl jsem rozhodnut se s ní víc seznámit. Dodal jsem si odvahu, že další den ji oslovím. Na základce jsem byl šprt a hodlal jsem s tím pokračovat i a střední. Chystal jsem se Verči zeptat, jestli bychom se nemohli učit spolu. Na tom Lawovi jsem poznal, že se mu ta Jane, líbí. Ale byl tu zádrhel. Nemohl jsem s Verčou chodit, protože jsem lovec upírů, jako ta Jane. A nechtěl jsem, aby to někdo zjistil. Natož Verča. Proto jsem se rozhodl spíše pro přátelský vztah. Jenže to jsem netušil, že vše se změní. A nejen k dobrému, ale i k tomu špatnému.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.