Přistěhovaná 02
Informace:
Další kapitola je na světě. Jak dívka Jane přijme to, že není jediná lovkyně upírů? Budou spolu vycházet, nebo budou na kordy? Uvidíme :D
Příjemné čtení a omluvte mé chyby. :)
02 Noční lov
Jane Utsumi:
Když nastala půlnoc, vzala jsem katanu na záda a vyrazila na noční lov. Ale po večeři jsem si zdřímla, abych jsem pak druhý den nespala ve škole. Otec svolil lov, jen pod podmínkou, že se budu dobře učit. Sice by mě asi neohlídal, ale nechtěla jsem ho zklamat. Tak jsem byla rozhodnuta, že se budu škole věnovat co nejvíce a pak lovit upíry, aby přestali zabíjet lidi, či z nich dělat jejich poskoky. Šla jsem do parku, kde by se ti upíři mohli vyskytovat.
Zatím žádný upír nebyl v dohledu. Ale zahlédla jsem muže, který mi byl podezřelý, ale upír nebyl, to bych, jsem poznala. Poté jsem si všimla, že na zádech má také katanu. Rozhodla jsem se, že ho budu špehovat. Chtěla jsem vědět, kdo to je. Bylo mi jasné, díky té kataně, že je také lovec upírů. Babička s dědou mi říkali, že je nás lovců víc. A že v Tokiu jich bude fůra. Jenom jsem nečekala, že bude ve stejné čtvrti, kde bydlím. A myslím, že ani babička s dědou by to nečekali.
Ten muž šel parkem ve stínu. Tak jsem jenom viděla pohyb stínu. Ale i já se držela ve stínu, abych jsem nebyla moc vidět. Ale ten muž mě zaregistroval.
„Jak dlouho mě hodláš pronásledovat?“ zeptal se muž a vylezl na světlo lampy. Hned jsem ho napodobila. Dívali jsme si do očí.
„Taky lovec?“ neodpověděla jsem mu na jeho otázku.
„Ano, ty taky. Necítím z tebe upíří pach a taky máš sebou katanu. Ale neznám tě.“ Přikývl, že je také lovec. I on poznal na mně, že jsem lovec.
„Dnes jsem se sem přestěhovala.“ Řekla jsem pravdu.
„Aha, ty musíš být Utsumi.“ Pokývl hlavou. Zarazil mě, jak mohl vědět, jaké mám příjmení.
„J-jak víš mé příjemní?“ dostala jsem ze sebe překvapeně.
„Jsme sousedi.“ Ušklíbl se na mě. Poté jsme oba zbystřili. Ucítili jsme, kde v blízkosti se vyskytuje upír. Nebo spíš upíři. Oba jsme se na sebe podívali, přikývli hlavami a běželi na místo, kde byly ti upíři cítit.
Doběhli jsme na nádraží, kde kromě dvou dívek a čtyř upírů nikdo nebyl. Jak já, tak ten muž, jsem tasila katanu. Oba jsme šli blíže ke skupince. Ten muž jednomu z nich poklepal na rameno. On se otočil s vytáhnutými tesáky.
„Co…“ nedořekl, protože ten muž ho probodl a on se změnil v prach. Ty tři se také na nás podívali a zaútočili. Muž se postaral o svého druhého a já jednoho také už porazila. Teď mi zbýval ten jeden.
„Nepomáhej.“ Křikla jsem na muže, když jsem zaregistrovala, že mi chce pomoci. Jenom pokrčil rameny a začal se starat o ty dvě dívky, které byly v šoku.
Mohla jsem toho druhého upíra porazit hned, jako toho prvního, ale já si s nimi ráda pohrávám. Což se mi někdy vymstí, jako dneska. Chystala jsem uhnout a skočit na upíra, jenže on jakoby to věděl, mě škrábl do tváře. Hned se mi spustila krev.
„Za to zaplatíš!“ procedila jsem skrz zuby. Chtěla jsem si s ním ještě hrát, ale nemuselo by to se mnou dobře dopadnout. Tak jsem se napřímila, a katanou mu probodla srdce. Všude stříkala modrá krev. Ty tři byli blízko, tak je ta krev také pokropila. „Game over.“ Pronesla jsem a uklidila katanu.
„Příště šetrně. Nechci každou noc prát kvůli tobě prádlo.“ Pronesl ironicky muž. Dívky byly stále v šoku.
„Kdyby si nekecal, a postaral se o ty dvě.“ Ušklíbla jsem se na toho muže. Moje reakce ho překvapila. Nečekal, že mu budu oponovat. Ale po chvíli se jenom ušklíbl. Přešla jsem k nim blíž. „Nebojte se, už je po všem.“ Začala jsem na ty dvě dívky mluvit. „Ublížili vám nějak?“ zeptala jsem se jich. Obě zakývaly hlavou, že ne. Ale poté nejen já, ale i ten muž jsme si všimli, že ta jedna z nich má tržnou ranku na ruce. Což nenaznačovalo nic dobrého. V její krvi kolovala upírská krev. Podívala jsem se na toho muže. Ten neváhal a katanou tu dívku probodl do srdce. Ta začala křičet, až nakonec se proměnila v prach. Ta druhá jenom s vykulenýma očima sledovala celou situaci. Nedalo mi to a celou jsem prohlédla. Na sobě žádný škrábanec neměla ani nic krvavého. Takže byla člověk.
„Odvedu ji domů, ty se můžeš vrátit k sobě.“ Řekl mi muž a ujal se té dívky, jako by ji znal. Nic mi nezbývalo, než jít domů.
Doma panovalo ticho. Došlo mi, že otec není doma. V Osace bych, jsem se měla líp. Pomyslela jsem si. Povzdychla jsem a šla pod sprchu. Poté do postele ještě se trošku prospat. Ráno mě vzbudil budík. Hodila jsem na sebe školní uniformu, která se skládala s tmavě modré sukně, bílé halenky a modrého sáčka. Bílé podkolenky a hnědé polobotky. I tašku jsem měla připravenou. Dole mě čekalo překvapení.
Odložila jsem tašku do chodby a šla do kuchyně, kde už otec stál za plotnou a dělal pro nás snídani. S údivem jsem ho sledovala.
„T-tati?“ dostala jsem nakonec ze sebe.
„Ahoj zlatíčko, sedni za chvíli to bude hotové.“ Usmál se na mě otec. Přikývla jsem hlavou a sedla si ke stolu. Nikdy jsem otce neviděla u plotny, tak mě to šokovalo. Ale když přede mne postavil talíř s omeletou, vypadalo to moc dobře. Po ochutnání to bylo luxusní.
„Kdy ses naučil vařit?“ zeptala jsem se ho.
„Na volně, ale dlouho jsem nevařil. Proto tak jednoduché jídlo.“ Usmál se otec a já mu úsměv oplatila.
„Je to fakt výborné.“ Pochválila jsem jeho výtvor.
„To rád slyším. Co noční lov?“ zeptal se otec na lovení upírů.
„Potkala jsem jednoho chlápka, taky lovec upírů. Čtyři upíři u nádraží napadli dvě dívky. Dva jsem zničila já a dva on. Ale jedna z těch dívek musela být zničena, protože měla škrábanec od toho upíra. Pak mě poslal domů a on se o tu druhou dívku postaral. Nejspíš věděl, kdo to je. Než jsem stačila nějak reagovat tak šel s ní pryč.“ Řekla jsem pravdu.
„Zajímavé. Nevěděl jsem, že i tady bude lovec upírů. Ale aspoň nebudeš sama.“ Na jednu stranu se otci ulevilo.
„To ano, ale je mi nesympatický.“ Dodala jsem a dala najevo, že s ním budu vycházet za těžko.
„Uvidíš. Teď dojez a masti do školy. Víš co si mi slíbila.“ Usmál se na mě. Já mu úsměv oplatila a rychle do sebe kopla snídani. Pak jsem vzala tašku a mastila na autobus, který mě měl odvést do středu Tokia a pak rovnou do školy.
Autobus nebyl plný, tak jsem si mohla vybrat místo k sezení. Sedla jsem si dozadu. Přede mne si sedla dívka. Měla stejnou uniformu, tak mi došlo, že jde na stejnou školu jako já. Ale odvahu ji oslovit jsem neměla. Proto jsem se zadívala z okna ven. Celou cestu jsem sledovala okolí. Co jsme dojeli do města jsem si vystoupila a šla ke škole.
U školy byly nástěnky se seznamem, kam kdo půjde. Našla jsem samu sebe a šla tu třídu najít. Což bylo poměrně snadné. Bylo to krásně označené.
Ve třídě jsem si sedla do poslední lavice k oknu. Hned jsem si připravila věci na hodinu. Sice měla být třídnická, ale poté se mělo už jet podle rozvrhu.
„Smím si přisednout?“ ozval se mužský hlas. Podívala jsem se, kdo to je. Byl vysoký, černovlasý s šedými oči. Hned jsem se v nich ztrácela.
„J-jistě.“ Dostala jsem ze sebe. Muž si sedl vedle mě.
„Law Trafalgar.“ Představil se mi a nastavil ruku.
„Jane Utsumi.“ Taky jsem se představila a podanou ruku přijala. Poté se objevil muž z předešlé noci. Oba jsme na sebe zvolali.
„TY?!“ jako jeden muž.
Doflamingo Donquixote:
Tu noc jsem byl překvapen, že je tu ještě jeden lovec upírů. Vždy jsem na to byl sám. Ale ta dívka sama řekla, že se sem přestěhovala. Nebo ne? No nevím, ale že je přistěhovaná, to mi bylo jasné. Poté, co jsme zachránili jednu z dívek, ta druhá byla nakažena upíří krví a stal by se z ní upír, tak jsem ji zneškodnil. I ta dívka si toho všimla, ale nevěděl jsem, jestli bude připravena zabíjet. Tak jsem to udělal já. Tu druhou jsem vzal domů a tu dívku poslal, aby se vrátila k sobě. Tu dívku jsem neznal, ale věděl jsem, kde bydlí. Odvedl jsem ji domů a vytratil se k sobě domů. Hodil sprchu a šel jsem spát.
Nastupoval jsem na střední školu v Tokiu na gympl. Jel jsem metrem, tak jsem měl menší zpoždění, ale hodina ještě nezačala, tak jsem to stihl v čas. Ale tam, kam jsem si chtěl sednout seděla ta dívka. Oba jsme se na sebe podívali a vyřkli jako jeden muž ty. Muž, co seděl vedle té dívky se na nás díval. Nejdřív na tu dívku, pak na mě.
„Vy se znáte?“ zeptal se ten muž.
„Tak zběžně.“ Odpověděla dívka. Sedl jsem si před toho muže. Před tou dívkou seděla dívka. Znal jsem ji od vidění ze základky. A tajně ji miloval už devět let. Ale nikdy jsem neměl odvahu se jí vyznat. Jmenovala se Veronika, ale dál nevím. Nesnažil jsem se o ni nic zjistit, aby nepadlo podezření, že ji balím. Byl jsem dítě, které se stydělo vyznat pravé city. Poté započala naše první hodina.