Přistěhovaná 01
Informace:
Přináším novou povídku. No novou. Už tu byla, ale tady to bude trošku odlišné, než bylo předtím. Tady jde o žánr fantasy, kde se objevují upíři.
Příjemné čtení a omluvte mé chyby :)
Jane Utsumi:
Byla půlnoc a já byla venku v lese. Na zádech jsem měla v pouzdře zabalenou katanu. Panovala tma. Ani hvězdy na obloze nebyly vidět, přesto jsem věděla, kde jsem. A hlavně, kde je ona. Pomalu jsem vyndala pouzdro ze zad a rozbalila svou katanu. Vyndala jsem ji z pochvy a šla k jednomu velkému balvanu. Tam jsem našla ženu, jak se krčí. Když mě zahlédla z očí se jí hrnuly slzy.
„N-nezabíjej mě.“ Žadonila s brekem.
„Game over.“ Jenom jsem pronesla a svou katanou ji probodla srdce. Všude stříkala krev. Nejen katana, ale i já byla pokropena modrou krví. Nebyl to obyčejný člověk. Byl to upír. Jsem lovkyně upírů. Díky babičce a dědovi, umím zacházet s katanou, rozeznat, kdo je člověk, kdo upír a hlavně ty upíry zabít. Poté, co se z upíra stal prach, uklidila jsem katanu do pochvy a zabalila do pouzdra. Dala ji na záda a kráčela zpátky domů k babičce a dědovi.
Byla sobota a já dobalovávala batoh. Bydlím s babičkou a dědou v jedné vesničce v Osace. Ale stěhovala jsem se do Tokia za otcem. Otec pracuje jako obchodník. Nabízí různým firmám produkty firmy, kde pracuje a jezdí po celém světě. Vídala jsem ho málo. Skoro vůbec. Ale v Tokiu dostal baráček a rád by chtěl, abych tam žila a zároveň studovala. Moc se mi babičku a dědu opouštět nechtělo, ale babička s dědou mi řekli, že je dobře, že tam jdu. Žije tam víc upírů než tady. Tak jsem nakonec s nabídkou otce souhlasila. Matku neznám. Když mi byly tři utekla od nás a už se neozvala. Otec takhle pracuje od mých pěti let. V podstatě se taky moc neznáme. Ale oproti matce se o mě staral. Posílal peníze, a jak jen mohl, přijel se na mě podívat.
„Už máš všechno, broučku?“ ozval se hlas babičky u dvéří.
„Skoro, ještě pár věcí.“ Podívala jsem se na babičku s úsměvem. Ta se na mě také usmála. Po pěti minutách jsem zapnula batoh a mohla vyrazit. Své věci, jako jsou hadry jsem už měla v Tokiu. Jenom pár drobných věcí mi chybělo.
„Tak připraveni? Měli bychom už vyrazit.“ Zvolal děda. Naposledy jsem se rozhlédla po svém pokoji a poté se šla obou na chodbu. Babička mě následovala.
Na nádraží to bylo kousíček, tak jsme šli pěšky. Babička šla z jedné strany a děda z té druhé. Kromě batohu jsem měla na zádech i svou katanu. Tokio je obrovské město, kde se to upíry jenom hemží. Otec o tomto boji věděl. Sice se mu moc nelíbilo, že jsem lovec, ale respektoval to a souhlasil s podmínkou, že nebudu flákat školu. Naštěstí jsem zvládala obojí.
Došli jsme na vlakové nádraží. Hned jsem si šla koupit jízdenku. Pak jsem se připojila k babičce a dědovi. Vlak mě za patnáct minut dorazit. Už teď babičce tekly slzy. Já se slzím, bránila.
„No tak babko, nejede na konec světa.“ Utěšoval děda babičku.
„A budu vás navštěvovat, jak jen to půjde.“ Připojila jsem se k dědovi.
„Vím, ale i tak se mi bude stýskat.“ Stírala si slzy babička.
„Vím, i mně, ale nebrečme. Není to napořád.“ Usmála jsem se na babičku. Babička mě pohladila po tváři a usmála se.
„Měla by si jít. Za chvíli tu bude.“ Řekla po chvíli.
„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se babičky.
„Ano, jsem.“ Přikývla babička. Objala jsem dědu a poté babičku. Zamávala jsem jim a šla na své nástupiště, kam mi měl přijet vlak.
Po pěti minutách přijel a já si nastoupila. Jedno kupečko bylo volné, tak jsem si tam sedla. Otevřela jsem okno a mávala babičce a dědovi, kteří mi taky mávali. Mávali jsme si, dokud se vlak nerozjel. Naposledy jsem se na ty dva podívala a jela jsem do Tokia.
Sedla jsem si a z batohu jsem vyndala knížku, kterou jsem měla rozečtenou. Po chvíli se dveře otevřely. Vstoupil průvodčí.
„Dobrý den, jízdenku prosím.“ Požádal mě průvodčí. Hned jsem mu ji ukázala. On ji štípnul a odešel. Znovu jsem si začala číst. Ale četla jsem i jenom chvilku. Po první zastávce na stanici, přistoupila paní s dcerkou, které mohlo být tak pět let. Sice mě obě ignorovaly, ale ta malá tak štěbetala, že jsem se na čtení nesoustředila. Proto jsem knihu uklidila zpět do batohu a zadívala se z okna ven. Sledovala jsem ujíždějící krajinu, která mě tolik fascinovala. Po nějaké době k nám přisedl muž. Byl to krasavec, to přiznávám, ale já nejsem moc na vztahy. Ne, že bych neměla zájem to zase ne, ale jsem mladá a za druhé lovec upírů, takže bych svému protějšku lhala, což jsem nechtěla. Tak jsem se rozhodla být po celý život sama, ale nakonec se vše zhatilo.
Po několika úmorných hodinách jsem nakonec vystupovala na nádraží v Tokiu. Můj otec na mě čekal před nádražím. Hned ke mně přiběhl a objal mě.
„Ahoj zlatíčko, tolik si mi chyběla.“ Objímal mě otec.
„Ty mně taky, tati.“ Usmála jsem se a taky otce objala. Poté, co jsme se od sebe odtrhli šli jsme k autu a jeli jsme k nám domů. Do mého nového domova.
Dům byl v bohaté čtvrti. Byly vedle sebe tři domy, nějaký ten metr mezera a další tři domy a takhle se to opakovalo. My měli dům uprostřed. Z pravé a z levé strany další domy. Otec zaparkoval v garáži a já si vystoupila. Dům jsem už viděla, i kde budu mít svůj pokoj. Klíče od domu jsem taky už měla, tak jsem se tam snadno dostala. Ještě dřív než otec.
Jakmile člověk vešel do domu, tak ho tam čekala menší chodbička, kde se odkládaly bundy a boty. Naproti vchodovým dveřím byly schody do prvního patra. Tam byla koupelna a dva pokoje. Jeden otce a druhý můj. Od vchodových dveří nalevo byl obývák. Obrovská televize na zdi, stoleček a gauč. Z obýváku vedl průchod, kde byla kuchyně s jídelním stolem. A takhle vypadal náš byt.
Po přezutí jsem hned šla do svého pokoje vybalit si batoh. Když člověk vešel do mého pokoje, tak naproti dveřím byly okna a psací stůl, kde jsem měla nový notebook a židli na kolečkách. Po pravé straně byla palanda, kde jsem měla přichystanou postel nahoře. A po levé straně byly skříně, kam jsem si dávala své oblečení. Hned jsem se převlékla. Tedy poté, co jsem si vybalila batoh. Pak jsem šla dolů za otcem.
Ten byl v kuchyni. Zrovna telefonoval. Obávala jsem se, že bude muset jít pryč. Ale s tím jsem počítala. Je zaneprázdněn, a pokud mě chce zajistit, tak to chápu. Ale špatné na tom je to, že se skoro vůbec neznáme. Po chvíli domluvil.
„Promiň zlatíčko, ale budu muset jít.“ Omlouval se mi otec. „Tady máš peníze a něco si objednej. Zítra nakoupím.“ Dodal, rozcuchal mi vlasy a odešel. Já vzala mobila a dala vědět babičce a dědovi, že jsem v pořádku dorazila domů. Poté jsem si objednala čínu, kterou jsem našla na internetu a čekala, až mi ji přivezou. Po jídle jsem se přichystala na noční lov upírů.