Konec pohádky- 4. část
Informace:
Děkuji za všechny komentáře, hodnoceni, ale hlavně za čtení :3 Jste úžasní :)
V dnešní části se možná dozvíte trochu víc :)
MINULOST
"Nech mě být, matko!" odseknu jí. Už mě nebaví se s ní hádat ani bavit! Je tak otravná!
"Co si to dovoluješ?!" slyším dusot jejich bot. "Takhle se mnou Sasu Max Briová mluvit nebudeš!" nenávidím, když mi říká celým jménem. Je to tak trapné. Vždycky, když něco provedu začne mi takhle říkat. Čekám ve svém pokoji, až otevře dveře. Dveře se s prásknutím otevřou a v nich matka...
"Jestli si myslíš, že ti to všechno budeme trpět, tak to se pleteš!" Je celá rozzuřená a u nohy jí stojí Jesin. V očíčkách se mu lesknou slzy. Super, ještě rozbrečí bratra!
"Říkala jsem ti, že mě máš nechat být!" křiknu na ni. Jesin se na mě dívá. Jeho oči putují ze mě na mamku a z mamky na mě. Myslím, že další matčin řev nevydrží.
"Měla jsi pohlídat bratry a né se tady válet a nechat svého pětiletého bratra u plotny a chudáka Jesina na záchodě!" zamračí se. Myslí to vážně?! Čtyřleté dítě si umí snad utřít zadek ne?!
"No... tak jsem nechala Mesukiho hlídat polívku," obrátím oči ke stropu. To mamka nenávidí. Prej jí to přijde jako podtrhávání autority.
"Ty seš tak nevychovaná! Myslíš to vážně? Jaký si myslíš, že to je, vychovávat tři děti, když je táta na služebce?! Jak můžeš být tak sobecká?" slyším v jejím hlase, jak zadržuje pláč. Malý Jesin už taky natahuje. Má to být jeho obranný systém proti našim hádkám. Dneska se ale nenechám!
"Já mám taky spoustu problémů!" vykřiknu.
"A jaký?!" zeptá se ironicky matka. "To, že ti neprodali drogy?"
Zarazím se. Jak o tom ví?! Nadechnu se: "Kdo ti to řekl?"
"To tě nemusí zajímat! Důležité na tom je, že mi lžeš!"
"Bylo to jen jednou s Maku. Nikdy jsem to už neudělala!"
"Mohla jsi mi říct, že máš problém," její hlas se začal zadrhávat.
"Co?!" nechápu to. Bude si hrát na hodnou maminku nebo co?! Zatím, co jsme se hádaly, se Jesin rozbrečel. Pohlédla jsem na něj. Právě ho utěšoval Mesuki, byli oba moc roztomilí.
"Vím to Sasu," zesmutní. "Vím, že tě šikanují."
"To neni pravda!" snažím se to vyvrátit.
"Pomůžeme ti... všichni," usměje se. Ne nepomůžete mi. "Je to můj problém!" Já to vím. Jsem sama! Jsem sama, při šikaně i jinde jsem na všechno sama!
PŘÍTOMNOST
Rychle jsem se přesunula k druhým dveřím. Opřela jsem se o ně a lapala po dechu. Co to sakra je?! Musím si udělat pořádek v hlavě. Jestliže to byl Gorel, jakto, že byl tak... reálný? Byl to muž, protože jsem se ho dotýkala, ale stejně nechápu, jak jsem mohla najednou přijít o ten všechen strach. Musel mě nějak zhypnotizovat. Opřu se hlavou o zadní okénko. Nemůžu tady zůstat. Musím dál, i když jsem vyčerpaná.
Skateboard je můj věrný dopravní prostředek. Po cestě přemýšlím. Stejně nechápu, co se tam stalo. Co ta noha udělala, prostě jen tak vykopla? To je přeci blbost! Spíš by mě zajímalo to, co se mnou bylo předtím, než jsem se ocitla tady. Mučili mě nebo mě sem někdo odnesl? Vůbec nic tu nechápu.
Po pár ulicích mě to přestane bavit. Jsem tak unavená, že se jen překulím na záda a zavírám oči. Nebe je pořád rudé a město mrtvé. Lehla jsem si na silnici, která byla mezi domy a nějakým nákupním střediskem. Muselo být pěkné, když to ještě stálo. Je studená, ale mě to nevadí. Pomalu usínám do hlubokého spánku.
"Hej!" uslyším hlas. S leknutím se posadím a uvidím rozmazanou postavu. Gorel!!!
"Nech mě! Nech mě!" křičím a začínám mlátit postavu do hrudníku.
"Au... neboj se..."
Skočím jí do řeči: "To mi říkal ten druhý taky!" nepřestávám postavu mlátit. Můj zrak si zvykl na světlo a já uviděla chlapce. Je to jedno, kdo to je! Gorel jako Gorel!
"Já nejsem ten, za koho mě máš!" brání se. Já ho neposlouchám. Chytne mi ruce a nechá mi je za hlavou.
"Pusť mě! Znovu už ne, prosím!" nezvládnu to. Povolím svůj odpor.
"Nech mě, abych ti to vysvětlil," řekne. "Já jsem Wan. Jsem jeden z Přeživších. Nemusíš se mě bát, jsem taky člověk," usměje se.
"Jak ti mám jako věřit?!" Vezme moji ruku a strká si jí pod tričko.
"Neee!" ucukávám.
"Já nejsem úchyl," rozesměje se. Povolím a on si dá moji ruku na srdce. Cítím jeho zrychlený tep. Proč? Vždyt' se nehýbe.
"Cítíš to?" zeptá se. Jeho oči jsou tak přátelské.
"Tlukot, ale nevím proč je tak rychlý," začervená se.
"Protože jsi moc hezká a já jsem nervózní,"usměje se na mě a já mu úsměv oplatím, ale rychle se zase stáhnu. "Gorelům netluče srdce. Nemají ho, protože jsou jen kouř," zdá se, že bych si tu ruku mohla dát pryč, ale on mi ji pomalu hladí. Povolí stisk, ale já si tam ruku nechám. Nevím proč, ale nějak mě to uklidňuje.
"Ale já jednoho viděla a nebyl to kouř, byl to člověk."
"Ale bez srdce," opáčí a zadívá se mi do očí. Vstane a pomůže i mně na nohy.
"Pozor! Já nemůžu chodit," řeknu mu. Moje nohy mě vůbec neposlouchají.
"Neboj se, to nějak vymyslíme," řekne mile.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
