23 05
Informace:
Zde dochází k únosu tří lidí čtvrtý člověk uteče. Jenže co se nestane? Při útěku jeden z nich je dost vážně zraněn. Přežije to? A co ostatní? Budou zachráněni?
05 Únos
Law Trafalgar:
Dohodli jsme se, že v mém autě pojede Verče a Doffy s Janey. Jenže i tak se to zhatilo. Janey se pokusila vyjít z auta ven, když k ní přiběhl člověk v kukle a maskáčích a omráčil ji pažbou pistole. Chtěl jsem vyjít a jít jí na pomoc, ale ze zálohy se objevil druhý maskovaný a omráčil mě stejně jako Janey. Naštěstí ani jednoho z nás nezabili. Jediný, kdo utekl, byl Doffy, protože v tom vězení, kde jsme byli a kde jsme se probudili, Doffy nebyl. Tak jsme aspoň doufali, že utekl.
Když jsem se probral, tak Verča byla vzhůru a po tvářích jí tekly slzy. Janey byla opřena o mé rameno a spala. Bál jsem se, že se jí něco stalo, ale naštěstí jenom ještě byla omráčená. Nikde jí krev netekla.
„Neboj se, je jenom omráčena.“ Zašeptal jsem směrem k Verče a setřel jí jednou rukou slzy. Ta přikývla na souhlas.
„Víš, kde je Doffy?“ zeptal jsem se Verči jestli ví, kde je. Protože potom, co mě také omráčili, jsem nevěděl, jak na tom byl Doffy.
„Utekl.“ Řekla Verča. Znovu mě překvapila, jak rychle se učí mluvit a používá správná slova.
„Tak to budou rychle vědět, o únosu a zachrání nás.“ Usmál jsem se povzbudivě na Verču. Ta přikývla hlavou na souhlas. Podíval jsem se na spící Janey. Byla tak rozkošná. Měl jsem touhu ji políbit. Ale ovládl jsem se. Ta malá princezna poznala, co k Janey cítím. Jinak by ten obraz nenamalovala. Ale cítí to taky tak Janey? To jsem nevěděl. Pomalu se začala probouzet. „Květinko, jak ti je?“ zeptal jsem se šeptem, aby se mohla Janey vzpamatovat.
„K-kde to jsme?“ zeptala se, aniž by mi odpověděla.
„Tady žila Verča celých jedenáct let.“ Řekl jsem Janey, protože jsem to vydedukovat a Verča nic nenamítala, tak jsem měl pravdu.
„Kde je Doffy?“ narovnala se Janey a hned se ptala na bratra.
„Utekl.“ Odpověděla za mě Verča. Na Janey bylo vidět, jak se jí ulevilo.
„Aspoň někdo mimo nebezpečí.“ Pronesla s úlevou v hlase. Poté se pokusila postavit na nohy, ale jak byla slabá, znovu si sedla na zem.
„Nenamáhej se, ještě působí to omráčení.“ Poradil jsem Janey.
„Musíme se odtud nějak dostat.“ Řekla, co by se mělo, udělal.
„Vím, ale jsi ještě slabá.“ Souhlasil jsem s ní, ale zároveň i nesouhlasil.
„Tak to zkus ty.“ Řekla mi Janey. Jenže jsem cítil, že i já ještě nedokážu se postavit na nohy.
„Zamčeny.“ Promluvila Verča. Podíval jsem se na Janey a ta na mě.
„To je tvůj pokoj?“ zeptala se Janey Verči. Ta jenom přikývla hlavou na souhlas. Takže jsme jí věřili, protože jinak by se nejspíš o útěk už pokusila. Nic jiného nám nezbývalo než čekat, co se bude dít dál.
Verča Kawasaki:
Když jsem přišla k sobě, tak Janey i Law ještě spali. Pamatuju si, že jsem chtěla utéct, ale ten muž mě chytil a něco píchl do krku. Nevím co, ale hned na to jsem usnula. Ale než jsem ztratila vědomí, tak jsem viděla, jak Doffy utekl. Ten jeden se za ním i vydal, ale Doffy tu nebyl, tak mi došlo, že utekl. Byla jsem ráda. Po chvíli se probral Law. Po tvářích mi tekly slzy. Law mě utěšoval a po chvíli se probrala i Janey. Byla jsem moc ráda. Byla tu naděje, že nás zachrání Doffy, který utekl. A i když Janey ani Law ozbrojeni nebyli, tak jsem věřila, že mě i ostatní děti ochrání.
Jane Donquixote:
Když jsem se probrala, tak jsem měla hlavu opřenou o Lawovo rameno. Hned jsem se narovnala, ale hlavou mě projela ostrá bolest. Když jsem zjistila potřebné informace, tak jsem se snažila nějak zmátořit. A hlavně ignorovat bolest hlavy a chvění po celém těle. Chtěla jsem otevřít ty dveře, ale Verča nám řekla, že jsou zamčeny. Musela jsem vymyslet plán, jak se odtud dostat. Hlavně jsem byla ráda, že Doffy utekl. Věděl kam jít. Takže pomoc přivolá, i když nevěděl kam nás odvezli, ale byl to pokrok. Nebo aspoň myslím. Po chvílí se mi začala do těla vracet má síla. Uvažovala jsem celou tu dobu. Lawovi to nejspíš došlo a nechal mě být. A Verča toho moc nenamluvila, i když pomalu začínala mluvit, že jí to docházelo, jak na to.
„Mám nápad.“ Promluvila jsem po chvíli.
„Povídej.“ Vybídl mě Law.
„Tady Verča se schová pod postel. Já budu bušit na dveře, až se otevřou, tak ty tu osobu omráčíš. Já na to nemám dostatek sil, ale ty nejspíš ano.“ Řekla jsem svůj plán.
„To zvládnu.“ Usmál se Law. Verča vyděšeně přikývla.
„Tak jdeme na to?“ zeptala jsem se jich. Oba přikývli na souhlas. Verča se schovala pod postel a já s Lawem došla ke dveřím. Law se schoval a já začala bušit na dveře. Už jsem chtěla začít křičet, protože se nic nedělo, ale po chvíli se ozval klíč v zámku.
„Co….“ Nedořekl ten muž, protože Law ho pořádně praštil po hlavě, až se skutálel k zemi. S Lawem jsme ho vzali a hodili na postel. Verče jsem naznačila, aby vylezla a chytila jsem ji za ruku. Opatrně jsme vyšli ven a Law dveře uzamkl a klíče schoval do kapsy. Pomalu jsme šli a Verča nás ruku orientovala, kudy máme jít. Ale po chvíli se otevřely dveře před námi. Vyšel muž a žena. Toho muže jsme poznala. I Law ho poznal. Oba jsme vytřeštili oči a nemohli jsme ani jeden promluvit. V tom zazněla ráda. Podívala jsem se na toho muže, který držel pistoli, a kouřilo se z ní. Jediný, kdo to schytal, byl Law. Ležel na zemi a držel se za břicho. Hned jsem se k němu sklonila. Po tvářích mi tekly slzy. Law byl v bezvědomí. Bála jsem se. Došlo mi, že Verča svými obrázky měla pravdu. Že já Lawa miluju. Ale muselo mi to dojít, když už bylo pozdě. Chytila jsem Lawa za ruku, ale v tom mě ten muž chytil a narovnal. Verču držela ta žena, kterou jsem taky poznala. Z očí mi sice tekly slzy, ale čišel i vztek. Oba nás odvedli do jedné místnosti, kde nás přivázali ke dvěma postelím. Měly jsme roztáhnuté nohy i ruce. Ani já, ani Verča jsme nevěděly, co ti dva s námi udělají. Ale bála jsem se nejvíce o Lawa a Verču. Bylo mi jedno, že zemřu. Ti dva byli důležitější, než můj život.
Doflamingo Donquixote:
Jakmile jsem zahlédl maskovaného člověka, chtěl jsem zakřičet pozor, ale bylo pozdě. Ten člověk Janey omráčil. Já rychle vylezl z auta a dal se na úprk. Ten člověk mě pronásledoval, ale já byl rychlejší a po chvíli to vzdal. Já běžel na komisařství, kde Janey pracuje. Doufal jsem, že tam ještě Ishiko či Masakiho zastihnu.
Běžel jsem přes park, kde je ta cesta na komisařství kratší, než přes hlavní silnici. A taky tu bylo míň lidí, takže nehrozila srážka. Modlil jsem se, abych je zastihl a taky, aby Janey, Lawovi a Verče neublížili. Věděl jsem o pravých citech Janey, které cítila k Lawovi. Jenom si to sama nechtěla připustit, ale jak ho pozorovala, v očích se dalo číst, aby ji políbil. Sama by ho nepolíbila a co cítí Law jsem zase nevěděl. Ale podle výkresů Verči jsem si domyslel, že Law cítí lásku k Janey, jako ona k němu.
Nakonec jsem doběhl na komisařství a u recepce jsem narazil na Ishiko, která zrovna odcházela. Já byl udýchaný a sotva popadal dech, tak jsem nedokázal na ni zavolat, ale ona si mě všimla.
„Doffy, co ty tu? Co se stalo?“ byla u mě a chytila za rameno. „Jen se uklidni.“ Snažila se mě uklidnit.
„T-tady ne.“ Dostal jsem ze sebe.
„Pojď do naší kanceláře.“ Vybídla mě a šli jsme do výtahu a jeli do kanceláře.
Tam jsem si sedl ke stolu, kde sedívá Masaki a vydýchával jsem se. Ishiko mi do skleničky nalila vodu a podala mi ji. Třesoucíma rukama jsem se napil.
„Teď mi v klidu řekni, co se stalo.“ Vybídla mě znovu.
„Unesli Janey, Lawa a Verču. Dvě maskované osoby. Omráčili Lawa a Jane ranou do hlavy. Co udělali Verče netuším, povedlo se mi vylézt z auta a utéct jim. Jeden člověk běžel za mnou, ale já byl rychlejší.“ Dostal jsem ze sebe. Chtělo se mi brečet. Verča byla moje první láska a co jsem s ní trávil chvíle, byl jsem do ní stále zamilovaný. A Janey je má jediná žijící rodina, tak ani o tu jsem nechtěl přijít. A rozhodl jsem se, že až Janey, Lawa a Verču osvobodí, tak dám ty dva dohromady.
„Myslíš, že tam auta ještě jsou?“ zeptala se mě. Hlavou jsem přikývl na souhlas a dopil vodu ve skleničce. „Zavolám Masakimu.“ Dodala, vzala mobila a zavolala si. Poté se vrátila ke mně. „Šéf tu není. S ním to budu muset probrat zítra. Mobil má vypnutý. Dneska přespíš u mě. Masaki jede do vašeho domu.“ Řekla mi, jak jsou plány.
„Dobře. Prosím zachraňte je.“ Požádal jsem ji.
„Neboj, uděláme maximum, abychom je našli živé a zdravé.“ Usmála se na mě. Poté jsme spolu vyrazili do jejího auta a jeli k ní domů. Tam mě ulehla na pohovku a já usnul, ale měl jsem neklidnou noc plnou nočních mur.