23 04
Informace:
Tak a je tu další kapitola, kdy půjde o život.
Příjemné čtení a omluvte mé chyby. :)
04 Pokus o útok
Law Trafalgar:
Když mi Janey vyprávěla příběh, chtěl jsem ji chytit za ruku, obejmout ji, nebo něco takového. Bylo mi ji líto. Tento únos si nikdy neodpustila. Jenom to potlačila, dokud se tu nezjevila Verča. Díky Verče si vše připomněla a její Pandořina skříňka se otevřela. Docela mě překvapilo, že brečí, protože je tvrdá a nikdy nebrečela. Nebo aspoň ne přede mnou, či někým jiným. Při tom vyprávění mi došla jedna věc. Ta maminka, nebo spíš se za ní vydávala, byla komplic. Když jsem se zeptal, jestli svede její portrét, tak jí to taky došlo. O to víc si to vyčítala. Hned na to jsme vyrazili zase do kanceláře.
Když jsme dorazili, tak ta maličká Janey objala. Ta dívka se na ni docela upjala. Ještě víc jsem byl rozhodnut na Janey dohlédnout, aby neudělala chyby a případ nepohnojila. Vrátil jsem se do své laborky, kde jsem měl ještě nějakou tu práci.
Verča Kawasaki:
Když Janey odešla s tím Lawem, tak jsem byla ráda, že tu byl i Doffy. Hodně se mi líbil. Musím i uznat, že mi byl povědomý, stejně tak Janey. Jen jsem si nedokázala vybavit odkud. Ale za svůj obrázek, kde jsem ztvárnila Janey a toho Lawa, se mi líbil. Ti dva k sobě patřili. Jak se tomu jinak říká láska.
„Co si to nakreslila?“ zeptal se mě Doffy. Obrázek jsem mu ukázala s úsměvem na tváři. „To je Janey?“ zeptal se a já hlavou přikývla na souhlas. „Koukám, že sis taky všimla, jak to mezi nimi jiskří.“ Zasmál se a já s ním.
„Děcka, vy nějak rozumíte citům.“ Zasmál se Masaki.
„To víš, jsme mladí a máme svou představivost.“ Zasmál se Doffy. Sice jsem to moc nepochopila, ale usmívala jsem se. Janey se s Lawem nevracela a začínala jsem se o ni bát. Měla jsem ji hodně ráda. I Doffyho, ale Janey nejvíce. Byla milá, laskává, obětavá, ale i přísná a spravedlivá. Doffy byl taky takový, ale on byl muž. Ale něco jsem k němu cítila. To ano. Byla jsem i ráda, že tu je. Když byl na chvilku pryč, stýskalo se mi po něm. „Co takhle něco nakreslit společně?“ zeptal se mě, a tím mě vrátil zpět do reality. Hlavou jsem přikývla na souhlas. „Co takhle rodinu?“ navrhl co bychom mohli nakreslit. Znovu jsem přikývla na souhlas. Já se vrhla na kreslení Janey a Doffy na kreslení Lawa. I mlčky jsme si rozuměli. Co kdo bude kreslit. Jako bychom si četli myšlenky. Když byl obraz hotový, vrátila se Janey s Lawem. Hne, jsem Janey objala.
„Jenom klid, jsme zpátky. Nic nám není.“ Utěšovala mě Janey. Poté jsem ji vzala za ruku a odtáhla ji ke stolu. Tam jsem jí ukázala můj a Doffyho výtvor. Byla tam Janey, Law a já s Doffym. Jako jedna velká rodina.
„Páni, to je pěkné. A ty se styď ji podporovat.“ Řekla Janey a na Doffyho se ušklíbla.
„Láska.“ Znovu jsem toto slovo zopakovala. Doffy byl překvapený. Protože mě neslyšel toto slovo říct.
„To je moc pěkné. Hezky si malujte. Já musím pracovat.“ Oznámila nám Janey. Oba jsme přikývli na souhlas a dali se na malování dalšího společného díla.
Jane Donquixote:
Poté, co mi Verča ukázala další výtvor, který nakreslila společně s Doffym mě šokoval. Zase já s Lawem. Nechápala jsem co s tím má Law dočinění. Byl to jenom kamarád a kolega z práce. Nic víc mezi námi nebylo. Nebo aspoň jsem si to myslela. Sedla jsem si k Ishiko a Masakimu abychom probrali vše, co jsme prozatím zjistili.
„Poslal jsem na to místo techniky a do večera budou hotovi, ale myslí si, že nám to nepomůže, protože je tam spousta stop. Vyskytují se tam zběhlé kočky, psy, dokonce i bezdomovci. Ale uvidíme, třeba na něco přijdeme.“ Oznámil mi Masaki, co vše zjistil od techniků, kteří jeli na místo, kde Doffy našel ležet Verču.
„Výborná práce. Nechme se překvapit, co se zjistí. Třeba na něco kápneme.“ Řekla jsem povzbudivě, i když sama jsem tomu moc nevěřila. „Co ty Ishiko?“ otočila jsem se na ni a čekala, co řekne. Co vše zjistila.
„Našla jsem několik zmizelých dětí. Ve věku pěti let, byli uneseni a nikdy o nich nikdo už neslyšel. Stejný případ jako u Verči.“ Oznámila mi, co vše zjistila.
„Dobrá práce. Ty fotky těch dětí vytvoř na obrazovku. Něco zkusíme.“ Požádala jsem ji, aby na monitor dala všechny fotky zmizelých dětí, ale bez jména. Jenom fotky. Poté, co to provedla jsem se otočila na Verču. „Doffy, můžete na chvíli k nám?“ zeptala jsem se Doffyho, aby přišel i s Verčou. Doffy něco Verče zašeptal. Ta se na mě podívala, usmála a přihopkala k nám. Přitom držela Doffyho za ruku, což na to hned zrudl. Musela jsem se nad tím pousmát. „Tady jsou fotky několika dětí. Poznáváš je?“ zeptala jsem se Verči. Ta se podívala na obrazovku a po chvíli promluvila a ukazovala prstem.
„Trojky, šestka, devítka a šestnáctka.“ A takhle dál jmenovala. Tím dokázala, že ty děti zná.
„Moc ti děkuju, teď si jděte zase kreslit.“ Usmála jsem se na oba. Verča se taky usmála a s Doffym se vrátila ke kreslení.
„Myslíš, že se dělají stejné pokusy i na nich?“ zeptala se Ishiko a vyhledala veškeré informace o pohřešovaných.
„Určitě. Unášejí děti, jenom aby na nich dělali pokus. Aby z nich udělala zvířata.“ Zaťala jsem ruku v pěst. „Ishiko, můžeš se mnou udělat jeden portrét ženy? Myslím, že má co dočinění s těmi únosy.“ Požádala jsem ji.
„Jistě šéfe, ale jak to víš?“ byla překvapena.
„To není teď důležité.“ Mávla jsem nad tím rukou. Nechtěla jsem jim nic říkat. Stačilo, že to věděl Law.
„Dobře, tak můžeme?“ zeptala se mě a já hlavou přikývla na souhlas. „Tak začneme očima. Souhlas?“ znovu se mě zeptala. Zavřela jsem oči.
„Takže, oči byly oválné a výrazné.“ Řekla jsem zamyšleně.
„Nějak takhle?“ zeptala se mě a já otevřela oči.
„Ano, takhle.“ Přikývla jsem na souhlas.
„Dobře, teď nos.“ Pokračovala dál.
„Noc byl špičatý.“ Znovu jsem zavřela oči.
„Mohl být takový?“ zeptala se a já znovu otevřela oči.
„Trošku menší. Ano takhle.“ Přikývla jsem zase na souhlas. „Rty byli velké, ale úzké.“ Dodala jsem zamyšleně a poté se podívala, jak to Ishiko vytvořila. „Ano takhle.“ Souhlasila jsem.
„Jsi dobrá. Teď vlasy.“ Usmála se na mě a já jí úsměv oplatila.
„Dlouhé do pasu. Byly husté a rudé.“ Řekla jsem, na co jsem si ještě vzpomněla. „A jak byla vysoká, či co měla na sobě, to už nevím.“ Pokrčila jsem rameny, že dál už nic nevím.
„Nevadí, i toto postačí.“ Usmála se na mě a náš společný výtvor vytiskla. Já vzala papír a zadívala se na tu ženu. Poté jsem šla k Verče.
„Mohu vás ještě vyrušit?“ zeptala jsem se těch dvou. Verča se na mě podívala a přikývla hlavou na souhlas. „Poznáváš ji?“ zeptala jsem se Verči. Ta se na obrázek podívala. Vytřeštila oči hrůzou.
„Krátké vlasy.“ Dostala ze sebe. Podívala jsem se na Doffyho a ten na mě.
„Takže teď má krátké vlasy?“ zeptala jsem se Verči. Ta přikývla na souhlas. „Moc děkuji, pomohla si nám.“ Usmála jsem se na Verču a pohladila ji po tváři. Ta se na mě nejistě usmála. Vrátila jsem se k Ishiko. Poté jsme sestavily další portrét této ženy, jen s krátkými vlasy. „Takže to rozmnožíme a pošleme do ulic, jestli ji někdo neviděl.“ Pronesla jsem. Ishiko došlo, že tato práce závisí na ní a hned se dala do práce. V tom vyšel Law ze své pracovny.
„Jde se na oběd.“ Pronesl Law a díval se na mě. Já bych protestovala, ať jde sám, ale podívala jsem se na ta děcka a došlo mi, že ti dva jíst potřebují. Přikývla jsem hlavou na souhlas.
„Tak my jdeme, za chvíli tu budeme a budete moci jít vy dva.“ Řekla jsem Ishiko a Masakimu. Oba přikývli na souhlas. Verča a Doffy už s Lawem čekali u dveří.
Všichni čtyři jsme šli do nejbližší hospody, kde měli polední menu. Cestou mě Verča držela za ruku a usmívala se. Byla jsem za to ráda. A nejen já, ale i Doffy byl rád. Law u hospody nám podržet dveře a my vešli jako první.
Našli jsme stůl vzadu, kam jsme si všichni sedli. Servírka u nás hned byla a přinesla jídelní lístek.
„Dobrý den, co to bude k pití?“ zeptala se nás. Všichni jsme si dali colu. Poté odešla. A my začali vybírat jídlo z jídelního lístku. Verče jsem pomohla vybrala si jídlo jako my ostatní zeleninovou směr s rýží. Co servírka přinesla pití, tak jsme si objednali jídlo a poté odešla. Jídlo bylo do půl hodiny hotové. Law to za všechny zaplatil. Chtěla jsem protestovat, ale Law si stál zatím, že nás všechny zve. Poté jsme se vydali zase na komisařství.
Jak jsme se blížili, tak Verča znejistěla a strhla mě k zemi. V tom jsme uslyšeli, jak se něco zavrtalo do zdi. Law se hned skrčil a stáhl sebou Doffyho. Ostatní strážníci přiběhli k nám.
„Jste v pořádku?“ zeptal se nás jeden strážník.
„Tady je díra po kulce.“ Ozval se další strážník.
„Já jsem, co vy?“ zeptala jsem se ostatních. Verča pokývala hlavou, že ano.
„I já jsem v pohodě.“ Řekl Doffy.
„Tak jsme všichni v pořádku. Rychle do kanceláře.“ Doporučil nám Law. Strážníci šli s námi, jako nějací bodyguardi.
Přišli jsme do kanceláře, kde se na nás podívala Ishiko i Masaki. O té střelbě už slyšeli, protože se to rozneslo jako blesk.
„Jste v pohodě?“ zeptala se nás Ishiko.
„Jdu to tam obhlídnout.“ Řekl Masaki.
„Přines mi pak tu kulku prosím tě.“ Požádal Law Masakiho. Ten přikývl na souhlas a odešel.
„Ano, jsme.“ Přikývla jsem Ishice. „A tobě děkuji.“ Otočila jsem se na Verču. Protože kdyby mě nestrhla k zemi, tak by ta kulka zasáhla mou hlavu.
„Není zač.“ usmála se Verča. Pomalu začínala mluvit. Začínala chápat, jak mluvit a co říkat.
„Myslíš, že to byl útok na tebe, šéfe?“ zeptala se Ishiko.
„Nevím, ale Verča mě strhla k zemi, tak nejspíš ano.“ Přikývla jsem nejistě.
„Hned se podívám na záznam z kamery.“ Řekla a začala vyťukávat na klávesnici. Po chvíli se na obrazovce objevil záznam. Střelec, ani odkud střela byla, nebylo vidět, ale bylo vidět, jak Verča po mně skočila a ve zpomaleném přenosu bylo vidět, jak letí kulka. Což byl důkaz, že chtěl střelec zasáhnout mě. „Opravdu tě chtěl někdo zabít.“ Zděsila se Ishiko.
„Květinko, na slovíčko.“ Ozval se Law. Povzdychla jsem si a šla do jeho pracovny.
Law za sebou zavřel dveře a stoupl si naproti mně. Čekala jsem nějaké výtky, abych to řekla komisaři, či něco takového.
„Hele květinko, někdo se tě pokusil zabít. Takže odteď, hlídáme spolu Verču i Doffyho a přestěhujete se ke mně. Je to i u vás nebezpečné. Můžou znát tvoji adresu. Komisaři zatím ani slovo, ale pokud se to vyostří, budeme mu muset vše říci a požádat o policejní ochranu.“ Řekl vše, co měl na srdci. Chvíli jsem mlčela.
„Dobrá, souhlasím, ale musíme k nám pro věci.“ Nakonec jsem souhlasila.
„Dobře, po práci zajedeme k vám, vy si vezmete věci a pak se pojede ke mně. Auto necháš u tvého baráku a pojede se mým autem.“ Dál rozkazoval. Nechtěla jsem ho poslouchat, ale věděla jsem, že má pravdu. Proto jsem hlavou přikývla na souhlas.
„Dobře, ale poslechnu jen proto, že máš pravdu.“ Dodala jsem ne moc přívětivě. Vůbec se mi to nelíbilo. Law se usmál.
„Dobře květinko, jsme domluveni.“ Zazubil se Law.
„Hele a neříkej mi květinko.“ Odsekla jsem a vyšla z jeho pracovny.
Pracovali jsme na tom, kdo mohl střílet. Law od Masakiho dostal kulku, kterou technici vyndali a Law ji šel zkoumat. Jeho výsledky byly stejné. Šlo o glock sedmnáct. Šlo o stejnou zbraň jako v případě střelby a postřelení Verči. Masaki nám koupil pizzu k večeři. Okolo osmé jsme se rozloučili. Já svým autem jela k sobě domů, kde vzadu seděl Doffy. Verča jela s Lawem. Když jsem se chystala vyjít, někdo mě omráčil ránou do hlavy. Co se dělo pak netuším.