23 03
Informace:
Zde Jane vzpomíná na únos Verči. Nikdy si to neodpustila a Law ji pomůže. jenom trošku jí přiloží nůž na krk.
Příjemné čtení a omluvte mé chyby. :)
03 Minulost
Jane Donquixote:
Ráno jsem se probudila na budík. V kuchyni byl už Doffy a dělal pro nás snídani. Chystala jsem jít za Verčou, ji vzbudit, ale ona byla vzhůru. Setkaly jsme se na schodech. Usmívala se. Což jsem byla ráda.
„Pojď, bude snídaně.“ Usmála jsem se na Verču. Měla na sobě moje oblečení, protože byla skoro stejně velká jak já. Obě jsme sešly po schodech dolů.
Doffy udělal omeletu. Všichni jsme se dali do jídla. Nikdo nemluvil. Verča mluvit pořádně nesvedla a já a Doffy jsme po ránu moc nekomunikovali. Po snídani jsem udělala nádobí.
„Dnes tě do školy hodíme.“ Oznámila jsem Doffymu.
„Dobře.“ Souhlasil Doffy a šel si pro tašku. Verča čekala u dveří. Otevřela jsem dveře a počkala jsem, až ty dva vyjdou a já budu moci zamknout dům. Poté jsem nasedla do auta a jeli jsme ke škole a pak na komisařství.
V práci už byli všichni. I Law, který měl pod očima kruhy. Bylo mi jasné, že vůbec nespal. Že celou noc pracoval. Když měl před sebou nějakou výzvu, co potřeboval najít, či zjistit, nešel domů a pracoval i přes noc. Verča se Lawa lekla a schovala se za mne.
„Neboj, to je Law. Ten doktor, co ti ošetřil tu nohu.“ Uklidňovala jsem Verču. Ta se na mě tázavě podívala. Jakoby říkala, neděláš si srandu. „Ne nedělám. Jenom neumí poslouchat.“ Usmála jsem se na ni. Ta se uklidnila a také se usmála. „Jdi si sednout na mé místo, hned se ti budu věnovat.“ Požádala jsem Verču, abych jsem si s Lawem mohla promluvit. Když odešla, tak jsem se chystala Lawovi vynadat, ale on byl rychlejší.
„Promiň, květinko, že zlobím, ale našel jsem to. Jde o drogu, která způsobuje mutaci dna na zvířecí formu. Takže je tu možnost, že se dokáže proměnit v kočku. Má tam svou dna i dna kočky.“ Šeptal Law, aby nás nikdo jiný neslyšel. Měla jsem co dělat, abych jsem nevykřikla.
„To je vtip, že?“ dostala jsem ze sebe, ale Lawova tvář mluvila ze vše.
„Bohužel nedělám, květinko.“ Zavrtěl hlavu Law, že sranda to není.
„Parchanti!“ ulevila jsem si tak, že mě slyšela Ishiko a Masaki. Verča si začala u mého stolu kreslit a nás nevnímala.
„Musíme je co nejdřív chytit.“ Pronesl Masaki potichu. Od Lawa to už věděli.
„Dobrá. Lawe, zvládneš makat nebo si potřebuješ odpočinout?“ zeptala jsem se ho, jestli je schopen práce. Každá ruka dobrá.
„Dej mi pár minut na kávu a budu fit, květinko.“ Zazubil se Law.
„Dobrá, jdi si na kávu a nejsem květinka.“ Ohradila jsem se a Lawa pustila na kávu. Ten z legrace zasalutoval a odešel. Musela jsem se pousmát.
Šla jsem ke svému stolu, kde si Verča malovala. Podívala jsem se co kreslí. Docela mě to překvapilo. Nakreslila dvě podobizny v polibku.
„Co to je?“ zeptala jsem se proto Verči. Na tu dívku ukázala na mě a na toho hocha ukázala na kancelář Lawa. „Já a Law?“ dostala jsem ze sebe překvapeně i šokovaně. Verča přikývla hlavou na souhlas.
„L-láska.“ Dostala ze sebe říct. Tím překvapila všechny. Nejen já, ale i Ishiko a Masaki ji slyšeli.
„No, taková láska mezi námi není. Máme se rádi, ale jen jako přátelé. Nic víc nic míň.“ Snažila jsem se to Verče vysvětlit. Ta zavrtěla hlavou.
„Láska.“ Znovu zopakovala.
„Ach jo. Je mu to neříkat, nebo bude jančit.“ Povzdychla jsem si, ale bylo pozdě.
„Kdo bude jančit?“ ozval se ode dveří Law. S kávou v kelímku přešel k nám a obrázek mi vytrhl z ruky. „Hmmm, to jsem já a tady květinka?“ zeptala se a podíval se na Verču.
„Láska.“ Znovu zopakovala. Což Lawa překvapilo. Nečekal, že promluví. A taky, že řekne toto.
„No, asi vidí co my ne.“ Zasmála se Ishiko. Ostře jsem se na ni podívala. Ale v tom se začala smát i Verča. Tak jsem rezignovala a taky se začala smát.
„No, aspoň to pobavilo.“ Řekla jsem se smíchem.
„Jak se toto slovo naučila?“ dostal konečně ze sebe Law.
„Jo, to nevím. Doma vůbec nepromluvila, jenom přikyvovala hlavou.“ Pokrčila jsem rameny.
„Jak zmínila Ishiko. Vidí to, co my ne.“ Zastal se Masaki Ishiko.
„Tak jo lidi, do práce.“ Zatleskala jsem a všechny jsem popohnala do práce. Já si neměla kam sednout, tak jsem si sedla na židličku, která tam ještě byla a sedla si ke svému stolu. Law šel do své kanceláře sepsat zprávu, co zjistil z dna Verči. Já sepisovala to, co jsme zatím zjistili. Po hodině jsem měla hovor. Podívala jsem se na displej. Byl to Doffy.
„Ahoj Doffy, co se děje?“ zeptala jsem se Doffyho. Chvíli jsem poslouchala. „Ale proč ne. Tak přijď. Někdo tě určitě rád uvidí.“ Souhlasila jsem s návrhem Doffyho a s úsměvem jsem sledovala Verču. Ta se na mě zrovna taky dívala. Poté jsem hovor ukončila.
„Co se děje, šéfe?“ zeptal se Masaki.
„Doffy dneska už končí ve škole, tak sem přijde dělat naší princezně společnost.“ Usmála jsem se a sledovala Verču. Všimla jsem si, jak se jí rozzářila očka při vyslovení jména Doffy. Nejen Lawovi, ale i její láska přetrvávala. Věřila jsem, že si na vše zase vzpomene. Bude to pro ni šok, ale nebude sama. Bude mít mě, Doffyho a samo sebou i své rodiče. Ale ti teď nesměli znát pravdu. Vše by mohli pokazit a Verču znovu unést, nebo v nejšpatnějším případě zabít. A tomu jsem chtěla předejít. Po hodině mi Law podal sepsanou zprávu, kterou jsem si přečetla, podepsala a založila do desek. V tom se objevil i Doffy a pro všechny přinesl něco k snědku. Byl v supermarketu a pro všechny koupil rohlíky a sálat.
„Tak když tu máme kuchařku, tak my dva si můžeme v klidu promluvit, květinko.“ Promluvil na mě Law. Chtěla jsem protestoval.
„Jen jdi, my to tady zvládneme.“ Řekl Doffy, čímž mi vůbec nepomohl.
„Dobrá.“ Rezignovala jsem. Law mě chytil za ruku a táhl do bufetu, kde koupil dvě kávy a odtáhl do parku, který byl u komisařství.
Sedli jsme si na volnou lavičku, a upili z kávy. Čekala jsem, o čem Law chce se mnou mluvit. Muselo to být něco vážného, když mě vytáhl až ven. Podívala jsem se na něho a chystala se promluvit, když nakonec Law promluvil jako první.
„Ty a ta dívka se znáte, že?“ přešel rovnou k věci.
„Jak už jsem řekla, nechci se o tom bavit.“ Zavrhla jsem toto téma.
„Dám ti hnusnou nabídku. Řekneš mi to, nebo půjdu za šéfem, aby tě z tohoto případu sesadil.“ Řekl výhružně. Překvapeně jsem se na něho podívala.
„T-to nemyslíš vážně?“ dostala jsem ze sebe.
„Myslím. Nechci, aby se posral tento případ. Vím, jsi vždy objektivní, ale teď je to jiné. Jsi rozhodnuta bez myšlení dělat chyby. První chyba je ta, že sis vzala tu dívku k sobě. A divím se, že komisař souhlasil. Tak o co tu jde?“ trval na svém. Napila jsem se kávy, povzdychla jsem si a spustila.
Minulost:
Bylo mi devatenáct let. Byl víkend a já šla se svým pětiletým bratrem a jeho nejlepší kamarádkou Verčou na pískoviště. Četla jsem si u toho knížku. Oni si hráli na písku. Doffy ke mně po chvíli přiběhl, že si budou hrát na babu. Souhlasila jsem se a přestala číst. Sledovala jsem, jak se honí. Jenže na mě promluvila jiná maminka.
„To jsou krásné děti. To jsou vaše?“ zeptala se ta maminka.
„Děkuji, ne, on je můj bráška a ona jeho kamarádka.“ Usmála jsem se na tu maminku.
„Už jsem si říkala, že jste na děti mladá.“ Zasmála se a já s ní. „Omluvte mě, musím si odskočit.“ Omluvila se a odešla. V tom přiběhl Doffy.
„Janey, Verču unesla dodávka.“ Zvolal a měl na krajíčku.
„C-cože?“ dostala jsem ze sebe. Doffy mi to zopakoval. Vstala jsem a šla Verču hledat. Jediné co jsem našla, byla mašle, kterou použila, jako čelenku. Zavolala jsem policii. Při vyšetřování se potvrdil únos. Ale nikdo si o výkupné nežádal. Po Verče se slehla zem.
Současnost:
Dovyprávěla jsem svou minulost. Dokonce jsem si setřela slzy, které mi stékaly po tváří. Law mě urputně sledoval a poslouchal, jak vyprávím příběh.
„A toto si nikdy neodpustím.“ Dodala jsem a všechny slzy jsem si setřela.
„Asi si nevzpomeneš, jak ta maminka vypadala, že?“ zeptal se Law. V tom mi došlo, na co naráží.
„Já husa pitomá. Měla jsem o té ženské promluvit. Odešla, aniž by si vzala své dítě. Byla návnada, aby Verču mohli unést.“ Nadávala jsem si.
„Nemohlo ti to dojít. Teď je důležité, aby sis ji vybavila a udělala její portrét.“ Snažil se mě uklidnit.
„Nevím, jestli si vybavím vše, ale trošku si vybavuju na její obličej.“ Přikývla jsem, že jsem připravena na její podobiznu.
„Tak jdeme.“ Řekl a postavil se na nohy. „A ještě jedna věc. Pomohu ti, postarat se o tu princeznu. A bez řečí. Nemůžeš být na to sama.“ Dodal výhružně. Povzdychla jsem si.
„Dobrá, ale nikomu ani slovo.“ Nakonec jsem souhlasila.
„Neboj, budu jako hrob.“ Slíbil mi Law. „Ale teď ten portrét. Těm dvěma musíme říct pravdu.“ Dodal, protože jak bychom jinak vysvětlili, že ta žena má něco společného s únosem Verči. Přikývla jsem hlavou na souhlas a vyrazili jsme do kanceláře k ostatním.