23 02
Informace:
Všichni zjišťují totožnost dívky, která umí říct jenom dvacet tři. Jde o unesenou dívku před jedenácti lety. Chytí ty, co ji unesli a vše co jí způsobili?
Příjemné čtení a omluvte mé chyby :)
02 Je to ona
Law Trafalgar:
Když Doffy, mladší bratr Janey, přivedl postřelenou dívku, hned jsem si ji vzal do své ordinace, kde pitvám naše oběti, ale občas tu vyšetřím i živého člověka. Doffy chtěl zůstat s námi, ale Masaki musel s ním sepsat výpověď. Připravil jsem si rentgen.
„Trošku to bude bolet.“ Promluvil jsem na tu dívku. Hlavou přikývla, že rozumí. Nohu jsem ji dal do rentgenového přístroje a vyfotil její tenkou nožku. Po vyvolání snímku jsem se podíval, jak na to je. Byl to čistý průstřel, ale kulka uvízla v noze. Obrátil jsem se na tu dívku. „Teď ti tu nohu umrtvím, aby tě to tak nebolelo. Musím tu kulku vyndat.“ Promluvil jsem k dívce, znovu přikývla. Vzal jsem injekci s anestezií a píchl je do nártu dívky. Ta jenom zasyčela bolestí.
„D-dvacet tři.“ Promluvila dívka. Tím mě překvapila.
„Dvacet tři? Co to znamená?“ zeptal jsem se dívky zmateně. A ta dívka začala stále dokola opakovat dvacet tři. Nechal jsem ji, aby to říkala a já se soustředil na její nožku. Ránu jsem pinzetou zvětšil a kleštičkami sáhl dovnitř a vyndal jí tu kulku. Nosu jsem poté sešil a obvázal. „Tak a je to. Jsi statečná dívka.“ Podíval jsem se na tu dívku a usmál se. Ona se chovala odtažitě. Nevěřila mi, to bylo poznat. Pak jsem ji ještě odebral otisky prstů a výsledky poslal Ishiko do jejího počítače, aby je mohla porovnat. Pak jsem ještě odebral dívce krev a dal je na rozbor. Poté jsem tu dívku odvedl do kanceláře ostatních, kde byli. Jediný Doffy chyběl.
Řekl jsem Janey, že kulka je venku a otisky jsem poslal Ishiko. Poté jsem chtěl jít studovat tu kulku. Ale Ishiko našla shodu, a i když to Janey zašeptala, tak jsem ji zřetelně slyšel. Tu dívku znala. Jen jsem nevěděl odkud a tušil jsem, že by mohly nastat problémy. Musím na ni dohlídnout. Pomyslel jsem si. Poté mě poslala do laborky s tou kulkou.
Udělal jsem analýzu kulky. Šlo o ráži tři milimetry. A patřila do glocku sedmnáct. Teď chybělo najít tu zbraň, udělat balistiku a najít shodu. Když jsem byl hotov a sepsal zprávu, tak Janey v kanceláři už byla.
Všichni tam byli. Janey se snažila mluvit s tou dívkou, která si nechává říkat dvacet tři. Došlo mi, že na ni museli dělat pokusy. Ještě jsem si odskočil do pitevny, kde mi vyjeli výsledky její krve. Nestačil jsem se divit. Byly tam vzorky, které jsem ještě v životě neviděl. Nový chemický prvek, který koloval v jejím těle. Hned jsem běžel k Janey a ostatním.
Janey zrovna se snažila mluvit s tou dívkou a u toho jí asistoval Masaki. Ale ta dívka buď hlavou přikývla, nebo zavrtěla hlavou na nesouhlas. Bylo zřejmé, že celou tu dobu, co ji tam drželi, nepromluvila. Proto nedokázala mluvit. Byl zázrak, že dokázala říct své číslo, kterým ji označili. Bylo mi z toho na blití.
„Tak co výsledky, Lawe?“ zeptala se mě Janey, aniž by se na mě podívala.
„Mohu mluvit jenom s tebou?“ zeptal jsem se Janey, jestli by bylo možné mluvit osamotě. Janey se na mě podívala, přikývla a šli jsme do mé laborky.
Tam jsem si stoupl naproti Janey. Musela poznat, že jde o něco vážného, protože jsem se neumíval a neprovokoval ji svými řečmi, jako pokaždé.
„Tak, co se děje Lawe?“ zeptala se mě potichu Janey.
„Nevím, jakou drogu jí dávali, je to neznámý chemický prvek, ale nic dobrého to nevěstí.“ Řekl jsem ji a ukázala papír, kde byl chemický vzorec.
„Nic mi to neříká, ale zkus na to přijít. Věřím ti, že to dokážeš.“ Povzbudila mě Janey.
„Počkej.“ Zastavil jsem ji, než mi stačila utéct.
„Co?“ zeptala se mě Janey, hned jsem pustil její ruku.
„Ty tu dívku znáš, že?“ zeptal jsem se ji narovinu.
„Možná. Ale o tom nechci teď mluvit.“ Řekla mi vážným k přísným hlasem Janey.
„A co šéf?“ zeptal jsem se, jak dopadla u šéfa.
„V pohodě. Mám ji nastarost a rodičům nic neřekneme. Udržíme to pod pokličkou.“ Řekla mírněji Janey. „A teď do práce.“ Popostrčila mě a já ji nechal odejít. Chvíli jsem sledovat, jak zavřela dveře. Po chvíli jsem se vzpamatoval a šel studovat ten chemický prvek.
Verča Kawasaki:
Když mě našel ten muž, oddala jsem se mu. Nedokázala jsem nic říct a noha mě bolela jako čert. Bylo to ještě horší, než ty injekce, které jsem dostávala každé ráno. Odvedl mě na policejní stanici. Poznala jsem to tím, že ten muž mluvil s tím uniformovaným mužem. Když se mě ujal jejich doktor, nebo co byl zač, tak jsem stále opakovala své jméno dvacet tři. Vždy mi to pomohlo od bolesti. Při braní krve to byla brnkačka. A otisky prstů, jak tomu říkali? To bylo tak bezbolestivé. Sice jsem měla černé prsty, ale bylo to příjemné. Poté mě odvedl k ostatním.
Ten muž tam už nebyl. Po chvíli se na obrazovce objevila fotka malé dívky. Když jsem se podívala, poznávala jsem v tom obrazu samu sebe. Nemohla jsem tomu uvěřit, jak se na tu obrazovku dostala má fotka. A ještě, když jsem byla malá. Poté dívky jménem Janey odešla a muž jménem Masaki se o mě postaral.
„Nemáš hlad?“ zeptal se mě Zakývala jsem hlavou, že jo. V tom mi i v žaludku zakručelo. „Něco ti dám.“ Usmál se na mě a na chvilku zmizel v lednici. Z lednice vyndal sendvič. Nebo aspoň takový nám v tom vězení dávali. „Neboj, není to otrávené. Klidně si kousnu jako první.“ Dodal s úsměvem. Zakývala jsem hlavou, že a sendvič jsem si vzala. Byl vynikající. Byl lepší, než v tom vězení. Jedla jsem sendvič a na toho muže jménem Masaki se usmívala. „Koukám, že ti chutná.“ Zasmál se a já zakývala hlavou, že ano. Když jsem dojedla, objevila se Janey. Masaki na mě sáhl rukou a jeden drobek ze sendviče sundal z mé tváře.
„Koukám, že jídlo si už dostala.“ Usmála se Janey. Hlavou jsem přikývla na souhlas. „Mohu se zeptat, dokázala by si nám nakreslit toho, kdo tě unesl?“ zeptala se mě. Pokrčila jsem rameny, což mělo znamenat, že nevím. „Zkusíš to?“ zeptala se mě. Hlavou jsem přikývla, že ano. Poté mi dala papíry a tužku. Já se dala do kreslení. Ale bylo to nic moc. Když se Janey podívala, jak kreslím, tak mi řekla, že to kreslit nemusím. „Nemusíš to kreslit. Je to krásná kresba, ale z toho bychom nemohli udělat portrét. Promiň.“ Usmála se na mě a omluvila se. Já zakývala hlavou, že ne. Což mělo znamenat, neomlouvat se. Usmála se na mě. Po chvíli vyšel ten muž, co mě ošetřoval a zmizel s Janey. Chvíli jsem se dívala na ty zavřené dveře.
„Neboj, za chvíli tu bude zpátky.“ Utěšoval mě Masaki. Podívala jsem se na něho a hlavou přikývla na souhlas. „Takže tobě říkají dvacet tři?“ zeptal se a já znovu přikývla hlavou na souhlas. Po chvíli vylezla z té místnosti Janey. Ten doktor tam zůstal. Poté mi Janey dala znovu papíry a pastelky, abych jsem si kreslila a na se svým týmem řešili mou situaci. Sice jsem poslouchala, ale ničemu nerozuměla.
Jane Donquixote:
Když mi Law řekl, že dostávala do těla drogu, věřila jsem mu, že dokáže určit jakou. Ale když se zeptal na tu dívku, nechtěla jsem mu říct pravdu. Zatím jsem to nechtěla říkat nikomu. Jenom večer si o tom promluvit s Doffym. Ten měl právo to vědět a byl také první, který to vyslovil. Poznal ji. Že je to Verča Kawasaki, jeho první dětská láska. Věděla jsem, že na ni Doffy nikdy nezapomněl.
Když jsem zkusila, aby nám nakreslila únosce, tak jsem zjistila, že na portréty talent nemá. Dala jsem jí další papíry i pastelky a věnovala se svému týmu.
„Tak týme, co vše víme?“ zeptala jsem se těch dvou. Law studoval ten chemický vzorec.
„Jde o Veroniku Kawasaki. Byla před jedenácti lety unesena z dětského hřiště. Nikdy nikdo nechtěl výkupné a nikdy se o ní nikdo nezmínil. Byla pohřešovaná. Vyšetřovatelé pozastavili tento únos, protože žádné stopy neměli a po dívce jakoby se zem slehla. Až dodneška. Pravděpodobně jim utekla.“ Řekla veškeré informace, které zjistila Ishiko.
„Dobrá. Teď se musíme soustředit na to, najít jejich úkryt a kdo za tím stojí.“ Řekla jsem další kroky, které bychom měli zjistit. Nikdo neprotestoval. „Lidi, jděte se najít. Já tu počkám.“ Poslala jsem ty dva na jídlo. Bylo mi jasné, že od rána zase nic nejedli.
„Dobrá, ale ať tu aspoň Law zůstane. Pak můžete jít spolu.“ Souhlasil s podmínkou Masaki. A když něco myslel vážně, stál si zatím.
„Dobrá, ale už jděte.“ Usmála jsem se na ty dva. Poté, co odešli jsme se věnovala té malé. No malé už ne. Přesto jsem ji stále viděla jako pětiletou holčičku hrající se na pískovišti s Doffym. Za ten den se už nic neodehrálo, tak jsem jela s Verčou domů, kde na nás čekal Doffy.
Doflamingo Donquixote:
Čekal jsem doma jak na trní, až se Janey vrátí z práce domů a předá mi informace. K mému překvapení přivezla i tu dívku. Dneska jsem uvařil večeři a jako bych to tušil udělal jsem toho hodně. Takže všichni tři jsme se mohli najíst a ještě by něco zbylo.
„Janey, tak jak?“ hned jsem se vyptával. Ta dívka se na mě usmála. Úsměv jsem jí oplatil.
„Nejdřív se najezme a pak ti vše řeknu.“ Usmála se Janey. Šel jsem nandat jídlo a Janey prostřela stůl. U jídla panovalo ticho, jen ta dívka si pobrukovala. Sice nemluvila, ale bylo vidět, že je šťastná. Což mi stačilo. Po večeři jsem udělal nádobí a Janey vykoupala tu dívku. Poté tu dívku dala k ní do pokoje a já se vykoupal. Ta dívka usnula a Janey na mě čekala v obýváku.
Sedl jsem si vedle ní. Chvíli panovalo ticho, které jsem prolomil.
„Je to ona, že?“ zeptal jsem se ji, i když odpověď jsem znal.
„Ano je. Je nadopovaná nějakou drogou. Neumí mluvit, než jen říct číslo dvacet tři. Ale zatím to nikde neříkej, aby to nezjistili její rodiče. Zatím to necháme ututlat.“ Požádala mě Janey o slib mlčenlivost. Slíbil jsem jí to. Poté jsme si ještě chvíli povídali, než jsem šel spát. Janey si ustlala v obýváku. Chvíli mi trvalo, než jsem usnul. Myslel jsem na Verču.