Anime World CZ/SK - Příběhy

01 Kdo je 23?

23:

 

Byla jsem v nějaké místnosti. Několik menších stolů bylo přiraženo k sobě. Na čtyřech velkých oknech byly mříže. Ale to všude byly mříže na oknech. Dvoje dveře, ale u každých dveří byli dva muži. Neznala jsem je. A jeden muž či žena, která si něco zapisovala do svých poznámek, nebo co to měla. Na stolech byly kostičky, se kterými jsme si hrály. Každé dítě měl své a před sebou na malé obrazovce plánek, podle kterého jsme měli stavět. A toto jsme dělaly každý den. Od rána do večera. Nikdy jsme s nikým nemluvila. Až na doktory, nebo co ty lidi byli zač, nemluvil nikdo se mnou.

 

Při skládání jsem potřebovala na záchod. Ráno u snídaně jsem se víc napila. Jenže podle mé intuice čas na záchod nebyl. Postavila jsem se a žena, co si dělala zápisky sena mě podívala.

„Kam pak dvacet trojko?“ zeptala se hrubým hlasem. Byla něco jako babo chlap. Krátké blond vlasy, modré oči. Byla poměrně vysoká a hubená. Na sobě měla bílé kalhoty, bílé tričko a bílý plášť. Posunkem rukou, kterou jsem si dala mezi nohy jsem naznačila, že potřebuju na záchod. „Nevydržíš to? Za hodinu končíte.“ Zeptala se mě. Hlavou jsem zakroutila, že ne. Nevím jak, ale i když nedokážu promluvit, tak těm dospělým lidem jsem rozuměla. „Dobrá, jdi, ale ať jsi za chvíli zpátky.“ Povzdychla si a strážnému naznačila, aby mě pustil. On mi uhnul a já běžela na ten záchod.

 

Záchody jsem našla rychle. Věděla jsem, kde jsou. Hned jsem na jeden z nich šla a udělala svou potřebu. Ulevilo se mi. Když v tom jsem zaslechla mužské hlasy. Dala jsem si ruku před ústa a poslouchala, co si říkají.

„Hele, dvacet trojka nejeví žádné příznaky. Bude lepší to s ní ukončit.“ Promluvil první mužský hlas.

„Je unikát, já bych ji dal ještě šanci.“ Zastal se mě druhý mužský hlas.

„Ale jak dlouho?“ řekl ten první a nemoc příjemně.

„Dej mi týden.“ Povzdychl si ten druhý.

„Máš tři dny!“ řekl výhružně ten první. Chvíli jsem čekala, a po chvíli vykoukla. Nikdo tam nebyl. Všimla jsem si, že okno na záchodech je pootevřené a bez mříží. Snažila jsem se na to okno dosáhnout, ale nešlo to. Když v tom jsem pociťovala změnu svého těla. Narostly mi chlupy, zrak se mi zlepšil o sto šest. Tělo se mi zmenšilo a z rukou se mi staly tlapy, stejně tak i s nohy. Ze zadnice se mi rýsoval ocas. Vše bylo černé. Došlo mi, že jsem se proměnila v kočku. I když jsem byla v šoku i překvapena, tak jsem tím oknem vyskočila. Jenže poté jsem zaslechla rachot a ostrou bolest v zadní části tlapky. To mě neodradilo a běžela jsem, jak jen to šlo. Ztrácela jsem spoustu krve a než jsem odpadla, tak jsem se vrátila do své podoby. A jedno velké plus to mělo. Byla jsem mimo toho vězení. Byla jsem venku. Okolo procházeli lidé, ale jenom se na mě podívali. Sklonili zrak a šli dál. Jako bych byla vzduch. Až na jednoho muže.

 

Doflamingo Donquixote:

 

Dneska mi končila škola už ve dvanáct. Blížil se konec školního roku a já byl v prvním ročníku na gymnáziu. Panovali na škole maturity, tak buď jsme měli školu do dvanácti bez učení, nebo nějaký ten výlet. Náš třídní byl škrt a na výlet nás nevzal. Takže jsme museli být ve škole. Ale naštěstí se neučilo. Povídali jsme si a hráli hry.

 

Jak jsem šel domů, kde jsem měl navařený oběd od sestry, tak jsem u jedné z uliček našel ležet dívku. Z nohy jí tekla krev a byla mimo vědomí. Přišel jsem k ní blíž.

„Hej, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se dívky. Ta po chvíli otevřela oči. Byla tak nádherná. Připomněla mi mou první lásku. Bylo mi pět let jako jí. Jenže jednoho dne ji někdo unesl a už jsme o ní nikdy neslyšeli ani neviděli. Poté jsem si všiml, jak krvácí z kotníku. „Neboj se, pomohu ti.“ Slíbil jsem dívce a vzal ji do náruče. Celá se třásla. „Neboj se. Nic ti neudělám. Odvedu tě na policii, kde pracuje má sestra. Ta se na tebe podívá.“ Zašeptal jsem dívce. Ta hlavou přikývla, že souhlasí. Byla jinak v bílé košilce.

 

Pospíchal jsem, tak jsme za dvacet minut byli u stanice. Tam byl strážník, který mě znal. No všichni mě znali.

„Doffy, co tě sem přivádí? A kdo je ta dívka?“ zeptal se ten strážník.

„Promiňte, pospíchám za sestrou.“ Omluvil jsem se strážníkovi.

„Ale ta…“ nedořekl strážník, když se za námi ozval sestřin hlas.

„Doffy, co ty tu?“ zeptala se mě sestra. Otočil jsem se na ni.

„Janey, potřebuju pomoct.“ Řekl jsem a hlavu ukázal na dívku, kterou jsem držel v náručí.

„Pojď k nám. Tam mi vše řekneš.“ Povzdychla si Janey a už mě vedle do pátého patra, kde měla kancelář ještě s dalšími členy jejího týmu.

 

Když mi Janey podržela dveře, všichni se na mě podívali. Doktor a zároveň patolog Law Trafalgar, informatička Ishiko Munakata a uniformovaný policista Masaki Takao.

„Doffy, co ty tu? A kdo je ta dívka?“ hned byl na nohou Law.

„Potřebuje ošetřit nohu.“ Řekl jsem, aniž bych odpověděl.

„Tak pojď s ní ke mně. Tam se na tu její nožku podívám.“ Řekl s úšklebkem Law.

„Udělej komplet vyšetření i otisky prstů, prosím.“ Požádala Janey Lawa.

„Rozkaz, květinko.“ Zasalutoval Law. Z Janey si vždy dělal legraci a provokoval ji. Janey měla vždy co dělat, aby se ovládla.

„Hele, nejsem květinka.“ Ohradila se Janey. „A ty mi řekni, co se stalo.“ Otočila se na mě. Dívku jsem položil na lehátko v Lawově pracovně, která byla hned vedle, a šel k ostatním.

„Cestou ze školy jsem ji našel ležet v jedné uličce. Krvácela z nohy. Byla při vědomí, ale nemluvila. Nebo aspoň ne se mnou. Když jsem uviděl její tvář, hned se mi vybavila Verča. Pamatuješ si na ni? Myslíš, že je to ona?“ chrlil jsem jednu otázku za druhou poté, co jsem řekl, jak jsem tu dívku našel.

„Je to možné. Podoba tu je. Law udělá testy a podle otisků uvidíme.“ Řekla mi Janey. „Masaki, prosím sepiš s ním protokol. A ty Ishiko, prosím projeď databází jméno Verča Kawasaki.“ Požádala sestra své dva pracovníky. Ishiko se hned pustila do vyhledávání. Masaki mi uvolnil místo u jeho stolu, vyndal zápisník a vše, co jsem řekl Janey jsem znovu nadiktoval Masakimu, který si dělal poznámky, které pak sepsal do počítače a svou zprávu vytisknul, kterou poté odevzdal Janey. Poté mě Janey poslala domů. Tu dívku jsem opustit nechtěl, ale poslechl jsem svou sestru a ze služebny jsem odešel rovnou domů.

 

Jane Donquixote:

 

Poté, co jsem poslala Doffyho domů, se objevil Law i s tou dívkou. Podpíral ji. Podívala jsem se na ty dva.

„Květinko, otisky jsem poslal Ishiko do počítače a tahle princezna má průstřel nohy. Ale už jsem jí vyšetřil a kulku budu zkoumat ve své laborce.“ Oznámil mi Law, co vše stihl zjistit.

„Dobře a jméno neznáš?“ zeptala jsem se ho, jestli třeba se mu neotevřela a neřekla své jméno.

„Ne, ale stále opakuje dvacet tři.“ Pokrčil rameny Law. Což jsem byla zmatená.

„Šéfe, máme schodu.“ Ozvala se Ishiko. Na obrazovce se objevila fotka pětiletého děvčátka. Jméno tam znělo Veronika Kawasaki.

„Tak, přeci je to ona.“ Pronesla jsem spíš pro sebe. Poté jsem se podívala na tu dívku, kterou Masaki posadil ke svému stolu.

„Já jsem, Jane, pamatuješ si mě?“ zeptala jsem se dívky. Ta zakývala hlavou, že.

„Ten muž, co tě sem přivedl se jmenuje Doflamingo. Říká ti to něco?“ znovu jsem se dívky zeptala. Znovu zakývala hlavou, že jí to nic neříká. „Víš, jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí. V tom promluvila.

„Dvacet tři.“ Dokázala říci.

„To stále opakovala.“ Přikývl Law, který se k nám připojil.

„To je tvé jméno?“ zeptala jsem se. Dívka přikývla na souhlas.

„Tak někdo na ni musel dělat pokusy.“ Pronesl zamyšleně Law.

„Souhlasím. Někde, kde nekomunikovala. Jako ve vězení.“ Pronesla jsem taky zamyšleně.

„Ale šéfe, co s ní?“ zeptal se mě Masaki.

„Promluvím s komisařem. Ráda, bych, jsem si ji vzala do své péče a rodičům ještě nevolala. Ishiko, Masaki, postarejte se o ni. Lawe, ty jdi zkoumat tu kulku, a já za komisařem.“ Rozdala jsem úkoly a poté jsem šla do osmého patra, kde měl kancelář komisař. Můj šéf.

 

Šéf mě přijal okamžitě. Jakoby mě už čekal. Protože než jsem stačila jeho sekretářce říci, že bych ráda mluvila s komisařem, řekla mi, že mě očekává. Zaklepala jsem na dveře a poté je otevřela a vstoupila jsem dál.

 

Zrovna telefonoval, ale rukou mi naznačil, ať si sednu. Tak jsem poslechla a sedla si naproti němu. Komisař poslouchal a pak hovor ukončil.

„Slečno Donquixote, zrovna jsem vás povolal. Vy jste snad superman.“ Zasmál se komisař.

„Ne, to zase ne. Chtěla jsem s vámi taky mluvit.“ Řekla jsem, proč jsem jeho přítomnost sháněla.

„Tak povídejte, co máte na srdci.“ Vybídl mě komisař. A tak jsem mu řekla, jak Doffy našel dívku se jménem dvacet tři. A že se jedná o Veroniku Kawasaki, která byla unesena před jedenácti dvanácti lety.

„A chtěla bych vaše svolení, že bych ji ubytovala u sebe doma a dohlídla na ni, aby se jí nic nestalo. A rodičům zatím nedala vědět, dokud něco nezjistíme.“ Dodala jsem svou prosbu. Komisař se zamyslel.

„Dobrá, máte mé svolení, ale jestli se něco posere, ponesete za to zodpovědnost.“ Souhlasil nakonec komisař.

„Moc vám děkuji. A o čem jste chtěl se mnou mluvit?“ zeptala jsem se ho.

„To není důležité. Důležitá je ochrana té dívky.“ Usmál se komisař. Poté mě propustil a já se vrátila k týmu.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.