Chci tě 06
Informace:
Jane zjišťuje, že je adoptovaná. Jak to rodiče vysvětlí? A žijí její biologičtí rodiče? Na tyto otázky najdete v této poslední kapitole odpovědi. :)
Příjemné čtení a omluvte mé chyby. :) Jina se těžte na další příběh. :D
06 Adopce
Jane Trafalgar:
Během toho týdne, kdy jsem měla chřipku, mě navštěvovali rodiče, ale i Verča s Doffym. Ale já spíš většinu času prospala, takže se bavili s Lawem. A Law? Ten se ke mně choval hezky a jakkoliv jsem potřebovala, tak mi pomohl. Věděla jsem, že si musíme promluvit, ale nechala jsem to na dobu, kdy budu zdravá.
Když jsem byla fit, tak jsem si v neděli sedla s Lawem do obýváku na gauč s tím, že si s ním promluvím. Než jsem stačila něco říct, slova se ujal Law.
„Promiň, je moje chyba, že si onemocněla. Pochopím, když mě tu nebudeš chtít, ale chci ti říct, že tě doopravdy miluju. Už patnáct let. Začal jsem se k tobě chovat hnusně, aby si mě nenáviděla. Proto jsem se vždy tak opil. Abych na tebe na chvilku zapomněl. Když jsem zjistil, jak Hiro ti ublížila, musel jsem ten vztah ukončit. Nemohl jsem dopustit, aby ti ubližovala. A já se už neovládl. Sice jsme se vyspali, ale já to myslím vážně, Janey. Miluju tě.“ Vyznal se mi Law. Snažila jsem se, ale nešlo to. Po tvářích mi tekly slzy. Ne smutkem, ale radostí.
„V-víš, co jsem byla marod, tak jsem o tom hodně přemýšlela. A došla jsem k závěru, že tě taky miluju. A to hodně.“ Vyznala jsem se Lawovi. Ten si přisedl ke mně a rukou začal stírat mé stékající slzy. Podívala jsem se do jeho šedých očí.
„Miluju tě, Janey.“ Zašeptal a něžně mě políbil. I já jeho políbila. Poté jsme se přesunuli do ložnice, kde jsme se milovali.
Uběhl týden a já s Lawem náš vztah zatím tajila. Věděla to jenom Verča a Doffy, a ti nás podporovali. Oba jsme věděli, že to bude těžké říci rodičům. Ale věděli jsme, že by se to měli dozvědět od nás, než od někoho jiného. Jenže se to dozvěděli od Hiro.
Byl pátek a já s Lawem jsem šla na skleničku červeného vína do blízké restaurace. Najedli jsme se a vypili lahvinku. Byli jsme trošku opilí, nebo spíš abych řekla, byli jsme v náladě. Jenže po příchodu do bytu, na nás čekal šok.
Když jsme jeli výtahem, tak jsem se líbala s Lawem. Věděla jsem, k čemu dojde. Ale když se otevřely dveře od výtahu, tak u dvéří výtahu stála Hiro. Oba jsme vylezli šokování.
„H-Hiro?“ dostala jsem ze sebe.
„To si říkáš kamarádka? Přebrat mi chlapa? Že se nestydíš! Křičela na celý barák. Nastoupila do výtahu a jela dolů.
„Nech ji být.“ Zachytila jsem Lawa včas, protože ten se chystal jít po schodech dolů za Hiro. Poznala jsem, že má vztek.
„Ale…“ nenechala jsem ho domluvit.
„Ona nám za to nestojí.“ Usmála jsem se na něho. Law mě políbil a já jeho. Otevřela jsem byt a oba jsme hned hupsli pod sprchu a pak do postele.
V pondělí si mě povolal šéf do kanceláře. Pracuju jako sekretářka v jedné firmě. Zaklepala jsem na dveře a na vyzvání vstoupila dál.
„Dobrý den, šéfe. Chtěl jste se mnou mluvit?“ pozdravila jsem a zeptala se šéfa.
„Dobrý den, slečno. Posaďte se.“ Nabídl mi židli naproti němu. Sedla jsem si a čekala, co bude dál. „Tuto nabídku můžete odmítnout, ale byl bych rád, kdybyste do toho šla. Jde o to, že příští týden bude prezentace, kde bychom chtěli ukázat váš rodokmen. Sourozenci, rodiče, prarodiče a tak dále. Vy jste nejlepší zaměstnankyní, a proto jsem si vybral vás. Ale je to dobrovolné. Nemusíte to přijímat.“ Řekl mi, o čem se mnou chtěl mluvit. Docela mě tím zaskočil.
„Pokusím se najít a zjistit vše o příbuzných a ten rodokmen sestavit.“ Nakonec jsem s tímto návrhem souhlasila.
„Moc vám děkuju, slečno Trafalgar. Nesmírně si toho vážím.“ Usmál se na mě a bylo poznat, že jsem mu opravdu udělala radost. „Můžete jít.“ Propustil mě do mé kanceláře, kde jsem se věnovala své práci.
Po práci jsem udělala menší nákup a šla domů. Law ještě doma nebyl, tak jsem uklidila nákup, převlékla se a šla najít svůj rodný list, kde byla celá jména rodičů. Ten jsem našla v jedné zásuvce. Vyndala jsem ho z desek. Podívala jsem se na něho a čekal mě šok. V kolonce matka a otec nebylo žádné jméno. Poté adoptivní rodiče, jména mých a Lawových rodičů. Nebo spíš rodiče Lawa. Já byla adoptovaná. Hned se mi po tvářích začaly kutálet slzy. Ani jsem neslyšela, že Law dorazil domů. Ani to, že mě zdravil. Poté se dotkl mého ramena a promluvil.
„Janey, co se stalo?“ byl vyplašený, že se mi něco stalo.
„P-podívej se.“ Dostala jsem ze sebe a podala mu svůj rodný list. Law si ho prostudoval.
„T-to znamená…Že….“ Nemohl se ze sebe vymáčknout, jak to šokovalo i jeho.
„Že nejsme biologičtí sourozenci.“ Řekla jsem za něho. A jak to vím? Nedávno, když jsem uklízela Lawův rodný list k mému, tak jsem se na něho podívala. Takže ten adoptovaný nebyl.
„Sice je to šok, ale na jednu stranu je to super. Nemusíme náš vztah tak tajit a můžou si lidé říkat, co chtějí, ale nejsme pokrevně příbuzní, tak se o incest nejedná.“ Promluvit Law a byl štěstím bez sebe. Díky němu jsem si to taky uvědomila. Setřela jsem si slzy a usmála se na něho. Objal mě a já jeho. Chvíli jsme byli v objetí. Když v tom se ozval zvonek u dveří. Podívali jsme se na sebe. „Ty někoho čekáš?“ zeptal se mě překvapeně. Hlavou jsem zakývala, že ne. Law šel ke dveřím. Já dala svůj rodný list do desek a ty pak na stůl v obýváku.
„Kde je Janey?“ ozval se přísný hlas matky. Jak byla naštvaná, bylo mi jasné, že o mém vztahu s Lawem ví.
„Tady jsem. Jdu do kuchyně.“ Zvolala jsem z obýváku. Rodný list jsem vzala sebou. Všichni jsme se sešli v kuchyni u stolu.
Law šel připravit konvici na kávu. Ani matka a ani otec neprotestovali. Poté co jim Law tu kávu udělal a hrnky položil před ně, tak si sedl vedle mě.
„Tak, proč tu jste?“ zeptala jsem se hned našich.
„Nedělej, že jsi blbá!“ křikla na mě matka. Law mě chytil za ruku, a tím mě uklidnil. „Jak si dovolujete žít a chrápat spolu? Jste přeci bratr a sestra!“ dál na nás dva křičela.
„Než začneš dál křičet mami, tak se podívej na toto.“ Řekla jsem v klidu a předložila před ní svůj rodný list. Otec se nahnul, aby se taky podíval, co je to za list.
„J-jak?“ bylo jediné co matka dostala ze sebe.
„Proč si studovala ten rodný list?“ zeptal se mě otec.
„Kvůli práci, ale to není teď důležité. Můžete mi to vysvětlit?“ řekla jsem přísně, ale v klidu.
„Já jim to řeknu.“ Řekl otec a držel matku za ruku. Matka odložila rodný list před sebe. „Po narození Lawa, jsme zjistili, že už nemůžeme mít dítě. A my si přáli ještě jedno dítě. Přihlásili jsme se do adopční listiny. Po roce se ozvali, že by pro nás měli miminko. Holčičku. A oba jsme si holčičku přáli. Tví biologičtí rodiče tě opustili, hned po narození. Ale naštěstí tě dali do boxu, kde se o tebe sestřičky hned postarali. Proto policie matku ani otce nehledali, protože to trestné nebylo. A tak ses stala naší dceruškou, a sestrou tady Lawa.“ Řekl celý příběh. Po tvářích mi tekly slzy a Lawa jsem pevně držela za ruku a on mě.
„P-proč jste mi to nikdy neřekli?“ dostala jsem ze sebe.
„Chtěli jsme ti to říct, ale jak si rostla, tak jsme na to časem zapomněli. Brali jsme tě a stále bereme, jako vlastní. I když jsem tě neporodila.“ Vysvětlila mi už klidná matka.
„Myslím, že by to chtělo jít někam na večeři.“ Řekl otec. Nikdo z nás neprotestoval.
„Smím tě obejmout?“ zeptala se mě matka.
„Proč by si nemohla, mami?“ usmála jsem se na matku.
„Ty se nezlobíš?“ byla překvapena.
„Ne. Chápu to. I když říct jste mi to mohli. Ale lepší rodiče jsem si víc přát nemohla. Jste oba skvělí. Vychovali jste nás oba dobře. Jenom se musíte smířit s tím, že se milujeme.“ Vysvětlila jsem nejen matce, ale i otci. Poté jsme se navzájem objali.
„A opravdu to myslíte spolu vážně? Vždyť jste se neustále těch patnáct let jenom hádali.“ Znejistěla matka.
„To byla moje chyba. V patnácti mi došlo, že miluju svou sestru. Zapomenout nešlo, tak jsem dělal vše proto, aby mě neměla v lásce. Ale když se mě ujala i poté, jak jsem se k ní zachoval, tak jsem si řekl, že chci být jenom s ní. Mít s ní rodinu a zemřít stářím.“ Řekl Law, což mě překvapil, protože o dětech jsme ještě nemluvili a on zmínil, že chce mít se mnou rodinu. Ale potěšil mě, že počítá i s dětmi.
„Dobrá. Přeju vám to a to moc.“ Usmála se na nás matka. I otec se usmíval a my dva se také usmívali.
Po večeři, kdy nás rodiče odvezli před dům a odjeli, čekala Hiro před barákem. Z toho jsem moc radost neměla.
„Tak co, budeš se plazit Lawe, abych tě vzala k sobě?“ zeptala se ironicky.
„Nikam vracet se nebudu. Bydlím tady s Janey.“ Odsekl Law Hire.
„Vždyť jste sourozenci a vaši nemají rádi incest. Jednou se mi o tom zmínila vaše matka.“ Smála se dost nepříjemně.
„Jenže to jsme nevěděli, že sourozenci ve skutečnosti nejsme.“ Pronesla jsem sarkasticky. Hiro se přestala smát.
„J-jak to myslíš?“ zeptala se překvapeně.
„Nejsme pokrevní příbuzní. Tady Janey je adoptovaná.“ Řekl za mě Law. „A teď vypadni a nevracej se.“ Vyhodil ji. Ta na nás jenom zírala s otevřenou pusou. Oba jsme vešli do domu a nechali ji tam stát.
Druhý den jsem volala Verče a dohodly se, že se v pátek večer uvidíme. Že zajdeme na skleničku. Já a Law jsme měli v plánu jim říct, že biologičtí sourozenci nejsme. V práci jsem řekla, jak to s mými rodiči. Šéf řekl, že nebude vadit, když udělám rodokmen adoptivních rodičů. Tak mi s tím přes týden pomohla matka, která věděla, kde kdo kam patří. Šéf z toho měl radost. Sice mě nepovýšil, ale přidal na platu. A když jsme Verče a Doffymu oznámili, že nejsme biologičtí sourozenci, tak měli radost i za nás oba, protože se nejedná o incest. Sice by nás podpořili i tak, ale od posměchů a arogance by nám moc pomoct nemohli. Ale jejich podpora by nám pomohla hodně. Po dvou letech jsme měli svatbu. Dvojitou. Doffy si vzal Verču a já Lawa. Dokonce jsme čekali ve stejnou dobu děti. Takže od sebe ty děti nebyly tolik. A vyrůstaly jako sourozenci, protože jsme s Verčou a Doffym trávili více času. Dopoledne jsem s Verčou chodila s dětmi ven a chlapy vydělávali a o prázdninách jsme jezdili na společné dovolené. Jako bychom byli všichni jedna rodina. I když se to tak vezme, byli jsme jedna velká rodina.