Chci tě 05
Informace:
Jane utíká z bytu ven do parku. Jenže venku lije jak z konve. Nakonec si pro Jane jede Verča, kde se u ní Jane usuší a promluví. Jenže po příchodu domů se Jane zhroutí.
Příjemné čtení a omluvte mé chyby. :)
05 Chřipka
Verča Hanada:
Ráno mě vzbudilo zvonění mobilu. Podívala jsem se rozespale na displej. Byla to Janey. Hned jsem to zvedla.
„Ahoj Janey, co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se nezývat. „Ne, nebudíš. Tak co se děje?“ znovu jsem se ji zeptala. Z jejího hlasu jsem poznala, že brečela, nebo stále brečí. „Jistěže, hned tam budu. Zatím.“ Ukončila jsem hovor a šla se rychle obléci.
„Co se děje?“ zeptal se Doffy, který se mezitím probral.
„Volala mi Jane. Je v parku a chce se mnou mluvit.“ Řekla jsem to, co mi Janey řekla do telefonu.
„Co? V tom dešti?“ byl překvapený. Podívala jsem se z okna. Opravdu pršela. Já si toho ani nevšimla.
„Pane jo. To bude pohroma.“ Zděsila jsem se. „Nebude vadit, když ji vezmu sem?“ zeptala jsem se ho. Usmál se na mě, co naznačil, ne nevadí. Usmála jsem se na něho taky a políbila. Vzala jsem deštník, klíče od auta a šla pryč, jet do parku za Janey.
Chvíli mi trvalo, než jsem ji našla. Seděla schoulená na jedné z mokrých laviček a po tvářích jí tekly slzy. Poznala jsem to, i když pršelo a kapky zamaskovaly její opravdové slzy.
„Janey, co tu děláš v tom dešti?“ byla jsem hned u ní a schovala jsem ji pod deštník.
„J-jde o Lawa.“ Dostala ze sebe.
„Pojď, pojedeme k nám a tam mi vše řekneš.“ Usmála jsem se na ni. Janey přikývla hlavou na souhlas. Obě schované pod jedním deštníkem jsme šly k autu. Sice byla celá mokrá, ale v tu chvíli mi to nevadilo, že promočí a umaže sedačku. Po chvíli jsme vyrazili k nám.
Přišly jsme na parkoviště. Když jsem parkovala, viděla jsem, jak Doffy svým autem odjíždí. Došlo mi, že mu nejspíš volal Law a jede k němu. Já pomohla Janey z auta a šly jsme k nám domů.
Janey šla hned pod sprchu. Naštěstí jsme byly skoro stejně vysoké a hubené, tak jsem vyndala své čisté oblečení a to její dala osušit na sušák. Janey se sprchovala docela dlouho, ale nechala jsem ji být. Po půl hodně vylezla i v mém oblečení.
Sedly jsme si do obýváku na sedačku, naproti sobě. Dokonce jsme měly čaj, který jsem za tu dobu udělala.
„Napij se. Zahřeje tě.“ Pobídla jsem ji, aby se napila. Třásly se jí ruce. Začínala jsem se bát, co se jí stalo. Protože takhle rozhozenou jsem ji ještě neviděla.
„D-díky.“ Poděkovala a napila se.
„Není zač. Tak Janey, co se stalo?“ zeptala jsem se ji narovinu. Ta se na mě podívala. Po tvářích jí znovu tekly slzy.
„V-vyspala jsem se s Lawem.“ Dostala ze sebe. Tím, co mi řekla mě šokovala. Toto jsem nečekala.
„Jak se to stalo?“ zeptala jsem se po chvíli. A ona mi řekla, jak k tomu došlo a jak se mu podala.
„Byla to chyby.“ Pronesla nakonec a setřela si slzy.
„To chce něco ostřejšího.“ Řekla jsem, protože to potřebovala nejen Janey, ale i já. Šla jsem nám nalít panáka sake. Janey to do sebe hned kopla. I já, ale já si dala načas. Už jsem chtěla nalít dalšího, ale zastavila mě.
„Ne stačí. Nechci se opít.“ Odmítla dalšího panáka. Hlavou jsem přikývla na souhlas. Poté jsme si různě povídaly. K obědu jsme se daly pizzu a byla u nás až do večera.
Law Trafalgar:
Když jsem se ráno probudil, byla Janey pryč. Našel jsem lísteček se vzkazem, že šla ven přemýšlet. Jenže jsem si všiml, že venku prší. Chtěl jsem vyrazit ji jít najít, ale nakonec jsem si řekl, že potřebuje přemýšlet a doufal jsem, že je někde v suku. Třeba u Verči a Doffyho. Šel jsem udělat snídani. Chtěl jsem počkat na Janey, ale ta mohla přijít kdykoliv, tak jsem nakonec vajíčka udělal pro sebe. Po snídani jsem udělal nádobí. Venku stále pršelo. Uvědomil jsem si, že potřebuju s někým mluvit. O tom, co se stalo. Proto jsem vyndal mobila a napsal smsku Doffymu.
„Ahoj Doffy, nechceš přijet na pokec? Bydlím u sestry. Law.“ A poslal tu smsku. Po chvíli mi přišla odpověď.
„Hned tam budu. Doffy.“ Byl jsem rád, že souhlasil. Po deseti minutách byl u mě.
Po patnácti minutách se ozval zvonek. Otevřel jsem dveře a čekal, až Doffy výtahem dojede. Poté jsme se přivítali. Já pustil Doffyho dál a šli jsme do obýváku.
„Dáš čaj nebo kávu?“ zeptal jsem se Doffyho.
„Limonáda postačí.“ Usmál se Doffy a já udělal dvě limonády a sedl jsem si k Doffymu. „Tak, co se děje?“ zeptal se hned na rovinu.
„S Hiro jsem se rozešel.“ Řekl jsem nejprve tuto zprávu. Na Doffym bylo znát, že se mu ulevilo. „Ty si ji rád neměl, co?“ zeptal jsem se ho.
„Ne, neměl, ale i Janey ji v lásce neměla.“ Přiznal se mi, a když řekl, že ani Janey ji v lásce neměla, tak mě to překvapilo. „Tak teď bydlíte spolu?“ zeptal se a já se vzpamatoval z toho šoku
„Ano. Ale je tu ještě jedna věc.“ Pomalu jsem ze sebe dostával.
„Tak co se stalo? Pohádali jste se?“ vyptával se mě nedočkavě.
„Ne, to ne. Spíš jsme se spolu vyspali.“ Přiznal jsem nakonec pravdu. „A teď bych rád, kdyby si mi pomohl ji najít. Někam zmizela a venku prší.“ Požádal jsem ho o pomoc. Doffy chvíli mlčel.
„Janey je u nás. O tu se bát nemusíš. Verča se jí bude věnovat. Viděl jsem je přijíždět, když jsem jel za tebou. A teď k té první věci. Víš, že mám rád jak tebe, tak i Janey. Jste jako moje rodina, kterou už nemám. Ale nejlepší bude, když se odstěhuješ. Moc si vás vážím a nechci, abyste se dostali do maléru. Jasně, já o tom pomlčím, i Verča, ale jestli se to dostane ven, tak vás nezachráníme. Nic vás nezachrání. Všichni vás budou chtít ukamenovat. Sice když je to oboustranné trestné to není, ale lid okolo vás to neponese dobře. A co vaši rodiče?“ snažil se mi to vymluvit. Říkal holá fakta, ale pravdivá. Nechtěl jsem nijak Janey ublížit, už stačilo, že jsem ji ubližovat dost dlouho. Ale zase jsem bez ní nemohl být. Nevěděl jsem si rady.
„Vím. Musím si s ní promluvit.“ Nakonec jsem ze sebe dostal.
„Správně. A já jak tebe, tak i Janey podpořím. Ať se rozhodnete jakkoliv. A myslím, že i Verča na tom bude stejně.“ Usmál se na mě. Poté jsme si objednali čínu k obědu a až večer se Doffy vrátil domů. Domů i dorazila Janey. Chystal jsem se s ní si promluvit. Když ztratila vědomí.
Jane Trafalgar:
Poté, co jsem se Verče přiznala, že jsme se vyspala s Lawem, se mi ulevilo, ale zároveň to bolelo. Nechtěla jsem s Lawem mluvit. Myslela jsem si, že to udělal bez citů. Že jenom měl potřebu, krizi. A já se stala obětním beránkem.
„Janey, ať se stane cokoliv, podpořím jak tebe, tak i Lawa. A Doffy udělá to samé, jak ho znám. Jsme přeci nejlepší přátelé. Ale musíš se rozhodnout sama. Jestli s Lawem chceš milostný vztah, či ne. Trestné to není, ale kde kdo si na vás bude ukazovat. A pomlouvat vás. A teď je tu otázka. Zvládnete ten nápor?“ řekla mi, že mě podpoří, ať se rozhodnu jakkoliv. Byla jsem za to moc vděčná.
„Musím o tom popřemýšlet. A díky moc.“ Pousmála jsem se na Verču. Po obědě, kdy jsme si daly pizzu, jsme hrály hry. Abych jsem nemusela myslet na Lawa a taky venku stále pršelo, tak jsem nemohla jít domů. Počasí se umoudřilo až v šest a to jsem vyrazila domů. Verča mě chtěla domů hodit, ale já chtěla jít sama pěšky. Promyslet si, co doma řeknu Lawovi.
Když jsem přicházela k baráku, tak Doffy zrovna odjížděl pryč. Nejspíš domů za Verčou. Já se zhluboka nadechla a vydechla, otevřela jsem vchodové dveře a jela výtahem nahoru. Už při cestě domů jsem viděla mlhavě. Ale jakmile jsem vstoupila do bytu, vše zčernalo a já ztratila vědomí.
Vědomí jsem nabrala v autě, kdy mě Law odvážel do nemocnice na pohotovost. Na pohotovosti se mě ujala doktorka. Poslechla mě, koukla do krku i změřila teplotu. Bála jsem se, aby to nebyl zápal plic.
„Tak slečno Trafalgar, máte chřipku. Chce to týden ležet v posteli, pít horký čaj a odpočívat. Za týden na kontrolu ke svému doktorovi.“ Oznámila mou diagnózu doktorka. Napsala mi recept na antibiotika. Venku v čekárně na mě čekal Law. Hned jak jsem vylezla mě podepřel, vzal recept a odvedl mě do auta a pak ještě zašel vyzvednout léky. Poté jsme jeli domů. Celou cestu ani já, ani Law jsme nepromluvili žádné slovo. Chtěla jsem si s Lawem promluvit, ale teď jsem se na to necítila. Celý ten týden se o mě Law staral hezky. Vzal si v práci volno, aby se mi mohl věnovat. Za ten týden jsem si uvědomila jednu věc. Miluju svého bratra.