Chci tě 02
Informace:
Další kapitola. Píšu kratší kapitoly, aby se to lépe četlo a taky mi to tak vyhovuje. :D Příjemné čtení a omluvte mé chyby :)
02 Zubař
Law Trafalgar:
Byl pátek a já byl se svými přáteli Doffym a Verčou a svou přítelkyní na skleničce. Jako vždy jsem to přehnal s alkoholem. Ale, než bych byl alkoholik a pil dennodenně, to zase ne. Jen když se šli pít, tak jsem to přehnal. A bylo to mým trápením. Jsem zamilovaný do jiné dívky, než do mé přítelkyně Hiro. Jenže tato láska byla nereálná. Proto jsem se opíjel. Abych na ni zapomněl. A když jsem pil, tak vždy tak, že jsem o sobě ani nevěděl a další den si nic nepamatoval. Občas mi bylo i zle od žaludku.
Takže ani dnešní večer jsem si nepamatoval. Nevěděl jsem, že Hiro mi vzala peněženku a zaplatila útratu nejen za mě, ale i za ní. Že mě Doffy s Verčou táhli do bytu k mé sestře. Ani o hádce nevím. Nic nevím. Jenom, co jsem ráno zjistil, bylo to, že ležím na své sestře v obýváku. Hlava mě třeštila. Naštěstí jinak zle mi nebylo. Sestra ještě spala. Chvíli jsem ji jenom pozoroval. Poté jsem si všiml, jak má natržený ret a oteklou pusu. Zaťal jsem ruku v pěst. Bál jsem se, že jsem to byl já, kdo ji uhodil. Nenáviděl jsem se za to a měl na sebe vztek. Chtěl jsem pomalu z ní slézt, když se začala probouzet. Rychle jsem se aspoň posadil a ruku dal na hlavu.
„J-jak ti je?“ zeptala se mě Jane.
„J-jo dobrý.“ Dostal jsem nějak ze sebe. „C-co tu dělám?“ zeptal jsem se ji. Nic jsem si nepamatoval.
„Doffy s Verčou a Hiro přivedli. Byl si zase opilý.“ Odpověděla mi a nic mi nevyčítala. To jsem na ni miloval.
„Ale ti by mě nepoložili na tebe, ne?“ dostal jsem ze sebe nepříjemně.
„Ne, ale poté co odešli jsi za mnou přišel a padl na mě.“ Odpověděla mi, ale znělo to odměřeně.
„Příště mě odkopni.“ Řekl jsem hrubě.
„A jak asi, když jsi těžký?“ začínala se rozčilovat.
„Hele, já jdu pryč. Nemám náladu na hádky.“ Pronesl jsem nepříjemně a postavil se na nohy. Poté jsem nechal, Jane sedět na zemi v obýváku a při prásknutím dveří jsem odešel. O tom, že bych, jsem se jí měl omluvit, že jsem ji uhodil, jsem nic nepodnikl. Prostě jsem zmizel z jejího bytu.
Verča Hanada:
Ten páteční večer jsem měla trošku upito, ale ne moc. Protože jsem dovedla svému příteli Doffymu pomoci s opilým Lawem. Nevím, jak o všední dny, ale vždy, když jsme se šli napít, nebo spíš posedět a popovídat si, tak se opije do němoty. Už mi to přišlo divné. I když na alkoholika nevypadal. Ale Doffy měl pravdu. Měl by se jít léčit. Překvapilo mě, jak Janey s tím nápadem souhlasila, ale věřím, že i jí už muselo lézt, jak ho vláčíme k ní domů. A poté se do Janey pustila Hiro až se to vyostřilo tak, že Hiro Janey dala pěstí do obličeje a poté vypadla. Věděla jsem, že Janey ji nemá ráda, ale po tomhle, co provedla jsem ji přestala taky mít ráda. Místo toho, aby byla vděčná, že si ho vezme na noc domů, když je tak opilý a ona bude ještě Janey vše vyčítat. Rozhodla jsem se, že se s ní nebudu už tolik bavit.
Ráno jsem chtěla volat Janey, jak na tom je a co Law, ale nechtěla jsem ji budit, kdyby ještě náhodou spala. Tak jsem nakonec vylezla z postele a šla udělat pro nás dva snídani. Ale Doffy se probudil chvilku po mně. Takže jsme dělali snídani společně.
„Co si myslíš o Hire?“ zeptal se mě u snídaně Doffy.
„Je mi nesympatická. Místo vděčnosti ještě Janey uhodila. Nemám ji ráda a budu to patřičně dávat najevo.“ Odpověděla jsem mu. „A co ty?“ taky jsem se ho zeptala.
„Už od prvního okamžiku je mi nesympatická. I Janey to tak měla. Jednou jsme o tom mluvili a shodli se, že je falešná podvodnice. Ale já jako nejlepší přítel Lawa mlčel a Janey taky mlčela, jako Lawova sestra. S Janey jsme si slíbili, že to nikomu neřekneme. Teď ti říkám pravdu, protože nemusím skrývat před nikým, jak Hiro nesnáším.“ Řekl mi, jak to vidí. Dost mě překvapilo, že o tom už s Janey mluvil.
„Chápu. Janey mi nic neřekla, ale když si tak uvědomím, nikdy jsem s ní nebyla sama.“ Připustila jsem, že mi to Janey nemohla říci z důvodu, že jsme nebyly sami.
„Právě. Já měl štěstí, že jsme byli sami.“ Souhlasil se mnou. Po snídani jsme udělali nádobí a šli se převléci. V tom jsem měla hovor.
Jane Trafalgar:
Poté, co Law odešel jsem se rozbrečela. Bylo mi vše líto. Nerozuměla jsem mu, proč se ke mně chová tak hnusně. Že mi vše vyčítá. Že vše je má vina. Pytlík s vodou, kde byl led jsem odnesla zpátky do mrazáku. Chtěla jsem se jít lehnout do své postele, a trošku se ještě prospat, když někdo zaklepal na dveře. Tak jsem tedy šla otevřít.
Kukátkem jsem se podívala, kdo to je. Byli to rodiče. Ty mi tu ještě chyběli. Pomyslela jsem si a dveře jsem otevřela.
„Ahoj mami, ahoj tati.“ Oba jsem pozdravila.
„Co se ti stalo?“ zděsila se matka, když viděla mou pusu.
„Pojďte dál.“ Vyzvala jsem je oba a oba vstoupili. Já zavřela dveře a odvedla jsem je do kuchyně, kde jsme si sedli ke stolu.
Sedli jsme si a já se chystala zeptat, jestli si dají kávu či čaj, když matka byla rychlejší.
„Co se tu stalo? Kdo tě uhodil?“ hned chrlila jednu otázku za druhou.
„Nic se nestalo. Jenom menší výměna názoru a menší potyčka. Ale Law je v tom nevině. Ten mě neuhodil.“ Řekla jsem okrajově a hned se Lawa zastala, že ten mě neuhodil. Bylo vidět, jak se matce ulevilo.
„Tak, kdo ti to dělal?“ zeptal se v klidu otec.
„Hiro.“ Řekla jsem nakonec pravdu.
„Hiro? Proč?“ nechápala matka.
„Víš, my dvě jsme si do noty nesedly a včera se to vyostřilo na hádku a jednu facku.“ Řekla jsem stručněji.
„Law o tom ví?“ zeptal se otec.
„Ne, neví.“ Přiznala jsem pravdu. Naštěstí o tom nevěděl.
„Tak si vezmi doklady a jedeme na pohotovost.“ Řekl mi otec. Tím mi vyrazil dech.
„P-proč?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Podle mě tu pusu nemáš nateklou jenom kvůli natrženému rtu. Máš něco se zubem. A jak to? Už jsem několikrát zažil pěstí do obličeje.“ Vysvětlil mi otec. Musela jsem rezignovat. Šla jsem si pro peněženku, kde jsem měla doklady a obula jsem se. Mobila jsem nechala doma.
Otec mě hodil na pohotovost. U zubní ordinace nikdo zrovna nečekal a než jsem si stačila sednout, otevřely se dveře a vyšla sestřička.
„Další.“ Řekla a podívala se na mě.
„Já tu počkám.“ Zašeptal mi do ucha otec a dal mi pusu do vlasů. Já šla za sestřičkou.
Ordinace byla maličká. Menší tři stoly, kde na jednom z nich stál počítač. Pak další stoly, kde bylo zubařské náčiní. A u jednoho z těch stolů seděl zubař.
„Tak se u nás posaďte, slečno.“ Řekl milým tónem hlasu zubař. Poslechla jsem a sedla si do modrého zubařského křesla. „Tak, co vás bolí?“ hned se zeptal, připravil své náčiní a podíval se na mě.
„Viklá se mi zub. Vpravo dole.“ Řekla jsem vyděšeně. Bolelo to jako čert.
„Tak se na to podíváme. Otevřete ústa.“ Vybídl mě. Já jsem poslechla a pusu otevřela. Když se dotkl toho zubu myslela jsem, že vylétnu z kůže, jak to bolelo. „Ten musí ven.“ Řekl a podíval se na sestřičku. „Připravte anestézii.“ Požádal ji. Po chvíli mi umrtvil injekci pusu a poté, co injekce zapůsobila mi ten zub vytrhl. Poté se na tu díru podíval. „Vše je venku. Dneska nejíst a pít přes brčko. Kdyby něco, přijďte znovu. Na kontrolu ke svému zubaři nemusíte.“ Usmál se na mě. Poté jsem slezla z křesla, dala sestřičce kartičku pojištěnce a ta sepsala nějakou zprávu a kartičku mi vrátila. Poté jsem mohla odejít.
Na chodbě čekal stále otec. Když jsem vyšla ven, postavil se a hned ke mně vyšel. Já se na něho usmála křivým úsměvem.
„Tak co zlatíčko?“ hned se mě zeptat.
„Vytrhnul mi ten žub.“ Začala jsem šišlat.
„Ty jsi moje hrdinka.“ Zašeptal mi do ucha a už mě vedl ven z nemocnice k autu a tam jsme nasedli do auta a jeli ke mně domů, kde čekala matka s překvapením. Tedy pro mě určitě překvapení.