Anime World CZ/SK - Příběhy

02 Nehoda

Jane Ackerman:

 

Už jsem žila třetím rokem ve vile s novou rodinou. Madam jsem začala po roce říkat mami a pánovi tati. Chovali se ke mně moc hezky. I mí noví bratři se o mě dobře starali, tedy až na jednoho bručouna. Do školky jsme nechodili. Ale co jsem postupně zjistila, tak jsem nebyla jediná, koho vyrazili ven z domova. Bylo nás víc, ale nikdy nikdo se o tom nezmínil. Nikdo o své minulosti mluvit nechtěl. Ani já ne. Stačilo, že strejda strážník a noví rodiče věděli, co se mi stalo. Celý jeden rok jsem byla uzavřena do sebe a málo komunikovala. Ale nikdy jsem nebrečela. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně, že byli rodiče na mě stále rozzlobeni. Ale na nic jsem přijít nemohla. Svou schopnost čtení myšlenek neboli telepatii jsem se naučila sama nějak používat. Ale spíš jsem vždy uzavřela toky myšlenek ostatních a nečetla nikomu myšlenky. I když to lákalo. Ale byla jsem na sebe díky tomu pyšná. Po roce, kdy mi byly čtyři roky jsem se otevřela a byla zase veselá dívka.

 

Jednoho dne bratři si hráli v kůlně, kam já nesměla chodit. Později jsem zjistila, že tam vyrábí různé lektvary, nebo aspoň se o to pokouší. Nevím proč, ale mě tam nikdy nepozvali. Ale když mi bylo pět, a já byla na houpačce, ozvala se veliká rána. Běžela jsem ke kůlně, kde bylo už služebnictvo a všichni bratři venku a černí od popela. Zorovi, tekla z levého oka krev. Zděsila jsem se, ale rychle jsem se vzpamatovala. Z kapsy u kalhot jsem vyndala kapesník, který jsem vždy nosila u sebe a přiložila na Zorovo oko. V té době ještě nebyl tak veliký. Služebnictvo přivedlo rodiče a ti hned jeli se Zorem do nemocnice. O nás se staral komorník. Poslal nás do svých pokojů. Nikdo z nás ho neměl rád. Byl to starý bručoun, který nenáviděl nás a my zase jeho. Pokoj jsem měla sama pro sebe. Levi byl na pokoji s Frauem, Izaya s Ichigem a Zoro s Ichinosem. Já měla pokoj v prvním patře uprostřed. Z pravé strany od mého pokoje byl pokoj Zora a a Ichinoseho. Z leva byl Izaya s Ichigem a naproti mému pokoji byl pokoj Leviho a Fraua.

 

Seděla jsem na posteli ve svém pokoji. Nohy jsem si schoulila. Bylo mi smutno. Bylo mi líto, co se stalo Zorovi. Bála jsem se o něho. Když v tom někdo zaklepal na mé dveře od pokoje. Postavila jsem se a šla otevřít. Rychle do mého pokoje vstoupili všichni bratři. Rychle jsem zavřela dveře. Kluci se mezitím usadili. Já si sedla zase do postele. Chvíli panovalo ticho.

„Neboj, nic mu nebude.“ Promluvil Ichinose a snažil se znít přesvědčivě.

„Moc nadšeně to neříkáš.“ Pronesl ironicky Levi. Takový byl vždycky. Bezcitný, ironický a arogantní čumák. Ale nejhorší bylo to, že jsem se do něho zamilovala. Ale že ho miluju mi došlo až o pár let později.

„Nebuď takový. Snažíme se Janey uklidnit.“ Zastal se Izaya Ichinoseho. Levi si jenom odfrknul.

„Kluci díky, ale já budu OK. Hlavně, aby byl v pořádku Zoro.“ Promluvila jsem na všechny a pousmála jsem se. Frau mě objal kolem ramen, který seděl vedle mě.

„Když tě něco trápí tak to řekni. Lepší je truchlit ve společnosti, než osamotě.“ Usmál se na mě Frau. Já se taky na něho usmála. Měl pravdu. Chtěla jsem brečet, ale nešlo to. Nevím, čím to bylo, ale už od dvou let jsem nikdy neuronila slzu. Poté jsme všichni seděli a byli zticha. Čekali jsme v tichosti, až se rodiče vrátí. Ale trvalo to dost dlouho. Bála jsem se o Zora, stejně tak i bráchové. Jen všichni jsme se snažili být v klidu. Kuchařky nás volali k večeři, ale ani jeden z nás neměl na jídlo chuť, tak jsme ani dolů na večeři nešli. Až okolo osmé večer přijel taťka. Hned si nás všechny povolal do obýváku.

 

Hned, jak jsme se sešli v obýváku jsem taťku objala a on mě. Milovala jsem. Nikdy se na nikoho z nás nezlobil, i když provedl nějakou tu lumpárnu. Například, když jsme rozbili okno. Nezlobil se a ani nekřičel. Všichni jsme čekali, co nám řekne.

„Děti moje. Mám dobrou i špatnou zprávu. Zoro, prodělal operaci. Maminka u něho zůstala. Pár dní si tam poleží. Bude v pořádku, ale přišel o to oko. Bude vidět, jenom na to jedno.“ Oznámil nám otec. Ještě víc jsem se přitiskla k taťkovi.

„Omlouváme se.“ Omluvili se bratři najednou.

„Sice za to nesete zodpovědnost, ale je to chyba všech. I Zora. Tedy až na tebe Janey. Ty si tam nebyla a nevěděla, co dělají.“ Řekl taťka, ale nekřičel. Sice to bratrům dal, zavinu, ale nezvýšil hlas. Ani neřekl, jste bez večeře a jděte do svých pokojů. To nikdy neřekl. „Už jste jedli?“ zeptal se po chvíli, když viděl skleslý výraz v našich tvářích. I já se tak tvářila, i když to moje vina nebyla, ale cítila jsem se, jako bych za to taky mohla.

„Pane, ještě nevečeřeli.“ Promluva služebná, která byla také v obýváku.

„Víte co děti moje? Teď se půjdeme navečeřet a spát. Zítra ráno po snídani pojedeme Zora a maminku navštívit. Co říkáte?“ usmál se na nás taťka.

„Ano, tati.“ Zvolali jsme jako jeden muž. Taťka se zasmál. Já pustila taťku a šla jsem s ostatními do jídelny na večeři.

 

Po večeři jsme se každý zvlášť vykoupali a zalezli do svých pokojů a lehli si do postele. Já nemohla vůbec usnout. Myslela jsem na Zora. Bylo mi ho líto. Ale nemohla jsem s tím nic děla. Co se stalo, to se stalo. Ale už jsem se těšila, až Zora uvidím. Byl to můj o rok starší bráška.

 

Zoro Ackerman:

 

Když nastal výbuch mé zkumavky, do které jsem dal do coly šumivý prášek a nechal to ohřívat na kahánku, tak kluci mě varovali, že je to nebezpečné, ale já si nedal říct. Všichni jsme sledovali, co bude následovat. Jenže nastal výbuch. Nejen, že jsem byl od popela jako kluci, ale z rozbité zkumavky vylétl střep a zasáhl mé levé oko. Všichni jsme vyběhli a ven a já se držel za krvácející se oko.

 

Když přiběhla i Jane, tak mi dala její kapesní a já si ho dal na to oko. Rodiče mě vzali a hned jsme nasedli do limuzíny a jeli do nemocnice. Bál jsem se, ale neuronil jsem slzu, i když brečet se mi chtělo. Říkal jsem si, že si za to mohu sám. Což byla pravda.

 

V nemocnici se mi doktor podíval na to oko. A to co řekl, mě dost šokovalo. Dokonce se přiznám, že mi i ukápla slza. Doktor řekl, že tam mám uvízlí střep, který poškodil rohovku i duhovku. A musí mi to oko vyndat. Že budu jenom na jedno oko koukat na svět. I mamince ukápla slza. Hned mě poté odvezli na operační sál, aby vyndali nejen střep, ale i to oko. Maminka zůstala a tatínek jel domů. Spíš jsem to slyšel, jak tatínek říká mamince, že pojede domů a maminka na to, že tu zůstane. Poté nevím co se dělo, protože jsme zajeli na operační sál, kde mě uspali. Probral jsem se na pokoji.

 

Když jsem přišel k vědomí, mamina mě držela za ruku a byla vzhůru. Pousmál jsem se na ni. Maminka mi věnovala krásný úsměv.

„Zoro, tak jak ti je?“ hned se zeptala, jak se cítím.

„Bylo hůř, ale i líp.“ Odpověděl jsem, že je to mezi špatným a dobrým. Maminka mi stiskla ruku.

„A co se vlastně stalo?“ zeptala se mě.

„Dělal jsem alchymický pokus. Ale o tom moc mluvit nechci. Jenom řeknu, že jsem měl bratry poslechnout, protože mě varovali, že to špatně skončí.“ Řekl jsem okrajově, co se stalo. Maminka už nic neříkala a jen se usmívala. Já si zavřel oči a usnul jsem. Ráno jsem se probudila a kolem mé postele byli bratři, sestra i tatínek s maminkou.

 

Levi Ackerman:

 

Měl jsem o Zora starost. Ale bál jsem se i o Jane. Že ji miluju jsem pochopil později. Ale choval jsem se k ní otřesně. Ale to ke každému. Tedy skoro. Když jsme se všichni sešli u Jane v pokoji, poznal jsem, že truchlí, ale nejde jí brečet. Nebo to potlačovalo. Nevím. Chtěl jsem jí obejmout, ale Frau byl rychlejší. Druhý den jsme všichni jeli za Zorem a mamčou do nemocnice.

 

Když jsme tam dorazili, tak Zoro ještě spal. Měl obvázané levé oko, kde trošku prosakovala krev. Jane hned Zora chytila za ruku. Jak mi to vadilo. Po chvíli se Zoro, probral. Hned se na nás usmál.

„Jak ti je, Zoro?“ zeptal se taťka.

„Líp.“ Odpověděl, Zoro.

„Budu ti hodně pomáhat.“ Promluvila Jane na Zora. A to se mi moc nelíbilo.

„Nemusíš, vidím ještě na pravé oko. A vše bude OK. Nebo se Janey.“ Řekl s úsměvem Zoro a pohladil ji po tváři. Já se zmohl jenom zatnout zuby a dát ruce v pěst. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, nebo to nijak nekomentoval.

„Dobře, ale kdyby něco, pomohu ti.“ Usmívala se Jane. Jak já chtěl, aby se takhle usmála i na mě. Po vizitě jsme všichni, až na mamku, odešli. Taťka nás vzal na oběd do restaurace.

 

Po týdnu Zora propustili z nemocnice, ale stále měl obvaz. Vše zvládal sám i s jedním okem. Po měsíci byl fit. Jenom měl jizvu na místě, kde mělo být oko. A za dva roky, což mě, Zorovi, Frauovi bylo sedm a zbytku šest. Nám dali odklad kvůli tomu, abychom mohli všichni jít spolu do soukromé školy. Naštěstí jsme na intru být nemuseli. Každý den nás ke škole odvezla limuzína a poté čekala před školou, aby nás odvezla domů. A prvního září nám základní škola začala. Jak já se těšil, ale zároveň i bál. Nevěděl jsem, do čeho jdu. A myslím, že nervozitu pociťoval každý z nás.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.