Alchymie 01
Informace:
Dívka zažívá doma peklo, kde ji nemá nikdo rád a ve třech letech ji rodiče vyhodí z bytu. Dívky se ujímá manželský pár, který se o dívku postará a dívka pozná novou rodinu, kde se to hemží jenom láskou.
Příjemné čtení a omluvte mé chyby. :)
01 Nová rodina
Jane Ackerman:
Byly mi tři roky, když mě rodiče vyhodili na ulici. Měla jsem schopnost číst lidem myšlenky. Ale v té době jsem nevěděla co to je. Když jednou jsem přišla za maminkou a zeptala se jí: „Mami, co znamená milenka?“ maminka se na mě přísně podívala.
„Jak si na to slovo přišla?“ zeptala se maminka místo odpovědi na mou otázku.
„Tatínek říkal, že jeho milenka je lepší v sexu, než ty.“ Řekla jsem pravdu. Kdybych věděla, co tím způsobím, tak bych mlčela.
„Co si to dovoluješ? Lhát?“ začala na mě maminka křičet. Neuronila jsem žádnou slzu, ale líto mi to přišlo.
„Nelžu.“ Bránila jsem se. Ale maminka mi nevěřila a vlepila mi facku.
„Běž do pokoje a jsi bez večeře!“ přikázala a já poslušně šla do svého pokoje.
Lehla jsem si na postel a zírala do stropu. Hlad jsem měla, ale dost často se stávalo, že jsem byla bez večeře. Vždy jsem podle ní něco provedla. Ale já si nic takového nevybavuju. Když jsem byla ve svém pokoji, přemýšlela jsem, proč je maminka tak rozzlobená. Vždyť jsem jí nic neprovedla, nebo snad ano? Byly mé časté otázky. Po chvíli se rozlétly dveře.
„Vypadni, odsuď a nevracej se!“ křikla na mě, když se objevila v mém pokoji. Nechápavě jsem se na ni podívala. „Slyšela jsi? Ty zrůdo!“ dál na mě křičela. Vstala jsem z postele a běžela pryč z bytu. Žádnou slzu jsem neuronila, i když do breku mi bylo.
Běžela jsem do města. Což byla chyba. Každou chvíli jsem slyšela, co si kdo myslí. Ale nerozuměla jsem tu ničemu. Proč mě maminka vyhodila? To mě nemá ráda? Co jsem provedla? Proč se mě nezastal tatínek? A další otázky se mi honily hlavou. V tom jsem do někoho vrazila a sotva se udržela na nohou.
„Děvče, co se stalo? Kde máš rodiče?“ hned se mě zeptal ten muž. Když jsem se na něho podívala, měl na sobě uniformu. Poznala jsem, že je od policie. Byl plnoštíhlý, pár vlasů na hlavě. Měřil poměrně dost. Oči byli blankytně modré. Vlasy měli blond barvu.
„Doma.“ Řekla jsem pravdu strážníkovi.
„Ale, co tu tedy děláš tak sama? A kolik ti vlastně je?“ dál se vyptával překvapeně.
„Maminka mě vyhodila z domu a jsou mi tři roky.“ Odpověděla jsem poslušně na otázky, které mi byly položeny.
„Jak vyhodila?“ byl celý zmatený.
„Nevím. Poslala mě do pokojíku a po chvíli přišla a vyhodila mě.“ Pokrčila jsem rameny.
„Pojď, promluvím s tvými rodiči.“ Nastavil ruku a já se té jeho velké dlaně chytila a vedla ho tam, kde bydlím.
Strážník zaklepal na dveře našeho bytu. Vchodové dveře většinou bývají otevřené. Po chvíli se dveře otevřely.
„Co tu chceš?“ vyjela na mě maminka.
„To je vaše dcera?“ zeptal se strážník. Poté maminka strážníka zaregistrovala.
„Už ne! Co chcete?“ vyjela i na strážníka.
„Chcete, aby vaše dítě bylo v dětském domově? Aby vám ho sociálka sebrala?“ byl celý zmatený a vyptával se maminka.
„Mně je fuk, co s ní bude! Je to zrůda!“ řekla důrazně a rozzlobeným výrazem se na mě podívala.
„Jak to myslíte zrůda?“ nadále ničemu nerozuměl.
„To ať vám řekne ona sama! Ví, o čem mluvím!“ obořila se na mě.
„Já nic nevím.“ Bránila jsem se, protože to byla pravda. „Já tu ničemu nerozumím.“ Zašeptala jsem.
„Ty tedy nevíš? A co třeba to, jak si zničila mé manželství?“ křičela na mě.
„J-jak zničila?“ ničemu jsem nerozuměla.
„Jak? Řekla si mi, že tatínek má milenku!“ znovu začala křičet.
„A to váš manžel dceři říká, co kde s kým dělá?“ zeptal se strážník a byl zmatený stejně jako já.
„Prý ji nic neřekl, ale jak by to jinak věděla?“ tentokrát křičela na strážníka.
„Jak si to zjistila, že tatínek má milenku?“ zeptal se mě mile strážník, i když v hlase stále zněla jeho nechápavost.
„Tatínek sice neotevíral ústa, ale i tak jsem slyšela, jak říká, že milenka je lepší než manželka.“ Odpověděla jsem, na co se mě strážník ptal.
„Víte co? Budu se o vaši dceru starat. Sbalte jí všechny věci.“ Promluvil rázně strážník. „Pokud chcete písemně, že si ji beru, klidně vám to podepíšu.“ Dodal a maminka jenom zírala s otevřenou pusou.
„S radostí!“ řekla po chvíli maminka a na pár minut zmizela. Strážník si mezitím někam zavolal. Maminka po pár minutách přišla s taškou, kam mi naházela všechny mé věci a hodila tašku přede mne. Strážník vzal tašku a druhou rukou mě chytil za ruku.
„Sbohem madam.“ Rozloučil se ne moc sympaticky strážník. Maminka jenom zabouchla dveře. Od té doby jsem ji zatím neviděla.
Nasedli jsme do policejního auta a jeli jsme do jedné vesničky za městem. Nevím, jak se vesnička jmenovala. Neuměla jsem číst a strážníka jsem se na nic neptala. Byla jsem zmatená.
U chatičky, kde strážník parkoval, čekala dáma a pán. Strážník otevřel dveře a vystoupil. Já zůstala v autě. Madam po chvíli otevřela dveře.
„Pojď ven mezi nás. Neboj se.“ Promluvila tím nejmilejší tónem hlasu, jaký jsem v životě nikdy neslyšela. Madam byla středně vysoká, po pás dlouhé hnědé vlasy, hnědé oči. Na sobě měla letní modré šaty a modré střevíčky. Poslechla jsem a mlčky jsem vylezla z auta. I ten pán přišel ke mně. Byl o něco menší než strážník. Černé krátké vlasy a hnědé oči. Měl strniště, které pomalu začínalo šednout. „Jak ti říkají?“ zeptala se mě madam.
„Jane, madam.“ Nejistě jsem odpověděla. Madam se zasmála.
„Nejsem madam. Budu ráda, když mi budeš říkat mami. Vím, bude to těžké, ale budu hodně ráda. Dceru jsem si vždy přála a ty jsi taková, že bych tě umačkala radostí.“ Usmívala se tím nejkrásnějším úsměvem.
„Ale já maminku mám.“ Byla jsem z toho zmatená.
„Ano, ale ta se tě zřekla. I já budu rád, když mi budeš říkat tati.“ Promluvil pán také s úsměvem na tváři.
„Nevím…“ dostala jsem ze sebe.
„Tak se nejdřív poznáme a třeba časem nám tak začneš říkat.“ Usmívala se madam. Hlavou jsem přikývla na souhlas.
„Teď tě odvezeme k nám domů. Poznáš tam své bratry.“ Řekl pán. Hlavou jsem přikývla. Strážník zval mou tašku z kufru a podal ji pánovi. Ten si ji vzal a dal do limuzíny. Madam mě vzala kolem ramen a odtáhla do limuzíny. Bála jsem se, ale nedala jsem nic znát. Madam si sedla dozadu ke mně a pán dopředu k řidiči. Poté jsme se rozjeli a jeli do velké vily, kde se stal můj nový domov. Našla jsem tu svou novou rodinu.
A začala jsem žít nový život jako Jane Ackerman s opravdovou láskou maminky a tatínka, kterou jsem do svých tří let nepoznala. A k tomu rovnou šest bratrů. Leviho, Izayu, Ichinoseho, Fraua, Zora a Ichiga. A začalo mé dobrodružství.