Anime World CZ/SK - Příběhy

Babička

Janey Kasuga:

 

Jmenuji se Janey Kasuga. Nejsem, Jane, ale Janey. I učitelé mi tak říkají. I v rodném listě to mám napsané. Ale svátek slavím na Jane. Moje maminka se taky tak jmenuje. Janey. A moje babička Jane, toto dala jméno mé mamince a ta mě. Je mi osmnáct let. A budu vám vyprávět příběh, který mi vyprávěla babička před osmi lety. Ani maminka tento příběh neznala. A když jsem o tomto psala slohovou práci do školy, tak se všichni rozbrečeli. I tatínek, který vydrží hodně. A tady je.

 

Před osmi lety:

 

Každé léto jsem trávila u babičky, která žila bez dědy. Dědu jsem nikdy nepoznala a babička o něm nikdy nemluvila. A maminka o svém otci taky nic nevěděla. Tedy až na to, že byl moc hodný. Ale dneska nastal zlomový den, kdy jsem se dozvěděla věci o svém dědovi i babičce.

 

Hrála jsem si na zahradě, když ke mně přišla babička. Měla na sobě černou halenku, suknu, polobotky i kabelku.

„Janey, pojď mě doprovodit na hřbitov.“ promluvila tichým hláskem babička. Už mi došlo, proč je v černém.

„Ale babi, já nemám nic černého.“ zaprotestovala jsem.

„Nevadí. Můžeš jít, jak jsi.“ usmála se na mě babička. Na sobě jsem měla růžové šatečky. Hlavou jsem přikývla a babička mě chytla za ruku. Docela se jí ta ruka klepala. Ničemu jsem tu nerozuměla. Ale na hřbitově mi vše došlo.

 

Cestou jsem s babičkou hrála hru, slovní fotbal. Nasmály jsme se u toho. Až jsem došly na hřbitov a v tichosti mě babička vedla k jednomu hrobečku. Babička zapálila svíčky a položila do vázy čerstvé květiny. Podívala jsem se na náhrobní kámen. Stálo tam: Zde leží nejlepší muž, manžel i otec, který se své dcery nedožil. Bylo mi jasné, že jde o mého dědečka. Byla tam jeho fotka. Byl to ten nejkrásnější člověk, jakého jsem kdy viděla. Trošku jsem babičce záviděla, že měla takového krasavce. Ale bylo zároveň do breku, že jak maminka, tak ani já jsme se ho nedožily. Když se babička pomodlila, vzala mě za ruku a šly jsme do blízkého parku.

 

Babička našla pěkné místečko na jedné lavičce, kam jsme si obě sedly. Chvíli panovalo ticho. Babička vyndala kapesník z kabelky a setřela si stékající slzy. Už když jsem takhle babičku viděla, bylo mi do breku. Ale mlčela jsem a čekala, co mi babička řekne.

„Janey, budu ti vyprávět příběh, který se stal mně a tvému dědovi.“ promluvila tichým hlasem, který se jí třásl. Hlavou jsem přikývla na souhlas a chytila babičku za ruku. Poté babička spustila.

 

Jane Aizawa Trafalgar:

 

Bylo mi šest let, když jsem šla prvně do školy. Rodiče mě doprovodili před školu, kde si nás svolala sensei a ukázala, kam máme jít. Do jaké třídy.

 

Přišla jsem mezi prvními. Sedla jsem si do první lavice u okna, protože jsem už nosila brýle, tak abych na tu tabuli viděla. Postupně se celá třída zaplňovala. Když v tom do třídy vstoupil nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla. Sklopila jsem zrak. Bylo mi jasné, že si šedé myšky, jako jsem já nevšimne. A takhle jsem se zamilovala do svého spolužáka. Má první a jediná láska. Když třída byla plná, tak vešla do třídy sensei, která se nám představila, a poté jsme se představovali my. Jméno mé první lásky bylo Law Trafalgar. Už od první třídy mě spolužáci šikanovali. Nadávali do šprtů, knihomolu a tak dále. Ale měli v podstatě pravdu. Byla jsem šprt i knihomol. Nikdo se mě nezastal. Ani Law ne, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Já ho jen po očku sledovala a tajně ho milovala. Až začátkem deváté třídy se vše změnilo.

 

Devátá třída:

 

Měli jsme hodinu tělocviku a hned na první hodině jsme měli běžet dvanácti minutovku. Šly mi míčové hry, ale na zbytek jsem byla nemehlo. I sensei mi tak říkal. Už od šesté třídy. Vždy jsem zatla zuby a usmívala se jako debil. Ale po nocích jsem v posteli brečela.

 

Měli jsme půlku za sebou. Povedlo se mi být vpředu před pár spolužaček. Jenže jak mě začaly dohánět, tak jedna z nich mi zezadu podrazila nohy. A já letěla na zem. Sedřela jsem si kolena a lokty. Zatla jsem zuby, abych jsem nezačala brečet. Všechny dívky mě předběhly se smíchem.

„Nemehlo, co to vyvádíš?“ běžel ke mně sensei. Chtěla jsem se postavit na nohy, když v tom se to stalo. Všem, i mně, to vyrazilo dech.

„Není to její vina. Holky jí podrazily nohy. Odnesu jí na ošetřovnu.“ řekl chladným tónem hlasu Law. Ano ten Law Trafalgar, kterého jsem milovala od první třídy. Vzal mě do náruče a odváděl na ošetřovnu. Ostatní, i sensei, na nás koukali s otevřenou pusou.

 

Dveře od ošetřovny byly otevřené, tak Law tam se mnou vstoupil, aniž by zaklepal. Doktorka si něco zapisovala do počítače, tak nás nezaregistrovala.

„Doktorko, tady Jane, potřebuje ošetřit.“ řekl Law nahlas a posadil mě na lehátko. „Dojdu pro naše věci.“ dodal a byl pryč. Jakmile zavřel dveře, tak mi po tvářích začaly stékat slzy.

„Tak, co se stalo?“ zeptala se doktorka, která se vzpamatovala z šoku a byla u mě.

„S-spadla jsem při tělocviku.“ dostala jsem ze sebe.

„Tak se na to podíváme.“ řekla mile doktorka. Nejprve se podívala na kolena, pak na lokty. „Omyji ti tu krev a pak vyčistím a obvážu. Neboj, budu opatrná.“ řekla s úsměvem a tváři. Hlavou jsem přikývla a snažila se nebrečet. Doktorka se pustila do práce. Nejdřív omyla lokty. „Tobě někdo podrazil nohy.“ konstatovala, aniž by se ptala. Hlavou jsem přikývla. „Proč si za mnou nepřišla a neřekla, že tě šikanují? Nebo za třídním?“ vše jí došlo a vyptávala se.

„N-nic to nebylo. Jen slova, ale to se dalo. Až na teď. Ale i tak to nechci hlásit.“ dostala jsem ze sebe a setřela si slzy. Už jsem nechtěla brečet.

„I tak. Mělo by se to řešit.“ trvala na svém doktorka.

„N-nechci to řešit.“ znovu jsem ze sebe dostala.

„Jak myslíš.“ povzdychla si doktorka. Po chvíli přišel Law s mými věcmi. Sám byl už převlečen. Věci nechal u dveří a přišel k nám. Chytil mě za levou ruku a stiskl. Podívala jsem se na něho a on se na mě usmál. Tím nejkrásnějším úsměvem. Doktorka obvázala i kolena.

„Teď si tu lehni a odpočiň. Pak můžeš jít domů. Na dnešek ti napíšu omluvenku.“ usmála se na mě doktorka.

„Neboj, budu tu s tebou.“ pronesl s úsměvem Law.

„Ale tobě omluvenku psát nebudu.“ zarazila doktorka Lawa.

„Nevadí, já si ji nějak seženu.“ pronesl k doktorce trošku chladně. Poté mi pomohl slézt z lehátka a odvést do postele. Doktorka zatáhla závěs. Law si sedl na postel a znovu mě chytil za ruku. „Až se vzbudíš, budu stále tady.“ usmál se na mě. Hlavou jsem přikývla na souhlas, zavřela jsem oči a vzápětí jsem usnula.

Když jsem otevřela oči, tak jsem se dívala do krásných šedých očí Lawa. Ten se na mě hned usmál. Já se dokázala pousmát.

„Tak vzhůru Šípková Růženko?“ usmíval se Law. Hlavou jsem přikývla, že ano. „Tak se převleč, počkám za závěsem.“ dodal a podal mé oblečení s taškou. Postavil se a šel za plentu. Já se postavila a opatrně převlékla do školní uniformy a věci na tělocvik složila a dala do tašky. Dokonce jsem tu měla boty, tak jsem se přezula a školní boty dala do tašky. Poté jsem vylezla. „Připravena?“ zeptal se. Přikývla jsem hlavou na souhlas. Law mě chytil za ruku a táhl z ošetřovny ven na chodbu, přes chodbu ven před školu. Každý se na nás díval s údivem.

 

Došli jsme na křižovatku, když se Law zastavil a podíval se na mě. Čekala jsem, co se bude dít dál. Už jsem měla na jazyku otázku, když se Law zeptal jako první.

„Kudy teď?“ zeptal se Law. Rukou jsem ukázala na cestu. Law znovu vykročil a mou ruku nepustil. Na každé křižovatce, či odbočce se zastavil a já ho rukou navigovala ke mně domů.

 

Když jsme dorazili k mému domu, tak doma ještě nikdo nebyl. Zjistila jsem, že je dvanáct hodit. A rodiče se vraceli okolo páté z práce.

„Tak tady bydlíš?“ zeptal se mě Law. Hlavou jsem přikývla na souhlas.

„P-proč to děláš?“ zeptala jsem se nakonec Lawa na otázku, která mě celou cestu tížila.

„Jednou ti na ni dám odpověď. Teď není správná doba.“ mrknul na mě Law. Jenom jsem hlavou přikývla, že rozumím. „Tak zítra ráno mě tu čekej.“ usmál se na mě a odešel. Já otevřela branku, poté vchodové dveře a šla do domu. Přezula jsem se a zalezla do svého pokoje, kde jsem lehla na postel a znovu se rozbrečela. A od této chvíle se, se mnou Law bavil, jak venku, tak i ve třídě. Spolužačky si mě už tolik nedobíraly, protože Law se mě vždy zastal. Dokonce jsme spolu chodili na stejnou střední školu. I do společné třídy. Až po maturitě, se naše cesty na pět let rozdělily.

 

Po pěti letech:

 

Uběhlo pět let, co jsem se viděla s Lawem. V kontaktu jsme nebyli. Ani nevím proč. Nejspíš na mě chtěl Law zapomenout, protože já neměla odvahu si říct o jeho kontakt. Rok jsem pracovala v jedné firmě jako sekretářka. Pár vztahů jsem měla, ale nikdy to nevyšlo. Na Lawa jsem prostě zapomenout nedokázala.

 

Dneska byla sobota. Dnes letěli rodiče na Krétu, tak jsem je byla odvést na letiště, aby nemuseli jet taxíkem, nebo na letištním parkovišti nechat auto. Jak jsem zmínila, byla sobota, a já pracovala od pondělí do pátku. Od osmi do tří. Ideální práce. Až tedy na kolegyně. Ale s tím jsem počítala. Jak na základce, tak i v práci, psychická šikana. Byla jsem už odolná, tak jsem doma už nebrečela ani si nikomu nestěžovala. A na deset dní jsem měla bydlet u našich, abych jsem se postarala o květiny a zahrádku, když je maminka mimo domov. Rodiče mi dovolili se tam nastěhovat.

 

Zrovna jsem mávala rodičům na rozloučenou. Původně jsem je chtěla jenom vysadit a jet domů, ale maminka si přála, abych je šla i doprovodit. Při loučení mně i mamince tekly slzy.

„Jane, měla pravdu, když nás chtěla jenom vysadit.“ ušklíbnul se tatínek. Maminka do tatínka šťouchla a všichni tři jsme se zasmáli. Poté se šli odbavit a sednout si do prostor, kam směli jenom pasažéři. Oba mi ještě zamávali a zmizeli z očí. Já jim taky zamávala a setřela jsem si slzy. Otočila jsem se, že odejdu, když jsem do někoho vrazila. Naštěstí dotyčná osoba mě chytila, tak jsem nespadla na zem. Osoba oproti mě byla vysoká.

„Pro…“ nedořekla jsem, protože jsem se podívala na tu osobu. Nikdy bych na ten obličej nezapomněla. Byl to Law Trafalgar osobně.

„Jane…“ usmíval se Law od ucha k uchu.

„Lawe?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. Law mě narovnal.

„Ano, jsem to já a vracím se nastálo.“ řekl stále usmívající se Law. „Co ty tu? Ty si brečela?“ zeptal se překvapeně. Možná byl zaražený.

„Loučila jsem se s rodiči. Letí na Krétu.“ hned jsem vysvětlila vlhké oči od breku.

„Uf, lekl jsem se, že se něco stalo vážného.“ bylo poznat, že se Lawovi opravdu ulevilo. „Máš dneska večer čas?“ zeptal se mě.

„Ano, mám. Proč?“ přikývla jsem a zeptala se na důvod jeho otázky.

„Nechceš dneska zajít do restaurace? Že bychom si dali večeři a popovídali si?“ vysvětlil mi Law.

„Ráda. V kolik a kde se sejdeme?“ zeptala jsem se Lawa a s tou večeří jsem souhlasila.

„Kde bydlíš?“ zeptal se Law místo odpovědi.

„Na dobu, co budou rodiče na Krétě u nich. Jinak mám v centru byt.“ odpověděla jsem nechápavě Lawovi.

„OK. V sedm tě vyzvednu.“ mrknul na mě Law. „Ale teď musím jít, abych vše stihl. Zatím a ráda jsem tě viděl, Jane.“ rozloučil se, se mnou.

„Zatím pá.“ taky jsem se s úsměvem na tváři rozloučila a šla k autu. Jela jsem domů k našim, celá šťastná.

 

Po příjezdu domů jsem skočila rovnou do vany. Byly dvě hodiny odpoledne. Chtěla jsem vše stihnout, aby Law na mě nemusel čekat. Cítila jsem se tak šťastně. Jako před pěti lety, kdy jsem trávila volné chvíle s Lawem. Nejspíš si to přeje osud. Pomyslela jsem si, usmívající se od ucha k uchu. Po hodinové koupeli jsem si šla ohřát jídlo.

 

V županu jsem si ohřívala tatínkův guláš s brambory. Když bylo ohřáté, sedla jsem ke stolu a jedla jsem oběd zabalená v županu. Dost často jím, ale nepřiberu ani kilo. Je to tím, že jsem v práci ve stresu. Ale nikdy jsem to nikomu neřekla a nehodlala to tak udělat. Po jídle jsem umyla špinavé nádobí a šla do svého pokoje, vybrat si něco pěkného na sebe. Nakonec vyhráli blankytně modré šaty a střevíce. Vlasy jsem si vyčesala a nechala rozpuštěné Decentně jsem se namalovala. A byla jsem připravena vyrazit. Jenže když jsem se podívala kolik je hodin, bylo půl šesté. Takže jsem měla ještě hodinu a půl času. Jenže jsem nevěděla co dělat. Rodiče stále byli v letadle, tak jsem čekala, že se ozvou další den. Ani nevím, jak dlouho mají letět. Je možné, že mi to tatínek říkal, ale já si to nezapamatovala. Seděla jsem na gauči u vypnuté televize a netrpělivě jsem čekala na sednou hodinu. Nakonec jsem se dočkala. V sedm, kdy jsem se chystala otevřít dveře a jít čekat před branku, zazněl zvonek. Za brankou stál v kvádru Law.

 

Zamkla jsem byt, vyšla z branky, kterou jsem taky zamkla. Podívala jsem se na Lawa. Moc mu to slušelo. Ani já, ani Law jsme nemohli od sebe spustit zrak.

„M-moc ti to sluší.“ promluvil jako první Law. Usmála jsem se na Lawa.

„T-tobě taky.“ dostala jsem ze sebe. Law mi nabídl rámě a já ho přijala. Za rohem totiž čekal taxík.

 

Oba jsme si sedli dozadu a Law taxikáři nadiktoval adresu. Zjistila jsem, že jde o čínskou restauraci. Milovala jsem čínské jídlo.

„Pamatuji si dobře, že ráda jíš čínské jídlo?“ zeptal se po chvíli Law. V jeho hlase zazněla nejistota. Musela jsem se trošku usmát.

„Ano, pamatuješ si to správně.“ usmívala jsem se od ucha k uchu.

„To jsem rád.“ bylo poznat, že se Lawovi ulevilo. Poté jsme jeli mlčky. Za deset minut jsme vystupovali. Law zaplatil a vstoupili jsme do čínské restaurace.

Law vybral místo v koutě, aby na nás nebylo moc vidět. Každý měl na sobě sportovní oblečení. Až na mě a Lawa. My byli ve společenském. Po chvíli dorazila číšnice.

„Dáš si radši červené, nebo bílé víno?“ zeptal se mě Law.

„Červené.“ odpověděla jsem s úsměvem. Poté Law objednal červené víno a k jídlu objednal kuřecí kung pao. Oba jsme ho měli rádi už od střední školy.

„Tak jak si žiješ?“ zeptal se na můj život Law.

„No, pracuji v jedné firmě, jako sekretářka. Nijak si nestěžuju. Je to tam pěkné, i když nějaké mouchy to má. Co ty?“ odpověděla jsem Lawovi a také se ho zeptala.

„Já studoval medicínu v Anglii. Rok jsem tam i pracoval, ale teď jsem se vrátil sem. Od pondělka nastupuji na místní kliniku.“ řekl s úsměvem Law.

„Tak to ti přeji. A co rodiče?“ zeptala jsem se Lawa na jeho rodiče.

„Ty jsou tři roky po smrti. Zemřeli při autohavárii.“ řekl maličko sklesle Law.

„Promiň, to jsem nevěděla. Změňme téma.“ omluvila jsem se Lawovi.

„V pohodě. Nevěděla jsi to.“ usmál se Law, i když v očích byl vidět smutek. Po chvíli nám přinesli jídlo. Při jídle jsme si různě povídali. I o partnerech.

„Pár vztahů jsem měla, ale nikdy mi to nevyšlo. Ten pravý princ někde stále na mě čeká.“ zasmála jsem se. „Co ty?“ také jsem se Lawa optala.

„Pár dívek tu bylo, ale nebyly ty pravé. Vztah mi vždy vydržel jenom měsíc.“ odpověděl Law a usmíval se. Po jídle, Law zaplatil útratu a šli jsme ven.

 

Litovala jsem, že tak krásný večer končí. Venku jsem chtěla zavolat taxíka, ale Law mi v tom zabránil.

„Doprovodím tě domů. Projdeme se, pokud nic nenamítáš.“ vysvětlil mi Law, proč nechtěl, abych jsem si volala taxíka.

„Děkuji, to zní dobře.“ usmála jsem se na Lawa. Celou cestu jsme si povídali a smáli jsme se, dokud jsme nedorazili před vrátka domu.

 

Chvíli jsme stáli naproti sobě a dívali si do očí. Už jsem se chystala říct, dobrou noc a děkuji za pěkný večer, když v tom se Law sehnul, chytil mě za bradu a políbil na rty. Chvíli jsem byla zmatená, ale pak jsem také Lawa políbila. Náš první společný polibek. A pak to šlo všechno ráz na ráz. Ani nevím jak, ale dostali jsme se do domu, do ložnice našich, kde jsme prožili vášnivou noc.

 

Ráno jsem se probudila v posteli našich, zabalená pod dekou a zcela nahá. Vedle mě bylo volno, ale bylo vidět, že tam někdo ležel. Tak to sen nebyl. Pomyslela jsem si. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Chystala jsem se postavit na nohy a podívat se, kde je Law. Protože jeho oblečení se válelo po zemi, stejně tak moje.

„Jen lež, nesu nám snídani.“ promluvil s úsměvem na tváři Law. Znovu jsem si zalezla pod peřinu. Law přede mne položil tác a také si ke mně lehl. Navzájem jsme se nakrmili a pak znovu prožili vášeň. Cítila jsem se, jak ve snu. Spala jsem se svou první a jedinou lásku. Nikdy jsem si milování tolik neužila, jako s Lawem. „Myslím, že ti dlužím odpověď.“ Promluvil, když jsem se k němu přitulila. Hlavu jsem měla na jeho vypracovaném hrudníku, kde měl velké tetování srdíčka. Anebo to jediné tetování.

„A jakou?“ divila jsem se a překvapeně se na Lawa podívala.

„Pěkně si zapomněla.“ zasmál se Law. Poté maličko zvážněl. „Pamatuješ ten den, kdy si při tělocviku spadla? Nebo spíš ti podrazily nohy?“ zeptal se mě Law. Připomněl mi situaci, kdy vzniklo přátelství mezi námi dvěma. Přikývla jsem hlavou na souhlas, že si to pamatuji. „Tak, když jsem tě odvedl domů, zeptala ses, proč to dělám. Já řekl, že ti to jednou řeknu. A teď je na čase ti dát odpověď. Miloval jsem tě. A stále tě miluju. Byla jsi a stále jseš má jediná první láska. Nikdy jsem se tě nezastal, protože jsem tušil, že kdybychom se aspoň přátelili, tyranizovaly by tě ještě víc. A nevěděl jsem, jestli budeme na střední škole i ve společné třídě. Ale v té devítce to přehnaly a já musel zakročit. Na střední jsem se zase bál, že mě odmítneš, nebo nám to nevyjde a skončí tím i naše přátelství. Pak jsem odletěl do té Anglie. Stále jsem na tebe myslel. Litoval jsem, že jsem ti nedal na sebe kontakt. Před třemi lety, když jsem tu byl na pohřbu rodičů, chtěl jsem se ti ozval, ale bál jsem se. Bál jsem se, že už někoho máš a nebudeš se chtít se mnou vidět. Ale jak jsme se včera setkali na tom letišti, tak láska k tobě, kterou cítím ještě víc zrostla. Miluju tě, Janey.“ vyznal se mi Law. Po tvářích mi tekly slzy. Ale štěstím.

„Taky tě Lawe, miluju. A to od první třídy, kdy jsem tě viděla vejít do naší třídy. Ale byla jsem a jsem taková šedá myš, co si nechá vše líbit a nemám odvahu říct to, co cítím. Sice jsem nějakého toho partnera měla, ale vydrželo to jenom pár dní. Vždy jsem si na tebe vzpomněla a dotyčnému jsem nechtěla ublížit, tak jsem vztah ukončila. Díky, že ses mi vyznal jako první, protože já bych to nesvedla.“ také jsem se Lawovi vyznala. Oba jsme se políbili a znovu se vášnivě milovali. A takhle započal náš milostný vztah. Dokonce po pěti měsících jsme měli svatbu.

 

Po svatbě:

 

Už to byly tři roky, co jsem se provdala za Lawa. Law pracoval v nemocnici a já stále ve firmě. Kolegyně žárlily, že jsem si našla a vzala takového krasavce. Jakmile to šlo, Law mě vždy vyzvedl z práce a společně jsme šli domů. Bydleli jsme ve vile, Lawových rodičů, kterou zdědil.

 

Law byl v práci a mě bylo od rána zle. Zvracela jsem, ale žaludek mě nebolel. Začínala jsem tušit, že jsem těhotná. A pro jistotu jsem si zašla ke gynekologovi. A ten to potvrdil. Byla jsem v prvním měsíci. Rozhodla jsem se, že to Lawovi oznámím při romantické večeři, kterou pro něho připravím.

 

Nakoupila jsem potřebné ingredience na kuře kung pao, které jsem se naučila vařit. Když bylo vše přichystané, dal jsem na stůl svíčky. Když bylo vše perfektní, vrátil se Law domů z práce.

„Páni, tady to voní, zlato. Co slavíme?“ přivítal mě Law a hned mě vášnivě políbil. A já Lawa také vášnivě políbila.

„Až po večeři.“ zašeptala jsem Lawovi do ucha a nandala jsem nám jídlo. Law si umyl ruce a sedl ke stolu. Oba jsme si u jídla povídali. Hlavně Law, co v práci zažil. Já zatajila, že jsem si na dnešek vzala dovolenou. Když bylo vše snězené, tak jsem se chystala jít umýt nádobí.

„Teď to nech a řekni mi to tajemství.“ chytil mě za ruku Law a přitáhl si blíž k sobě.

„Dobrá, nedočkavče.“ zasmála jsem se. Vzala jsem jeho levou ruku a položila ji na své štíhlé břicho. „Za pár měsíců budeš tatínek.“ zašeptala jsem. Law chvíli nic neříkal. Dívala jsem se do jeho obličeje. Po chvíli se mu rozzářila očka a vášnivě mě políbil.

„T-to je ta nejlepší zpráva z celého mého života.“ zajásal Law a vzal mě do náruče a roztočil na celé kolo. I já se usmívala a byla šťastná. Bohužel ne na dlouho.

 

Když jsem byla v pátém měsíci, tak Law byl den co den bledší a skoro nedokázal nic udělat. Proto jsme šli společně navštívit doktora do nemocnice. Lawovi udělali krevní testy, magnetickou resonanci a ještě různá vyšetření. Po týdnu byly výsledky.

„Lawe, moc tě nepotěším. Bohužel máš rakovinu tlustého střeva.“ zašeptal doktor. Mně i Lawovi se málem zastavilo srdce.

„J-jak dlouho?“ dostal ze sebe Law.

„Pár měsíců. Promiň, je mi to líto.“ odpověděl doktor. S Lawem jsme se vrátili domů. Law skončil v práci a užívali jsme volné chvíle spolu. Bohužel vydrželo nám to čtyři měsíce.

Když se blížil můj porod, tak Law zkolaboval a musel být v nemocnici na přístrojích. Co den jsem u něho byla. Ale jednoho dne to bylo naposledy.

„Janey, miluju tě. A miluju i naše dítě. Budu na vás dohlížet ze shora. Miluju vás.“ byla poslední slova Lawa. Na přístrojích se objevila rovná čárka. Law byl po smrti a já se rozbrečela. V tom jsem začala mít kontrakce. Dítě šlo ven.

 

Ještě ten den, kdy Law zemřel jsem porodila holčičku. Dostala jméno Janey. Sice v kalendáři je jenom Jane, ale chtěla jsem Janey, tak mi totiž říkal Law. A moje dcera poté mé vnučce dala jméno také Janey.

 

Janey Kasuga:

 

Když babička se blížila ke konci, víc brečela. I mně tekly slzy. Víc jsem stiskla babiččinu ruku a ona mně.

„Janey, nikdy jsem to nikomu nevyprávěla. Ani tvé mamince ne. Nedokázala jsem o tom mluvit. Jsem ráda, že jsem se někomu svěřila.“ zašeptala babička. Lekla jsem se, že tu zkolabuje, ale po chvíli se zvedla. „Půjdeme domů.“ řekla už s úsměvem na tváři. Poslechla jsem, chytla babičku za ruku a šly jsme k ní domů.

 

Současnost:

 

Dneska je po smrti i babička. Věřím, že na nás dohlíží i s dědou Lawem. Za slohovou práci jsem dostala jedničku. Naši brečeli stejně jako já. Nikdy tento příběh, jak se babička poznala s dědou a jak se dali dohromady, neznal. Jenom já v osmi letech. V té době jsem si řekla, že budu zticha. Ale teď šlo vše ven. Jinak babička je pohřbená v hrobě, kde byl pochován i děda. A to je celý příběh mé babičky a dědy.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.