Noční můry o křídlech 04
Informace:
A je tu další kapitola, kterou si užijte a omluvte mé chyby :)
04 Pomocná ruka
Law:
Poté co jsme vyšli ze svatyně, zaútočil na nás anděl s bílými křídly. Přišel si pro Jane. Což jsem nechtěl nechat dopustit. Mineko, pojď mi pomoci. Pomyslel jsem si.
„Jak si Lawe, přeješ.“ řekla mi Mineko a v mé ruce se objevila katana. I Jane se podařilo vyvolat katanu. Chtěl jsem protestovat, ale Jane, byla odhodlaná bojovat. OK, musíš ji ochránit. Pomyslel jsem si. Čekali jsme, co anděl udělá. Ten nejprve zaútočil na mě. Jenže já ten jeho útok vykryl. Poté se pustil do Jane. K mému překvapení dokázala jeho útok vykrýt. Bylo poznat, že katana jí není cizí. Přesto jsem byl, ostražitý Jane kdykoliv pomoci. Jane párkrát schytala nějaký ten kopanec do žeber, nebo aspoň doufám, že to byla žebra. I když nějaký ten kus odlítla, či spadla na zem, hned se zvedla a bojovala dál. Byl jsem překvapen. Kolik síly má. Jenže v tom se sto stalo. Já si nedal takový pozor a schytal jsem ránu, nebo spíš kopanec do břicha. Odlétl jsem pěkně daleko. Ten anděl se otočil na Jane. Svými křídly zamával a vylétla pera, která se zabodla do Jane. Spíš jedna ji zasáhla do pravého ramene, druhá do druhého ramene, třetí do levého stehna a čtvrtá do pravého stehna. Já byl bohužel daleko. Anděl se napřahoval, že vyvolá svou moc. Už jsem se chystal vytasit svá černá křídla a zachránit Jane. Naštěstí svou pravou identitu jsem odhalovat nemusel.
Reny:
Když jsme se dozvěděli o dívce, která patří do proroctví sto let staré, ale je napadena andělským virem, jak jsem tomu říkal, bylo velice zajímavé. Po nějaké době jsem vylétl ven, podívat se na tu dívku. Hodně mě zaujala. Dostal jsem se před svatyni a sledoval dívku, která se učila přivolat svou zbraň. Poměrně rychle se to naučila. Když skončili, chystal jsem se vrátit. Jenže jsem si všiml bílého anděla. Věděl jsem, že to nic dobrého nebude. Anděl s bílými křídly ostatní překvapil. Už jsem se chystal, že Lawovi pomohu, když i ta dívka vyvolala svou zbraň a společně s Lawem proti andělu bojovali. Tak jsem to chvilku sledoval. Dívka si nevedla špatně. Ba naopak, byla silná a trpělivá. Ale ouha. Law si v jednu chvíli nedal pozor a byl odkopnut pěkně daleko. Anděl s bílými křídly zaútočil na Jane, která se ohlédla po Lawovi. Anděl se chystal dívku zabít elektrickou koulí, kterou ten anděl ovládal. Proto jsem jednal rychle. Přilétl jsem před dívku a svou vyvolanou bariérou, jsem ochránil sebe i dívku.
„Tsss, padlý anděl. No nic, musím jít, ale ještě se uvidíme.“ promluvil směrem ke mně a k dívce andělé. Poté zmizel. Law nás dohnal.
„Jane, jsi v pořádku?“ strachoval se Law o dívku. Ooo, to bude ještě zajímavé. Pomyslel jsem si. Protože mi došlo, že Law se do té dívky zamiloval. Což je zakázané. Ale vzpomněl jsem si na jednoho padlého anděla, který nás zradil tím, že se oženil s člověkem.
„J-jo.“ dostala ze sebe dívka.
„Díky bohu.“ ulevilo se Lawovi. Poté jsem se k nim připojil.
„Štěňátko, nebyla jsi špatná.“ promluvil jsem na dívku jménem Jane.
„Š-štěňátko?“ dostala ze sebe dívka překvapeně.
„Hele Reny, díky za pomoct, ale nech Jane být.“ promluvil na mě Law. Jenom jsem se na Lawa ušklíbl.
„Pojďte dovnitř vy dva. Musím vás ošetřit. Promluvil Goro.
„Nazdar starý brachu.“ pozdravil jsem Gora. Dřív to býval i můj sensei.
„Přišel jsi akorát v čas.“ usmál se na mě Goro.
„Děcka, měly byste jít.“ otočil jsem se na ostatní.
„Tady Reny má pravdu. Připozdívá se. Ať se o vás rodiče nebojí.“ souhlasil se mnou Goro.
„Dobrá, ale nejsem děcko.“ souhlasil zelenovlasý muž, ale ohradil se, jak jsem ho nazval. Jenom jsem se ušklíbl.
„Opravdu bude vše v pořádku?“ zeptala se dívka s polokrátkými vlasy.
„Ano, je.“ přikývlo štěňátko neboli Jane. Ta druhá dívka objala štěňátko a poté ty čtyři odešli. Já šel do svatyně se štěňátkem, Lawem a Gorem.
Goro ošetřil nejdřív štěňátko, poté Lawa. Nic vážného to nebylo. Jen nějaká ta modřina, či boule. Štěňátko mě probodávalo svým ostrým zrakem.
„Copak štěňátko, nelíbím se ti?“ ušklíbl jsem se na štěňátko.
„Nejsem štěňátko. A ne nelíbíš.“ odseklo mi štěňátko, což mě překvapilo, protože mi toto nikdo ještě neřekl.
„Nemá tě ráda, protože jsi anděl.“ vysvětlil mi hned Goro. Aha, tak už chápu. Pomyslel jsem si. Došlo mi tím pádem, že štěňátko nezná pravou identitu Lawa.
„Ale já jsem padlý anděl. Hodný, co bojuje proti bílým zlým andělům“ snažil jsem se změnit názor n anděly. Ale štěňátko si stálo za svým.
„Anděl, jako anděl.“ řekla odtažitě.
„Tak hotov. Lawe, doprovoď tady Jane domů.“ řekl Goro Lawovi. Oba se postavili a mlčky odešli. Já a Goro jsme zůstali sami.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal jsem se Gora. Goro pochopil, že myslím lásku mezi Lawem a štěňátkem.
„Sice nerad o Lawa přijdu, ale sám se musí rozhodnout. Nebudu mu do toho kecat, ani nic zakazovat.“ řekl mi Goro. Přikývl jsem na souhlas.
„Taky sis vzpomněl na Genkiho?“ zeptal jsem se ho. Goro přikývl hlavou na souhlas.
„Jak dlouho se zdržíš?“ zeptal se mě Goro.
„Nějakou dobu tu budu. Mám tu práci.“ řekl jsem tajemně Gorovi. „Ale teď mě omluv. Musím si něco zařídit.“ dodal jsem s úšklebkem a vytratil jsem se dřív, než Goro stačil něco říct.
Terka:
Ještě ten večer jsem mluvila přes skype s Jane. Byla naštěstí v pořádku. Tak se mi ulevilo. Poté, co mě Jane uklidnila jsem šla spát. Byla jsem po dnešku unavená. Druhý den se stalo něco, a to ne tak strašného, ale Jane i Nicol musely být po škole.
Ve škole jsme měly tělocvik. Kluci měli zvlášť a my dívky taky zvlášť. Měly jsme tělocvik spojenou s jinou třídou. Ve třídě se bavím se všemi, ale z té vedlejší třídy s nikým. Ony ignorovaly mě a já zase je. Jenže poslední dobou se jedna dívka do mě navážela. Vždy byla okřiknuta profesorem, ale tentokrát profesor si musel odskočit a ta dívka se zase do mě začala navážet. Jsem ten typ dívky, co si vše nechá pro sebe a doma brečí do peřin.
„Hele srágoro, jsi tlustá.“ smála se ta slečna. Jméno neznám. Při jejích slovech jsem sklopila zrak.
„Nech ji být!“ křikla, Jane a Nicol nastejno.
„Nebo co?“ smála se ta dívka. Jane je hodně chladná hlava. Nejdřív jedná a pak myslí. Takže tentokrát to nebylo jiné. Jane, byla hodně vytočená. Nestačila jsem ji zastavit, když Jane, přišla k té dívce blíž a jednu jí vrazila. Dívce se spustila krev z nosu. Ale ta dívka se jenom otřepala a pokusila se Jane praštit, ale ta se tomu útoku vyhnula. Nicol vše sledovala a trošku žárlila, že není na místě Jane. Taky by ji ráda praštila. Dívka se vrhla na Jane. Jane její náhlý útok ustála a znovu ji praštila do obličeje. Tentokrát dívce tekla krev ze rtu. Ale všimla jsem si, že Jane, trpí bolestí. Došlo mi, že jí bolí tělo po tom souboji s tím andělem. Nicol to taky došlo. Nechtěla, aby Jane, trpěla, tak vkročila do pranice s tím, že je od sebe dostane. Jane, ležela na zádech a ta dívka ji mlátila do obličeje hlava nehlava. Jane, krvácela ze rtu a tváře. Jenže přišel profesor. Viděl, jak ty tři se rvou. I když Nicol se neprala, ale snažila se je od sebe dostat.
„DOST!“ zařval profesor. Všechny poslechly a podívaly se na profesora. „Nebudu to hlásit, ale dnes jste všechny tři po škole.“ řekl naštvaně profesor. Poté nechal ty tři sedět na lavičce. Jako další trest.
Škola utekla poměrně rychle. Mezitím se hoši dozvěděli o trestu Nicol a Jane plus ta dívka. Kluci na to nic moc neřekli, ale v jejich tváři bylo znát, že moc nadšeni nejsou. Já si to hodně vyčítala, protože se porvaly kvůli mně. Já nebyla schopna nic říct. Jenom sklonit hlavu a snažit se udržet slzy. Když bylo po škole, tak nás Law poslal do svatyně s tím, že tu počká na Jane a přijdou tam spolu. To nevěděl, že se tam Jane, zdrží do šesti.
Jane:
Dost mě sralo, že jsem byla po škole. Ale neudržela jsem nervy, když ta holky urážela Terku. A taky, že je po škole i Nicol, která se nás snažila od sebe dostat. Ale sensei nechtěl nic slyšet, tak musela být i po škole Nicol.
Čekali jsme ve volné třídě, kde už nějací studenti byli. Také po škole. Čekali jsme na senseie, který po chvíli dorazil. Čekala jsem nějakou esej, ale my se začali učit. Museli jsme si dělat poznámky s tím, že nás senseiové z toho budou zkoušet. Moc nadšená jsem nebyla, protože jsem chtěla jít trénovat vyvolat zbraň, katanu, a učit se bojovat. Když jsme končili, bylo šest hodin.
Překvapilo mě, že na nás venku čekají všichni. Že nejsou ve svatyni a neučí se a netrénují. Všimla jsem si toho padlého anděla, že tu taky byl. Ale černá křídla měl schovaná.
„Čekat jste nemuseli.“ pronesla jsem, když jsme s Nicol byly u ostatních.
„Neboj se, my jsme trénovali, ale už je čas jít. A když se Law nevracel, došlo nám, že jste stále ve škole, tak jsme vám šli naproti.“ vysvětlila nám Terka
„Gomene.“ omluvila jsem se a sklopila zrak. Poté jsem se podívala na Nicol. I tobě dlužím omluvu.“ promluvila jsem na Nicol.
„V pohodě. Kdyby si ji nepraštila ty, udělala bych to já.“ usmála se na mě Nicol.
„Je to moje vina.“ pronesla sklesle Terka. Všichni jsme se na ni podívali.
„Není. Je to vina té holky.“ pronesl rozhodným hlasem Zoro. Terka se na Zora podívala.
„Zoro má pravdu, Terý.“ zastal se Corazon Zora.
„Víte co? Už to neřešme. Stalo se a pro příště se budeme snažit, aby se to neopakovalo.“ pronesla jsem, aby si to kdokoliv přestal vyčítat.
„Radši pojďme domů.“ navrhl Law. Rozloučili jsme se a Law mě odvedl domů. Doma na mě čekalo překvapení i šok.
Když jsem otevřela dveře, přilítla osoba a hned mě objala, div jsem nespadla na zem. Tu vůni, bych, jsem poznala všude.
„M-mami?“ dostala jsem ze sebe. Poté jsem si všimla i otce.
„Ahoj koťátko.“ pozdravil mě otec. Matka mě pustila.
„Co tak pozdě?“ zeptala se překvapeně matka.
„Víte, byla jsem po škole.“ přiznala jsem pravdu. „Ale nejdřív si odložím tašku.“ řekla jsem, že jim vše vysvětlím.
Sešli jsme se všichni v obýváku u televize. Ale televize nehrála a byla vypnutá. Byla jsem připravena jim říct i to proroctví o tom snu. Oba se na nic neptali a čekali, až sama začnu mluvit.
„Víte, při tělocviku dneska jedna holka z vedlejší třídy se navážela do Terky. Tak jsem se Terky zastala, ale ona mě vyprovokovala k tomu, že jsem ji jednu vrazila. Poté jsme se začaly rvát. Nicol se nás snažila od sebe dostat. Sensei si někam odskočil. Když přišel, tak na nás zakřičel a dostal nás od sebe, ale všichni tři jsme zůstaly po škole. Bohužel i Nicol. Ale to není vše. Kdybych jsem nebyla po škole, tak bych byla ve svatyni sesneie Gora, který nám řekl legendu, kdy se objeví parta lidiček a porazí zlo. Anděly, kteří sesílají zlé sny o andělech, až doženou daného člověka k sebevraždě. I já mám takové to sny. Každou noc se to opakuje a okolo třetí se probudím s křikem.“ vše jsem rodičům vyklopila. Ti pozorně a v tichosti poslouchali. Když jsem skončila, podívali se na sebe s vážnou tváří „C-co? Vy o tom něco víte?“ dostala jsem ze sebe, když jsem viděla jejich výraz v obličeji, který říkal, je to tady. Nakonec promluvila matka.
„Ano, zlatíčko. Víme o tom. Víš, tvůj otec je bývalý padlý anděl. Má černá křídla. Když se dostal na zem, aby ji chránil před anděly s býlími křídly, tak se do mě zamiloval a já do něho. Já jsem člověk. A je striktně zakázáno, aby se anděl zamiloval do člověka. Když se padlý anděl rozhodne pro svou vyvolenou, tak se z toho anděla stává vyvrhel. Což je tvůj otec. Ty jsi taky padlý anděl.“ dovyprávěla mi matka. Zírala jsem na ně s otevřenou pusou.
„Když ses narodila, tak se ti postupně začínala černá křídla objevovat. Použil jsem kouzlo, kterým jsem uzavřel tvá černá křídla i tvou moc. Chtěli jsme s maminkou, aby si žila v klidu, jako člověk. A rozhodli se, že ti nic nepovíme. Ale ta legenda nás dohnala. Stává se pravdivou.“ dovyprávěl mi otec.
„C-cože?“ bylo jediné, co jsem ze sebe dostala.
„Promiň zlatíčko.“ omlouvala se matka.
„Musím o tom přemýšlet.“ řekla jsem a šla do svého pokoje.
Lehla jsem si na postel a přemýšlela jsem. Nakonec jsem napsala smsku Nicol i Terce, kde jsem jim vylíčila, co se doma stalo. Ani jedna tomu nemohla uvěřit. Chtěly jít na skype, ale to jsem odmítla, protože jsem nechtěla, aby naši věděli, že o tom s někým mluvím. Proto jsme se dohodly, že si o tom povíme po škole ve svatyni, kdy to řekneme i ostatním. Tedy mužům. Souhlasila jsem. Poté jsem zavřela oči a usnula. Ve tři mě vzbudil křik. Zase ten sen. Matka s otcem ke mně přišli a utěšovali mě, jako když jsem byla malá. To jsem nečekala, že další den mě bude, čekal jeden šok za druhým. Nebo aspoň jeden šok.