Noční můry o křídlech 03
Informace:
A je tu další kapitola. A jsme v půlce příběhu. :) Tak si ho užijte a omluvte mé chyby :D
03 Útok nepřítele
Goro:
Když se všichni najedli a posilnili se, tak jsem si všechny svolal na verandu. Chvíli panovalo ticho. V jejich tváři bylo znát, že té legendě věří. I tomu, co se tu děje. Chystal jsem jim říct, že Law je padlý anděl, když promluvila, Jane a tím jsem uzavřel kapitolu. Musí jim to říct Law sám.
„Než sensei Goro začnete vyprávět, tak chci říct, že vám věřím a budu bojovat, aby už nikdo nepadl do pasti andělů. Ano nenávidím je a chci je zničit. Možná zním sobecky. Je to i kvůli mně, ale především chci zabránit dalším sebevraždám.“ řekla rozhodným hlasem Jane. Po očku jsem se podíval na Lawa. V jeho obličeji nebylo nic poznat, přesto jsem věděl, že ho to zasáhlo. Už když získávali své zbraně, tak Law po očku Jane, sledoval. Věděl jsem, že se řítí do problémů, ale řekl jsem si, že ho v tom nechám. Musel to pochopit sám a ne káráním a připomínám pravidel. Tím pádem by je Law porušoval, i když takový nebyl. Láska dělá divy, ale je zakázaná mezi andělem a člověkem. Toto pravidlo platí i pro padlé anděly, jako byl Law.
Chvíli jsem čekal, jestli někdo chce ještě pronést, než se pustím do pokynů, co se dál podnikne. Nikdo se neozval, tak jsem spustil.
„Tak, dneska je pozdě a poté, co jste museli získat své zbraně musíte být unavení. Tak než vás propustím domů, zítra po škole zase přijďte a budete trénovat a učit se zacházet se svou zbraní. Dobrou noc a Lawe, doprovoď, Jane domů.“ řekl jsem a odešel jsem dovnitř svatyně. Ostatní se zvedli a odešli.
Jane:
Poté co mě mlčky Law doprovodil domů jsem zapla počítač a šla na FB, kde se po chvíli připojila Terka. Hned jsme si začaly psát.
„Ahoj Terý, jak ti je?“ zeptala jsem se Terky.
„Ahojky Janey, no všelijak. Hlavně mám strach.“ přiznala se mi Terka.
„Z čeho?“ zeptala jsem se Terky, i když jsem její odpověď znala.
„Že vás budu zdržovat. Trvalo mi z vás všech nejdéle, než jsem získala svou zbraň. A málem ji nezískala.“ přiznala se mi Terka.
„Neboj Terý, nejen já, ale i ostatní tě ochráníme. Nedopustíme, aby ti někdo ublížil.“ snažila jsem se Terku uklidnit.
„I tak.“ dodala Terka. Kdybych byla u ní, hned bych ji pevně objala.
„Neboj. Nedopustím tomu. Kvůli tobě, ale i kvůli Nikki, Cora a Zora bych obětovala svůj život. Lawa ještě neznám, i když si připadám, že ho znám věčnost.“ řekla jsem, že za ní i ostatní klidně položím život.
„Vím, i tak. Mám tě ráda Janey. I ostatní.“ napsala mi Terka.
„A hlavně Zora, co?“ snažila jsem se Terku rozptýlit.
„Ano. A bojím se, že se mu nebude líbit, že ho zpomaluju. Vždyť víš, jak se na základce hodně rval. A byl za ty rvačky rád.“ obávala se Terka, že se na ni bude, Zoro zlobit za to, že ho zdržuje. Věděla jsem přesný opak. Spíš by pro Terku obětoval život. Miloval ji, jako ona jeho. Jednou se mi s tím Zoro, svěřil. Když jsem mu šla vynadat za to, že se rve. A v ten den se mi přiznal, že se rve, protože každý uráží Terku. Slíbila jsem mu, že o tom pomlčím. A svůj slib jsem chtěla dodržet. I když nutkání napsat Terce nebo, on tě miluje, byla silná. Ale když jsem slíbila mlčenlivost, tak jsem to dodržela.
„Terý, neboj se. Nikdy nikoho zdržovat nebudeš. Promiň, půjdu si lehnout. Aspoň chvíli.“ rozloučila jsem se s Terkou.
„Dobře, snad se vyspíš.“ napsala mi Terka. Na to jsem už nereagovala a vypnula počítač. Po dnešním dni jsem šla do koupelny pod sprchu a pak do postele. Trvalo mi, než jsem usnula a od tří jsem byla zase vzhůru, protože se mi zdála zase ta noční můra. Další den nás čekal trénink a učení zacházet se zbraněmi.
Corazon:
Doma jsem napsal smsku Nicol. Miloval jsem ji a chtěl ji ochránit, i když jsem věděl, že se sama obrání. Ale byl jsem chlap. Ale nikdy jsem neměl odvahu se Nicol vyznat. Všichni to věděli, co k ní cítím. Buď jsem se jim svěřil, nebo to poznali sami. Jen Nicol to nepoznala. Nebo poznala a nechce mě ranit, tak dělá, že si ničeho nevšimla. Kdo ví.
„Ahoj Nikki, co na to proroctví říkáš?“ napsala jsem Nicol smsku. Po chvíli mi přišla smska od Nicol.
„Ahoj Cora, je to takové divné, ale těším se. Občas si potřebuji vybít vztek. Co ty?“ odpověděla mi Nicol a já na to hned reagoval.
„Taky to tak mám.“ napsal jsem to samé. Že jsem na tom stejně. Nicol nereagovala. A já ji už nenapsal. Šel jsem pod sprchu a do postele. Ale trvalo mi, než jsem usnul.
Law:
Ležel jsem ve futonu a nemohl, usnou. Myslel jsem na Jane. Bylo mi jasné, že sensei Goro si toho všiml, ale mlčel. Zamiloval jsem se do Jane. Se senseiem Gorem jsem byl domluven, že všem oznámí, že jsem padlý anděl. Jenže Jane, řekla, že anděly nesnáší. Byl jsem rád, že to sensei Goro neřekl. Nechtěl jsem, Jane ztratit. I když jsme byli jenom přátelé. A za to jsem byl rád. Nakonec jsem usnul a zdál se mi o Jane sen. Že se mi vyznala, i když znala mou pravou podobu. Když jsem se ráno probudil, usmíval jsem se. Což jsem nikdy nedělal. Neusmíval jsem se. Jednou jsem mu věřil a byl jsem usměvavý. Jenže on mě zradil. Byl pro mě jako můj otec. A zradil mě. Od té doby jsem bezcharakterní, ironický a arogantní. Ale uvědomil jsem si, že v blízkosti Jane takový nejsem. Nikdy jsem si nemyslel, že se zamiluji. A nejhorší bylo, že jsme spolu nemohli být. Pokud jsem nechtěl být zavržen i padlými anděly.
Když škola skončila, šli jsme zase do svatyně. Čekal nás trénink. Já svou katanu jménem Mineko už ovládal, ale musel jsem pomoci všem, aby i oni to dokázali. Sensei Goro nás rozdělil do dvojic. K mé smůle i štěstí jsem byl s Jane. Nicol s Corazonem a Terka se Zorem. Věřil jsem, že Terka vše zvládne, i když jí to potrvá. Ale byl jsem ochoten za ni položit život, stejně tak za Jane i ostatní. Našel jsem si přátelé, ale veselý jsem byl díky Jane.
Stoupl jsem si naproti Jane. Sensei Goro se věnoval Nicol, Corazonovi a Terce se Zorem. Já měl nastarost Jane a nás sensei Goro ignoroval. Věděl, že já vím, jak a co mám dělat.
„Jane, teď se soustřeď. Musíš vyvolat svou zbraň. Nesmíš meditovat, musí to být rychlé. Jinak by tě nepřítel porazil a zabil. Vyřkneš jméno své zbraně a k tomu řekneš, pojď ke mně. Zkus si to. To budeme zatím trénovat.“ poradil jsem, Jane, jak má přivolat svou zbraň. Jane, přikývla. Zatím jsem zůstal na místě. Později jsem chtěl zkusit, že budu na ni útočit jako nepřítel. Aby dokázala rychle jednat. Řekl jsem si, že budu počítat do deseti a pak jí dám další rady. Ani jsem nedopočítal do pěti a Jane přivolala svou zbraň. Žasl jsem, jak to bylo rychlé. I když bych ji zabil, protože to úplně rychlé nebylo, ale na první pokus byla vynikající. „Bravo, ale zkus to ještě rychleji.“ poradil jsem, Jane. Jane, přikývla. Já si taky přivolal svou zbraň. Mineko, přijď ke mně. Pomyslel jsem si a za pár vteřin jsem měl svou zbraň, katanu u sebe. Rychle jsem byl u Jane. Ta můj útok vykryla. Stačila, sice jen tak, tak, ale stačila svou katanu přivolat. „Učíš se dost dobře, Jane.“ pochválil jsem ji.
„D-díky.“ zakoktala se Jane. Trošku i v obličeji zrudla. Byla tak roztomilá. Nejraději bych ji políbil. Ale ovládl jsem se.
„Tak znovu. Dokud to nebude dokonalé.“ doporučil jsem, Jane. Ta přikývla na souhlas. A trénovali jsme přivolání její katany. Čím dál víc se zlepšovala. Vždy, kdy jsem na ni zaútočil, můj útok vykryla. Vždy včas stačila svou katanu přivolat. A toto jsme trénovali celé odpoledne, dokud jsem zase šel, Jane doprovodit domů.
Nicol:
Byla jsem přidělena ke Corazonovi. Byla jsem za to šťastná. Milovala jsem ho. A za jeho večerní smsku jsem byla ráda. Ráda jsem si s ním chtěla psát, ale byla jsem unavená a usnula jsem.
„Tak, teď se soustřeďte na vyvolání své zbraně. Ale vyvoláte ji pomyšlením. Nesmíte to říkat nahlas. Takhle by vaši zbraň mohl nepřítel vzít a zničit. A tím byste zemřeli. Nicol, zkus to jako první. Vyřkni jméno své zbraně a k tomu dodej, přijď mi na pomoc. Neboj se, hned to tak snadno nepůjde, proto to budeme trénovat.“ řekl a poradil mi sensei Goro. Přikývla jsem hlavou na souhlas. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Sato, přijď mi na pomoc. Pomyslela jsem si.
„Jsi si jistá?“ zeptal se mě Sato.
„Není o čem diskutovat, potřebuji tvou pomoct.“ snažila jsem se zaznít vážně.
„Jak si přeješ.“ řekl, Sato a cítila jsem, jak se proměnil v katanu a já ji držela v ruce.
„Bravo Nicol, ale bylo to pomalé. Kdyby tady Corazon byl tvůj nepřítel, okamžitě by tě zabil.“ pochválil mě sensei Goro, ale zároveň vysvětlil, kde dělám chybu. Přikývla jsem na souhlas. „Teď ty Corazone.“ podíval se na Corazona. Corazon přikývl na souhlas a udělal nejspíš to samé co já. Jenže mi to přišla jako věčnost, než se jeho pistole objevila.
„Hej, to není fér. Já mám katanu a ty pistoli. To mě zabiješ jedna báseň.“ řekla jsem trošku rozzlobeně.
„Neboj se Nikki, tobě bych nikdy neublížil. A tím tě mohu i ochránit, kdyby si byla v nebezpečí.“ usmál se na mě Corazon. Taky jsem mu věnovala úsměv.
„Dobré, ale bylo to pomalejší, než u Nicol. Trénujte to. Každý dohromady. A snažte se toho druhého překonat v tom, kdo rychle vyvolá svou zbraň.“ doporučil nám sensei Goro. Já i Corazon jsme přikývli a trénovali. A tohle jsme trénovali až do večera.
Zoro:
Čekal jsem s Terkou, než k nám přišel sensei Goro, aby nám dal instrukce. Jak používat a hlavně vyvolat naše zbraně. Nejdřív se stavěl u Jane a Lawa, ale nezdržel se tam moc dlouho. Pak byl u Corazona a Nicol. U těch se zdržel o něco dýl. Poté přišel k nám. Podíval jsem se na senseie Gora a čekal, co nám řekne.
„Tak, dneska se budete učit, vyvolat své zbraně.“ promluvil na nás sensei Goro. Jak já, tak i Terka jsme pozorně poslouchali. „Tak, teď se soustřeďte na vyvolání své zbraně. Ale vyvoláte ji pomyšlením. Nesmíte to říkat nahlas. Takhle by vaši zbraň mohl nepřítel vzít a zničit. A tím byste zemřeli. Terko, zkus si to jako první.“ vybídl sensei Goro Terku. Ještě jsme ale čekali, jak to úplně udělat. „Vyřkni jméno své zbraně a k tomu dodej, přijď mi na pomoc. Neboj se, hned to tak snadno nepůjde, proto to budeme trénovat.“ dodal a Terka přikývla. Všiml jsem si, jak se začala soustředit. Měla zavřené oči a zhluboka dýchala. Poté jsem si všiml, jak se její zbraň, luk, zjevil v ruce. Byla to poměrně rychlost, protože jsem žasl. „Výborně, na poprvé je to senzační. Trošku pomalejší, ale jinak výborně. Teď ty Zoro.“ pochválil Terku a otočil se na mě, že jsem nařadě. Také jsem se zhluboka nadechl. A vydechl. Ale oči jsem nezavíral. Mé katany Osami, Rai, Kyo, přijďte mi na pomoc. Pomyslel jsem si.
„Vážně si to přeješ?“ promluvil Osamu.
„Ano.“ řekl jsem rázně. Po chvíli jsem měl v ruce všechny tři katany.
„Výborně, jen pomalejší. Ale to budete teď trénovat a zdokonalovat se. Jinak Zoro, ty můžeš vyvolat všechny katany, nebo jenom jedni či dvě. Nemusíš všechny.“ pochválil mě sensei Goro a poradil mi, že mohu vyvolat jen jednoho z nich. Hlavou jsem přikývl, že rozumím. Poté jsem se s Terkou střídal ve vyvolání zbraní. Sensei Goro chvíli byl u Nicol a Corazona a chvilku u nás. Vždy nás chválil, přesto dával rady, co a jak udělat. Až okolo šesté jsme byli propuštěni s úkolem, že to máme ještě trénovat doma.
Jane:
Když nás sensei Goro propustil, šel mě Law znovu vyprovodit domů. Líbilo se mi to, ale trošku mi to i vadilo. Jako bych, jsem se nedokázala o sebe postarat. Ale chápala jsem to, protože jsem členem družiny, člen poselství a ještě k tomu ovládaná anděly. Nikdy se nevzdám, Pomyslela jsem si. Jakmile jsme vyšli ven, tak jsme se chystali se rozloučit a jít domů. Každý bydlel na jiné straně. Takže Terka měla společnost Nicol a Zoro s Corazonem šli sami. I já šla sama. Tedy teď už ne.
Jen co jsme vylezli všimla jsem si stínu, který se vznášel. Podívala jsem se nahoru. Na obloze se snášel anděl s bílými křídly. Všichni jsme na něho zůstali civět. Dala jsem ruce v pěst. Law se připravil a měl katanu v ruce. Hned jsem Lawa napodobila a povedlo se mi to.
„Tebe nechceme. Chceme tuto dívku.“ promluvil anděl a prstem ukázal na mě.
„To těžko, já k vám nepůjdu.“ bránila jsem se slovně a řekla rázně, že s ním nikam nejdu.
„Pokud ji chceš, musíš jít přes ze mě.“ řekl chladně Law.
„To se ještě uvidí, chlapče.“ promluvil anděl. Law se připravil. I já. Aniž bychom se s Lawem na sebe podívali, tak jsme zaútočili na anděla. Ostatní vše sledovali s otevřenými ústy. Boj začal.