Wolf and Eagle - třicátý-pátý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Takže, zase zpět? :D Omlouvám se za možné chybky, už jsem neměla sílu to znovu pročítat. XD
Nic víc mě nenapadá, tak si prostě užijte díl. :)
Třetí potíž doprovází boj
Yazo:
K mému překvapení se Rumi nic nedozvěděl, nebo nedal najevo, že by o tom věděl. Na Risa ani Kura jsem od té chvíle nenarazil a asi to tak bylo i dobře. Nedalo by se tomu říct přímo smíření, ale Kikura jsem se vlastně už vzdal. Tak nějak jsem pochopil, že u něho nemám žádnou šanci, ani kdybych se zbavil toho orla.
To však neznamená, že moje bolest se nějak zmírnila. Přece jen z mé roky platonické lásky najednou nezbylo nic víc, než jen nenávisti z jeho strany. Co jiného by ke mně také mohl cítit, když jsem napadl jeho partnera. Jak dlouho budu ještě cítit tu prázdnotu uvnitř mě?
„Zase se mračíš. Budeš dřív starý, když s tím nepřestaneš.” Do mého zorného pole se postavila Azami. Ruce držela v pasu a vesele se usmívala. Nesnáším to - když je někdo šťastný, zatímco já se mám tak příšerně.
„Tak budu, a? Nemám být pro koho mladý.” Zavrčel jsem a odvrátil svůj pohled raději na Kome, která se zrovna věšela na Nisu. I ony dvě se smály, bavily se. Zdálo se mi, že se celý svět usmívá, jen já tady musím trpět. To jsem opravdu jediný v téhle vesnici?
„To neříkej, není to pravda.” Azami se vedle mě posadila a stejně jako já se dívala na svou sestru a Nisu. „Je hodně lidí, co by tě chtělo vidět mladého a veselého.” Prohlásila.
„Kdo třeba?” Uchechtl jsem se a zase se zamračil. Když Azami neodpovídala, vstal jsem. „Vidíš? Taky tě nikdo nenapadá.” S ironickým úsměvem jsem se otočil, abych se mohl někde schovat. Můj pokoj se mi zdál jako velice vhodné místo, stejně ponurý jako nyní mé pocity.
„Třeba tví rodiče,” řekla rozhodně, to však mé kroky nezastavilo. To se od rodičů přeci očekává, no ne? Že chtějí, abych byl šťastný. „---” Slyšel jsem její hlas, ale slova mi jaksi utekla. Nezdála se mi však nijak důležitá, tak jsem se ani nezastavil. Měl jsem jasný cíl, svůj pokoj.
Azami:
Jeho slova fakt bolela. Jak může něco takového říct? To ho třeba nenapadlo, že i o něj může mít někdo zájem?
„A já taky,” zašeptala jsem, když odcházel a má první slova ho nezastavila. Tyhle však také ne. Asi je jen neslyšel, nebo to pro něj snad nebylo důležité? Ať byl důvod jakýkoliv, vehnalo mi to slzy na krajíček.
No tak, vzchop se Azi, nesmí vidět tvou bolest. Protřela jsem si tvář a zahnala nastupující pláč. Ještě jsem se zhluboka nadechla a vydechla a tím se i dostatečně uklidnila. Právě včas, jelikož si mě Kome konečně všimla a ona i s Nisou se za mnou rozběhly.
Ris:
Skrytý v keři jsem škvírami mezi listy sledoval pár mužských bot, které se přibližovaly a pak zase vzdalovaly. Při každém kroku se mi zastavilo srdce, zadržel jsem dech, aby mě neslyšel a snažil se i aspoň trochu skrýt svůj pach. Už mě začala bolet ruka, jak jsem se o ní ve stejné poloze neustále zapíral a nemohl se pohnout, abych se neprozradil. Boty mi zmizely z dohledu a šustění trávy pod jeho kroky utichlo. Předpokládal jsem, že se dostatečně vzdálil a tak jsem se odvážil pohnout, abych uvolnil ruku.
„Mám tě.” Ozvalo se nade mnou, kam jsem také rychle šlehl pohledem. Kikuru stal za keřem a s úsměvem mě sledoval.
„Celou dobu si věděl, že jsem tady, že?” Vydral se mi z úst povzdech.
„Neumíš to moc dobře hrát, co?” Zasmál se Kuru a podal mi ruku. Přijal jsem jí a s jeho pomocí vstal.
„Tohle mi nikdy moc nešlo. Jako dítě jsem vždycky byl ten, co hledal.” Pousmál jsem se nad starou, docela zašedlou vzpomínkou, kdy jsem jako capart hledal tak zarputile, až jsem skončil po kolena mokrý v jezírku. Stejně jsem tam Sumiho nenašel. Hajzlík se totiž schovával v jednom dutém dubu, vždycky se tam schovával a nikomu o něm neřekl, dokud jsme ho náhodou neobjevili.
„Tak špatný to s tebou zas být nemůže.” Usmál se Kuru.
„Ne?” Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. „I tehdy u toho jezírka si mě hned objevil.” Vzpomněl jsem si na naše téměř první setkání. To byly ještě časy, kdy jsem se vlků dost bál.
„Kikuru, piky, piky, musíš udělat čtyři kliky.” Ozvaly se za zády Kura hlasy Moua a Edy. Oba jsme se tím směrem hned podívali. Oba se vesele smáli.
„Skvěle si odvedl pozornost, Ri.” Pochválil mě Eda.
„Cože? Vy jste hrozní,” zaúpěl Kuru a vyčítavě na mě pohlédl.
„Máš dávat pozor.” Na oplátku za jeho pohled jsem na něj vyplázl jazyk.
„Chybí ještě Kome a Mura.” Konstatoval Mou.
„To je pravda.” Rozhlédl se Kikuru kolem sebe a prošel kolem stromků dál od pikoly. Hned se však vrátil blízko k ní. Zase se trochu vzdálil a zase se vrátil. Holky to budou mít nejspíš složitější.
Když se však kousek za mnou ozvalo šustění z dalšího keře, všichni jsme zpozorněli a Kikuru se k určitému místu rozběhl. Rukou odhrnul lístky, ale to už ze stromu vedle pikoly slezla Kome a ze stejného směru příběhla Mura, aby jej následně znovu zapikaly.
„To není možný? Kde jste se to schovali?” Nevěřícně zakroutil Kuru hlavou, když se k nám vracel.
„To se neprozrazuje.” Zazubila se Kome.
„Honem Kuru, musíš udělat čtyřikrát čtyři kliky.” Škodolibě se ušklíbl Mou.
„To fakt musííím?” Kikuru udělal velký psí oči, a kdyby to bylo jen na mně, nejspíš bych mu je odpustil, ale děcka jaksi tak velkorysá nejsou a nebo na ně ty ohromně krásný oči neplatí, jelikož mu to opravdu nehodlala odpustit.
„Musíš, to jsou pravidla.”
„Ach jo.” Vzdal se nakonec. „Ale Ris musí se mnou aspoň ty čtyři, protože jeho jsem našel.” Ušklíbl se na mě Kikuru.
„Cože? To ne.” Zamračil jsem se na něj na oplátku.
„Musíš Ri, to je taky pravidlo. Ale neboj, příště se schováš s námi a to tě už nenajde.” Usmála se zářivě Kome.
„Tak jo, no.” Povzdech jsem si a sledoval zářivý úsměv Kura plný zadostiučinění.
Lehl jsem si na zem a zapřel se o ruce naproti Kikura. Zatímco on už měl tři za sebou, já teprve začal. Párkrát jsem po něm hodil očkem a obdivoval napínající se svaly pod tričkem. Nechtěl jsem však být zas tak nápadný a tak jsem tedy taky klikoval.
Zas taková baba nejsem, takže první dva kliky jsem dal v pohodě. Po třetím mi podklouzávala dlaň, ale vydržel jsem to. Zbýval mi přece poslední. Avšak v momentě, kdy jsem se držel pár milimetrů nad trávou, ohromná bolest mi projela zraněnou rukou, která tudíž zeslábla a já se zřítil na zem. Bolest neodcházela a já se zmohl na pouhé zatnutí svalů a čelisti.
„Risy, ten poslední si neudělal, nepodváděj.” Postěžoval si Kuru, který už měl všechny kliky za sebou, ale já si ve svém stavu nevšiml.
„Co to tady děláte?” Podivil se Arin s Nisou, kteří zrovna přišli. Já však byl vděčný, že odvedli pozornost ostatních. Nikdo se už o mě a nedodělané kliky nestaral. Bolest se zmírnila, ale do konce dne jsem se jí už úplně nezbavil. A to jsem se domníval, že už mi od úplného uzdravení tolik nechybí.
Sira:
„A kdyby ses učil odmalička lítat, tak bys to uměl?” Zeptala jsem se plná zvědavosti.
„Ano, to bych pak uměl stejně dobře jako ty.” Zasmál se Naoto a dopnul si košili, opravdu mu to létání nešlo a to jsem ho to učila vždycky, když byl čas.
Naoto byl opravdu zvláštní. Byl jediný bílý orel, kterého jsem znala, třebaže jsem jich neznala příliš mnoho. Navíc ani neuměl lítat a byl víc dítě jak já a to byl o hodně starší. Ale i přesto nebo snad proto jaký byl, jsem ho měla opravdu ráda. V sirotčinci žilo spoustu stejně či podobně starých dětí, s kterými jsem také vyrůstala, ale Naota vnímám víc jako bratra, než kohokoliv z nich. Snad protože nikdo z nich nebyl orel?
„A proč máš vlastně bílý peří?” Zazněla má otázka se stejným množstvím zvědavosti jako předtím.
„A proč máš blonďaté vlásky, ty ťunťo?” Zasmál se Nao a poklepal mi ukazováčkem na nos.
„To šimrá,” zachichotala jsem se a odstrčila jeho ruku.
„Ty to umíš i s dětmi? Tak vidíš, že bys byl skvělá manželka.” Překvapeně jsem stočila pohled za záda Naota, odkud zazněl cizí hlas. Stál tam vysoký muž se stříbrnými vlasy, které vítr vháněl do obličeje a tak nebylo dokonale vidět do tváře. Jeho pach se zdál být - pichlavý, dráždil mě a já měla nutkání si zacpat nos, ze slušnosti jsem však odolala.
„Goro,” vyskočil okamžitě Naoto, jakoby seděl na pružince. „Co tady děláš?” Dvěma rychlými kroky přešel blíž k cizinci. Já zvědavě naklonila hlavičku na bok, abych na neznámého viděla líp.
„Přišel jsem za tebou, samozřejmě.” Zakoulel očima a naklonil se blízko k Naotovi, jakoby mu něco šeptal, nebo to tak aspoň vypadalo. Pravda mi došla vzápětí, cizinec mého Naota políbil.
„Co to děláš?” Odstrčil ho okamžitě a odtáhl se. „Vždyť je tady dítě.” Ohlédl se mým směrem. Jeho tváře se zbarvily do růžova, takhle jsem Naa ještě nikdy neviděla, ale bylo to neskutečně roztomilé.
„No a? Je snad moje?” Prohlásil cizinec. Ten tón se mi nelíbil, zněl stejně pichlavě jako byl cítit jeho pach.
„To opravdu nemáš žádný hranice?!” Vyštěkl naštvaně Nao a přešel ke mně.
„To se opravdu musíš ptát?” Zasmál se neznámý a stejně tak i on se k nám přiblížil, narozdíl od Naota se ke mně sklonil a podal mi ruku. „Čau škvrně, já jsem Goroi.” Choval se úplně jinak, než jsem u kohokoliv zvyklá. Tak ležérně, nenuceně, nedbale až drze, ale možná to mě činí víc zvědavou.
„Já jsem Sira.” Představila jsem se taktéž a potřásla si s jeho rukou, teba spíš se dvěma jeho prsty, jelikož dlaň měl na mě až moc velkou. „Máš rád Naota?” Zeptala jsem se ze své dětské naivity a nechápala, do jakých rozpaků Naa dostávám.
„Co myslíš?” Zasmál se Goroi a vůbec nezněl překvapeně či zaskočeně z mé netaktní otázky. To se o Naotovi říct nedalo.
„Nevím, proto se ptám.” Po mých slovech se jeho úsměv rozšířil.
„Řeknu ti tajemství.” Naklonil se ke mně blíž, až jsem jeho teplý dech cítila na uchu a zatarasil rukou volné místo mezi našimi hlavami, aby jeho ticha slova neslyšel nikdo jiný. „Mám ho rád stejně tak moc jako on mě. A pokud nás necháš samotný, budeme se mít rádi ještě víc.” Oddálil se ode mně. Jeden můj kradmý pohled skončil na Naotovi a na jeho tváři. Byl trochu červený a mlčenlivý, on takový nikdy nebyl, takže s jistotou jsem mohla potvrdit, že on má Goroie opravdu rád. „Co na to říkáš?”
„Tak jo.” Přikývla jsem rychle a rozběhla jsem se domů. Ještě jsem se však stačila otočit, oba zůstali ve stejných polohách, jak jsem je i zanechala. „Ahoj Nao, ahoj Goroi.” Zamávala jsem jím ještě a když mi to oplatili, konečně jsem se rozběhla úplně.
Mori:
Už potřetí jsem prošel celou vesnicí i nejbližší les. Nezastavoval jsem se, pozorně napínal své slechy, vše obezřetně sledoval, používal i svůj čich. Nic jsem však nezjistil. Nic se vlastně ani nedělo. Prostě jsem měl jen ten špatný pocit, že se něco stane. Nepřikládal bych tomu tolik důležitosti, kdyby se ten pocit ve mně usídlil jen na chvíli, ale už pomalu táhlo na pátý den.
Všechno se zdálo být stejné, nikdo neměl žádný problém, nic se prostě nedělo. Ale i tak jsem se toho nemohl zbavit. Prošel jsem se ještě pětkrát než jsem to konečně vzdal. Tím jsem stejně příliš nezjistil.
„Co se zase děje?” Zabručel Yazo, když jsem ho už zase přestal vnímat.
„Cože si to říkal?” Zvedl jsem k němu pohled. On však nevypadal, že by mi to zase chtěl opakovat.
„Tak co je? Jde vidět, že jsi duchem nepřítomný.” Napřímil se a hodil na mě jeden z těch pohledů, který vás nutí vše vyklopit.
„Nooo,” protáhl jsem slovo, abych oddálil své vysvětlování. To však bylo zbytečně, stejně se tomu nevyhnu. „Jen mám prostě,” hodil jsem do ohně další poleno, „špatný pocit.” Obloha už byla víc černá než bílá, posetá maličkými hvězdičkami, i měsíc jsme mohli vidět. Chladný vánek mě šimral po holých pažích a já se neubránil zachvění. „Jakoby se mělo něco stát. Šestý smysl, instinkt, předtucha nebo tak něco.”
„Co přesně by to mělo být?” Zazněla jeho otázka s dosti skeptickým podtónem.
„Tak mi nevěř, pokud nechceš.” Pokrčil jsem Rameny. „Přesně nevím, ale snad to nebude tak špatné.” Zašeptal jsem spíš pro sebe. Opravdu jsem se obával toho, co tenhle pocit předcházel.
Masiru:
„A ty si jako fakt myslíš, že jsi rychlejší?” Zeptal jsem se posměšně Syna, třebaže jen na oko.
„No jasně. U nás ve vesnici jsem byl nejrychlejším letcem.” Napřímil se pýchou a najednou se zdál být i větší.
„Já byl v té mé taky nejrychlejší letec.” Oponoval jsem.
„Jo, protože tam jiný letec jak ty ani nebyl.” Zakoulel očima.
„Na to se nikdo neptal.” Pokrčil jsem rameny.
„Tak si dáme závod a uvidíme.” Nadhodil. Věděl jsem, že jeho soutěživost mi nedovolí se nad ním nějak moc povyšovat, ale bavilo mě jej provokovat.
„A jsi si jistý, že mi budeš stíhat?” Zasmál jsem a tím ho ještě víc vyhecoval.
„Jasně že jo. Nakonec to ty budeš prosit, abych zpomalil.” Zaprotestoval.
A tak se stalo, že se konal takový menší, větší závod. Původně to bylo od vesnice orlí po vlčí, později k začátku lesa po konec, no a teď musíme doletět k nejbližší lidské vesnici a zase zpět. Stačilo si do něj trochu rýpnout, jakej je to srab, že se neodváží na delší trasu a skončilo to tak, jak to skončilo.
Odstartovala nám to Sachi a jako další svědci nám to sledovaly Sira, Ris a Nisa. Syn vyrazil jak zběsilý, jeho mužnost zřejmě byla ponížená. Třebaže jsem dobře věděl, že mu rychlostí opravdu nestačím, nehodlal jsem zůstat pozadu.
Pod námi se postupně měnila krajina. Z tmavé lesní zeleně se stávala světlá louka, pak spíše žlutá planina plná šedých balvanů a občasných stromů a pak nanovo zase les.
Po celou dobu nade mnou měl převahu, ale když pod námi les končil, stačil jsem ho předehnat a proletět těsně kolem něj, tím pádem jej zmátl natolik, abych si získal náskok. Ne však na dlouho.
Už nám k lidské vesnici tolik nechybělo, když najednou...
„Co to, sakra, je?!” Konstatoval Syn, když zastavil vedle mě a díval se na stejné místo jako já.
Syn:
Armáda, prostě armáda. To se jinak nazvat nedalo. Obrovská skupina ozbrojených lidí, kteří směřovali směrem, odkud jsme přiletěli. „To však ale nemusí znamenat, že chtějí zaútočít na nás, ne?”
„Na koho jiného, když cestují tímhle směrem?” Konstatoval Masiru. Nemohl jsem uvěřit, kolik jich je. Jestli jdou opravdu proti nám, nebo i kdyby ne, stačilo by projít naším lesem a jsme na cucky. Neměli bychom nejmenší šanci.
„Musíme se vrátit.” Rozhodl jsem trochu zbytečně, bylo to jasné nám oběma. A tak jsem vyrazili zpět. Nepohánění soutěživostí nebo svým egem, jen strachem o naše přátelé, milované, o naše druhy, možná právě proto jsme letěli mnohem rychleji.
Ani jsem se nenadál a prolétal jsem nad prvními stromky. Bylo tak nějak samozřejmé, že já se vším seznámím Rumiho a Masiru poletí do orlí vesnice varovat zbytek.
Okno do domku vlčího alfy bylo otevřené a tak jsem bezváhání vletěl dovnitř, nenapadlo mě, že bych mohl rušit, ale na tom snad ani v téhle situaci nezáleželo.
„Potřebuji s tebou mluvit.” Vybafl jsem hned, co jsem se proměnil. Rumi právě popíjel čaj s Takem a s Morim, pří mém příchodu se všichni, asi překvapením, zvedli.
Sachi:
Asi jsem byla jediná, co nebyla překvapená z výhry Masira. Jasně, že on je lepší jak Syn. Na moje zlatíčko nemá nikdo. Ale i tak bylo zvláštní, že Syn nebyl nikde poblíž. Zas tak pomalý nebyl.
„Máme problém.” Zněla první slova, když se proměnil. Dobrá nálada najednou opadla.
„Co se děje?” Zeptal se Ris a podal Masirovi nějaké oblečení.
„Lidi.” Téměř zavrčel. „Musíme hned do vlčí vesnice, všichni.” Prohodil, zatímco se navlékal do košile.
„Půjdu najít Naota.” Zvedla se Sira.
„Půjdu taky.” Přidal se i Ris.
Já nebyla ničeho schopná. Strach mě v celé míře ochromil a já se ani nepohnula. Co se mohlo stát, že je Masiru tak nervózní? Co, aby to souviselo s námi, vlky a zároveň s lidmi?
Ris:
Masiru mi opravdu nahnal strach. Nelíbilo se mi, kam celá situace směřuje. Chtěl jsem se vše dozvědět co nejdřív.
„Naoto?” Zvolala Sira, když jsme vešli do jeho domku. Z pokoje se ozývaly hlasy a tak jsme tam automaticky vyrazily.
„Co se děje?” Ozval se jeho hlas a následně vykoukl ze dveří.
„Právě přiletěl Masiru,” oznámil jsem.
„A?” Nechápavě naklonil hlavu na bok.
„Něco se děje, musíme za vlky.” Vysvětlil jsem, třebaže jsem dobře viděl za zády Naota další osobu. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a došlo mi, že on bude ten šťastlivec, jehož má Nao tak rád.
„Co se děje?” Zeptal se cizinec vyloženě mě a já na něj konečně pořádně pohlédl. Nic na jeho vzhledu se od naposledy nezměnilo. Jen tentokrát jsem mohl cítit pach, který mi vlastně ani moc nevadil, jen mě tak nějak šimral v nose.
„Detaily nevím, prý to ale souvisí s lidmi.” Naoto sebou cuknul, což nikomu v místnosti neuniklo.
„S lidmi?” Hlas se mu chvěl a podle všeho se i třásl. Jak zvláštní, co pouhé slovo dokáže udělat s některými jedinci.
A tak se stalo že Goroi, jak se mi později představil, vyrazil za vlky s námi. Tak nějak mlčenlivá cesta a hlavně rychlá. Každý měl vlastní myšlenky, vlastní obavy, ale všechny nás zajímalo, co přesně se to posralo.
Kikuru:
Ozbrojení lidé směřují k našemu lesu. Ta věta se mi neustále opakovala v hlavě. Snad jsem i přestal vnímat, co dál Rumi říká. Lidé - jdou na nás? Proč? Co jsme jim udělali, že nás nenechají normálně žít?
„Všichni boje schopni se připraví-” a zas jsem nevnímal. Nešlo to, myšlenky se mi proháněly hlavou a já se nedokázal uklidnit. Lidé, zase lidé, neublížili nám už snad dost?
„Děti, ženy, nemocní a ostatní boje neschopní se skryjí ve vesnici orlů. Velení přenechám Azami a Nise. My vyrazíme lidem naproti, abychom od lesa odvedli pozornost. Na naše znamení se všichni v orlí vesnici promění a poběží odsud co nejdál a nejrychleji to půjde - pokud se tak stane, znamená to, že jsme prohráli.” Rumiho tvář se mi ztrácela před očima, jeho hlas nedoléhal až k mým uším. Že by následek strachu? A proč alfa mluví o prohře? My neprohrajeme, ne?
Mluvil ještě nějakou chvíli, ale já ho nesvedl vnímat. Až když se všichni začali zvedat, probudil jsem se. Lidé se rozdělovali na ty, co jdou s Rumim bojovat s lidmi a na ty, jenž stáhnou ocas mezi nohy a poběží se schovat. Tuším, kam patřím, ale dobře vím, že to není správně. Jsem mladý muž s určitou silou, mohl bych bojovat, ale to Rumi nedovolí. A teď ho rozčilovat? To nemůžu. Jak se něco takového mohlo stát? Všechno vypadalo až moc dobře.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
