Wolf and Eagle - třicátý-čtvrtý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Takže, jsem zase zpět, s malinkatým zpožděním, které mi snad odpustíte (prostě nebyl čas). No a tak nějak nevím, co víc napsat, tak si prostě užijte další (o něco kratší než obvykle) díl. Omlouvám se za možné chybky (už jsem neměla sílu to opravovat), díl věnuji oběma mým nejstálejším čtenářkam. Děkuji za hezké komentíky u předchozích kapitol, (jsem vám za ně strašně vděčná, strašně moc mě těší :D) a snahu mě neustále držet při psaní tohohle obyčejného příběhu. Moc vám děkuji. :3
Za opuštěným chlapcem
Arin:
„Zrovna od vás dvou jsem to nečekal.” Zaťal jsem pěsti. „Proč jste mi to neřekli hned? Jak dlouho jste ho tam chtěli ještě nechat?! Jaké máte vysvětlení?” Pochodoval jsem po svém pokoji sem a tam. Chvílemi jsem se zcela neovládl a můj hlas zakolísal zvýšením hlasitosti.
Pořád jsem ještě nestačil rozdýchat své nedávné zjištění o zraněném chlapci, který zůstal v původní vesnici. Sám - nebo to by možná bylo i lepší, jelikož v tom lese nyní žijí i vlci a ti jsou, jak všichni víme už i z pohádek, velmi nebezpeční. Teď tedy určitě dokážete pochopit, proč přede mnou stojí Zen a Tenchi v ukázkovém pozoru, Sumi s Yumi u dveří a Rik za mnou.
Měl jsem toho tolik na srdci, ale jazyk nebyl schopný vše zaznamenat. Taky mé rozčilení propletené s hněvem mi nedovolilo mluvit zcela souvisle a klidně. Všechen hněv na ty dva umocňovala především skutečnost, že o chlapci jsem se dozvěděl zcela náhodou od Sumiho a Yumi.
„Odešli jste odtamtud, protože se tam objevili vlci. Jeden z nich toho orla navíc zranil tak, že nebyl schopen létat, což jak jistojistě víte, je naše jedna z mála možných obran. Naprosto samotného a bez možnosti se více ubránit před nebezpečím. Opravdu jste tak klidní, že jste mě neinformovali už dřív a navíc sami?!” Divoce jsem gestikuloval rukami a sliny se mi hromadily v ústech, takže jsem musel zmlknout, třebaže jsem ještě neskončil. „Zene, ty jako felčar se snažíš zachránit lidi před smrtí. Myslíš, že je dobře ho tam jen tak nechat? A ty Tenchi, nebyl jsi jejich vůdce, jejich alfa? V tom případě máš chránit všechny lidi hejna bez výjimky.” Vztekle jsem na oba ukázal. Když jsem se zastavil při své neustále chůzi u stolku, opřel jsem se o něj a zhluboka vydechl. Neměl bych ztrácet klid, ale copak to jde?
Oba obvinění zarytě mlčeli, ale ani jeden nesklonil pohled k zemi. Mohl jsem si aspoň myslet, že se cítili provinile, když už nic jiného. To však nezmírnilo závažnost situace.
„Ten orel, ten kluk,” narovnal jsem se, protřel si tvář a otočil se čelem k duu provinilců. „Jak by na tom měla být jeho ruka?” Modré oči Zena se zabodávaly do mých, neuhnul. Nic jiného jsem od něj neočekával, třebaže mě jeho chyba dosti zklamala.
„Touhle dobou už naprosto v pořádku.” Svým typickým hlasem mluvil dosti tiše. Snad cítí špatné svědomí, něco takového jim nehodlám jen tak odpustit.
„Výborně. V tom případě se za ním vydáme.” Atmosféra v místnosti zhoustla ještě víc. „Jdete vy dva, já, Sumi, Rik a Torio. Měli byste se připravit, v noci vyrážíme.” Všechny zvuky zvenčí utichly, jako by i tam tušili, že se uvnitř probírá něco závažného.
„Proč by mělo letět tolik orlů, Arine? Já s Toriem by jsme to zvládli sami.” Namítl Rik. Poprvé za celý den jsem po něm šlehl pohledem a to ne zrovna příjemným.
Jeho maličkost mě pomalu začínala vytáčet též. Ukáže se u mě jen, když se jedná o práci, ale jakmile se má mluvit o nás, o pocitech, o intimitě, vždy se z toho záhadně vykroutí. Nejsem bez citů, takže mě jeho přístup dost zraňuje. Já bych přiznal své city k němu klidně i veřejně, ale nemůžu to udělat právě kvůli němu, jak iritující.
„To rozhodně ne. Za prvé, tihle dva si za to musí nést následky, za druhé se nepoletí, nýbrž půjde, součást trestu. Za třetí, ty ani Torio neznáte cestu ani toho orla a on nezná vás. Sumi už začal pracovat jako špeh a mohl by se nám tedy taky hodit, když nic jiného, aspoň to bude moct považovat za trénink. Upřímně, kdybych si mohl vybírat, tebe i Toria bych tady nechal. Ale časy jsou nebezpečné a vy dva jste nejlepší bojovníci.” Ukončil jsem své vysvětlování.
Zní to skoro tak, že Zen i Tenchi nesou všechnu vinu. To jsem si samozřejmě nemyslel. Všichni, co mlčeli, by měli být pronásledováni špatným svědomím. Ale zrovna felčar a vůdce by si tohle neměli nikdy dovolit.
„Ale-” chtěl něco namítat, ale ukončil jsem jej mávnutím ruky.
„Teď chci mít klid, musím si před cestou odpočinout a vy byste se měli řídit dle mého příkladu.” Se souhlasem se Zen, Tenchi i Sumi postupně vytráceli z mého domu. Jen Yumi zůstala nerozhodně stát u dveří.
„Arine,” přešla ke mně blíž. „Nech mě jít taky.” Upřela své velké, hnědé aa skoro smutné oči do mých.
„Nejsem si jist-” má slova umlčela ona těmi svými, načež sklonila pohled k zemi.
„Vím, že se to rodičům nebude líbit a zřejmě budu překážet. Mohla bych být nápomocná maximálně při vyšetřování lehkých zranění, ale když jde Zen, zřejmě toho stejně nebude zapotřebí. Ale,” odmlčela se a zvedla zrak k mému. „Ris je můj kamarád. Se Sumim a s ním jsme vyrůstali vpodstatě jako sourozenci. Nelíbilo se mi už tehdy, že ho tam musíme nechat, ale když jsem nikomu nic neřekla, mám pocit, že jsem mu tím opravdu uškodila. Když nic jiného, chci být jedna z těch, co ho sem přivedou.” Mlčky jsem se na ni díval. Dobře jsem chápal její důvody. Já sám bych se zachoval stejně. Ale i tak jsem si nebyl jistý, zda je to dobrý nápad. Už jen to, kolik nás už tak jde. „Arine, dovol mi to, prosím.”
„Dobře,” s hlubokým povzdechem jsem nakonec povolil. Celá se po mých slovech rozzářila a zeširoka se usmála.
„Děkuji Arine, nikdy ti to nezapomenu.”
„Měla by sis jít odpočinout.” Pokynul jsem jí, přitakala a zmizela z pokoje. Díval jsem se za ní a přemýšlel nad zvláštní myšlenkou, jež mi najednou pochodovala v mysli. Kdybych se zamiloval do ní, měl bych to teď snazší? Je krásná, zodpovědná i hodná. A umím si ji představit jako dobrou manželku. Měl bych všechno. Samozřejmě hrál roli i její věk, ale Rik v tomhle ohledu taky nebyl ke mně nějak zvlášť blízko. Nakonec jsem však myšlenku s pousmáním zapudil. Nemohl jsem už zvrátit své city, miloval jsem toho orla, ač byly jeho chyby jakkoliv moc otravné a nepříjemné.
„Arine?” S cuknutím jsem se otočil a pohlédl na mladou tvář osoby, jež tak miluji.
„Ty jsi pořád tady?” Zeptal jsem se bezvýrazně.
„Neděje se něco? Vypadáš dnes jinak.” Všiml si? Ne, určitě jen naráží na mé rozčilení. Překvapeně si mě prohlížel a zastavil se svým uhrančivým pohledem na mým, ale - uhnul jsem.
„To se ti jen zdá. Měl by sis jít taky odpočinout. A někdo by to měl ještě oznámit Toriovi, aby se moc nepřepínal.” Zamířil jsem ke své ložnici. Jeho kroky následující mé jsem zaznamenat nestačil. Všiml jsem si jich, až když jsem se zastavil u postele a stáhl košili přes hlavu. „Děje se něco? Potřebuješ něco pořešit? Vlastně jsem tě zavolal tak náhle, zřejmě uprostřed práce, co? Omlouvám se. Teď by sis ale měl vážně odpočinout.” Odkopl jsem boty pod postel a sundal si kalhoty. Nakonec jsem se vsunul pod peřinu a se zavřenýma očima se otočil ke zdi.
„Arine, co se děje?” Ozval se Rikův hlas kousek ode mně, matrace se pod jeho vahou prohnula a teplý dech ovanul můj zátylek.
„Co by se mělo dít?” V hlavě mi ozývalo dunění rychlého bušení srdce a i přesto jsem se snažil mluvit klidně.
„Jseš nějakej divnej?”
„V jakém smyslu?”
„V-vůbec jsi mě nepolíbil. Vzdycky to děláš. Ne, že by mi na tom nějak záleželo,” odmlčel se. Zdálo se mi, že jeho hlas dost kolísal, ale výběr slov mi dokázal potvrdit jen to, že nekolísá ze stejného důvodu, z jakého mě se zrychluje tep. „Je to nezvyk.” Posadil jsem se na posteli a bez toho aniž bych se na něj podíval, jsem se k němu naklonil a věnoval rychlou pusu na tvář.
„Asi jsem jen unevanej.” Řekl jsem jakoby nic a znovu ulehl.
„Aha.” Zdálo se mi, že zněl zklamaně, ale to se mi asi fakt jen zdálo. „Tak já půjdu. Torio by se měl taky připravit.” Konečně se zvedl a podle dunění podlahy odcházel ke dveřím. Vrzání dveří mi mou domněnku jen potvrdilo. Neubránil jsem se povzdechu a posledního natáhnutí jeho pachu, než byl pryč.
Sumi:
„Promiň tati," hlesl jsem, když hrobové ticho neustávalo. „To o Risovi mi uteklo omylem.” Zastavili jsme před naším domem. První dny jsme bydleli u babičky a dědy, ale pak jsme se přestěhovali do volného domu kus od nich, aby nás mohli kdykoliv navštívit.
„V pořádku Sumi, není to tvá vina. To já s Tenchim jsme mu měli vše říct.” Díval se mi přímo do očí svým modrým pohledem a já v nich skutečně viděl lítost. „Ris si takovou zradu od nás nezasloužil, ale já..." poprvé sklonil svůj zrak a já až nyní pochopil, jak moc zraňující to pro něj je. „Byl jsem tak hr, abych konečně našel rodinu a teď, když jí už mám, nedokážu ji opustit.” Jeho slova se mě dotýkala a já nezvládl udržet pevný postoj.
Neznal jsem správný výběr slov pro odpověď a tak jsem radši jen mlčel. Ticho přerušil až jeho hlas a já na něj pohlédl. Tentokrát se už usmíval.
„No, už bychom se měli jít nachystat.” Otevřel dveře. Já jen naprázdno přikývl, aniž by to mohl vidět.
„Za jak dlouho se asi vrátíme?” Zavolal jsem do místnosti, ve které zmizel a vydal se za ním. Ale hned ve dveřích jsem se zastavil.
„Kam jdete?” Strýc Katsu seděl na pohovce a jeho úsměv rychle vystřídal vážný pohled. Když se nedočkal odpovědi, vstal a přešel k nám blíž. „Kam chcete jít?” Hlas mu zhrubl.
Torio:
Mírný větřík se proháněl v korunách stromů, pohrával si s trávou, bouchal do oken spících lidí. Chlad štípal do tváří a tma zakryla sluneční den, který už byl u konce. Přesně v tenhle čas jsem s Rikem čekal před domem Arina. Všechny detaily jsem slyšel od Rika, takže jsem se stal se vším obeznámen. To jsem si aspoň myslel, ale k mému šoku se k nám později nepřidali nejen Tenchi, Zen, Sumi a Yumi, ale i Katsu.
„Co tady děláš Katsu?” Zněla první slova Arina, když vyšel ze dveří.
„Půjdu s vámi.” Zazněl jeho hlas a s pevným postojem se proti němu postavil.
„To tvrdí kdo?” Bojový tón přidal i náš alfa.
„JÁ to tvrdím a nesnaž se Arine. Nezůstanu tady ani kdybys mi to přikázal.” Napětí ovládlo atmosféru a všem přihlížejícím muselo být jasné, že se schyluje k hádce. Jak ze strany Katsua, tak ze strany Arina. Ani jeden nehodlal ustoupit.
„Omluvíte nás na chvíli?” Promluvil alfa k nám, ale oči od svého protivníka neodtrhl.
„Jen si poslužte.” Arin s Katsuam zmizeli v jeho domečku a my se tedy vrátili k předchozí činnosti, kterou alfa přerušil - čekání.
Katsu:
„Nemůžeš něco takového po mně chtít.” Zavrčel jsem hned poté, co se zavřely dveře.
„Katsu, proč mi to děláš?” Zastavil se u sedačky, na kterou se následně usadil.
„Co dělám?” Zeptal jsem se nechápajíc smysl jeho slov.
„Neměl bys chodit, věc s tebou nemá žádnou spojitost.” Vysvětlil a pohlédl na mě pohledem unaveným, nyní asi díky mé maličkosti.
„Má to spojitost se Zenem a Sumim, to stačí,” o krok jsem se k němu přiblížil. „Už jednou jsme o oba přišli, už to nedopustíme.” Prohlásil jsem pevným hlasem. „Můžeš být rád, že se nepřidali i otec nebo Kito, i máma by asi nenechala Zena jen tak jít, kdyby věděla, kam jde. A co teprve u Tenchiho, ani si nechci představovat, co oni k tomu řekli.” Vychrlil jsem ze sebe a svůj výraz změnil na naštvaný. „Zrovna ty bys něco takového mohl chápat, když máš takovou empatii.” Stihl jsem mu i vyčítat.
„Katsu, to je taky důvod, proč jdu s nimi já, Torio a Rik, abychom je přivedli zpět.” Zatřepal hlavou a zvedl se z pohovky. „Nebudeme se už hádat, raději bychom měli vyjít. Doufám aspoň, že sis stihl odpočinout.” Vydal se ke dveřím.
„Chceš mi tím říct, že můžu s vámi jít?” Užasle jsem se k němu otočil.
„No, zdá se, že nemám zrovna na vybranou. I kdybych tě měl svázat, asi by tě to nezastavilo.” Zasmál se a vyšel ze dveří. „ Takže můžeme vyrazit?” Slyšel jsem ještě jeho hlas. Ještě ani mé nadšení neopadalo a já též odešel z domu, abych se připojil k ostatním.
Ris:
„Poradíš mi, Risy?” Tak zněla prosba. Smutný výraz Naota mě navíc přinutil říct Ano a zakázal jakýkoliv jiný slovo. Samozřejmě jsem ho nemohl odmítnout. To jsem však neočekával, s čím přesně to bude potřebovat pomoct.
„Co tedy potřebuješ?” Zeptal jsem se, když si Naoto upil z čaje.
„Týká se to něčeho docela ošemetného,” odmlčel se a sklopil hlavu, aby sledoval své prsty omotané kolem hrníčku.
„Pokud ti budu moci poradit, poradím ti.” Zhluboka se nadechl a zase vydechl.
„Víš, no, půjdu rovnou k věci,” celý se napnul a konečně na mě pohlédl. „Mám někoho rád.” Překvapením mi na ústa nepřicházela slova. Mlčel jsem a on též.
„To je skvělé. V čem přesně potřebuješ radu?” V hlavě mi vystal obraz, jak se Naoto líbá s nějakým cizincem. O tom, čeho jsem se tam stal svědkem, nikdo neví, aspoň ode mně ne. Nikomu jsem to neřekl a nepřiznal jsem to ani Naotovi. K čemu bych to taky dělal, že?
„Ohledně jeho.” znovu sklopil zrak a zas mlčel. „Chci tím říct, že si nejsem jistý, zda on je ten pravý, ke komu bych měl něco cítit.” Vydralo se mu tiše z úst a já zůstal jen zaraženě sedět.
„Ale jak já bych ti v něčem takovým mohl poradit?” Podrbal jsem se ve vlasech. „Na něco takového by byla lepší spíš Sachi.”
„Ne. Myslím, ty jsi dost empatický a zároveň ti to myslí, máš pochopení, navíc jsi mi sympatický a sám máš skvělej vztah nejen s Kikurem, neexistuje nikdo, kdo by tě neměl rád. Jiní by mi nemohli poradit líp.” Zmlknul jsem. Čekal jsem toho spoustu, ale taková pochvala byla nad má očekávání. Netušil jsem jaký obrázek o mně má a proto mě to snad tak překvapila. Nemohu ani tvrdit, že mi jeho popis mé osoby nelichotí. Ale dokážu vyplnit jeho očekávání?”
„Dobře, pokud ti stačím já… Pověz mi detaily.” Usmál jsem se a zapřel se lokty o stůl, abych mu byl blíž.
„Víš, velkej problém je jeho pach,” umlkl a já překvapeně mlčel s ním. Jaktože vždycky řekne něco, co mě nějak zarazí, překvapí, umlčí. „Cítím z něj nebezpečí a nedokážu se toho nepříjemného pocitu zbavit. Už i ta jeho povaha, už podle ní jde vidět, jaký je to typ člověka a já si jsem jistý, že někoho takového bych k sobě nechtěl připustit, ale nedokážu tomu nijak zabránit.” Povzdechl si unaveně, zřejmě nad tím stačil už dost přemýšlet.
„Co přesně je za rasu?” Čich je jeden ze smyslů, který nás bezpečně upozorňuje na nebezpečí, někdy i míle daleko. Někdo má pach určitých ras už ve spojitosti s nějakým faktorem, v tomhle případě strach.
„Sova,” znovu upil čaje.
„To je možná ten důvod.” Usmál jsem se. On ke mně zvedl překvapený pohled. „Sovy a orli se moc nesnáší, nelibost k jeho pachu máš v sobě prostě zakódovanou. Co se týká povahy, nemohu ti s tím nijak poradit, protože ho ani neznám. Ale teď mi pověz něco ty, co přesně od toho vztahu očekáváš?” Nastalo ticho a my soutěžili v tom, kdo ho vydrží udržet nejdéle.
„Nevím. Dobře si uvědomuji, že k němu něco cítím, ale nelíbí se mi to. Nechci to. Nejraději bych s nim přetrhl všechny vazby, ale to nesvedu.” Vydechl a já konečně viděl jeho bezradnost a úzkost v celém rozsahu. Opravdu netuší, co s tím dělat.
„Jak se k tomu staví on?”
„Ani nevím, nedokážu se v něm vyznat.” Odmlčel se. „Na jednu stranu bych řekl, že je mu má přítomnost příjemná, on však tvrdí, že vůbec. Zdá se skoro, že mě má rád, ale vždycky když mi to může dokázat, neudělá to.” Povzdechl si Naoto a skousl si ret.
„Takže tě buď rád nemá, nebo to nechce přiznat, otázka komu - tobě nebo sobě?” Konstatoval jsem a Nao mohl pouze přikývnout. „Opravdu nevím, co bych ti měl poradit, Naoto. Ale řeknu ti, jak bych se asi zachoval já.” Mlčky jsem se ujistil, že s tím souhlasí a pak pokračoval. „Kdybych začal něco cítit, zřejmě bych tomu šanci dal. Skončit to můžeš kdykoliv, ale myšlenky typu “Co kdyby” jsou naprosto k ničemu a určitě by se objevily, kdybys to nezkusil. Po čase pak zjistíš, co vlastně sám chceš. Pokud se tvé city změní, zřejmě to opravdu vyjít nemělo a aspoň budeš mít nějakou zkušenost. A co se týče toho druhého, dle chování, které si mi popsal, možná je na tom stejně jako ty a neví, jak se má zachovat.” Zavřením svých úst ovládlo místnost zvláštní ticho, tíživé. A já tentokrát nebyl ten, který by ho měl přerušit.
„Díky Risy,” Nao se po nějaké době náhle zvedl a rozběhl se ke dveřím. Ani se nerozloučil a byl pryč.
„Rád jsem poradil,” stačil jsem za ním ještě křiknout.
Chudák Naoto, už i on má problémy s láskou. Skutečně jsem rád, že mi to s Kikurem šlo tak snadno. Když nad tím tak zpětně uvažuji, nám dvěma nikdy nic v cestě nestálo. Pouze Yazo, ale Kuru k němu nikdy nic necítil a já se jim nenechal zastrašit, tudíž jsme tuhle překážku překonali. Na můj vkus nám to jde snadno, až moc snadno. To se moc často nestává, takže buď se něco pokazí nebo máme ohromnou kliku.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
