Anime World CZ/SK - Příběhy

Jmenuji se Destiny Smith. Nejsem ničím moc zvláštní, tedy aspoň ne na první pohled, takže když kolem mě projdete, ani si mě nevšimnete. Možná tak toho, že trošku tápu kolem a v ruce třímám takovou bílou hůlku. Některým z vás to už asi došlo. Jsem slepá.

 

Žiji normální život, chodím do školy, jako každá sedmnáctka, akorát mě si nikdo nevšímá. Nevadí, já jejich zastřené a opovržlivé pohledy nevidím… ale cítím. Oni netuší, že má slepota není jen obyčejné postižení. Nevím, kde se to vzalo… ale já vidím cizí budoucnosti. Sice jenom záblesky, útržky, občas jenom pár slov vyřčených do vzduchu, a mnohdy se také stát nemusí, ale vidím je. Nikdo to neví, žádný spolužák, učitel, ani rodiče, protože žádné nemám. Jenom hodnou babičku s chatrným zdravým.

 

Ve škole si mě opravdu nikdo nevšímal. Ani šikany jsem se nedočkala, ale to je spíš dobře. Asi na každé škole je vždycky nějaký milostný mnohoúhelník… já sama asi někdy do jednoho patřila, ale kdo ví, jestli to nebyla fáma.

“Hele, víš, že se nejspíš líbíš Marcovi?” pošeptala mi jednou jedna holka, jejíž jméno si nepamatuju.

Škubla jsem sebou. “Myslíš?”

“Jo, včera to říkal.” zachichotala se. Sklopila jsem stydlivě oči.

 

Když jsem poté zkusila s ním navázat kontakt, hned mu došlo, o co mi jde.

“Tak hele, já si nebudu začínat nic s někým, kdo mě ani pořádně nevidí.” zastavil mě hnedka.

“Ale já jsem nic neřekla-”

“Ale řekla!”

“Maylen říkala… že se ti prý možná líbím. Víš, ono to není moc sranda, nic nevidět, a tím pádem nebýt nikým milovaná.” zamračila jsem se. Připadala jsem si, jako blbka, ale nechtěla jsem si to nechat líbit.

“Jsi pitomá, když věříš takové slepici, jako je Maylen. Nech mě být.” Odstrčil mě a zmizel. A tím skončil můj milostný život - na nule.

“Destiny, musíš vstávat, jdeme na vyšetření!” ozval se známý hlas s nakřáplým tónem. Chytila jsem se za hlavu. Teď mě brněla, jako nikdy předtím.

“Ano, babi, hned…” řekla jsem tiše a pomalu otevřela oči, abych do nich dostala trochu světla.

“Snídani máš na stole.” zazněl znova hlas následovaný tichým šustěním, které se vzdalovalo.

“Babi, ty sis vzala ty saténové šaty?” zamračila jsem se, zapřela se rukama a posadila se.

“Ano, proč?”

“Nemusíš se na vyšetření strojit, není to svatba.” chytila jsem se nočního stolku a vstala jsem.

“Ale prosímtě. Je to důležité, a i kdyby, ráda vypadám dobře.” odsekla babi z vedlejší místnosti a pak všechno ztichlo. Ve skutečnosti ty šaty nebyly nikdy moc hezké… babička mi je popisovala. Já bych si je na sebe vzala možná jenom kdyby mě o to vážně prosila… ale nechtěla jsem jí kazit radost. Vykročila jsem malou chodbičkou mezi postelí a skříní vedle mě. Můj pokoj jsem znala dost dobře na to, abych se nepřerazila - ale musela jsem mít jistotu, že babička nic nepřemisťovala, což ona bohužel dělá často. Přesně v tu chvíli jsem ucítila tupou bolest v pravé noze. Sykla jsem.

“Babi, s čím jsi tu zase hýbala?” chytila jsem se na nohu a usedla na postel, která byla stále v mé blízkosti.

“Jenom krabici s fotkami. Potřebovala jsem na té staré skříni utřít prach…” prohodila stará dáma.

“Víš, že mi o tom máš říct? Praštila jsem se o to.” v mém hlase zaznělo trošku zlosti. Ale na ni jsem se neuměla moc zlobit.

“Promiň, drahoušku, bolí to hodně?” Její hlas se pomalu přibližoval. Slyšela jsem cupitavé krůčky směrem ke mě.

“V pohodě, nic hrozného to není… jenom jsem to prostě nečekala.” mávla jsem rukou a vstala. Vrátila jsem se ke skříni.

“Kdyby tě to pořád bolelo, tak mi řekni a já zavolám doktorovi, že nepřijdeme.” dělala si starosti babička.

“Klid, babi, prostě jsem si jenom ukopla palec.”

“Ukopla palec?! Panebože, ukaž! Kde ho máš? Chuderko, tak mladá a už přišla o palec…” babča se přihnala k mé noze, chytila jí a hledala ztracený prst.

“Babi, to se tak říká.” zasmála jsem se.

“To není vtipné, mladá dámo.” V tu chvíli jsem si babičku představila, jak se na mě mračí. “Oblékni se, ať už nepřijdeme pozdě.” a odešla.

Já se postavila na nohy, otevřela skříň a začala se převlíkat. Podle hmatu jsem poznala, co je které oblečení zač, takže jsem si snadno vybrala. Za chvilku jsem už seděla před stolem a snídala.

 

K doktorovi jsme chodili často. Můj stupeň slepoty byl zvaný “úplná nevidomost”. Těmto pojmům jsem celkem rozuměla, ale to, co si většinou říkal doktor nahlas, když babičce popisoval, co mi je, to mi už nebylo tak jasné. Teď jsem seděla na bílém koženém lehátku a poslouchala šoupavé zvuky, to jak pan doktor chodil. Nikdy jsem se tu necítila moc dobře. Ne, že bych lékaři, konkrétně panu McFonetovi, nevěřila, ale zrak byla má slabina a já se okolo očí cítila v nevýhodě, proto mi nedělalo moc dobře, když je někdo zkoumal.

“Nelepší se to, paní Smithová, nelepší.” brblal si doktor nahlas a nejspíš pohazoval rukama.

“Sice tam ještě nějaký světlocit je, ale je marné doufat, že se to zlepší.” přihnal se ke mě s nějakým udělátkem a začal zkoumat mé oči. Trochu jsem se zaklonila, byl to spíš reflex, než úmysl.

“Ale no tak, neutíkej mi, Destiny, takhle ti tam neuvidím.” zamračil se McFonet a já cítila, jak mi do očí svítí, že jsem měla nutkání je přivřít.

“Aspoň, že na to světlo reaguješ. Ale ta ostrost je nulová.” nespokojeně mlaskl a zase někam odešel.

“Zajímalo by mě, jak se mi to stalo…” šeptla jsem si spíš sama pro sebe. O tom nikdy nikdo nemluvil. Když jsem se babičky ptala, vždycky mi řekla, že šlo o Pohromu. Takhle tomu říkala vždycky. Takže ta Pohroma vzala můj pohled na svět. Super.

“No, paní Smithová, nedá se nic dělat. Prášky musí brát stále, měli bychom doufat.”

“Ale před chvílí jste říkal, že je zbytečné věřit-” nadechla jsem se. Moc jsem se nevzpírala, ale mě ty prášky vážně nechutnaly.

“Destiny!” okřikla mě babička a já zmlkla. Pak jsem zaslechla zachrastění pilulek, které po chvilce utichly. Polkla jsem a vstala.

“Děkuji vám, pane doktore. Nashledanou.” přikývla babča, otevřela dveře a spolu se mnou odcházela. Když jsem byla s ní, nemusela jsem mít tu hůl, protože babička mě držela.

Když jsme dorazily domů, už byla tma, tedy odhadovala jsem to, protože mi byla zima na ruce.

“Babi, jak jsem vlastně oslepla?” Tahle otázka mi ležela na jazyku celou cestu a teď se vydrala ven. Ozvalo se smutné vzdychnutí.

“Kvůli té Pohromě, Destiny. Kdyby se to nestalo…”

“Co to bylo za Pohromu?” nedala jsem se odbýt, jako mnohokrát předtím.

“Destiny… to bys nechtěla slyšet. Až budeš starší.”

“To mi říkáš vždycky, babi. Už je mi sedmnáct, za rok jsem plnoletá. Chci vědět, proč je můj život takový.” namítla jsem. Avšak náhle mě zase rozbolela hlava, jako kdyby mě do ní někdo silně praštil. Stiskla jsem ruku v pěst a chytila se za hlavu. Slyšela jsem hlasy, v jednolité melodii zpěvu. Viděla jsem oheň, nějaké lidi v kápích… a konec.

“Budoucnost?!” zamračila jsem se a pomalu se narovnala.

“V pohodě, Destiny? Zas tě bolí noha?” podle zvuků jsem usuzovala, že se na mě babička otočila. Raději jsem to zamlčela.

“Jo, všechno ok. Tak co je ta Pohroma?” zas jsem se na to zeptala.

Babička ztichla, pak se ozvalo vrzání židle, takže usedla vedle mě.

“Nebyla jsi slepá vždycky.” zavrtěla hlavou, pak se mě dotkla na hlavě, což mě překvapilo - a v tu chvíli mě zas rozbolela hlava. Babička však stiskla mé čelo více, jako kdyby to cítila.

“Babi, co děláš-” A pak jsem se ocitla v jakémsi snu - nebo vizi budoucnosti. Zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla znát svoji minulost… proč?

 

Zas ta potemnělá místnost, studený mramor všude okolo, akorát z pochodní v kruhu sálalo světlo a teplo. Rozhlédla jsem se kolem - viděla jsem. To mě donutilo zalapat po dechu, ale to, co jsem viděla, bych raději zapomněla. Zas ti týpci v kápích. Černá havraní barva je obemknula. Ale oni něco… nebo někoho obklíčili. Znova ta jednolitá melodie, která vycházela z úst zahalených.

“Vydejte nám toho ďábla. Nemá právo žít.” ozvalo se a v tu chvíli píseň utichla. Popošla jsem blíž, abych mezi ně viděla. Krčil se tam nějaký pár. Muž a žena, docela potrhaní a celí od krve. A muž něco držel v náručí.

“Nikdy. Vy nemáte právo rozhodovat o jejím osudu.” zamračil se muž.

“Zničí tento vesmír a všechno vám drahé, dražší, než je ona sama!” ukázal na něj zakuklenec zbledlou rukou.

“Nic není dražší, než Destiny.” odsekla žena a tiskla se více k muži. Škubla jsem sebou a zalapala po dechu.

“Je možné… že jsou to moji rodiče…?” prohlížela jsem si je. “A to, co mají v rukou, budu asi já…”

Náhle se uzlíček rozzářil. Rodiče - tedy nejspíš - sebou škubli a podívali se na to uvnitř. Opravdu, bylo to novorozeně.

“Dával jsem vám možnost.” přistoupil muž v kápi blíže.

“O čem to mluvíš?” zamračil se táta a přisunul si novorozence blíž k sobě.

“Je nezvladatelná. Vidí budoucnost. Copak jste si myslel, že když si vezmete za ženu mystické stvoření, že z vašeho potomka bude normální člověk?” Tajemný muž se uchechtl, poté chytil matku za dlouhé blonďaté vlasy a vytáhl ji nahoru.

“Nech ji být!!” vykřikli jsme s otcem současně, až na to, že mě nejspíš nikdo neslyšel.

“Viděl jste někdy její uši?! Oči zblízka?” vyhrnul jí vlasy a ukázal špičaté dlouhé uši, typické pro elfy.

“Rasa vaší manželky způsobila, že vaše dcera má velkou schopnost vidění. A vy jste si myslel, že je to jenom člověk…” zasmál se a zas ji pustil.

“Ne tak zhurta, chlapci.” ozval se známý nakřáplý hlas.” otočila jsem se - tam byla babička, na jedné z říms podivné místnosti.

“Babi!” vykřikla jsem překvapeně. Ale pak mi došlo, že mě vlastně neslyší. Babička seskočila a začala tam všechny členy v kápi mlátit.

“Asi bývala nějakou agentkou nebo co…” napadlo mě, ale pak se tam strhl hrozný zmatek, všichni pobíhali, já jsem ale viděla, jak se máma s tátou perou o mě.

A pak… ozval se dutý, ale hodně hlasitý výstřel, a na to pár tupých ran. Prudce jsem se ohlédla a dnes už podruhé zalapala po dechu. Máma s tátou… zastřelili je. A mé malé já spadlo na zem a začalo brečet.

“Ne! Vy šmejdi!” rozkřikla se babička, ale pak ji chytili a někam vlekli. Střelec, stejný člověk, který předtím mluvil, se k tátovi naklonil.

“Varoval jsem vás.” sykl tiše a pak vzal malé brečící batole a zmizel. Osaměla jsem, krom těl mých rodičů. Oči mě začaly pálit a slzy se dostavily. Popotáhla jsem a klekla si k nim.

“Je to jako trest mít tuhle schopnost… výměnou za vaše životy.” řekla jsem tiše, spíš sama pro sebe, protože oni by mě neslyšeli, ani kdyby byli živí.

“Takhle to bylo. Celý můj život se změnil jenom kvůli hloupé schopnosti.” založila jsem si ruce v klíně. Oba dva novináři na mě užasle zírali.

“Nečekal bych…” odmlčel se po chvilce první. “že taková… postarší dáma, jako vy, bude mít tak zajímavou minulost.”

“Myslel jsem si, že jste oslepla v nějaké nehodě!” narovnal se druhý.

“Mám to od narození, možná jako výměnu za schopnost vidět dopředu. Zrak za budoucnost.” mávla jsem rukou.

“A když teda vidíte budoucnost… můžete se podívat, co se stane zítra?” zkusil to na zkoušku mladší novinář, zaujatě mě sledujíce.

Pousmála jsem se.

“Takhle to nefunguje… pane McHowley.” zavrtěla jsem hlavou.

“Úžasné… ani jsem se vám nepředstavil, a vy víte, jak se jmenuju.” vydechl McHowley.

“Umím číst, víte?” vstala jsem a pokývla na cedulku na dveřích. Oba dva se rozesmáli.

“Snad jsem vám dala zajímavý nápad na článek… stejně si myslím, že to nikdo číst nebude, natož, aby tomu věřil, ale co.” pronesla jsem, chytila hůl a pomalým krokem vyšla ven.

“D-Děkujeme, paní Smithová!” křikl ještě na rozloučenou novinář. Pokývla jsem a pak jsem se poroučela ven.

Ano, zrak mi neslouží dodnes. Dodnes vím, že moji rodiče zemřeli zbytečně… moje drahá babička je již pryč a nyní jsem já ta “babi”... akorát s trochou zvláštnosti. No co, pořád jsem normální sedmesátnice, jako každý jiný důchodce...

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.