Anime World CZ/SK - Příběhy

Druhá část. 

Už je to 5 let co žiju bez matky. Utekla jsem, jak si matka přála. Utekla jsem, do velkého města, schovávala se celých 5 let. Zařídila si bydlení, práci, reputaci mezi lidmi. Stala jsem se ochránkyní přírody, a také dobrou umělkyní. Maluji obrazy většinou přírody a divoké zvěře. Už poslední rok chodím často do lesa a brouzdám se. Les mě přímo volá, už je to doba, co jsem naposledy běžela ve své vlčí podobě. Jsem bíla vlčice a rozhodně by si mě každý hned všiml. Ale i přes to jsem vlase jako doma. V okolí města je les ale vlci tu nejsou. Nikdo mně podobný. Ale když jednou foukal silný vichr. Tak jsem zacítila vlčí přítomnost. Je možné že jsou tu vlci někde dál od města. Vím, že ve vzdáleném okolí města je par vesniček jako že zapadlých. Ale nejsem si tím jistá. 

Jednou takhle při mé výpravě do lesa jsem narazila na ptáče krkavce. Byl maličký s velkým zobákem a pochroumaným křídlem. Opatrně jsem ho zvedla a on se nebál. Zaujatě mě sledoval. Pohlédla jsem mu do těch černých očí a hned jsem věděla že ho nemohu opustit. Vzala jsem ho domů, ošetřila ho a dala mu najíst a napít. Jakmile se uzdravil tak mi po domě poletoval až jednou vylétl ven a já ho celí den už nespatřila. Myslela jsem, že už ho nikdy nespatřím. To byl ale omyl. Další den mi ťukal na okno zobákem. Otevřela jsem a on vlétl dovnitř. Přistál na stole a poposkakoval sem a tam. Přistoupila jsem k němu, ale on uskočil přič. A pak zas vylétl. Koukala jsem se za ním, ale on si sedl na okno a zas poskakoval. Vyšla jsem tedy ven, to už krkavec zas poposkočil někam dál a asi chtěl ať ho následuji.  tak jsem ochotně ho následovala až do lesa a ještě dál. Tak daleko jsem si výlet ještě neudělala. Nevěděla jsem, co po mě přesně chce. Zastavily jsme hluboko v lese kam lidé nechodí. Bojí se toho tu. Je to území medvědů a údajně i vlků. Krkavec sletěl dolů a zas poposkakoval a házel po mě klacíky. Jako by si chtěl hrát či co. Když jsem chtěla uchopit jeden klacík, klovnul mě do ruky až mi tekla krev. Zas odskočil a poodletěl na jeden větší šutrák, zakrákal a čekal. Ruka mě bolela a štípala, nebylo to nic vážného, ale rozhodla jsem se mu uštědřit lekci. Takhle si semnou zahrávat nebude. 

Přeměnila jsem se po dlouhé době do své vlčí podoby. Přeměna trvala asi 5 vteřin. Protáhla jsem se a oklepala. Achhh jak je tohle příjemné, proč jsem tak dlouho nebyla takhle, přemýšlela jsem. Z přemýšlení mě vytrhlo klovnutí do ucha, trhla jsem sebou. A hned ho setřásla, pohlédla jsem na něj zlostným pohledem a zavrčela výhružně. On ale zas párkrát poskočil a "Krá, krá, krá, no konečně to ti to ale trvalo krá" vyvalila jsem na něho oči. Tohle můj mozek nepobíral. 

Já jsem Roxi, tvůj krkavčí dozorce. Krá Krá. Zakrákala  

Co že to, dozorce? Ty semnou mluvíš? Jak to. Ptala jsem se zmateně. 

Krá, Krá, ano mluvím, a ano dozorce. Jen čistí mohou nás mít. A pouto sdílet. Krá, Krá. 

Jaké pouto? Ty jsi teď můj nebo má? Já jsem čistá jako barvu máš na myslí? 

Krá, Krá, ano barva též. Ano jsem Roxi a jsem tvá. Jsem tvůj společník. A zas někam odlétla pryč. 

Takhle jsem získala nečekanou společnici. Už je semnou rok a chlup. Všude mně následuje a hlídá. Zjistila jsem také že jen já slyším, jak na mě mluví. Ostatní lidé jen nadávají, jak ta potvora furt kráká, ale ona na mě v tu chvíli mluví. Je semnou doma pak zas někam letí a když něco najde hned mi to oznamuje. Za tu dobu, co je Roxi semnou často trávíme čas v lese tak kde jsem se po dlouhé době proměnila a spolu zkoumáme okolí. Já po zemi a ona z výšky a vše mi hlásí, je jako moje vzdušné oči, nic jí neuteče. 

Když pak doma něco maluji sedí na bidýlku, co jsem pořídila domů a sleduje, jak maluji, též mi to i někdy kritizuje a nenechá si žádnou poznámku pro sebe. 

No teď jsem zveřejnila mojí nejnovější sadu obrazů z přírody. Všichni byly ohromeni a každý den chodí na mojí, výstavu se tím kochat. Někdo si i někdy obraz koupí anebo, si objednají nějaký konkrétní, co jim namaluji. Teď si ale dávám pauzu, rozhodla jsem se plně prozkoumat ten les. Pokaždé když se blíží a je úplněk cítím silný pach vlků. A Už i Roxi mě tím směrem furt uhání. Je čas, zabalila jsem si jen pýr drobných nutností do malé brašničky z kůže. Roxi se už moc moc těšila.  Nasedla jsem do auta a jela k lesu a tam zaparkovala moje drobnější autíčko rudé barvi. Nechtěla jsem nic velkého a nápadného. Roxi letěla nade mnou a já jsem si to v klidu vykračovala hlouběji do lesa. Mám s sebou telefon, kudlu, nějaké vlhčené ubrousky, lahev s vodou a pár nějakých drobností.  

Les je nádherný, hustý a plný všelijakých druhů stromů. Zhluboka vdechuji vzduch a pachy kolem mě. Hmm tak čistý vzduch ve městě nikdy nebude. Pozítří bude úplněk a pach vlků síly každým krokem. Roxi si sedla na mé rameno a zacvakala zobákem. Je čas, proměnila jsem se, mé oblečení jsem zahrabala k jednomu stromu. Označila jsem ho abych ho pak lépe nešla. Zahrabala jsem i tašku se všemi věcmi. Tenhle úplněk budu celý jako Aurora, bílá vlčice, kterou má matka furt ochraňovala a vštepovala mi ať se vyhýbám být ve vlčí podobě v úplňku. Už nejsem ale štěně dlouho dobu a musím něco už podniknout. 

Klušu po cestičce, všechno zkoumám, očichávám a mířím hloub a hloub. Vyběhla jsem na jeden kopec přede mnou a stoupla si na kraj skalky. Ve vzduchu byl cítit dost velký a sylný pach několika vlků. Pod kopcem o kus dál jsem viděla příjezdovou silnici a dál v dálce menší vesničku. Mohla mít tak deset domků víc né. Seběhla jsem tedy dolů a podél přijezdové cesty jsem si to kráčela k vesničce odkud sem cítila pach vlků. “ještě jednu věc vám musím povědět, matka už od mala mě naučila a kladla na to důraz, že v lidské podobě si musím skrývat vlčí pach” Teď jsem vlk, a i tak svůj pach stále potlačuji, aby nebyl zas tolik výrazný. Už v mládí ještě s matkou jsem ovládla svou vlčí stánku na sto procent. Když se tak stalo matka byla nadšená, říkala že teď mohu být vůdcem smečky, ale do té doby, než budu připravená a budu chtít abych měla od ostatních respekt až pak mám uvolnit svůj pravý vlčí pach. 

Vesnička byla prázdná, a tak pokračuji po stopě dál do lesa. Jsem opět zas na vyvýšeným místě a hledím dolů. Pěkný výhled na vysněné místo. Velký a hustý les ze stoletými stromy, potok, co kličkuje mezi nimi, bobři stavící hráz v nížině, kde je i velká mýtina na které se pasou Vapity, jeleni, a ostatní zvěř. Konečně, už je vidím na mýtině, vlci. Smečka tak pěti členná. Nevypadá to na příbuzenské vztahy jen vlci, co pospolu žijí.  Dva jsou pískově hnědý s tmavě hnědým žíháním, třetí je tmavě hnědý s šedou, čtvrtý je bílo šedivý, pátý je podobný ale i s černou. Váleli se na mýtině a jeden z nich ten tmavě hnědý s šedou vypadal na vůdce. Po tak dlouhé době vidím nějaké vlky, instinktivně jsem zavila dlouhé a táhlé vití. Bylo hlasité a rozléhalo se po celém okolí. 

V tomhle údolí žily dvě smečky. Jedna nesourodá jen skupinka vlků po hromadě bez správného vedení s menším územím. Na druhé straně řeky ne území nejobávanější smečky mezi vlky. Už je to její území po generace i když se často stěhují. Sem se ale pokaždé nakonec vrátí. Teď tu ovšem nebyly.  Smečka, co je nazývaná Black Moon je nebezpečná pro lidi. 

Na mé vití nikdo neodpověděl. Seběhla jsem dolů a pomalu si to mířila k té pětici. Už mě zavětřily a vstaly, seřadily se do oblouku a tmavě hnědý stál uprostřed s hlavou vzpřímenou. Ostatní jí měli podobně jak ten hnědý ale ne zas tolik. Zastavila jsem se na okraji lesa a hleděla na ně. Neviděli mě ještě celou neví, že jsem čistě bílá. Čekám, co udělá ten hnědý, pokud je alfa tak nastanou dvě věci. Buď se mnou bude bojovat, aby mě odehnal anebo se bude snažit mě získat. On ale nic nedělá, tady alfa a alfa pár vedoucí smečku není. Oni jsou jen pohromadě bez pořádného vedení. Všichni mě nejistě a se zájmem pozorují. Vyjdu z lesa a jdu naproti nim, prohlížím si je. Jsou tu tři vlčice a dva vlci. Jeden ten pískový a pak ten hnědý. Jsou mladý mladší, aspoň to z nich cítím. 

Kdo je tady alfa vůdce? Promluvila jsem k nim a propalovala svými rudýma očima toho hnědého, jestli odpoví. 

My vůdce nemáme a nechceme. Odpověděli dva vlci společně.  

Až teď jsem se otočila tak aby si mě mohli celou prohlédnout, aby vynikla má bílá srst zastavila jsem se na paprscích slunce. Žasli nade mnou. 

Hele ty, ty jsi bílá vlčice? 

Co bílá vlčice? Myslíš ta ta jak jsme slyšeli. Hned se ptala jedna z vlčic. 

Jo, ta. Hnědý otočil pohled zpět na mě. Jsem nejstarší, a tak tu velím ale nejsem alfa. Ale nechceš se k nám přidat? Jmenuji si Rono. 

Smečka bez alfy, na začátek by to nebylo špatné. A časem třeba uvidíme. Dobrá tedy přidám se ale nečekejte že se stanu alfou. 

 

Přidala jsem se k této neucelené smečce. Přestěhovala jsem se do jednoho z prázdných domků. Vše si zařídila a tu malovala. Nynější tak zvaný vůdce Rono bydlel sám. Pak tu byly dva pískový kluk a holka sourozenci. Bydleli spolu a vše dělali spolu, Bety a Ryky, Beti byla vlčice a Ryky vlk dost ochranářský. Další členkou byla bílo šedivá vlčice, tichá a věčně někde toulající jménem Tory. Poslední členka byla bílo šedivo černá vlčice, dost vysazená na Rona, kde mohla tak ho následovala se jménem Max. Už jsem se tu usadila a jsem tu tak půl roku. Nikomu sem neřekla, kdo doopravdy jsem vedí jen že jsem Aurora a že jsem umělkyně. Čas od času jedu na dva tři dny do města a vždy jim něco přivezu. Nechápou mě, ale jelikož nemáme alfu a jsem čistá nikdo si na mě netroufne.  

Jednou sem si zas zašla do lesa a tentokrát jsem šla k řece lehla jsem si a užívala si pohled na tekoucí vodu. Přemýšlela jsem. jestli ty báchorky o Bleck Moon jsou pravdivé. Chtěla bych je potkat. Něco jsem zacítila, a to mě vytrhlo z přemýšlení. Vstala jsem a nasála pach znovu.  Vlk ale ten pak jsem neznala nikdo z mé skupinky to nebyl. A tenhle pach šel cítit dost autoritativně. Když v tom stál přede mnou na druhé straně břehu. Velký a mohutný vlk, s černým čistě černým kožichem a pronikavě modrýma očima. Vyzařoval ze sebe silnou vůdčí osobnost, on svůj pach neskrýval tak jako já. Začal vrčet určitě si myslel, že jsem nějaký podvraťák. Trochu jinak jsem se natočila, aby viděl můj býlí kožich, nic to sním ale neudělalo. Propalovaly jsme se očima já rudými a on modrýma. Uvolnila jsem svůj pravý pach poprvé za celí život. Cítila jsem, jak všechno kolem mě si dává najednou větší pozor i Roxi která si povzdáli něco prohlížela a zkoumala. V ten okamžik byla u mne a polétala mezi mnou a jím. Černej zacítil změnu mého pachu a jeho postoj se též změnil. 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.