Boj na život a na smrt - 03
Informace:
Tady jsou vzpomínky ostatních, jak se pokazila akce, a co se dělo mezitím, co Jane byla doma. Nicol rupnou nervy a s jedním vojákem se porve. Brání svou kamarádku Jane. Naštěstí náčelník jim dá trest mírumilovní.
Omlouvám se za zdržení, ale měla jsem a stále mám zánět ruky, tak je to teď ztížené. Snad se Vám tato kapitola bude líbit. :) Omluvte mé chyby :D
03 Klid před bouří
Terka:
Čekali jsme, že v nejbližší době bude akce. Po incidentu mezi Jane a Lawem, panovala mezi nimi chladná atmosféra. Mluvili spolu minimálně, i když se Law snažil s Jane komunikovat víc. Tušila jsem, že se něco s Jane děje, ale když se pokusila Nicol se Jane zeptat, co se děje, tak Jane Nicol odpálkovala. Ne že by byla hrubá či zlá, to zase ne, ale dala jasně najevo, že o tom nechce mluvit. Tak jsme to všichni až na Lawa vzdali. Ten se snažil nějak Jane rozmluvit. Sice mluvili vždy osamotě, ale na Jane bylo poznat, že má vztek. Že Lawa někam poslala. Bála jsem se o Jane, ale nechtěla jsem se s ní pohádat, tak jsem držela klapačku. A myslím, že jsem nebyla jediná. Každý den jsme měli výcvik, což znamenalo, že v nejbližší době bude mise. Tentokrát jsem se obávala, že se něco stane. A mé tušení bylo oprávněné.
Jane:
Stále jsem nechápala, jak je možné, že jsem v boxu prohrála, proti Lawovi. Nikdy mě v tomto oboru neporazil. Ani Nicol, ani Keiji ne. Law byl jediný. Ale slíbila jsem mu, že si po misi s někým promluvím. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit, ale když dám slib, tak ho dodržím. Ale teď jsem se snažila soustředit na misi.
Pátý den, po mém návratu nás vzbudili už ve čtyři hodiny ráno. Měli jsme si vzít mapy, zbraně a další potřebné věci a vyrazit na misi. Byla jsem ve skupině se svým parťákem Lawem, Izayou a Shizuem a Nicol s Corazonem. Zjistila jsem, že Law se v mapách dobře orientuje, stejně jako ostatní.
„Tak, rozumíme, kam máme namířeno?“ zeptal se nás Law. Převzal velení. Trošku mě to sralo, i když jsem Lawovi věřila a zachránila bych mu život, tak v lásce jsem ho neměla. A aby velel se mi moc nezamlouvalo. Ale držela jsem klapačku. Chtěla jsem u této mise Lawovi hlavně dokázat, že jsem v pohodě a mluvit s nikým nepotřebuju.
„Ano.“ řekli jsme všichni. I já to řekla. Law šel spálit mapku a mohli jsme vyrazit. Cestou jsem byla myšlenkami jinde.
Izaya:
Po návratu Jane, jsem byl zase rád, že ji vidím. Ale nebyla to ta Jane, kterou jsem znal. Něco ji trápilo a ona se nikomu nechtěla svěřit. Trošku jsem tušil, že si vyčítá Keijiho smrt, ale nemohla za to. Nikdo za to nemohl. Sice jsem si to taky vyčítal, protože jsem spal tvrdým spánkem a probral jsem se, až když Keiji umřel v náručí Jane. Chtěl jsem na jeho pohřeb, ale mohl jediný člověk. Proto jsme se všichni shodli na tom, aby jela, Jane. My ostatní jsme se o této nepodařené akci mluvili, ale dohodli, že před Jane nic nezmíníme. Což byla chyba. Jinak jak dopadla akce? Strašně.
Izaya vzpomíná:
Poté, co mě probraly výstřely, tak jsem vyskočil na nohy. Nikde nikdo, jenom Jane držela v náručí Keijiho, kterému klesla ruka. Hrdlo měl rozdrápané a všude ještě stříkala krev. Všiml jsem si, že i já jsem od krve. Šokem jsem se nezmohl na slovo. Doflamingo rozhodl, že se do tábora vrátí s tělem Keijiho, ale Jane se ozvala, že ho tam odnese. Poté, co se Verča zastala, Jane, Doflamingo souhlasil, že Keijiho tělo odnese, Jane. Chtěl jsem jít s ní, ale Doflamingo to řekl jasně. Nikdo nepůjdu a bude se soustředit na misi.
„Teď vyrazíme dál.“ rozhodl Doflamingo, který převzal velení. My byli stále v šoku. Podle mě i Doflamingo, ale nedal nic na sobě znát a zachoval se jako profesionál. Proto jsme vyrazili na cestu, kterou vedl Doflamingo.
Cestou jsem zaregistroval, jak Verča brečí. Nebo spíš jí tečou slzy, které se snažila zamaskovat. Přešel jsem k ní a chytil ji za ruku. Podívala se na mě a já na ni.
„To bude dobré.“ zašeptal jsem Verče do ucha. Verča jenom přikývla a stiskla mi ruku. V ostražitosti jsme postupovali dál.
Když jsme se blížili k cíli, pustil jsem Verči ruku. Verča se mezitím uklidnila a nechtěl jsem, aby si nemysleli, že spolu něco máme. Nemohl jsem jim říct, že jsem gay. Nikdo to nevěděl a tak jsem to chtěl nechat. Vím, že by se mi nepoškleboval můj tým přátel, ale zbytek určitě ano. A hlavně jsem nechtěl, aby to věděla jedna osoba. Ta pro mě nejdůležitější na světě.
Po příchodu na místo jsme zaujali svá místa. Ostatní týmy tam už byly. Byli jsme připraveni střílet hned, jak by se objevily zrůdy. Všiml jsem si pohledu Nicol, který říkal, kde je Keiji s Jane. Nikdo ale nikam nešel a zůstal na svém místě. Po dvou hodinách se objevily zrůdy a boj započal. Jenže Verča se moc nesoustředila. Doflamingo bojoval jako smyslu zbavený, což ho málem stálo život. Nebýt rychle reakce Shizua, který po Doflamingovi skočil a skolil na zem. Já byl co nejblíže u Verči, aby se i jí něco nestalo. Bohužel náš tým byl dost, mimo a zrůdy měly navrch. Poté se vysílačkou ozvalo, že máme jít na ústup. Všichni i Doflamingo uposlechl, a začali jsme ustupovat. Zrůdy naštěstí nás nepronásledovaly. Hlavní vedoucí, což byli plukovníci, nás poslali zpátky do našich táborů.
Cestou se k nám připojila Nicol, Corazon, Terka, Zoro, Soňa a Akashi. Chvíli jsme šli mlčky. Čekal jsem, kdo z nich se zeptá na Jane a Keijiho. Nakonec si odvahu dala Nicol.
„Kde je Janey a Keiji?“ zeptal se nás Nicol. My se na sebe podívali. Verča se znovu rozbrečela. Tentokrát kolem ramen Verču chytl Doflamingo.
„Keiji zemřel. Janey Keijiho odnesla do tábora.“ vzal si slovo Shizuo. Měl maličko zlomený hlas.
„C-cože?“ dostala ze sebe překvapeně Terka.
„A co Janey?“ zeptala se Nicol na Jane.
„Ta je bez zranění.“ řekl tentokrát Doflamingo. Poté jsme šli mlčky do tábora.
V táboře jsem čekal, že nás seřvou za posrání mise, ale nikdo na nás nekřičel. Jane byla ve stanu a balila si věci, jak jsme později zjistili. Náš velící důstojník nám všem oznámil strašlivou smrt Keijiho, a že Jane na dva týdny jede domů, aby se mohlo pohřbít tělo Keijiho. Chtěl jsem jet taky, ale velící důstojník vzápětí dodal, že jede, Jane sama, že si nemůže dovolit postrádat ještě další členy. Což jsem rozuměl.
Nicol:
Když Jane, prohrála v boxu, všechny to překvapilo. Dokonce i mě, protože zatím ji nikdo v boxu nepřekonal. Ale všimla jsem si, jak se Jane moc nesoustředí. Tušila jsem i důvod, proč tomu tak je. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všimla jsem si, jak mě pozoruje Soňa. V jejích očích, jsem vyčetla, jestli to řekneme, Jane, nebo ne. Zakývala jsem hlavou, že ne. Soňa se pousmála a hlavou přikývla, že rozumí. A co šlo? O toto.
Nicol vzpomíná:
Po návratu do tábora, panovala v táboře pochmurná nálada. Ani jsem se nestačila s Jane rozloučit, jak se snažila rychle být na cestě domů. Rozuměla jsem jí, přesto jsem s ní chtěla o tom mluvit. Sice nevím, jak se cítila, ale jedno jsem věděla. Byla to její první láska. Jednou se mně, Terce, Verče a Soně přiznala. Měla teda něco upito, ale to každá z nás.
Uběhly čtyři dny od toho incidentu. Jane, byla pryč, doma a my v táboře. Na mise jsme nechodili, protože svým způsobem každý truchlil za smrt Keijiho. Dokonce se tu zabydloval Law, nový parťák Jane. Říkala jsem si, že je to dost brzy, ale mlčela jsem. Tentokrát jsem nejdřív uvažovala a pak jednala. Jinak nejdřív jednám, pak přemýšlím. Což je pozdě.
Šla jsem do jídelny na oběd. Ženy tam byly i s chlapy. Než jsem ale vstoupila dál, zaslechla jsem něco, co jsem slyšet neměla. Kvůli tomu jsem se dostala do menšího problému.
„Hele, co si myslíš o smrti Keijiho a Jane?“ zeptal se jeden voják druhého vojáka. Jména jsem neznala, tak jsem je pojmenoval Větrník a Pizizubka z našeho oblíbeného večerníčku Říkání o víle Amálce, kterou jsem žrala, jako malá. Zastavila jsem se a ty dva poslouchala.
„Je vrahem Keijiho. To byla její chyba, že zemřel. Měla dřív poznat, že je to zrůda a ne nějaké mimino.“ šeptal Pizizubka Větrníkovi. Tato slova byla na mě moc silná, tak jsem se k nim vetřela.
„Hele, nebyl si u toho, tak neobviňuj někoho! Janey za nic nemůže! Byla to nehoda!“ začala jsem na ty dva křičet.
„Tys tam byla, nebo co?“ ušklíbl se Větrník.
„Ne, ale není to její chyba! Ničí vina to není!“ dál jsem se rozčilovala.
„Tak neříkej, že nikdo za nic nemůže. Někdo nese za to vinu. A tím je Jane. Zradila jako parťák a přítel.“ smál se Pizizubka. Větrník jinak byl veliký, zarostlý, tmavě hnědé vlasy a tmavě hnědé oči, které vypadaly, že jsou černé. Na krku měl své známky. Pizizubka, byl malé postavy. Byl i menší, než jsem já. Trošku měl i břicho. A Pizizubka vystihovalo jeho jméno. Měl větší přední zuby, jako veverka.
„Ještě jednou to řekneš a uvidíš, kreténe!“ dál jsem se rozčilovala na ty dva a pohledem jsem se dívala na Větrníka a pak na Pizizubku.
„Nebo co?“ ušklíbl se Větrník. Což říkat neměl, protože jsem napřáhla pravou ruku v pěst a Větrníkovi jednu vrazila. Ten to nečekal a já dala dost silnou ránu, až mě zabolely klouby na ruce. Větrníkovi se ze rtu spustila krev. Jenže ten se jen tak nedal. Okamžitě byl na nohou a v rychlosti mi taky jednu vrazil. A už to jelo. Setřela jsem si ze rtu krev a skočila po Větrníkovi. Prali jsme se tak, že jsme leželi na zemi. Chvilku navrch měl Větrník, chvíli já. Jednou jsem byla nahoře, podruhé dole. Okolo nás se shromáždil dav a pokřikovali.
„Dej ji nafrak.“ křičelo jedno obecenstvo.
„Ty to Nikki dokážeš.“ pokřikovalo druhé obecenstvo.
„NECHTE TOHO!“ zařval někdo hrubým hlasem. Jenže to mě nezastavilo. Byla jsem nahoře, když v tom někdo chytil mou nataženou ruku a zabránil mi dát pěstí tomu Větrníkovi. Větrník toho chtěl využit, ale i jeho ruku někdo chytil. Zoro, držel pevně Vetrníka a mě Law. Naproti nám stál samostatný náčelník. „Oba ke mně!“ nekřičel, ale jeho hlas byl dost rozzlobený. Zaťala jsem ruce v pěst a šla za náčelníkem. Větrník také šel.
Oba dva jsme zůstali stát v pozoru. Náčelník si sedl za svůj stůl. Oba jsme čekali, co se bude dít. Jaký trest si pro nás připravil.
„Tak, co se stalo, že jste se rvali?“ zeptal se přísně náčelník.
„To ona si začala.“ hájil se Větrník.
„Neptal jsem se, kdo si začal, ale co se stalo!“ vyštěkl náčelník na Větrníka. Ujala jsem se slova.
„Tady Větrník a Pizizubka mluvili ne moc hezky o Jane. Dávali ji vinu za smrt Keijiho. Omlouvá se náčelníku. Vím poslouchat jsem neměla, ale i tak mi to nedalo. Zastala jsem se Jane, protože za nic nemůže. Ani nikdo jiný. Byla to nehoda. Pár výměna slov a už jsme byli v sobě.“ řekla jsem náčelníkovi pravdu.
„V-Větrník?“ bylo jediné co ze sebe ten voják dostal. Všimla jsem si, jak náčelníkovi cukají koutky. Jak se snaží se udržet seriózně a nezačít se smát.
„Je tomu tak?“ otočil se náčelník na Větrníka.
„A-ano pane.“ dostal ze sebe Větrník, stále mimo sebe.
„Dobrá. Za trest dneska pracujete v kuchyni. A ať se to už neopakuje.“ dal nám náčelník trest. Oba jsme zasalutovali.
„Ano pane.“ zvolali jsme nastejno a náčelník nás propustil. A my dva mlčky se šli hlásit do kuchyně.
Současnost:
Jak jsem tak vzpomínala, nevšimla jsem si, jak se ke mně připojila Verča se Soňou. Trhla jsem sebou, když se mě Verča dotkla.
„Promiň, vylekat jsem tě nechtěla.“ hned se mi Verča omluvila.
„V pohodě.“ usmála jsem se na Verču.
„Chci se zeptat, proč to nemáme říct Janey? To co se stalo? Jak ses porvala?“ Začala chrlit jednu otázku za druhou Soňa.
„Není připravena to vědět. Sama si vyčítá Keijiho smrt a tím, že jí řekneme, co se při její nepřítomnosti stalo, tak se její stav ještě zhorší. Nejsem žádný doktor, ale něco takového jsem už jednou zažila.“ řekla jsem dívkám. Poté jsem se otočila a odešla do jídelny, pro nějaké to pití. Dneska nás totiž čekala další mise. Bála jsem se. Ne o sebe, ale o Jane.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.