Wolf and Eagle - třicátý-třetí díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Tak jak jsem slíbila, se zase vracím s dalším dílkem. :) Nemám co víc dodat, jen si příběh zase užijte, děkuji za všechny komentíky i za pouhé přečtení a budu za ně určitě ráda. :D
Kikuru:
„Tak tohle je opravdu zlý." Hleděl jsem na spoušť na zemi. Noha u postele uražená, rudá barva rozmazaná na stěně, rozbité talíře po podlaze, roztříštěné zrcadlo. „Můžete mi vysvětlit, jak se vám to podařilo?" Pohlédl jsem na Nisu a na Moua s jeho gangem obohaceným o Siru. Všichni klopili oči k zemi, včetně Nisy, jak si jistě umíte představit, působilo to dost komickým dojmem. Smál jsem se však jenom v duchu.
„Kdo mohl tušit, že ten míč bude tak skákat?" Pokrčil Eda rameny a naštvaně kopl do míče u svých nohou. „Za to můžeš ty!" Míč přeletěl místnosti, odrazil se od stěny a přitom shodil obraz. S tichým bouchnutím dopadl na prkna.
„Kikuru, musíš nám pomoct. Pokud se to dozví rodiče nebo, nedejbože, brácha, Tak budu zase potrestána." Vrhla se ke mně Nisa a držíc mě za ramena mnou třásla. „Prosííím," žadonila.
„Ty si myslíš, že umím kouzlit?" Poklepal jsem si na čelo. „Ty sis to nadrobila, tak si to taky zprav." Pokrčil jsem rameny a otočil se na odchod.
„Kikuruuu, prosííím," zatarasila mi cestu, dopadla na kolena a dlaně třela o sebe ve své prosbě. „Musíš mi pomoct, prosím." Žadonila dál.
„Prosím Kikuričku, udělej to pro nás." Přidala se i Kome a zavřela dveře, abych neodešel.
„Nebuď zlý, vždyť nám to dlužíš za to, že jsme tě už dlouho neotravovali." Prohlásil Mou a zavřel i okno, abych se snad nerozhodl utéct tím vchodem. Vzhledem k tomu, že jsem vlk a ne kočka, abych dopadl na všechny čtyři, bych něco takového ani neriskoval.
„Právě to je ten důvod, proč bych se na vás měl vykašlat." Zůstal jsme neoblomný i po všech jejich prosbách.
„Tak jo děcka, plán bé." Práskla Nisa dlaněmi o sebe a vstala. Už v ten moment, kdy se jí na ústa vkradl ďábelský úsměv, jsem tušil, že to určitě dobře nedopadne, aspoň pro mě ne.
Děcka i s Nisou se ke mně pomalu přibližovali a na jejich tvářičkách seděly stejně škodolibé úsměvy. A já instinktivně couval.
„Víte co, neměli bychom nic přehánět." Promluvil jsem, když má záda narazila do stěny. Dál to už nešlo.
„CO přehánět? Jako ten úklid v pokoji? Nebo jako to, že z tebe za pár vteřin uděláme slečnu Kikuru?" Zachichotala se Nisa a v ten moment po mě ona i s třemi caparty skočily. Sira s Murou zůstaly u dveří a hlídaly.
„Ne, prosím, jen to ne!" Vykřikl jsem, když jsem dopadl na podlahu a na mém těle spočívala čtyři těžká tělesa. Ani nevím kdo mě začal lechtat a já se hystericky rozesmál a mlátil rukama kolem sebe. „Prosím, nee," smál jsem se, ale pouze přinucením a smích přetrvával ještě dlouho poté, co mi byly svázané ruce, nohy a do pusy narvaná zřejmě špinavá ponožka, na což jsem nechtěl ani myslet.
Nisa:
Zvládli jsme našeho kamaráda navléct do krásné bílé halenky a modré sukni, uplést dva copy, ozdobit šperky, holky ho i nalíčily. Během tohoto provádění plánu bé stačil i ztratit ponožku mého bratra, za což mě pak asi zabije, ale za toto to stálo. Sice prosil, ale stále se nevzdával. Když jsem však s kluky přešla na depilaci nohou, konečně nám slíbil pomoc.
„NEEE! Nedělejte to, Edo ne! Aaaaah, dobře, dobře, mír, vzdávám se, pomůžu!" Tak nějak to znělo, celkem dost hlasitě, že jsem byla i dost překvapená, že to nikoho nepřilákalo.
„Určitě nám pomůžeš?"
„Pomůžu," ujišťoval mě, „ale až vás za to zabiju," zamumlal si pod nosem, ale mému vycvičenému uchu nic neuniklo.
„V tom případě tě nepustíme. Pokračujeme v odchlupování?" Zeptala jsem se s úsměvem dětí.
„Joooo." Zajásali všichni.
„Ne, prosím, už ne. Slibuji, že nikomu z vás nezkřivím jediný vlásek." Horečnatě vřískal Kikuru, až se mi ho zželelo, ale jen trošku.
„Když to slibuješ, tak tě tedy pustíme." Rozvázala jsem provaz, ale hned se stáhla do bezpečné vzdálenosti. Kuru sice vypadal naštvaně, ale jak slíbil, ani se nás nedotkl.
„Takže začneme něčím lehkým. Tou barvou na stěně," promluvil zadýchaně a ukázal na ní.
Kikuru:
Od Nisy jsem se dostal dost unavený. Ale nakonec jsme všechno nějak vyřešili. Postel podložili knihami a slíbil jsem jí, že to spravím, až bude víc času. Barvu smyli, talíře i zrcadlo jsme museli prostě jen skvěle schovat a vše bylo jako při starém. A já konečně dostal svobodu.
„Risy, tak tady jsi," mávl jsem na něj, když se otočil. Stál uprostřed mezi dvěma domy a vypadal tak trochu jako opuštěné koťátko.
„Co to, prosím tě, máš na sobě?" Užasle si mě prohlížel a nezabránil ani mírnému cukání koutků úst.
„Jo, tohle?" Zatočil jsem se kolem své osy a se mnou i vlnitá sukně. „To je práce ďáblů." Zasmál jsem se. „No ne, se raději půjdu převléct. Jdeš se mnou?" Nadzvedl jsem obočí a čekal na odpověď k mé výzvě.
„Když půjdu, tak se od tebe už nedostaneme," zasmál se i on.
„To máš asi pravdu. Tak já jdu. Počkej na mě." Usmál jsem se a vedle Risa se vydal k domečku.
„Dávám ti pět minut, tak pohni." Mrkl na mě.
„Pět? Já potřebuji nejméně patnáct." Naoko jsem se zděsil.
„Dobře, tak šest minut." Doprovázel jeho slova sladký, zvonivý smích.
„Tak jo, počkej na mě." Odpojil jsem se od něj a otevřel dveře.
„A Kikuru," zastavil mě ještě jeho hlas a já se za ním otočil. „Sluší ti to." Zazubil se a mě se z nějakého divného důvodu zrychlil tep.
„Tobě taky." Poslal jsem mu vzdušnou pusu a zavřel dveře. Opřel jsem se o ně a strnule stál. Potřeboval jsem si vychutnat ten krásný pocit z času tráveným s ním.
„Kikuru?" Zvedl jsem překvapeně pohled před sebe. „Jsi to ty?" Otec a Neo stáli ve dveřích do ložnic a nevěřícně si mě prohlíželi.
„To se trochu špatně vysvětluje." No skvělý, měl jsem hned zapadnout do pokoje. Vyhnul bych se výslechu. Snad už Yazo odešel, takhle mě vidět nemusí.
Yazo:
Celý den na hovno. Probudil jsem se dřív, než bych si přál a už nemohl usnout, rodiče neměli nejlepší náladu, Tesovi jsem dneska konečně dodělal nový stůl, jelikož ten předchozí zůstal v třískách. A aby toho nebylo ještě dost, dýchal jsem s vědomím, že stejný vzduch tu dnes dýchá i banda odporných orlů.
Otec mou náladu nezlepšil ani, když mě vytáhl k Danemu s tím, že potřebuje opravit podlahu. Ale vše se spravilo, jelikož se ukázal Kuru. Avšak i přes moje snažení, on se choval divně. Tak dlouho se mi vyhýbal a stále nevypadal, že by se mnou chtěl nějak extra mluvit, třebaže mě nyní pozdravil. Takže nálada zase spadla do bodu mrazu. Když byla podlaha hotová, vrátili mi svobodu. Táta zůstal s Danem a já se vydal domů. Sotva jsem však za sebou zavřel dveře, uvědomil jsem si, že musím ještě Tesovi donést spravený stůl.
Nakonec to však nebylo tak strašně, už se ani nezlobil. Chvíli jsme si povídali a na kus řeči se stavila i Azami, která původně přišla za Tesem. Poslední dny jsem jí moc nepotkával, až jsem zapomněl, jak je její přítomnost uklidňující.
Odcházel jsem od nich s dobrou náladou a dokonce i zapomněl na otravné orly. Ale víte, to by nebylo ono, kdyby se mi nějak nepřipomněli, že?
Uviděl jsem toho zmetka, co mi ukradl mého Kura, jak stojí u jeho domu a zřejmě na něj čeká. Lavina vzteku se přese mě převalila. Kdybych měl dostatečně silnou vůli, otočil bych se a šel bych něco rozbít, ale já silnou vůlí a sebeovládáním zrovna nepřetékám. Takže jsem k němu vyrazil ovládán vztekem.
Zastavil jsem se kousek od něj a on, jak asi slyšel mé kroky či dech, se otočil. Podle výrazu ve tváři jsem usoudil, že taky není ze setkání se mnou zrovna šťastný. Ale to mi bylo zcela u prdele.
„Co tady chceš? Odešel si, tak jak se opovažuješ vracet?" Zavrčel jsem a zatnul pěst. Stál naproti mě a s vážným pohledem se mi díval do očí. Sralo mě to, ty černé uhrančivé oči. Na mou otázku dlouho neodpovídal a mě ticho mezi námi sralo ještě víc. „Tak mluv kurva!" Vyštěkl jsem a překonal pár kroky naší vzdálenost, abych ho mohl chytit pod krkem a narazit jím do stěny za ním. „Co tady chceš?"
„Tobě," zachroptěl, „se zpovídat nemusím." Stisk na jeho krku jsem zesílil, za což si mohl sám. Mě vytáčí jeho pouhá přítomnost.
„Říkal jsem ti, že Kikuru je můj. Neměl ses do toho míchat. Kvůli tobě mě odmítl." Podvědomě jsem vrčel i sílil stisk. Nedocházelo mi, že to možná přeháním. Vždyť mi vzal toho, koho miluji, může za to všechno on! „Proč si vybral tebe? Vždyť jsi jen orel." Vyštěkl jsem zase.
„To by stačilo." Na zápěstí mi dopadla cizí ruka a já byl přinucen pohlédnout na tu osobu. Věděl jsem, kdo mě zastavil, už podle hlasu i vůně.
Kikuru:
Otci jsem se dokázal vymluvit, však jsem taky mistr výmluv. Ale nějaký čas mi zabral. Už převlečený, s menším zpožděním, které mi Ris jistě odpustí, jsem se vydal zpátky za ním. Už jsem držel kliku od dveří, když mě zastavila ta nejméně očekávaná slova.
„ - Kikuru je můj. Neměl ses do toho míchat. Kvůli tobě mě odmítl." Zatajil jsem dech a nevěřícně poslouchal. Ano, hlas patřil Yazovi, ale - co to říká? Přeslechl jsem se snad? Opravdu nyní prohlásil, že jeho láska nebyla cílená na Risa, ale na mě? A kdy jsem ho měl odmítnout? Tehdy jsme se přece bavili o Risovi.
Odhalená skutečnost mě natolik zarazila, že jsem nebyl ničeho schopen. Jen tupě stát a sledovat plochu dveří před sebou. Vše mi do sebe pomaličku zapadalo. Vybavovala se mi, pouze vzdáleně, ale přesto dostatečně živě slova, která jsem mu tehdy říkal. Jestli své city nepředstírá, musel jsem ho hodně ranit. Mohl bych být ještě větší vůl? Jak jsem si nemohl všimnout?
„Proč si vybral tebe? Vždyť jsi jen orel." Zesílení Yazova hlasu se mi opravdu nelíbilo. Schylovalo se k něčemu špatnému. Otevřel jsem tedy dveře a vydal se k nim.
„To by stačilo." Překvapeně jsem se zastavil. I Yazo s Risem zvedli své pohledy k další osobě.
Azami:
Po klidném dění dnešního dne bych opravdu netušila, že se stanu svědkem něčeho takového. V prvním momentu, kdy mi zrak naskytl pohled na Yaza škrtícího Risa, jsem spíš myslela na žárlivou scénu či tak něco. Ale slova mi stačila k tomu, abych se hned dostala do sedla. A zároveň zjistila, že moje domněnky, Yazo miluje Risa, nejsou pravdivé. Sic tu stále spočívala překážka, láska ke Kurovi, už se nezdála být tak vysoká a nepřekonatelná.
„To by stačilo." Chytila jsem Yaza za zápěstí a nekompromisně stiskla. Kdyby se Risovi ještě něco stalo, nejen že by Yazo měl vážné problémy u ostatních členů smečky a těch pár orlů, především u Kura a Rumiho, ale ještě by si to sám po nějakém čase začal vyčítat, třebaže nyní ne.
„Azami," vydechl s pohledem na mě. Ale stále orla držel pod krkem, ten byl poněkud červený a myslím, že měl i náběh na fialovou.
„Tak pustíš ho už?" Zpřísnila jsem a stisk zesílila. Pomalu, ze začátku neochotně, přesto jej skutečně propustil. Ris se zapotácel, předklonil se a zběsile lapal po dechu.
„V pořádku Risy, nejsi někde zranění?" Sklonila jsem se k němu. Už se z transu probral i Kikuru, aby orlovi následně pomohl. Ani jednou se na Yaza nepodíval. Ten naopak stál jako socha a s ledovou lhostejností nás pozoroval.
„To nic," zachroptěl.
„Postarej se o něho," požádala jsem Kikura a narovnala se. Pouze přikývnutí mi bylo odpovědi. Otočila jsem se k Yazovi a náznakem ruky ho vyzvala k chůzi. „Pojďme."
Dorazili jsme k malému jezírku, které mi před časem ukazovala Kome. Šli jsme mlčky, tiše, já pět kroků napřed, na rozdíl od něj rázně a vyrovnaně. On hlavu spíš skláněl k zemi a loudal se.
Když jsme dorazili, posadila jsem se k břehu a ponořila nohy pod hladinu čistě průzračné vody, která mi dosahovala sotva pod kolena. On pouze stál a nevypadal, že by se ke mně chtěl přidat.
„Nemusíš být tak napjatý." Jeho pohled mě mrazil v zátylku. Sama jsem sledovala vodu proudící kolem. „Rumimu nic neřeknu."
„Proč ne?" Nečekala jsem, že by se poté nějak vinil, ale jeho hlas se chvěl.
„Je jedno proč." Nastalo ticho. Věděla jsem, že mě pozoruje, sama jsem se na něj ale podívat neodvážila. Když se pak ke mně posadil, sklonila jsem pohled ke svým nohám. „Ten vlk, jenž Risovi zranil ruku a on pak nemohl odletět," moje slova se odmlčela a já se zhluboka nadechla, abych získala čas i odvahu svou domněnku vyslovit. „To jsi byl ty, že?" A konečně zvedla svůj pohled k jeho.
„Jo." To bylo jediný slovo, které zase zakončilo ticho. Nemusel říkat nic víc. Ten pohled do jeho očí mi stačil. Konečně jsem prozřela, uviděla pravdu tak nefalšovaně jako nikdy dřív. Tvrdila jsem, že Yaza znám ze všech nejlíp, ale to nebyla pravda. Kdyby jo, poznala bych, že on Risa nemiluje, naopak ho nenávidí. A poznala bych i to, že jeho srdce se trápí stejně tak, jako se trápí i to mé. Neopětovanou láskou, na rozdíl ode mě byl však odmítnut.
Kikuru:
„Určitě ti nic není?" Posadili jsme se s Risem pomalu na matraci postele v mém pokoji. Choval jsem se k němu od té chvíle jako k největší vzácnosti. Zdál se mi najednou tak křehký a slabý a stále mě přepadal strach, že se snad zlomí, když se ho dotknu.
„Říkám už naposled, jsem naprosto v pořádku. Jen mě trochu pálí kůže na krku, ale to je všechno. Neumírám, žiju, jak vlastně vidíš." Usmál se a naklonil se ke mně, aby si vyžádal pusu.
„Promiň, ale chci si být jen jistý." Usmál jsem se i já, ale to mě přešlo, když se mi pohled zabodl na zmiňované části těla. „Máš to úplně červený." Přejel jsem přes šíji dvěma prsty. „Tolik mě to mrzí. Netušil jsem," pocity výčitek a beznaděje se přese mě přelévaly, nemohl jsem se toho zbavit. „Nebýt mě, nestalo by se to." Bezděčně mi unikla myšlenka skrz ústa.
„Kikuru, to si nemysli. Nemohl jsi to ovlivnit." Snažil se utěšovat Ris. „A pokud mě má někdo nenávidět, jsem rád, že ne kvůli pitomosti, ale kvůli něčemu smysluplného." Usmál se a věnoval mi další pusu, ale pouze takovou rychlou, aby se následně mohl upravit a zjistit, zda půjde začervenalý krk skrýt.
„To smysluplné mám být já?" Nadzvedl jsem zvědavě obočí.
„No jasně, co jiného?" Zasmál se a dopnul nejvýše umístěný knoflíček. Já jsem jej ale povalil na záda, rozepnul první knoflíky a rty se přisál ke krku. „Kikuru," tiché zasténání mi bylo největší odměnou.
„Risy," pohled se hluboce ponořil do toho jeho. „Miluji tě." A konečně se i skutečně přiznal se svými city, nahlas, před ním nebo spíš pro něj. Nejsem s ním bůhví jak dlouho, neznám ho ještě tak dobře, stále existují věci, co o sobě nevíme, před námi stojí miliony vyšších a vyšších překážek, ale přesto všechno vím jistě, že jej nechci nikdy ztratit. Možná je to jen opojení první láskou, kdy žár srdce pálí nejtepleji, možná časem naše vzájemná láska ochladne a z našeho vztahu nezbude nic, ale vím, že si tohle nikdy nebudu vyčítat. Protože právě teď a tady jsem s ním a právě nyní cítím, že nemůžu být šťastnější.
Ris:
„Risy, miluji tě." Nemohl jsem být šťastnější. Ano, ta vysněná slova pověděl muž, jež miluji. Jeho náklonnost mě neustále hřála. Byl tu pro mě pořád, už od chvíle, kdy jsme se poznali. Vždy se ukázal, aby mi pomohl. Tehdy, když mě on i se svými lidmi osvobodili od lidí, trávil se mnou dny, kdy jsem byl připoutaný na lůžko, ve zranění, v bolesti a především ve smutku. Seznámil mě se svým nejbolestnějším zážitkem, představil mi své přátele a rodinu, sdílel se mnou své pocity i myšlenky. A teď se mi konečně i vyznal.
„Kikuru, já tě taky miluji," omotal jsem kolem něj své paže a natiskl se na něj, co mi síly dovolovali. Nesměl vidět mou ubrečenou tvář, za niž můžou ta nejkrásnější slova, která kdy na zemi vyzněla.
„Blázníš, chceš mě uškrtit?" Zahalekal a já se nemohl zbavit nutkání se začít smát. „Čemu se tak směješ?" Nechápavě kroutil hlavou, když jsem stisk povolil a on se z něho dostal. Jen mě zpovzdálí sledoval. Ale když smích neutichal ani po delší době, sklonil se ke mně a k mému překvapení začal lechtat. „Ať máš aspoň důvod, proč se smát."
„O co se pokoušíš, nejsem lechtivej." Ale přes svá tvrzení jsem se smál dál. Ne snad proto, že by mě k tomu nutily jeho neposedné prsty jezdící mi po žebrech. Prostě jsem byl jen šťastný a zamilovaný, takový člověk nepotřebuje žádný důvod, stačí mu přítomnost toho druhého.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
