Boj na život a na smrt - 02
Informace:
Jane se vrací do tábora, kde se hned seznamuje se svým novým parťákem. Její parťák na Jane pozná, že není na tom psychicky moc dobře a snaží se jí přesvědčit, aby si s někým promluvila. Jane to ale odmítá. A tak si dají zápas v boxu, který Jane prohrává.
Je tu druhá kapitola. Neslibuji, kdy bude další. Snažím se psát každý den, ale někdy napíšu toho víc, někdy míň, tak omluvte mou nepravidelnost. :) Omluvte mé chyby :D
02 Nový parťák
Jane:
Byla jsem sedm hodin v letadle. Vracela jsem se z Japonska do Egypta. Znovu do boje. Už jsem nebrečela. Za ty dva týdny jsem se stala otrlejší. Sice ne tak úplně jsem dokázala o Keijiho smrti mluvit, ale dokázala jsem nebrečet. Věděla jsem, že je to špatně, ale musela jsem být silnější. Nedat najevo své pravé city. Bála jsem se toho. Že budu zranitelnější. Že snadno zemřu. Ale to jsem nechtěla. Chtěla jsem Keijiho smrt pomstít. Pak by mi bylo vše jedno.
Po sedmi hodinách jsem byla na letišti v Egyptě. Byla jedna hodina odpoledne. Oběd jsem naštěstí měla v letadle, tak hlad jsem nepociťovala. Ale jedla jsem proti své vůli. Jestli jsem chtěla přežít, musela jsem něco sníst. Ale chuť chyběla a taky jsem se v jídle nimrala. V hale na mě čekal nějaký poručík. Poznala jsem, že je to poručík, podle hvězdiček. Oba jsme se mlčky podali ruce a šli k autu. Svou tašku jsem dala na zadní sedadlo a sedla si k řidiči. Poručík nastartoval a mlčky jsme jeli do tábora.
Jízda trvala asi dvě hodiny. Poručík mě vysadil, před sídlem plukovníka. Hned jsem si vzala tašku a šla do plukovníkovy kanceláře.
Zaklepala jsem na dveře a čekala. Po chvíli se dveře otevřely. Plukovník mi sám otevřel dveře. Hned jsem zasalutovala.
„Pohov, pojďte dál.“ vyzval mě plukovník. Vstoupila jsem do velké místnosti, kde kolem dokola byly počítače a experti, kteří seděli za těmi počítači. V rohu byl stůl, kde seděl plukovník. Plukovník mě doprovodil k jeho stolu. Sám si sedl za stůl, já zůstala stát. „Tak jaký byl let?“ zeptal se plukovník na můj let.
„Bez problémů, pane.“ promluvila jsem a stále jsem byla v pozoru.
„To je dobře. Pro dnešek je volno. Od zítra se vracíte do akce.“ rozhodl plukovník.
„Ano, pane.“ souhlasila jsem s návrhem plukovníka.
„Teď můžete jít.“ propustil mě plukovník. Znovu jsem zasalutovala a opustil jeho kancelář. Šla jsem do stanu, vybalit si věci a připravit se na blížící se akci.
Když jsem vešla do stanu, nikdo tam nebyl. Tak jsem si v klidu vybalila své věci. Když jsem byla hotová, do stanu někdo vešel. Myslela jsem si, že je to někdo z přátel, ale byl to polonahý muž. Po těle byl samé tetování. Už jsem se chystala zeptat, co tu dělá a kdo je, když on promluvil jako první.
„Ty musíš být Jane Hajime. Já jsem Law Trafalgar, tvůj nový parťák.“ představil se mi muž. Oba jsme si podali ruce. Věděla jsem, že dostanu nového parťáka, ale že to bude takhle brzy, s tím jsem nepočítala. „Rád tě poznávám.“ dodal s úsměvem na tváři. Já jsem jenom mlčela. Nevěděla jsem, co mám říct. V tom se ozval dívčí hlas u dveří.
„Janey, ty ses už vrátila.“ zajásala Verča a hned mě objala div jsme nespadly na zem.
„Verů…“ bylo jediné, co jsem ze sebe dostala a Verču taky objala.
„Tolik se mi stýskalo.“ řekla už veselým hlasem Verča. „Jak to šlo?“ zeptala se mě, jaký byl pohřeb.
„Jo, dobrý.“ přikývla jsem, že vše proběhlo v pořádku.
„Jedla si něco? Nemáš hlad?“ strachovala se Verča.
„Neboj, jedla jsem v letadle.“ usmála jsem se na Verču.
„Jsme v tělocvičně, tak jestli chceš, sejdeme se tam.“ pozvala mě na cvičení Verča.
„Za chvilku dorazím.“ souhlasila jsem s Verčou. Verča se usmála a vzápětí byla pryč. Já a Law jsme zůstali ve stanu sami. Mezi rozhovorem s Verčou se Law oblíkl tílko.
„Mluvila si s někým o tom, co se stalo?“ zeptal se mě Law.
„Ne, je to tajné a dotyčnou osobu bych pak musela zabít.“ řekla jsem Lawovi odměřeně.
„Nemyslím rodinu, či přátelé. Myslel jsem psychiatra, nebo psychologa. Ti musí udržet lékařské tajemství. Nebo si vyber někoho odtud a promluvte si.“ nabídl mi Law. Docela mě tím vytočil.
„Hele, starej se o sebe.“ bylo jediné, co jsem Lawovi na to řekla a nechala jsem ho ve stanu samotného. Šla jsem ven, kde za naším táborem byla něco jako tělocvična. Byly tam posilovací stroje, ale i míče, na míčové hry či boxovací pytel. Tam jsem se sešla s ostatními.
Law:
Po seznámení s Jane, jsem si řekl, že to s ní bude dost těžké. Při mluvě s Verčou mi došlo, že s nikým o smrti Keijiho nemluvila a uzavírá se do sebe. Což nebylo dobré. Hrozilo, že zemře, nebo její vinou zemře někdo jiný. Rozhodl jsem se, že ji donutím, aby s někým mluvila o Keijim a jeho smrti. Věděl jsem, že to bude bolestivé a slzy budou téci proudem, ale lepší toto, než být uzavřený sám do sebe. Nejsem žádný doktor, ale můj otec ano, tak pár rad do života jsem od něho dostal. Proto jsem to na Jane poznal a rozhodl se, že ji vypomůžu. Bral bych, aby o tom mluvila se mnou, ale nemohl jsem to po ní chtít. Neznali jsme se. Nakonec jsem se rozhodl zajít taky do tělocvičny, podívat se na kondičku Jane. Nemohl jsem přestat na ní myslet. Věděl jsem, jak se cítí. Něco podobného se mi taky stalo. V té době mi hodně pomohl otec. Proto to byl další důvod, proč jsem chtěl, Jane donutit, aby o tom mluvila. Kruci, proč na ni jenom myslím? Neznáme se. Ptal jsem se sám sebe. Poté jsem se nakonec vydal do té tělocvičny.
Když jsem tam dorazil, tak každý něco dělal. Jane jako jediná boxovala do pytle. Pravý hák byl vynikající, ale všiml jsem si, že s levým hákem má problémy. Přišel jsem k ní s tím, že jí pomohu.
„Při levém háku by si měla dát levou ruku víc nahoru.“ promluvil jsem na Jane. Nebo spíš jí dal radu. Jane, přestala boxovat a podívala se na mě.
„Nemusíš mi radit, co mám a nemám dělat. Sama se to naučím.“ odsekla mi Jane. Přesto jsem se nevzdal.
„Pojď, budeme trénovat spolu.“ navrhl jsem, Jane.
„Ne, díky.“ odmítla mě Jane. Povzdychl jsem si.
„Takhle budeš snadný terč.“ řekl jsem potichu. Spíš sám pro sebe, než k Jane. Ale Jane mě slyšela..
„Já nezemřu.“ řekla rázně. Docela mě to začínalo štvát, jak se ke mně chovala, ale říkal jsem si, že jsem Keijiho nahradil poměrně brzy. Proto jsem jenom dal ruce v pěst.
„Hele, jestli si s nikým nepromluvíš o tom, co se stalo Keijimu, tak řeknu veliteli, že nejsi připravená jít do akce. Že potřebuješ psychiatra, nebo psychologa. Je to zcela na tobě.“ řekl jsem v klidu. Čekal jsem, že Jane, vybuchne vzteky. Sice vztek měla, ale mluvila potichu. Nekřičela.
„To neuděláš. Jsem na boj připravena. Neznáš mě a já neznám tebe. Sice tě v lásce nemám, ale jako parťákovi, ti budu krýt záda. Nikomu se už nic nestane.“ řekl mi potichu, ale nevrle Jane.
„Tak víš co? Dáme si box. Jestli vyhraju, tak budeš o mé nabídce přemýšlet a poté se rozhodneš. Pokud prohraju, dám ti pokoj.“ proto jsem, Jane dal nabídku. Jane se ušklíbla.
„Dobrá beru to. Tak si vezmi rukavice a jdeme na to.“ souhlasila hned Jane. Vzal jsem si rukavice a oba jsme vstoupili do ringu. Ostatní se kolem nás shromáždili.
Stál jsem naproti Jane a ta na mě. Zoro, dělal rozhodčího. Když Zoro, ohlásil začátek zápasu, tak jsme chvilku kroužili naproti sobě. Ale po chvíli na mě Jane, zaútočila. Její pravý hák jsem vykryl, ale byl to hodně silný úder. Ale já jí chtěl donutit, aby použila levý hák. Jen jsem nevěděl jak. Z očí Jane, čišela zlost.
„Zlostí nic nezískáš, na tož pomstě.“ řekl jsem Jane tak, aby to slyšela jenom ona. Jane se jenom ušklíbla a znovu zaútočila. K mé smůle pravou rukou. Sice jsem to vykryl, ale trošku jsem o pár kroků ustoupil dozadu, jak to byla silná rána.
„Vzdáváš se?“ zeptala se mě Jane s ironií v hlase.
„Ne.“ řekl jsem v klidu, ale už mě ta arogance Jane docela začala srát. Ale snažil jsem se být v klidu. Nepohnojit si to, protože jsem tentokrát zvítězit potřeboval. Musela si Jane s někým promluvit. Chvíli jsem se bránil, až jsem si našel skulinky, kterou jsem hned využil. Při pravém háku si moc nechránila pravý bok. Hned jsem ji tam uhodil. Jane to nečekala a klela na zem. Zoro přesto začal počítat. Už jsem to viděl na další kolečko, ale Jane se nezvedala. Snad to nebyla zas až tak silná rána. Pomyslel jsem si strachy.
„Osm, devět, deset.“ dopočítal, Zoro. Místo abych čekal až mi Zoro zvedne ruku pro mé vítězství, byl jsem hned u Jane. Už jsem se chystal se jí zeptat, jestli je v pořádku, když jsem si všiml těch slz v jejích očích. Věděl jsem, že to nebylo od mé rány. Muselo to být z té psychické stránky.
„Víš, co jsme si řekli.“ zašeptal jsem, Jane do ucha.
„V-vím.“ dostala ze sebe Jane. Opatrně jsem jí setřel slzy. Jane se postavila, sundala rukavice a odešla pryč. Já zůstal klečet a sledoval jsem, odcházející Jane. Snad si nikdo těch slz nevšiml. Pomyslel jsem si.
„Jsi první, kdo naší Jane, porazil.“ promluvil na mě Zoro. Podíval jsem se na Zora. Sice se usmíval, ale v jeho očích bylo znát, jak se o Jane bojí.
„Jdu za ní.“ promluvila Terka a běžela za Jane. Nikdo neprotestoval a nechal to tak být.
Jane:
Doběhla jsem do stanu. Nechtěla jsem brečet, ale něco v Lawovi mi připomnělo Keijiho. Bylo mi jedno té porážky, ale nechtěla jsem brečet přede všemi. I když mi Law nepozorovaně setřel stékající slzy, bylo mi jasné, že to všem dojde. Doběhla jsem do stanu, lehla na postel a znovu se rozbrečela. Pravou rukou jsem bouchala do polštáře.
Ani jsem neslyšela, že někdo přišel do stanu. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo mi to. Kurva. Nadávala jsem pro sebe a dál bouchala pěstí do polštáře.
„Janey?“ ozval se dívčí nejistý hlas. Patřil Terce. Ani jsem se na ni nepodívala.
„Běž pryč.“ řekla jsem zostra.
„Ne, neopustím tě.“ stála si za svým Terka. „Co se vlastně stalo?“ vyptávala se Terka, aby byla v obraze, co se to se mnou stalo.
„Nic.“ bylo jediné, co jsem dokázala říct.
„Nic to není. Ty nikdy neprohráváš. Nevzdáváš se tak snadno jako teď.“ byla si Terka v hlase jistější, než předtím.
„Promluvím s ní.“ ozval se mužský hlas. Patřil Lawovi. Ani nevím, co Terka udělala, ale vím, že odešla.
„Vypadni.“ řekla jsem Lawovi, že zrovna s ním mluvit nechci.
„Něco jsme si řekli. A ty jsi prohrála. Všiml jsem si, že s Terkou ani nikým jiným mluvit nechceš, ale měla by si. Vím jak ti je. Proto bude lepší, když to řekneš mně.“ promluvil na mě Law rázným hlasem. Musela jsem přiznat svou porážku.
„Ale dal si mi čas si to promyslet.“ otočila jsem se na Lawa s ubrečenýma očima. „A taky jak můžeš vědět, jak mi je?“ zeptala jsem se zostra.
„Zažil jsem něco podobného.“ přiznal se mi Law. Tím mě zaskočil. Toto jsem nečekala. „Někdy ti to řeknu, ale teď by si měla mluvit ty. Já o tom už mluvil a je mi líp. O něco. Nezmizí výčitky, bolest hned, ale utlumí se.“ snažil se mě přesvědčit. Podívala jsem se na Lawa pozorně. V jeho očích jsem četla, že mluví pravdu. Ty oči. Jako by to byl Keiji. Pomyslela jsem si.
„Pokud mi to dovolíš, tak po akci, která nás čeká, si s někým promluvím.“ promluvila jsem nakonec. Law se na mě díval pozorně.
„Dobrá, je to slib.“ řekl Law na souhlas a nastavil malíček u pravé ruky. Já ho taky nastavila a propletly jsme si je mezi sebou. Což byl znak slibu. Už jsem se těšila na následující útok na zrůdy. Kdy se pomstím. Jenže to jsem nečekala, že se při boji zhroutím.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.