Boj na život a na smrt - 01
Informace:
Jane se zúčastní pohřbu svého nejlepšího přítele, parťáky z války, ale i své první lásky. Byl zabit zrůdou před jejíma očima. Jane při smuteční hostině, venku na lavičce, vzpomíná na poslední den se svým zesnulým přítelem.
Los padl na tuto povídku. Už tu byla. Podstata bude stejná, jen s několika rozdíly. Víc postav, snažím se víc popisovat atd atd...Jinak omluvte mé chyby :D Příjemné čtené a komentáře potěší i za kritiku budu ráda. :)
01 Pohřeb
Stála jsem blízko rakve, na kterou dopadala hlína. Po tvářích mi tekly slzy. Všichni tu byli v černém, jediná já ve vojenském. Nikoho jsem tu neznala. Pohřbívali mého kolegu, parťáka, nejlepšího přítele a zároveň mou první lásku Keijiho Yoshira. Byl zabit v boji v Egyptě.
Kde kdo si myslí, že to byli egyptští povstalci, ale opak byl pravdou. Šlo o zrůdy. Byly z kovu a železa. Braly na sebe různé podoby. Jejich pravá identita byla taková, že vypadaly tak, že hlava byla hyeny, čelist krokodýlí, tělo pumy a ocas geparda. Mohly se proměnit ve stroje, jako byla auta, nebo i v lidi. Ale toho daného člověka musela ta zrůda nejdřív zabít, aby mohla mít jeho podobu. A rozeznat se dala tím, že jako člověk měla na těle modrý kód, něco jako tetování. Bojovali jsme proti nim už tři roky. A stále bez úspěchu. Naše rodiny, přátelé, národ si myslel, že jde o egyptské povstání, které nejde tak snadno zničit. A to je kamufláž, aby lidé nepropadali panice.
Po smutečním obřadu se konala v nedaleké hospodě smuteční hostina. Chystala jsem se odejít domů, k bratrovi, ale zastavila mě jedna postarší paní.
„V-vy jste, Jane Hajime?“ dostala ze sebe ubrečená paní a chytla mě za ruku. Setřela jsem si stékající slzy.
„A-ano.“ dostala jsem ze sebe.
„P-pojďte s námi na hostinu. Můj syn mi o vás hodně vyprávěl.“ pozvala mě i na smuteční hostinu paní. Docela mě tím zaskočila. Nakonec jsem jenom hlavou přikývla a nasedla do auta s paní a jely jsme na smuteční hostinu.
V autě se jelo mlčky, ale paní mě držela za ruku. V tu chvíli jsem to neřešila, i když později mi to bylo divné, ale přesto jsem pochopila, proč to udělala.
Dojeli jsme do hospůdky, kde se konala smuteční hostina. Paní mě usedla ke stolu, kde seděla i ona. Chovala se ke mně, jako bychom se znaly věky. Jen kdyby věděla, že za jeho smrt mohu já. Pomyslela jsem si. Podávalo se oblíbené jídlo Keijiho. Což byly fazole v chlebu. Všichni jsme jedli mlčky. Nikdo nic neřekl, nepronesl. Po jídle si paní povídala s příbuznými, tak jsem se vytratila ven před hospodu a sedla jsem si na lavičku. V hlavě se mi stále objevovala situace, kdy Keijiho zabili.
Vzpomínka:
Dnešní den se konal výcvik. Jednou měsíčně, nebo před akcí jsme měli výcvik. Což zahrnovalo, běh, střelbu, plazení a lezení po stěnách. V tomto oboru jsem patřila mezi nejlepší společně s Keijim, Nicol, Zorem a Akashim. Ostatní si taky špatně nevedli, ale už to nebyl ten lepší čas. Tušili jsme, že dnes v noci se bude konat mise.
Výcvik začal v deset, dvě hodiny po snídani. První disciplína byl běh na kilometr. Někdy těch kilometrů bylo víc. Po běhu následovala střelba na terče, ale museli jsme si dát pozor, protože se objevovali i podobizny civilistů nejen lidí se zbraní. Po střelbě nás čekalo plazení. Což je jediná disciplína, která mi nejde. Vždy jsem u toho vystrkovala zadek. Keiji se mi snažil vždy pomoci. Dal svou ruku na můj zadek a stlačoval ho k zemi. Dnešní výcvik nebyl výjimkou. A jako poslední disciplína bylo šplhaní a lezení po stěnách. V tomto výcviku jsem končila okolo dvanácté hodiny jako třetí. První byl Akashi, druhý Zoro a pak já. Keiji jako čtvrtý a Nicol jako pátá. Ale toto pořadí se vždy měnilo. Nebylo pořád stejné. Jednou na prvním místě byla Nicol, Zoro, nebo já. Různě se to střídalo. Záleželo, jakou měl daný člověk ten den kondičku.
Po výcviku jsme šli pod sprchy. V Egyptě panovaly vysoké teploty, tak jsme uvítali studenou, osvěžující sprchu. Po sprše se podával oběd.
Dnes k obědu byla hrachová kaše. A tu já zrovna nemusím. Vždy jsem ji snědla, to ano, ale rýpala jsem se v tom jídle. Keiji mě s tím provokoval.
„Už zase se v tom nimráš?“ pronesl s úšklebkem Keiji.
„Drž hubu.“ taky jsem se na Keijiho ušklíbla. Ano, většinou jsme si nadávali, ale bylo to myšleno, jako legrace. Nikdy jsme to nebrali vážně.
„Neříkej, že ses urazila.“ utahoval si ze mě Keiji.
„Jak říkám, drž hubu.“ znovu jsem se ušklíbla. Keiji se začal smát. Chystala jsem se zeptat, co je tu k smíchu, ale jeho smích byl tak nakažlivý, že jsem se taky začala hned smát a smáli jsme se oba jako nějací blázni. Po obědě jsme šli do stanu.
Stan sdílím s Keijim, Zorem, Terkou, Doflamingem a Verčou. Bydlíme ve velkých stanech, kam se vejdou malé skříně na oblečení, postele a šest osob. Tvořili jsme dvojčlenné týmy. Mým parťákem byl Keiji. Terka byla se Zorem, Verča s Doflamingem, Nicol s Corazonem, Soňa s Akashim a jediný mužský pár byl Izaya se Shizuem. Ze začátku jsme se my ženy styděly převlékat se před mužskými, ale co jsme se poznali a došlo nám, že chlapy na nás nekoukají, tak jsme se nestyděly. Přišlo nám to normální.
Po výcviku jsem si lehla na postel a vyndala z pod polštáře dopisy od bratra a začala si je číst. Jako každý den. Už jsem ty texty znala zpaměti.
„Už si je zase čteš?“ ozval se pošklební hlas u vchodu do stanu. Byl to Keiji.
„Už jsi dojedl?“ neodpověděla jsem Keijimu na jeho otázku.
„Na něco jsem se tě ptal.“ dožadoval mé odpovědi Keiji.
„Já taky.“ ušklíbla jsem se na Keijiho.
„Zase se škádlíte?“ ozval se dívčí hlas. Patřil dívce.
„To on si začal.“ hájila jsem sama sebe.
Ale ty si o to vždy koleduješ.“ bránil se Keiji.
„Já?“ podivila jsem se.
„Ano ty.“ začal se Keiji smát. Jeho smích byl tak nakažlivý, že jsem se s dívkou taky rozesmála.
„Co je tu k smíchu?“ ozval se mužský hlas.
„Zase se provokují.“ promluvila dívka. Muž si jenom povzdychl a lehl na svou postel. Měl krátké zelené vlasy. Když jsme se všichni uklidnili, tak si každý dělal to, co ho zrovna napadlo. Volno jsme měli až do večeře.
Po večeři jsme měli nástup. Tentokrát se účastnil i náčelník, který většinou jedná s naším velitelem. Ale byli výjimky, kdy se nástupu účastnil, jako dnes. Stáli jsme v řadách v pozoru a čekali, co se bude dít dál.
„Dnes o půlnoci vyrazíte na misi. Každá skupinka si prostuduje mapu a poté ji zničí. Budete rozděleni do skupiny po třech párech. Teď předám slovo vašemu veliteli.“ promluvil náčelník. Došlo mi, že to bude něco velkého.
„Než si dojdete pro mapu, tak vás rozdělím do skupiny.“ řekl tentokrát náš velící důstojník. Vyndal list papíru a začal číst skupiny. „V další skupině je Hajime, Yoshiro, Orihara, Heiwajima, Miura a Doflamingo Donquixote.“ řekl naši skupinku. Byla jsem za ni ráda. S některými jsem si rozuměla dobře, s některými vůbec, nebo jsme nekomunikovali vůbec. Keiji šel pro mapku, když skupiny byly rozdělené. Rozhodli jsme se, že mapku prozkoumáme v jídelně.
Sedli jsme k jednomu stolu a shlukli kolem sebe. Naštěstí se každý z nás v mapce vyznal. Poté jsme vyfasovali zbraně a mohli jsme si do půlnoci dělat, co jsme chtěli. My si připravili batohy a sešli znovu v jídelně, kde jsme si šeptem povídali.
„To bude něco ostrého.“ pronesl Doflamingo, blonďák, který měl neustále brýle na očích.
„To jo. Musíme do toho dát, co můžeme.“ pronesl Keiji. Že je to jeho poslední mise, nikdo z nás nečekal. Poté nastala půlnoc.
Pomalu jsme vyrazili. Na místo určení jsme měli dojít k ránu. Byli jsme nevyspalí, ale měli jsme jednu přestávku, kde jsme se dohodli, že se prospíme trošku. Když jsme byli na místě, tak jsem se rozhodla nejít spát vůbec. Když mám v sobě adrenalin, tak nemohu usnout, což všichni věděli, tak v tom problém neviděli.
Byly dvě hodiny ráno, když jsem zaslechla šum. Připravila jsem si svou pušku AR 15, což se jednalo o kanadské značky. Ale byly výborné.
„Kdo je tam?“ zvolala jsem zostra a doufala, že se ostatní probudí. Jediný, kdo byl při smyslech byl Keiji.
„Janey klid, jde jen o dítě.“ promluvil potichu Keiji. I já si všimla, že jde o dítě, ale nelíbilo se mi. Něco za tím bylo, tak jsem byla ostražitá. Jenže pak se to stalo. Z malého děcka se stala zrůda a skočila po Keijim. Hned mu rozpárala hrdlo. Všude stříkala krev. Dopadla i na mě a na spící Verču a Doflaminga. Byla jsem v šoku, ale přesto jsem dokázala vystřelit. Trefila jsem zrůdu do ramene. Ta pustila Keijiho a hned zdrhla.
„C-co se děje?“ zeptala se rozespale Verča. Já byla hned u Keijiho. Ještě žil.
„J-Janey… Miluju tě.“ byla poslední slova Keijiho. Poté jeho ruka klesla k zemi. Srdce se mu zastavilo a z rány stále silně krvácel. Doflamingo se rychle vzpamatoval.
„Odnesu ho do tábora, vy jděte dál.“ rozhodl Doflamingo vážně.
„J-já ho odnesu. B-byla bych neschopná cokoliv podniknout.“ dostala jsem ze sebe. Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tváři. Doflamingo se na mě podíval.
„Doffy, jen ji nech, aby šla zpátky do tábora.“ zastala se mě Verča.
„Dobrá.“ souhlasil nakonec Doflamingo. Pomohl mi dát Keijiho na záda a já vyrazila zpátky do tábora a Doflamingo s Verčou na bojiště. Izaya se Shizuem byli v šoku, že nedokázali nic říct.
Současnost:
Seděla jsem sama na té lavičce, dívala se na nebe a brečela jsem. Nebo spíš, mi tekly slzy po tvářích.
„Promiň mi Keiji. Zabila jsem tě. A taky tě miluju.“ pronesla jsem šeptem. Poté jsem se vzpamatovala v rámci možností a postavila jsem se. Ani jsem se nerozloučila s maminkou Keijiho, která se mě krásně ujala a pěšky jsem šla domů k bratrovi. Tam jsem nějaký ten den pobyla, než jsem se zase vydala na frontu do Egypta, kde na mě čekal nový parťák.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.