Wolf and Eagle - třicátý-druhý díl
Informace:
Poletovat si po nebi, závodit s větrem, sledovat stromy pod sebou. Nebo běhat po lese, uběhat svou kořist k smrti, výt na úplněk. Pojďte s Risem a s Kikurem prožít jejích příběh. Jak mohou tito dva odlišní tvorové vůbec spolu fungovat? A můžou vůbec někdy být spolu? Je snad možné spojení vlka a orla, i přes jejich nenávist k sobě?
Ahojky lidi, kdo si na mě ještě vzpomíná? :D Jo, já vím, že mu to trochu trvalo, ale jsem zpět. :) No, snad si na příběh ještě vzpomínáte a odpustíte mi, jak dlouho to trvalo, než jsem se konečně dokázala dát do normálu a zase začít psát. :)
No, asi moje sliby nebudou mít velkou váhu, ale další díl se pokusím vydat do týdne tak, jak to bylo i dřív. :)
Takže nakonec přeji příjemné čtení. :3
Orli ve vlčí smečce
Ris:
Blížila se hodina naší návštěvy ve vesnici vlků. Nisa zůstala od rána u nás, lépe řečeno se Synem a jemu, jak se zdálo, to vůbec nevadilo. Ti dva byli prostě jasní, to každopádně i já s Kikurem a mě už to vlastně taky vůbec nevadilo. Ten ale dneska nepřišel a já za to byl i rád.
Poslední dobou se zdál poněkud zvláštní, úzkostlivý. Pořád se mě držel a někdy se zdál až nepříjemný. Přisuzoval jsem to problémům ve smečce a tak jsem se to snažil ignorovat, ale nedělalo mi to moc dobře.
A ostatní, jak jsem si už stačil i zvyknout, zůstávali bezstarostní. Sira si hrála s vlčaty. Ti se opravdu spřátelili a ona se už těšila, až jí ukážou vše v jejich domově. Sachi, která se sice ze začátku obávala, se nyní nemohla dočkat, až pozná vlčice a objeví jejich způsob života. A Masiru, u něj jsem si nebyl jistý ničím. Nikdy se nedalo poznat, co zrovna cítí. Třebaže se vybarvil jako nejlaskavější a nejcitlivější orel, co znám, zdál se nepřístupný a nečitelný.
I přes obecné veselí z blížící se návštěvy, někdo přece jen chyběl. Naota jsem za dnešek nezahlédl. Posledními dny se pořád někam vytrácel a vracel se až pozdě v noci. Netušil jsem proč ani kde a nebo co dělá. A ani jsem mu nechtěl lézt do soukromí a tak z mých úst nepadla sebemenší otázka. O to víc mě překvapilo, když jsem se zastavil, nebo spíše zasekl na místě u jezírka, u něhož jsem se před nějakou dobou spřátelil s Kikurem a uviděl to, co jsem uviděl.
Naoto spočíval v náručí, podle všech kritérií, hezkého muže. Vlasy šedé, ale nikoli stářím, naopak mi připadal podobně starý jako já, jeho vlasy připomínaly stříbro, které svou královskou a lesklou barvu nosí s hrdostí. Sám jsem nebyl dostatečně blízko, abych zjistil jeho pravou výšku, ale dokázal jsem jí porovnat s Naotem. Bílá hlava končila těsně u rtů cizince. Tělo silné a svalnaté, což jsem dokázal zjistit jen proto, že na sobě neměl oblečené zhola nic. Podle pohybu úst jsem pochopil, že si zřejmě povídají a nezaznamenali mou přítomnost.
Tak moc jsem cítil zaskočení, že jsem neudělal nic. A ani bych netušil, co udělat. Pozdravit, pokládat otázky v smyslu „Co tohle znamená?” a nebo se prostě zdejchnout? Jediný, co jsem dovedl, bylo tupé zírání na pár, který se zrovna líbal.
Pohnout jsem se ale dokázal až v momentě, kdy se od sebe odlepily a žluté oči přeletěly okolí. Když přejely i přes mou maličkost, konečně jsem se probudil. Ustoupil jsem váhavě vzad a když se žluté oči znovu rozběhly po lesním porostu, v němž jsem se schovával, vzal jsem nohy na ramena a zbaběle zdrhl doufajíc, že mě ani jeden z nich nezaznamenal. Dokonce jsem při tom šoku zapomněl i na svou nohu a málem jsem spadl na hubu hned při prvním kroku, ale naštěstí jsem to ustál.
Uklidnil jsem se až ve chvíli, kdy moje chodidlo dopadlo za hranici lesa s vesnicí, jejíž přítomnost potvrzovala pomyslná čára vedoucí od jedné části dřevěného opevnění až k tomu druhému, zároveň se však jednalo o bránu vedoucí ke skupině domů.
Co jsem to teď viděl? Co to mělo znamenat? Už dřív jsem si všiml z jeho strany divného chování, náhlých celodenních odchodů, zvláštního zamyšlení, ale tohle?
Naoto, třebaže vlastní hravou povahu, ve skutečnosti jsem v něm viděl uzavřeného a vyděšeného kluka a on jim skutečně byl. Myslel jsem si, že mu život uštědřil příliš rán, ačkoli ještě nebyl příliš starý, ale neměl jsem nejmenší příležitost zjistit, kvůli čemu se stal tak odtažitým. Ostatní to věděli, to jsem okamžitě pochopil, ale ctili jeho tajemství a nic mi neřekli. A já se na to nevyptával.
Ale, když jsem viděl toho muže, smrdělo z něj něco divného, třebaže jsem nebyl dostatečně blízko, abych si prověřil jeho pach. Zdál se nebezpečný. Člověk nebyl určitě a nezdál se být ani orlem, mezi vlky jsem ho nezahlédl, tak co je zač?
Kikuru:
Po události s Yazem jsme spolu nemluvili. Spíš jsme se jeden druhého stranili. Z mírné žárlivosti jsem se pokoušel svůj čas trávit především s Risem, ale - zdál se poněkud prkenný.
Že by mu má přítomnost už nebyla po chuti? Nebo snad s Yazem už skutečně něco měli a on by byl radši s ním? Tyhle a podobné otázky mě pořád trápily a párkrát jsem byl v pokušení se ho přímo zeptat, ale - pořád existovala možnost, že o Yazovi vlastně nic neví a já bych to tím pouze pokazil.
A tak jsem mlčel. A abych neriskoval otázky z mé strany, raději jsem se pokoušel nějak zaměstnat a přestat se s Risem tak často stýkat. Doufal jsem, že se to spraví a já budu klidnější, ale k tomu bylo zapotřebí několika dní.
Avšak srdci člověk neporučí a mně opravdu chyběl. Proto jsem se taky tak radoval, když se z dálky ozval zvláštní hluk. Znělo to, jako by byl někdo vítán a to znamenalo pouze jednu věc - konečně ho uvidím.
Zanechal jsem práce a vydal se ven z kovárny. Ale ve chvíli, kdy jsem sahal po dveřích, sami se otevřely a já vyjeveně hleděl na tvář Risa.
„Ahoj,” usmál se a naklonil se ke mně, aby mě přivítal rychlým polibkem na rty. Když se oddálil a já nebyl schopen slov, překvapil mě jak svou přítomností, tak svým přivítáním, pobaveně se rozesmál.
„Nesměj se mi,” zavrčel jsem a přestoupil práh, abych mohl za sebou zavřít. Následně jsem paží ukázal na dům hned vedle kovárny. „Nechceš pozdravit tátu? Bude rád.” Na tváři mi spočinul mírný úsměv, radost z jeho příchodu projela celým mým tělem a zastavila se v jádru toho celého - v srdci a moje mysl naprosto vytěsnila myšlenky na Yaza a žárlivost. Věděl jsem, že pouze potřebuji trochu času.
„Velmi rád. Ještě jsme nedostali dost příležitostí se poznat. Pouze během Stříbrného dne, ale to jsme se pouze pozdravili.” Souhlasně přikývl a kulhavě se rozešel určeným směrem. Já ho následoval a koutkem oka si ho prohlížel.
Hnědé vlasy se mi dnes zdály víc lesklé než obyčejně, pokožka jemnější, oblečení upravenější. V očích zářil ten jeho lesk, který mi tak moc připomínal samotný život. Vždy v nich hrála odhodlanost, laskavost, odvaha. Občas jsem v nich uviděl smutek, třeba když vzpomínal na své hejno, jindy pro změnu touhu, když jsem s ním osaměl, dokonce i nenávist, například když jsme se poprvé setkali.
„Chyběl jsi mi,” nevědomky mi šeptnutí vyletělo z úst a černé perly, o nichž jsem před chvíli tak vášnivě přemýšlel, se zastavily na mé tváři. Rty pootevřené a ten lesk, avšak nyní v nich nebylo možno číst. Stáli jsme proti sobě mlčky a oba se navzájem vážně sledovali.
„Taky jsi mi chyběl.” Sklonil tvář, aby skryl svou červeň. Ani on nemluvil nahlas, prostě jen šeptal, jako by se bál cizího sluchu. „Po celou tu dobu jsem na tebe myslel.” Natáhl dlaň před sebe a dotkl se konečky prstů těch mých. „Nemohl jsem usnout, protože kdykoliv se mi zavřely oči,” šeptání víc a víc utichalo a prsty uvěznil jeho pevný, avšak jemný stisk. Z těch pěti výčnělku sršel chlad, třebaže ze zbytku těla vycházelo teplo. „Viděl jsem pouze tvou tvář.” Srdce splašeně bušilo a já nebyl schopen ho uklidnit. V uších mi zněla jeho krásná slova, která i přes svou obyčejnost dokázala zrychlit dech. „Mám tě rád.” Zašeptal tak neslyšitelně, že ani dobře vycvičený vlk v přeměně by nezaznamenal jediného slova.
Sledoval jsem ho a dobře vnímal onen stisk. Nyní to byl náš jediný fyzický dotyk, ale citově jsme se sebe tak dotýkali, že ani při milování by jsme si nebyli blíž. Prohánělo se mnou nutkání se sklonit a políbit ho, třeba pouze na tvář, ale pořád jsem byl dostatečně při smyslech, abych to neudělal takhle před pohledy náhodných vlků.
„Risy,” oplatil jsem stisk, avšak mnohem silněji. Nechtěl jsem se toho kontaktu vzdát, patřil pouze mě a Risovi. Nikdo nám ho nikdy nevezme. Badump! Badump! Badump! Tlukot onoho dokonalého orgánu se neuvěřitelně zrychlil a zpomalit by pro mě znamenalo smrt. Věci, které jsem se mu zrovna chystal říct, pro mě znamenaly přespříliš, abych mohl udržet klid. „Zřejmě tě mil-”
„Kikuru!” Něco těžkého se mi omotalo kolem krku. Abych urovnal stabilitu, musel jsem dva kroky ustoupit a tím pustit teplou dlaň, které jsem stačil dát dostatek svého tepla. „Chyběla jsem ti?” Narušitelka našich chvilek se ode mě oddálila. Na tváři jí visel široký úsměv, bez kterého si ji nedovedu ani představit. Uhodli jste, tou osobou, která přerušila mé vyznání, byla pouze a jen Nisa.
„Chyběla? Vždyť jsi byla z vesnice jen pár hodin.” Pokrčil jsem rameny. V hlase zněl náznak vrčení, ale může se mi někdo divit? Kdykoliv s Risem mluvím o něčem důležitým nebo se má stát něco podstatného, tak se objeví ona a překazí to.
„Nesnaž se zamaskovat skutečnost, že ti bylo po mně smutno.” Plácla mě se smíchem po rameni. „Ahoj Risy,” všimla si už i orla.
„Ahoj, kde jsi nechala Syna?” Její tvář se stáhla zklamáním.
„Kde? Rumi mi ho ukradl. Právě s ním probírá něco důležitého.” Prskla vztekle. Ani jeden z nás nedokázal udusit smích.
„S tím jsi musela počítat, ne? Svým způsobem je Syn něco jako alfa a alfa se nikdy nevyhne rozhovoru s alfou.” Po mých slovech po mně střelila vzteklým pohledem. „Ale jestli chceš, chtěli jsme jít za tátou. Tak můžeš s námi, když jsi teď dostala košem.” Dělal jsem, jakože jsem si její chuti zabít mou maličkost vůbec nevšiml.
„Jaký košem? Ts,” mrskla pěstí do mé hrudi a otočila se na odchod. „Ne, děkuji. Počkám na Syna a pak mu představím rodinu. Už to máme domluvený.” Zmizela, aniž by se rozloučila a mi zase osaměli. Hleděli jsme na cestu, kterou odešla a ani jeden z nás nepromluvil. Nisa účinně zabila tu atmosféru, při níž ze mně málem vyletělo vyznání a teď už bylo pozdě.
„Tak,” otočil se s pohledem ke dveřím. „Jdeme?” Usmál se a vykročil napřed. Já pouze mlčky sledoval mírně prohnutá záda až k pevnému zadku a na té části se mi pohled zastavil. „Kuru, pohni si.” Stočil ke mně pohled a já zrudlý pouze přikývl a vyšel k němu.
Ris:
Dobře jsem si všiml jeho pohledu, ale nijak jsem to nekomentoval. Nechtěl jsem ho víc trápit, třebaže se mi jeho rudnutí opravdu líbilo. Vypadal nevinně a člověk by snad ani nepoznal, že patří do vlčí smečky.
Kikuru otevřel dveře a vešel dovnitř, aby mě následně nechal vejít za ním. Přivítala nás útulná místnost. Ve středu pokoje spočívala pohovka i s křeslem naproti a malým stolkem mezi tím. Hned za pohovkou stál velký stůl, u něhož byly přisunutý čtyři židle, každá z jedné strany. Hned jsem si všiml dalších dveří, které někdo nezavřel a odkud se linuly další hlasy.
„Posaď se, zajdu pro tátu.” Zmizel v otvoru ve stěně a já osaměl. Doléhaly ke mně kroky Kura a tlumené hlasy, jejichž obsah a ani majitelé nebylo možné určit. Váhavě jsem dokulhal k sedačce, ale neposadil jsem se. Pouze jsem se na ní díval a špicoval uši, abych věděl, zda už jdou a nebo ne.
Kikuru:
Po mém odchodu od Risa jsem se objevil v chodbě, která vedla k pokoji mého otce a zároveň do mého pokoje. Avšak hlasy mého otce a Nea - otce Yaza, vycházely z jeho pokoje.
Když jsem se zastavil před hladkou plochou hnědých dveří, zaklepal jsem. Když se mi dveře otevřely, k mé nelibosti jsem se střetl s tváří Yaza, kterého jsem vůbec neočekával.
„Ahoj, dlouho jsme se neviděli.” Usmál se tak mile, jak ještě nikdy.
„Ahoj,” hlesl jsem tiše. Tak trochu v rozpacích, ale i v nelibosti jsem na něj hleděl, dokud jsem nestáhl pohled k otcům, kteří nás zvědavě sledovali. Samozřejmě, že o ničem neměli ani páru.
Mezi mnou a Yazem to stále bylo divné. Panovala zvláštní napjatost, opatrnost z obou stran. Myslel jsem si, že to po pár dnech zmizí a když jsem se s ním neviděl, skutečně to fungovalo. Ale to bylo nejspíš jen utlumení zdůvodněné naším dlouhodobým vyhýbáním.
„To už jsi skončil v kovárně?” Podivil se otec a naštěstí se o nepříjemné atmosféře vůbec nezmiňoval, ale jak ho znám, jakmile zůstaneme sami, nedá mi pokoj, dokud to ze mě nevytáhne.
„Jo, skončil... Nebo vlastně ne.” Zmlkl jsem, abych si to sám pro sebe vyjasnil. Přítomnost Yaza mě překvapila a přivedla do rozpaků. A jeho upřené pozorování mě znervozňovalo. „Chci říct, tak z části. Chtěl jsem-” kousnutím do jazyka jsem se umlčel dřív, než jsem stačil odpovědět. Být tu pouze otec a Neo, Tak bych o Risovi klidně mluvil, ale před Yazem? To nemůžu, nesmí vědět ani to, že je ve vesnici. Nedopustím už to, aby ho snad jen viděl. „Vlastně nic. Není to nic důležitého a nechtěl jsem vás odvádět od práce,” ukázal jsem prstem na tři vytáhnutá prkna z podlahy, která zřejmě Neo i se svým synem spravovali, třebaže podle mého mínění na takovou práci stačí pouze jeden. „Stejně to nebylo nic důležitého.” Mávl jsem nad tím rukou a zmizel dřív, než někdo stačil ba jen promluvit.
Ris:
Když se ozvaly kroky, zvedl jsem pohled ke dveřím. Objevil se v nich Kikuru, hleděl na podlahu a na tváří mu spočíval vážný výraz.
„Stalo se něco?” Taktéž jsem zvážněl a váhavě k němu vykročil.
„Ale ne, nic se neděje. Co by taky mělo?” Rozesmál se, ale neznělo to vůbec jako Kuru. Spíš falešný, hraný smích. „Táta zrovna nemůže. Opravuje podlahu. Co kdyby jsme raději nejdřív navštívili Takeho?” Usmíval se doširoka a ve zlatých očkách se blýskaly drobné hvězdičky, bez kterých jsem si ho snad nemohl ani představit. Přesto se mi zdál poněkud napjatý… Mlčky jsem ho sledoval a zvažoval, jestli přeci jen nevidím v mouše velblouda.
„Dobře,” souhlasil jsem nakonec s jeho návrhem.
Proč nám to pořád někdo dělá? Chceme si s Kikurem užít den spolu, ale někdo se nás pořád snaží oddělit. Nisa mi ho odvedla a já ani nestačil zjistit, proč ho vlastně potřebuje.
Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než se vydat za Takem sám. Při pohledu na jedno z oken jsem se na chvíli zasnil. Dobře jsem si pamatoval pohled odtamtud dolů, ale nikdy jsem se nepodíval odzdola nahoru. Po pár minutách jsem pomalu, šouravě zamířil ke dveřím, které jsem otevřel. Celý dům ovládalo neproniknutelné ticho, které se už stalo součásti a tudíž nebylo nijak zvláštní. Bez zaváhání jsem prošel pokojem a dorazil do haly a vydal se za hlasy vycházející z kuchyně a jídelny.
Take sedící obkročmo na klíně jiného muže, to opravdu nebylo to, co jsem ve svém životě potřeboval nutně vidět. Ruce vlka omotaný kolem krku toho druhého, podle pachu psa, schylovalo se k polibku.
Nezabránil jsem vyděšenému vyjeknutí, které na mě přivedlo nechtěnou pozornost. „Omlouvám se,” vydralo se mi z pusy dřív, než někdo stačil říct něco jiného a vycouval jsem z místnosti. Ale jako fakt, tohle je za dnešek druhé nepříjemné překvapení. To se na mě všichni dohodly, nebo co? Jestli na mě ještě vyskočí Rumi v posteli s Morim, to už fakt nerozdýchám.
„Risy,” odvrátil jsem pohled od východu a ohlédl se po hlase felčara. Podle výrazu jsem usoudil, že mu to není o nic míň trapné než mě. „To, co si viděl-”
„V pořádku.” Zarazil jsem jej. „NIC jsem neviděl.” Zdůraznil jsem první slovo a stočil zvědavý pohled na vysokého mladíka, kterého jsem si v tom šoku nestačil ani prohlédnout.,
Vlasy do medového odlesku, vysoký, šlachovitá postava. Obličej zalitý červení a skloněný k podlaze.
„Tak se tedy nic nestalo.” Chytil se mého řešení vděčně Take a konečně se i usmál. „Rád tě zase vidím. No, nebylo od tebe hezké, že jsi jen tak odešel a ani se nerozloučil.” Stáhl obočí v mírném šklebu.
„To nevyčítej mně, ale Rumimu.” Pokrčil jsem nedbale rameny.
„To by mi neprošlo tak snadno.” Zasmál se. „A už jsi s ním mluvil?” Po jeho otázce jsem si povzdech.
„Ještě ne a moc se na to netěším.” Pes, kterého nebudu nazývat jinak, dokud se nedozvím jeho jméno, stál asi tři kroky od nás, mlčky nás sledoval, ale do hovoru se nijak nezapojoval. A vždycky, když jsem na něj pohlédl a naše pohledy se na okamžik střetly, okamžitě zrak sklopil k zemi.
„Bohužel se tomu nevyhneš. A jak je na tom noha?” Změnil téma a já se na něj vděčně usmál.
„Pořád slabá, ale už ne natolik, abych musel chodit o holi.” Zvedl jsem ruce před sebe, abych tím svá slova i dokázal. Sice jsem stále chodil pomaleji, kulhavě, noha bolívala a unavovala se celkem snadno, ale už to ani zdaleka nebylo tak hrozné.
„To rád slyším. Paže je na tom, doufám, podobně.” Ukázal na pravačku, za kterou jsem se instinktivně chytil.
„Ano, už se má taky fajn.” Zalhal jsem a znovu se usmál. Co se týkalo ruky, nemohl jsem říct nic pěkného. Byly dny, kdy jsem jí vůbec necítil, jako by patřila cizímu člověku a pak zase nastaly ty, při nichž jsem pouze skučel bolestí. Nu a pak tu byli dny, kdy se to zdálo být celkem v pohodě.
Bylo to zvláštní, vždyť noha na tom byla určitě hůř a přitom se nemohla uzdravit paže. Že by zranění lidské v kombinaci s vlčím zavinilo tu ukrutnou bolest? Nebo máme my orli ruce prostě jen citlivější?
„Tak to je dobře. Vlastně,” odmlčel se a podíval se na osobu za sebou. „Někoho bych ti rád představil.” Přešel k psovi a chytil ho za zápěstí, aby ho dovedl blíž. „Risy, po tom, co jsi odešel, se k naší smečce přidal tenhle chlapík. Můžeš mu říkat Hachi.” Zasmál se žertovně. No, na tom druhém se nedalo skrýt zarudnutí. Ani jednou se při tom na mě nepodíval a ani nepromluvil. Take poplácal Hachiho po zádech. „A tohle je Ris. Nevím jestli jsi někdy narazil na nějakého orla, ale právě Ris jedním z nich je.” Představil už i mě a pes konečně zvedl zrak k mé maličkosti.
„Těší mě.” Hlesl tiše. Zřejmě si Take vybral někoho velmi stydlivého, což se o něm samotném nedalo říct.
„Taky mě těší a rád se s tebou v budoucnu poznám. Je opravdu těžké být obklopen vlky, nemyslíš?” Teď už jsem si nemohl stěžovat. Měl jsem Syna a ostatní, ale co on? Ten tu byl vpodstatě osamělý. Avšak třeba mu to tak vyhovuje, co já vím.
„To je.” Přikývl k souhlasu.
„Zas tak hrozný to zas není.” Prohlásil Take naoko uraženě. S Hachim jsme se zasmáli, třeba se nakonec opravdu spřátelíme.
Když mě Take pozval na kus řeči v klidu u jídla nebo aspoň u pití, ukázala se ve dveřích Lena a odvedla si mě, aniž by mi něco vysvětlila. Ani jsem se nestačil rozloučit. Zavedla mě dovnitř a nechala posadit u stolu, zatím co mi podala kalíšek s teplým čajem.
„Rumi za chvíli přijde.” Oznámila jako by nic, ve mně ale v ten moment hrklo. Proto jsem znal ten pach visící ve vzduchu, proto jsem se chvěl od chvíle, kdy se mi vnutil do nosu.
„Rumi?” Vyděšeně jsem vstal a otočil se na odchod. S ním se opravdu nepotřebuji vidět.
„Kam tak spěcháš?” Ve dveřích stál Rumi s vážným výrazem. Věnoval jsem Leně nesouhlasné zamračení. Tak za chvíli? On tu stál určitě už od začátku.
„Chtěl jsem ti vyjít naproti.” Pokrčil jsem ledabyle rameny a předstíral, jako že mluvím pravdu.
„To už není třeba. Asi víš, o čem bych s tebou rád mluvil.” Přešel rovnou k hlavnímu tématu. Pokynul mi rukou, ať se posadím. Sám si sedl přede mě.
„Tuším." Přitakal jsem a zadíval se do hnědé, propletené žlutou. Nikdy mě ty oči nepřestanou udivovat.
„Tak tedy, co se stalo před tím, souvisí to s tvým odchodem, že?” Přikývl jsem. „Zlobíš se kvůli tomu na mě?” Zase jsem kývl hlavou. „A přijmout nechceš.” Odmítl jsem.
„Už ani není třeba. Jak jsi mohl zjistit, už nějakou společnost mám.” Vzpomněl jsem si při tom na pětici orlů a zároveň mých nových sousedů. Zajímalo by mě, co vlastně teď dělají a jak se jim ve vesnici líbí. „Ale,” na moment jsem se odmlčel, „přiznávám, že jsem se zachoval unáhleně a na tvých slovech něco bylo. Neměl jsem tak vyletět.”
Pořád mi nedělala pravda dobře. Sice jsem na Rumiho tehdy křičel, že se pro mě má rodina určitě vrátí, ale sám jsem tomu nevěřil. Vždyť Sumi i Yumi by přiletěli hned. Nesmířili by se s tím, kdyby objevili prázdnou vesnici. Hledali by, dokud by mě nenašli. Mrtvého či živého. A že by čekali na můj přílet? Vždyť Zenovi muselo být jasné, že se ruka už uzdravila, tedy za případu, že by zůstala zraněná pouze Yazem. Jediné vysvětlení je, že se mě chtěli zbavit. Nechápu sice proč, ale i to se občas stává.
„Ne, to se spíše omlouvám já. Nemyslel jsem to tak, ale vyznělo to tím způsobem. Odpusť mi prosím.”
„Vše odpuštěno.” Konečně se usmál a vstal. Ani to nebylo tak příšerné, tak proč jsem se setkání s ním tak moc bál?
„Už jsme si stačil promluvit se Synem a řekl jsem mu to stejné, můžete sem do vesnice přivítat, kdykoliv budete chtít.” Přikývl jsem na souhlas a taky vstal.
„Určitě budeme rádi, když k nám taky někdy přijdete. Když je ta vesnice tak prázdná, padá na nás obyvatele deprese.” Pomalu jsme přešli ke dveřím.
„Určitě toho využijeme. Doufám, že si dnešní den tady užijete.” Rozloučili jsme se a nechal mě si jít po svých. Pouze jsem ale procházel kolem domky. Neměl jsem nic k dělání a Kikuru se mi jaksi vypařil a já netušil, kde ho hledat.
Ale aspoň jsem už měl vyřešený problém s alfou a nemusel se bát našeho dalšího setkání.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
